České princezny

Život přemyslovských princezen byl na hony vzdálen rozmarné idyle pohádkových příběhů. Přemyslovny nebyly nic jiného než předměty politického obchodu prakticky bez nároku na vlastní život. Nejsvobodněji se mohly realizovat pouze v klášteře. Až na výjimky je věrohodné historické prameny nezmiňují, obrysy jejich životů tak vystupují spíše z lidových písní a legend. 

O osudech pěti žen, od Doubravky Přemyslovny přes princeznu Dagmar až po Elišku Přemyslovnu, budu mluvit s mými dnešními hosty, historičkou Danou Dvořáčkovou z Historického ústavu Akademie věd ČR a historiky Martinem Wihodou z Masarykovy univerzity a Josefem Žemličkou z Univerzity Karlovy.

Nakolik podobný nebo odlišný byl život středověkých, přemyslovských, princezen, od zažité pohádkové představy princeznovského života?
Wihoda: Upřímně řečeno sotva si lze představit větší protiklad mezi iluzí pohádeka skutečným životem princezen. Možná je to i jakýsi důvod, proč vzniklo tolik pohádek, v nichž princezny hrají jednu z hlavních, ne-li dokonce ústřední roli. Ve skutečnosti jejich všední den, ale i dny sváteční byly naplněny docela jinými starostmi, které by se asi do pohádek nedostaly.

spisovatelka historických románů Ludmila Vaňková:
Princezny, které se přivdávaly sem, i ty, které odcházely do ciziny, se většinou vdávaly velmi mladé.Zasnubovali je obvykle ještě v kolébce, když potřebovali dojednat nějakou smlouvu a spojenectví.  Nebyla výjimka, že provdala jedenáctiletá dívka a do roka měla první dítě a pak každý rok další. Když měla štěstí, tak těch deset dětí přežila, v opačném případě při čtvrtém pátém zemřela. To byl osud, kterému se žena vyhnout nemohla.
Když odcházely do ciziny, neznaly řeč. Dcera knížete Bedřicha, vnučka krále Vladislava I., se například vdala až do Byzance. Odjela tam s družinou, ale ta během času ubyla, a ona tak zůstala v úplně cizím prostředí, přitom to jistě bylo i tehdy dítě.
Být skutečnou královnou měla z našich princezen možnost jako jediná Eliška Přemyslovna, kterou jako dědičku země ji provdali za Jana Lucemburského. Bohužel té možnosti nevyužila právě nejlépe. Manželství bylo podivné, ale vzešel z něj Karel IV.

Když se řekne přemyslovské princezny, vybaví se nám svatá Anežka Česká, proslulá svou charitativní činností, nebo Eliška Přemyslovna, matka Karla IV. Zajímavých žen z přemyslovské dynastie bylo ale přece jenom víc?
Dvořáčková: Za zmínku určitě jiné ženy ze 13. století, například Kunhuta, pozdější abatyše od svatého Jiří, starší sestra krále Václava II., a další ze sester tohoto panovníka, Anežka, která byla provdána mimo království, takže tu určitou dobu nežila. Pak je to Anna, jedna z dcer krále Václava II. a sestra Elišky Přemyslovny, která měla zvláštní, spletitý osud, v němž svou roli sehrála právě mladší Eliška.

Žemlička: Samozřejmě to je ještě mnohem košatější. Kdybychom se ponořili hlouběji, máme před sebou celou galerii zajímavých postav. Ze 13. století bych připomněl dcery Přemysla Otakara I. a Václava I., které navazovaly vazby k Braniborsku a Míšeňsku, ke Slezsku – Anna Slezská byla pramáti jedné ze slezských linií Piastovců. Aneboje to polozapomenutá Ludmila, dcera knížete Bedřicha, z konce 12. století, která byla nejdříve provdána za Albrechta z Bogenu, později za Otu Bavorského, a vlastně je pramátí Wittelsbachů, zemřela v roce 1240, založila významný klášter a řadí se do galerie zbožných žen, k nimž patří Anežka, Kinga, svatá Alžběta, Anna Slezská, svatá Hedvika samozřejmě, takže toto téma bychom mohli rozvíjet do velké šíře.

