Belle Époque. Jak se žilo na přelomu 19. a 20. století

Na přelomu 19. a 20. století obklopila lidstvo iluze dokonalosti. Převratné vynálezy a zdánlivě nezastavitelný technologický pokrok slibovaly zářivou budoucnost. Umění se změnilo k nepoznání a často k nepochopení. Nové ideologie nabízely řešení těch nejpalčivějších společenských problémů. Rozčarování v podobě první světové války tak nemohlo být větší.    

Přelom století a La Belle Éopque jako téma pro Historii.cs z 19. října a historika Milana Hlavačku z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Historického ústavu Akademie věd ČR, historika Jiřího Pokorného z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy a historika umění Otto M. Urbana z Akademie výtvarných umění. Moderoval publicista Vladimír Kučera. 

Pánové, jak se dá tak krásná doba La Belle Époque historicky zařadit?
Hlavačka: Je to období před první světovou válkou. Asi by se dalo definovat smrtí van Gogha nebo Debusyho hudebním impresionismem. Je to vzpomínka na zlatý věk, kdy lidstvo dosáhlo vrcholu a dovedlo vyřešit některé své problémy, částečně sociální otázku. Kdy bylo konsternováno technikou, každý rok se objevovalo něco nového, ať to byla žárovka, fonograf, spalovací motor, elektromotor, letadlo, na co si vzpomenete.
Definitivní vítězství rozumu nad přírodou. A také to, že část společnosti, liberálního měšťanstva, žije plnohodnotný život, má volný čas. Není to už pouze honba za prací a boj o uhájení holé existence, člověk se může svobodně rozvíjet.

Vy jste tady naznačil dva aspekty, jeden je sociální. V čem to tedy přesně bylo? Jak se začalo lidstvo sociálně ukotvovat v té době?
Pokorný: Především došlo k velkému zlepšení materiálního stavu společnosti. Kromě určité části tehdejšího euroatlantického světa se to šířilo i do oblastí, kde to dříve nebylo vůbec obvyklé, třeba do Skandinávie nebo do střední Evropy.
Druhý aspekt je, že na tom mohly postupně profitovat stále širší a širší vrstvy. Lidé byli uznáni jako plnohodnotní konzumenti, a proto se muselo hledět na to, aby jejich životní úroveň byla taková, aby si mohli leccos koupit. A tím se ta situace trochu lepšila.
Nebylo to samozřejmě zdaleka úplné a neplatilo to zdaleka všude a vždycky, ale určitý průměrný vzestup se dá určitě konstatovat. Dá se tedy koneckonců říci, že ten, kdo nežil před rokem 1914, tak neví, co je život. Původně se říkalo „před francouzskou revolucí“.

A to umění?
Urban: V umění je to jako vždy nejednoznačné, možných pohledů a interpretací je celá řada. Belle Époque v dějinách umění jako pojem neexistuje, protože by označoval pouze určitou výseč, která zdaleka neodpovídá realitě. Dějiny pracují také s termínem „fin de siécle“, a to většinou v kontextu odvrácené strany. To je třeba dekadence nebo určitá rovina symbolismu, ale i začátek expresionismu. Nadto tam je extrémní propojení mezi uměním v modernistické rovině a politikou, to znamená příklonem k anarchismu. Rané dílo George Braqua z roku 1906, 1907 bylo tehdy do značné míry vnímáno jako anarchistický vstup do oblasti umělecké tvorby.
Myslím, že pojem Belle Époque je spojené s iluzí o době, která zdaleka tak krásná a úžasná nebyla. Je to idealizování, které asi patří k životu a lidské zkušenosti. Pravdou samozřejmě je, že po první světové válce život už nikdy nemohl být takový jako před ní.