Některé přemyslovské princezny prosluly daleko více v prostředí, do kterého se provdaly, než ze kterého vzešly. To se určitě týká kněžny Doubravky, která se provdala do Polska. Co o ní vlastně víme?
Žemlička: Víme o ní dost málo. Byla manželkou Měška I., zakladatele polského státu. Nebyla však jeho první manželkou, protože než se nechal pokřtít, měl údajně sedm žen. Doubravka je pak významná tím, že Měšek byl její manžel v době, kdy se nechal pokřtít, čímž křest přebralo celé Polsko. Doubravka zemřela poměrně záhy, patrně v roce 977, Měšek se poté znovu oženil, měl ještě další syny. Doubravka je ovšem zajímavá i pro české dějiny, protože je matkou Boleslava Chrabrého, který začátkem 11. století aspiroval na český trůn.
Kdybychom se ponořili hlouběji, máme před sebou celou galerii zajímavých postav. Ze 13. století bych ještě připomněl dcery Přemysla Otakara I. a Václava I., které navazovaly vazby k Braniborsku a Míšeňsku, ke Slezsku, Anna Slezská, která byla, dalo by se říci, pramáti jedné z linií slezských Piastovců, nebo je to polozapomíná Ludmila, dcera knížete Bedřicha, z konce 12. století, která byla nejdříve provdána za Albrechta z Bogenu, později za Otu Bavorského a je vlastně pramátí Wittelsbachů, založila významný klášter, zemřela v roce 1240. Dnes se tak řadí do galerie zbožných žen, k nimž patří Anežka, Kinga, svatá Alžběta, Anna Slezská, svatá Hedvika, takže toto téma bychom mohli rozvíjet do velké šíře.

Některé přemyslovské princezny prosluly daleko více v prostředí, do kterého se provdaly, než ze kterého vzešly. To se určitě týká kněžny Doubravky, která se provdala do Polska. Co o ní vlastně víme?
Žemlička: Víme o ní dost málo. Byla manželkou Měška I., zakladatele polského státu. Nebyla však jeho první manželkou, protože než se nechal pokřtít, měl údajně sedm žen. Doubravka je pak významná tím, že Měšek byl její manžel v době, kdy se nechal pokřtít, čímž křest přebralo celé Polsko. Doubravka zemřela poměrně záhy, patrně v roce 977, Měšek se poté znovu oženil, měl ještě další syny. Doubravka je ovšem zajímavá i pro české dějiny, protože je matkou Boleslava Chrabrého, který začátkem 11. století aspiroval na český trůn.

Wihoda: Doubravka je jedna z prvních postav, která nám umožňuje nahlédnout na skutečnou roli žen z vládnoucí dynastie. Doubravka byla provdána za Měška, ale nikdo se jí neptal, jestli za něho chce být provdána či nikoli. Druhá věc je, že z tohoto svazku vzešel Boleslav Chrabrý, který se stal erbovním nepřítelem Přemyslovců, jistou dobu vládl dokonce i v Praze. Kosmas Boleslava Chrabrého nesnášel a vysloveně ho vymazal z paměti, protože důsledně píše pouze o Měškovi, A podobně znectil a zesměšnil Doubravku. Zatímco v Polsku se těší ohromné úctě už jenom díky kronice Galla Anonyma, který ji spojuje s přijetím křesťanství v Polsku, pro Kosmu byla Doubravka podivná figura.

Doubravka tedy byla spíše subjektem mocenské politiky, nikoli objektem, pouhou obětí nějakých mocenských aliancí. Ato se dá obecně říci o všech přemyslovských princeznách.

Čím vysvětlujete popularitu, které se Doubravka těší v Polsku? Je to jenom proto, že se zasloužila o pokřesťanštění země? Nebo proslula i jako dobrá, spravedlivá kněžna?
Wihoda: Dětmar z Merseburku o ní píše, že se píše „bona“, tedy dobrá, ctnostná. Jde však spíš o to, jak si středověké národy vykládaly svůj zakladatelský mýtus. Pro Polsko je velmi důležitá kronika Galla Anonyma, v jeho kronice má Doubravka iniciační roli, protože odmítla sdílet s Měškem lože, dokud neodloží pohanské kulty svých předků. Mešek to z lásky k ní učinil, a proto je Doubravka chápána jako ta, která Polákům přinesla pravou křesťanskou víru.
Kosmas naopak vnímal Doubravku jako osobu, která škodila Přemyslovcům, a protoževyprávěl přemyslovský mýtus, stavěl do protikladu Přemyslovce a Boleslava Chrabrého a s ním i Doubravku.

Doubravka měla mladší sestru Mladu. Byla věkově přiměřenější, takže se původně měla stát Meškovou ženou, ale proslula něčím úplně jiným?
Žemlička: To, která byla mladší a která starší, jsou spíše spekulace. Mlada je zmíněna zejména v Kosmově kronice, kde se Kosmas dopustil zajímavé hříčky, protože ji spojil sourozeneckým poutem s Boleslavem II. Boleslav II. byl pro něj přijatelný, zatímco bratrovrah Boleslav I.mu nekonvenoval. Hovoří pak o Mladě, která byla vyslána na pouť do Říma ke svatým hrobům – vyslána musela být Boleslavem I., ale Kosmas uvádí Boleslava II. A při té příležitosti měla působit jako jakýsi diplomat, který zprostředkovával založení pražského biskupství.
České země dlouho podléhaly diecézi v Řezně. A prestiží Přemyslovců bylo se z této zavázanosti odpoutat. Jednou z pák, které k tomu měly napomoci, byla právě Mlada, která během své poutě navštívila papeže a údajně z něj vymohla privilegium – pro kostel svatého Víta biskupství a pro kostel svatého Jiří založení kláštera, jehož abatyší se měla stát. Některé indicie to staví do složitějšího světla, ale každopádně to byla osobnost vzdělaná, Kosmas říká, znalá v písmu a, což je zajímavé, Bohu zaslíbena. To by naznačovalo, že Doubravka nebo Mlada byla od počátku určena k řeholní službě.
U Přemyslovců to bylo běžné. Když měli více dcer, první bylyvýhodně provdávány do zahraničí, aby se upevňovaly spojenecké aliance, a ty mladší bývaly spojeny s církevním životem.

Dvořáčková: Na druhou stranu život v manželství nebo v klášteře skýtal v rámci dobových možností určitý způsob seberealizace – mateřství, realizaci v klášterním životě, což můžeme sledovat u všech těchto žen.

Wihoda: Skutečnost, že se Kosmas rozepsal o legaci Mlady do Říma, vypovídá o tom, že Mlada musela být vynikající neskutečná osobnost. Šlo totiž o zásadní úkol – jelikož ve hře nebylo jenom biskupství, ale i arcibiskupství, šlo o samou legalizaci státu.

Bylo to obvyklé, aby žena v této době plnila diplomatické poselství?
Wihoda: Jsme na konci 10. století, kdy se v českých zemích sešly dvě mimořádné ženy. Mlada, abatyše u klášterasvatého Jiří, který se stal elitní institucí pro dcery urozenějších rodů nebo rodin, ale i přímo Přemysloven. A Ema, která sice nepatří do přemyslovského rodu, ale třeba to, že mohla razit mince, vypovídá, že se dokázala prosadit ve veřejném prostoru a že to musela být mimořádná osobnost.