Není tam trošičku počátek takové lehké kultury, jak ji známe dnes? Dalo by se říct popkultury. Ostatně i ty Muchovy plakáty…
Urban: To zcela jistě – člověk je konzumentem. A samozřejmě plakáty, jejichž strategie se v té době zásadně mění. V době 60. a 70. letech 19. století byl plakát postaven především na textové stránce a obrázky, pokud to byla reklama na produkt, byly poměrně malé. Inzerent si prostě zakládal na co nejdetailnější informaci o svém produktu. V době, o které hovoříme, se ta věc dostává do úplně jiné roviny. Informace o produktu je téměř nulová, ale je tam určitá strategie, jak nalákat pozornost člověka na konkrétní věc v hlubší psychologické rovině.
To jsou kořeny pop kultury, včetně nových možností, technologií tisku, vydávání, od 19. století vychází celá řada knih, celých edicí, romány pro služky. To pulp fiction, jak se říká, je v té době zcela etablované.

Bylo tady řečeno, krásná doba, krásná epocha, lidstvo konzumní, veselé. Ale přeci jen to semínko zmaru a zániku už tam být muselo. Projevovalo se nějak?
Hlavačka: Samozřejmě každá doba má své stinné stránky a záleží na ní, jak se s nimi vypořádá. Doba těsně před tím, 70., 80. léta, byla dobou velké hospodářské krize. A právě v 90. letech se ukázalo, že je možné ji překonat a dokonce že výroba, spotřeba a tak dále se může zvyšovat v podstatě do nekonečna. Takže krize, která se může se objevit znovu, a nikdo neví kdy a jak. To je první záležitost.
A druhé semínko pochybností byla samotná sociální otázka, respektive dělnická otázka. Nárůst masového hnutí, emancipace čtvrtého stavu, který také žádá volební právo a právo na dobrý život stejně jako střední vrstvy. Nicméně v 80. letech je ve střední Evropě, hlavně v Německu a v Rakousku-Uhersku tato ožehavá otázka částečně vyřešena zavedením systému pojištění rizik pro život v pracovní době. To je nemocenské pojištění, pojištění proti úmrtí, zajištění pro vdovy. Malér je v tom, že se to zatím týká jen dělnictva. Sociální otázka se venkova netýkala. Venkov si to dovedl zařídit sám.
Vznikl třeba institut živnostenských inspektorů, kteří byli vybaveni velkými pravomocemi. Mohli přijít kdykoliv do fabriky a zkontrolovat, zda je tam dětská práce, zda pracují ženy, zda pracují v noci nebo jestli nejsou těhotné a podobně, a případně toho zaměstnavatele pokutovat. Zaměstnavatel byl pak povinen přikládat do pokladny sociálního pojištění stejné peníze, jaké byly dělníkovi odčítány z platu. Ovšem systém našeho sociálního zajištění ještě nefungoval, tedy přerozdělování prostředků prostřednictvím daní pro celou společnost. To ještě nebylo ani vymyšleno.

Ale počátek sociálního státu to byl?
Hlavačka: Ano, ale jenom pro někoho. Zároveň je tam ještě regulace pracovní doby. Nejdříve pro horníky jen na deset hodin denně. Problém byl však s počítáním času, protože tehdy neexistoval jednotný občanský čas a ne každý měl hodinky. Například v Anglii se přišlo na to, že fabrikanti často pracovní dobu natahují, protože vědí, že zaměstnanci to nemohou kontrolovat.

Pokorný: Já bych byl trošku skeptický, co se týče těchto možností. V každém případě vznikla úplně nová představa o tom, jaká bude budoucnost. Sociální hnutí, zejména sociální demokracie, stále věřila v revoluci, kterou odkládala do budoucnosti, a byla přesvědčena, že pokud k revoluci dojde, nerozhodne se na barikádách, ale v konfrontaci dvou kultur. Proto se snažila vytvářet vlastní alternativní kulturu, což se nakonec vlastně nepodařilo.
Nicméně ohromné úsilí, které na to bylo vynaloženo, vedlo k tomu, že se dělníci a další vrstvy skutečně začali o tyto věci zajímat a čím dál tím více četli. Měli na to i více času než obchodníci, kteří museli být v krámě od rána do večera a pak i v noci. Jejich kulturní úroveň tak rostla výrazným způsobem, a to pomohlo k tomu, že byli přijati jako součást národa.