Velmi zajímavý, byť naprosto odlišný osud měly dvě dcery krále Přemysla Otakara I., Markéta, která pocházela ze svazku s Adlétou Míšeňskou, a Anežka, z druhého manželství s Konstancií Uherskou. Markéta je známá spíše jako dánská královna Dagmar?
Dvořáčková: Markéta se stala sánskou královnou díky politické hře Přemysla Otakara I., který v různých fázích soupeření v rámci říše přecházel mezi panovníky z tábora do tábora podle toho, kdo byl právě u vesla. V jedné z klíčových situací dochází k předjednání tohoto sňatku. Markéta pak odjíždí do Dánského království a stává se chotí dánského krále Valdemara II. Zajímavé je, že tato dáma, o níž víme poměrně málo, v prostředí, ve kterém se nacházela poměrně krátký čas, výrazně proslula. Zemřela asi v roce 1213 (některé prameny uvádějí rok 1212).
Její věhlas je v Dánsku podporován i různými legendami, písněmi a básněmi. V písních nacházíme barvitě vylíčenou cestu do Dánského království, kdy podle jedné když přichází do Lübecku, neví, jak její manžel vypadá, takže je překvapena jeho nečekaným vzhledem, protože mladý rytíř dánského krále nemá oko. V další písni vystupuje jako dobrotivá zastánkyně selského lidu. V jiné písni je zase zmíněno, že umírá při porodu syna, dokonce s detailními popisy umírání – je přítomen dvůr, dítě je vyříznuto z boku, je to chlapec, král přijíždí na poslední chvíli, královna procitne… Takže obraz o jejím životě nám mohou nastínit alespoň tyto prameny, byť to jsou prameny spíše literární.
Původně se jmenovala Markéta, po sňatku s králem Valdemarem přijala dánské jméno Dagmar. Dánskou královnou byla maximálně osm let. Jak si vysvětlujete, že za tu dobu stihla vstoupit do obecného povědomí tak, že je v Dánsku dodnes populární?

Wihoda: Problém je v tom, že se Markéta, Dagmar, velmi rychle stala předmětem legendistické tvorby, hagiografie, a její skutečné osudy zůstaly zastřeny domnělými skutky milosrdenství, krásy, lásky. Lze to vysvětlit tím, že Valdemar a Markéta tvořili jakési protiklady. On byl, elegantně řečeno, člověk spíše nevázaného života, a onajeho avantýry a různé výlevy trpělivě snášela a vždy si uchovala lásku k poddaným. Prostě černá a bílá.
Zda se tím dá vysvětlit skutečně vše, těžko říci. Uvědomme si, že počátek 13. století přál ženám určitého typu, světicím. Nemám na mysli jen svatou Kláru, ale i Alžbětu Durynskou, Hedviku. To vše souvisí s novým vnímánímkřesťanské víry jako obětování se, odevzdání se Bohu, charita, pomoc nuzným. Do tohoto ideálu možná Dagmar zapadala mnohem lépe než její prostopášný manžel.

Traduje se, že byla zesláblá držením půstu, a proto zemřela při porodu druhého syna. Nebo to je také jenom součást legendy?
Žemlička: To už jsou spíš legendistické přídavky, které nemůžeme nijak ověřit. Buď té legendě musíme věřit, nebo ne. Ovšem podle toho, co o ní víme, u ní byly prvky askeze právě v souvislosti s tím, že byla předobrazem celé série zbožných žen. Sama mezi ně počítána nebývá, ačkoliv by tam právem měla patřit.

Wihoda: Postavení ženy, a to i knížecího nebo královského rodu, bylo skutečně velmi podřadné – žena byla pouze k tomu, aby zajistila kontinuitu dynastie. Pokud byla neplodná, byla bez milosti zapuzena. Někdy stačily mnohem malichernější důvody. Plodné ženy pak umírají vyčerpáním z mnohačetných porodů (mortalita při porodech nebo šestinedělí byla vysoká). Nelze vyloučit, že tento osud potkal i Dagmar, ale to už je předmět hypotéz a spekulací.

Dvořáčková: Je nesmírně případné, v jakém kontrastu líčí postavení ženy dvorská literatura, která je vidí v plné kráse coby ideál ženy, jež je milována rytířem. Je to fiktivní svět, který tvrdé realitě příliš neodpovídá.
Na jedné straně provdání se a naplňování příkladné role manželky a matky. Na druhou stranu role charitativní, obětavé křesťanky, což je případ mladší nevlastní sestry Dagmar, Anežky, kterou měl Přemysl Otakar I. s Konstancií Uherskou. Pozdějšísvětice, aleměla mít jiný osud, protože se uvažovalo i o jejím provdání. Co o tom víme?

Žemlička: Tady vstupuje do hry silná postava Přemysla Otakara I., který dětem určoval, za koho se mají provdat a jakou roli v dynastické politice mají hrát. A Anežka představovala figuru velice důležitou. Ona dokonce měla být zasnoubena a provdána za Jindřicha, syna císaře Friedricha II. Jindřich bývá v literatuře označován jako „Jindřich VII.“, tedy de facto jako německý král.
Anežka byla poslána na vídeňský dvůr, aby zjemnila své dvorské mravy (legenda vypráví o tom, jak byla znechucena těmi radovánkami, protože už od mládí tíhla k asketickému způsobu života), ale potom přišel rok 1225, kdy byl, údajně intrikou rakouského vévody Leopolda VI., tento svazek zrušen. Jindřich VII. se zanedlouho oženil s dcerou Leopolda VI. a Anežka byla odeslána na pražský dvůr. Vedlo to dokonce ke krátké válce mezi Čechami a Rakouskem, protože Přemysl I. toto nemohl nechat bez povšimnutí. Potom se zase ke slovu dostává legenda, která tvrdí, že o její ruku požádal sám císař Friedrich II., anglický král.
Faktem je, že 15. prosince 1230 Přemysl Otakar I. umírá, a rodina, která bylapod despotickou kuratelou otce krále, si začne utvářet život podle vlastních představ. Anežka, která tíhla ve své přirozenosti k životu duchovnímu, kontemplativnímu, rozjímavému, začíná budovat svůj vlastní klášter, špitál a svou dráhu věnuje této linii, která má v tomto přemyslovském rodě velice podstatné zastoupení. Václav I. se věnuje dvorské kultuře a tak dále.
Zajímavé ovšem je, že Anežka na jednu stranu samu sebe označovala jako discipulasancti Francisci, žačka svatého Františka, hlásila se k ideálům pokory, chudoby a tak dále, ale současně kdykoli něco potřebovala – zkrášlit svůj klášter nebo vstoupit do politických dějů (například při smiřování krále Václava s povstalým synem Přemyslem Otakarem II.), byla sororregis, sestrou krále. A v této, pro nás tak zajímavé dvojroli, vlastně přečkala celý svůj život.
S jejím působením je také spojen, to je ta fatální událost v roce 1277, kdy Přemysl Otakar II. porušil vídeňské úmluvy s Rudolfem Habsburským, a svou dceru Kunhutu, která byla předurčena jednomu z následníků Habsburků, Rudolfovi mladičká Kunhuta odchází do kláštera, právě Anežčina kláštera.
Anežčin klášter se stává jakýmsi výkvětem. Elita české šlechty tam dává své dcery na vychování a tento klášter v této roli přetrvává ještě do 14. století.

spisovatelka historických románů Ludmila Vaňková:
Klášter byl tehdy pro ženy místem svobody. Dnes to chápeme tak, že se někdo zříká světa, ale z hlediska té doby to nebyla pravda. Jedině v klášteře se žena mohla rozvíjet sama o sobě, aniž by sloužila účelům svého manžela, co se dětí, diplomacie nebo čehokoliv dalšího týče. Jiné možnosti totiž neměla.

Žemlička: Mluvili jsme o Dagmar a Anežce jako dvou kontrastech. Ale je tady ještě údajná sestra svaté Anežky Viléma, která někdy bývá (a někdy nebývá) zařazována do přemyslovské genealogie a která tvoří jakýsi Anežčin protipól. V domácích pramenech se o ní nedochovaly vůbec žádné zprávy, ale objevuje se v aktech milánské inkvizice kolem roku 1300, která rozebírala případ jakési sekty kolem kláštera v Miláně. Tato se sekta totiž hlásila k odkazu jakési Vilémy České, která prohlašovala, že jejím otcem byl český král a její matkou Konstancie. Sekta skončila špatně, na hranici. Ostatky Vilémy, která zemřela v roce 1281, byly exhumovány, a také spáleny na hranici.
Historikové si už od 17. století kladou otázku, jestli Viléma skutečně patří do přemyslovské genealogie, anebo, jak se domnívám já, že pouze cosi věděla o poměrech za Alpami, a aby přitáhla pozornost těch lidí, kteří byli trošku rozrušeni a ochotni jí naslouchat, a učinila se zajímavou, zkrášlila svůj původ touto historkou. (Dozvědět se něco o českém panovnickém rodě zase tak složité nebylo. Hned za Alpami byl dvůr korutanských vévodů a právě dcera Přemysla Otakara I. Judita byla provdána za Bernarda Korutanského, následně dědice korutanského trůnu. Takže se kdokoli mohl dozvědět, jak si přemyslovský rod stojí, kdo tam zrovna panuje, kdo by mohl být jako by její matka.) V pozdější době dokonce nechyběly snahy Vilému zařadit mezi svaté. V opatství Santa Maria di Chiaravalle byla dokonce ještě v raném novověku kaplička, která byla „svaté“ Vilémě věnována.
Tím chci demonstrovat, jak tenký byl práh od světectví ke kacířství. Ostatně svatému Františkovi nechybělo mnoho a skončil jako kacíř na hranici. 

Wihoda: Případ Vilémy České je velmi poučný a pro nás historiky zajímavý. Podle tehdejších zpráv měla Viléma přijít do Milána s dítětem, což znamená, že musela být v nějakém svazku, a to nás staví před další zásadní problém. Hovoříme tady o vybraných osobách, osobnostech, princeznách, ale vlastně o nich víme velice málo, zpravidla jen jméno nebo datum jejich smrti v nějakém nekrologiu. Dokonce když se podíváme na oficiální genealogie přemyslovského rodu, v drtivé většině tam převažují muži, což je geneticky nemožné. Je na tom dost dobře vidět, jaká byla Přemyslovnám přiznávána veřejná role.
Když se na to podíváme z druhé strany, zjistíme, že i Přemyslovci byli ve velmi složité situaci a že si za manželky brali dcery z různých hraběcích nebo knížecích rodů. Jenže Přemyslovny za místní české velmože být provdány nemohly, protože to by velmožský rod přiblížily k vládnoucí dynastii. A tak se musely hledat partie za hranicemi – například v piastovském Polsku, kam byla prokazatelně provdána Helena, dcera znojemského knížete Konráda Oty, o které jinak nevíme vůbec nic.
Takto mizí spousta Přemysloven, protože nešlo jen o to ženy provdat, ale také se muselo připravit věno. A kdo byl ochoten vzít si ženu s minimálním věnem, tomu zpravidla Přemyslovna byla dána. A proto nám se spousta žen vytrácí a zbývají nám jen některé, jejichž osudy jsou buď pokřiveny legendou, nebo tím, že jim je přiznána nějaká společenská, veřejná úloha.

Jsou Přemyslovny, které se z obecného povědomí nikdy nevytratily. Co víme o Elišce Přemyslovně? Kdo o ní psal? Jaké autentické dobové dokumenty k jejímu životu máme
Dvořáčková: Eliška Přemyslovna bezpochyby patří k nejznámějším postavám z přemyslovských královských dcer. Jelikož se byla manželkou Jana Lucemburského, panovníka z nově přišedší dynastie, a matkou Karla IV., máme o ní skutečně mnoho informací. A to především díky Zbraslavské kronice a zápisům Petra Žitavského, i když Elišku líčí způsobem sobě vlastním. Můžeme jenom litovat, že o dalších známých Přemyslovnách toho tolik nevíme. 

Eliška Přemyslovna žila už v době soumraku přemyslovské dynastie. Její sňatek s Janem Lucemburským, to byla záležitost odehrávající se v režii české šlechty? Nebo jak můžeme vysvětlit, že jejím prostřednictvím přijde do Čech cizí dynastie?
Dvořáčková: Může za to mnoho okolností. Po roce 1306 (4. srpna 13063 byl v Olomouci zavražděn Václav III.) vymírá dynastie, která zde vládla 400 let, a na českém trůnu se rychle střídají panovníci. Jedním z řešení tak bylo hledání nového panovníka za hranicemi, a tím se nakonec stává mladičký Jan Lucemburský, syn panovníka Svaté říše římské. Pro českou společnost to byl šok. Najednou nevěděla, podle jakých regulí se má řídit, ale to už jsme u otázky nástupnictví…
Velkou roli v tom sehrály cisterciácké kláštery, které nejvíce trpěly rozvratem království. Opat valdsaský, opat zbraslavský a opat sedlecký se proto staly jádrem „politické strany“, která začíná komunikovat s římským králem. Dopomohlo jim tomu i to, že cisterciáčtí opati každoročně cestovali do mateřského kláštera Citeaux, takže byli dobře obeznámeni s prostředím západních částí říše a získávali na svou stranu i významné šlechtické rody. A to je chvíle Elišky. Problém však byl, že druhorozená – starší Anna byla provdána za Jindřicha Korutanského…

Wihoda: To je nádherná a dojemná scéna Petra Žitavského, ale nacházíme to i u Jana z Viktringu: přemyslovské princezny poklekají před české pány a prosí je, aby zachovali jejich dědická práva. To se nestalo. Zpětně to vypovídá o ráně, kterou zanechal srpen 1306 v historické paměti. Skutečně to byl šok, nebyla žádná norma, která by regulovala nástupnictví po přeslici. A to celé nás zase vrací k ose našeho povídání: ženy byly chápány jako něco druhořadého, jako prostředek k něčemu, ale nikoli jako svorník bytí, mocenského dění, to vůbec. Toto zkrátka nehrálo roli. Ale scéna ze Zbraslavské kroniky je nádherná.

Žemlička: Je zajímavé, že Petr Žitavský nehovoří o Přemyslovnách, jeho doba tento pojem neznala, ale nazývá je Václavovny, jako dcery Václava II.

Dvořáčková: Vztah mezi dvěma přemyslovskými dcerami, mladší Eliškou a starší Annou, chotí Jindřicha Korutanského, který se zde vládl jako zvolený panovník, je pro naši debatu zajímavý. Eliška velmi odvážně odchází z Čech, podporována částí odpůrců Jindřicha Korutanského, vydává se na nejistou cestu do Speyeru. Tam se provdá a v nejisté situaci přichází, doprovázena vojskem, do Čech a snaží se získat vládu a své postavení – rozhodla se jednat proti své starší sestře. To, že sem šla s manželem, s Petrem z Aspeltu, s celým říšským doprovodem dokazuje, že nebylo jisté, zda se jim to v Čechách podaří prosadit.

Jak se jim to podařilo? Jindřich Korutanský kapituloval bez boje?
Žemlička: Praha stála dlouho za Jindřichem Korutanským, takže to vojsko, které táhlo od západu, muselo Prahu minout, zamířilo ke Kutné Hoře, potom ke Kolínu, a teprve po vyjednávání s pražskými patricijskými rody Praha otevřela brány. To již Jindřich Korutanský věděl, i když měl pomoc markraběte míšeňského, že věc je ztracena, a celkem rychle se vrátil do svých rodových držav v Tyrolsku a Korutanech.

My jsme si Elišku Přemyslovnu představili jako ženu odvážnou, rozhodnou, v podstatě ráznou. Zkusme si ji ještě představit jako manželku a matku. Jak vypadalo její soužití s Janem Lucemburským?
Dvořáčková: Velice často se zdůrazňuje, že byla o čtyři roky starší než Jan. Pro dobu středověku to ale není nic neobvyklého. Janovi bylo teprve 14 let, což samozřejmě hrálo roli v tom, že přicházel do nové země, kterou neznal, byl nezkušený z hlediska vládnutí, byl proto vybaven určitými rádci. Jeho choť byla v domácím prostředí, byla starší, čili už to nás vede k tomu, že by tady mohly vznikat nějaké třecí plochy.
Po určitou dobu, jak líčí především Zbraslavská kronika, spolu komunikují, byť za určitých napjatých podmínek. A rozkol jejich manželství líčí Petr Zbraslavský až po roce 1318, do té doby spolu manželé ještě komunikují. Tehdy dochází k domažlickému smíru, kdy se král dohodne s domácí šlechtou. Petr Žitavský si „stěžuje“, že opouští Elišku, že dává zapravdu české nobilitě, že je královna odsunuta stranou. A že jsou jí ubírány příjmy, že nemá tolik zdrojů jako lidé na dvoře, protože těmi disponuje jen král. Ovšem přestože tam jsou konflikty, vrací se Jan do Čech, a protože Eliška vždy očekává dalšího potomka, nějak žít spolu museli. Tak to bylo i po roce 1319 a v roce 1321. Otázka je, do jaké míry si rozuměli, jaký byl nebo nebyl společný názor na způsob vlády. Jan Lucemburský byl také lucemburským hrabětem a zřejmě spíše vázla komunikace mezi manželi a pohled na to, jak správu země vést. Nicméně je si nutno uvědomit, že v průběhu manželství čtrnáctiletý Jan dospívá ve zralého muže, který je rozhodný stejně, jako byla Eliška.

Kdybyste si měli vybrat jednu z přemyslovských princezen, která je pro vás zajímavá jako objekt vašeho výzkumu, kdo by to byl a z jakých důvodů právě tato konkrétní Přemyslovna?
Dvořáčková: Já bych si dovolila říct dvě dámy, které spíše tolik vidět nejsou. Jedna je sestrou Václava II., Anežka, která byla vyvdána do Švábska, pak se sem zase vrátila. O ní se zmiňuje Zbraslavská kronika jenom jednou větou, naopak zahraniční prameny o ní mají mnohem více informací. A pak především Anna, starší sestra Elišky, která vychází jako negativní postava ze Zbraslavské kroniky, přitom Eliška na jejím osudu také měla svůj podíl, takže vztah těchto sester.

Žemlička: Byla by to Ludmila, dcera knížete Bedřicha, pramáti Wittelsbachů nebo jejich rozhodující větve, ta zemřela v roce 1240 a velice intenzivně za svého života pomáhala Přemyslu Otakarovi v jeho zahraniční politice. Měla asi také pestrý život, zejména závěrečné desetiletí pro ni jistě nebylo snadné. U druhé postavy stále nevím, jestli ji zařadit mezi královské dcery, protože je to Viléma Vilemína, která láká trošku tajemnem. Nevíme, jestli se podaří někdy prokázat, jestli patřila nebo nepatřila mezi Přemyslovce, ale o to je to zajímavější.

Wihoda: Asi bych zvolil Mladu, dceru knížete Boleslava, která se dokázala prosadit v opravdu velmi drsném století a zjevně se vymykala soudobému českému prostředí. My se můžeme tázat, kde se naučila psát, kde se vzdělávala, zda to bylo v Řezně, jaké byly její vztahy k soudobým jiným osobnostem. A pak samotná fundace kláštera sv. Jiří je mimořádná – je to nejstarší klášter v přemyslovských državách.

(redakčně kráceno)