Urban: V 90. letech celá řada představitelů české moderny velice těsně spolupracovala s různými spolky. Nemusely být přímo dělnické, třeba básník Karel Hlaváček byl i známý sokol. Sokol měl přitom podobné cíle jako dělnické spolky. Vzdělání bylo velice důležité a také kulturní činnost byla velice silná. Třeba Karásek ze Lvovic ve svých vzpomínkách píše, jak v 90. letech jezdil do severních Čech přednášet do dělnických spolků o Janu Nerudovi a dalších osobnostech českého umění. Takže určitá angažovanost umělců byla v tomto procesu přirozená.

Pokorný: Toto pojetí kladlo na vzdělání velký důraz. Poukázal bych zejména na vývoj dělnických knihoven, které přicházely z Ameriky pod názvem Public libraries, veřejné knihovny. Je to první velký kulturní impuls, který z Ameriky do Evropy přišel. Vzdělání bylo ohromnou legitimací pro každého člověka a nebylo možné někomu svěřit hlasovací právo, kdyby to byl člověk nevzdělaný nebo nesvědomitý. Na tom se shodovali všichni.

Hlavačka: Tomu, kdo je vzdělaný, přísluší volební právo – politologové tomu říkají teorie konsociace, tady jakási vzájemná dohoda na tom, že ten, kdo volí, ví, proč volí a co volí. A ne, aby to dopadlo jako ve Španělsku, kde bylo zavedeno všeobecné volební právo, ale tři čtvrtiny voličů byli analfabeti.


Jak mohla politika směřovat z tak veselé doby k válce? Existovaly nějaké náznaky, že se chystá takový konflikt? Objevovalo se to na přelomu předminulého a minulého století
Hlavačka: Naším dějepisem jsme odchováni tak, že tady vznikal konflikt – koncept Dohoda kontra Trojspolek. Nicméně z tohoto konceptu se dovodit krach celé té Belle Époque nedá, tedy proč to skončilo takhle krvavě.
Mezinárodněpolitické napětí tady samozřejmě dáno bylo, ale volil bych jiná než učebnicová data. Podle mě ke změně společenského klimatu došlo především obsazením Egypta Angličany. To je nový imperialismus, kdy si i ostatní velmoci řeknou, že se musí snažit stejným způsobem. A druhý moment, kdy jde o vítězství bílé transatlantické kultury nad jinou, je podle mě Fashoda. To je taková díra v Súdánu, kde lord Kitchener postřílel kulomety povstalce, mahdisty. Na jeho straně nebyl mrtvý ani zraněný nikdo, na druhé straně všichni. To použití strojové smrti je obrovský moment. Takže tady bylo zakódováno, že tu jsou takovéto zbraně, ale také to byly první známky toho, že je něco špatně.
Bertha von Suttner v roce 1889 vydala román Die Waffennieder (česky Odzbrojte). V něm už je jasně řečeno, že mužská liberální kultura směřuje ke katastrofě. Ostatně ona je první ženská nositelkou Nobelovy ceny míru (z roku 1905) a zakladatelka dalších iniciativ jako Haagského smírčího soudu a tak dále. Čili tady ta nebezpečí tu byla nějak zakódována.

Urban: Tato situace je velice signifikantní v umění – vedle plakátů Alfonse Muchy byste klidně mohli dát obrazy Edvarda Muncha, Křik z roku 1893. V umění se ukazuje určitá úzkost ze života jako silně přítomná už od 80. let, kdy se o románu Naruby hovoří jako o prvním románu, který reflektuje existenciální krizi jedince v moderní společnosti. V tom je protipól k Belle Époque. Řada kritiků, jako byl Munch nebo u nás třeba Karel Hlaváček, to vnímala jako něco nepatřičného. Tématem dne má být pokrok ve všech sférách, takže jak je možné, že to neoslavují, ale naopak ukazují něco zcela odlišného. Jsem přesvědčen, že to byla reakce na určitou krizi.

Umělci cítili krizi?
Urban: Cítili určitou krizi, kterou viděli především ve spojení s duchovností, se spiritualitou. Uvědomovali si, že tradiční křesťanství ve všech svých formách není schopno adekvátně reagovat na to, co se v umění nebo ve společnosti děje. Konec století je tak v umění charakterizován hodně zájmem o okultismus, hermetismus a všechny tyto „vědy“. Třeba sochař František Bílek spojuje motivy egyptské mytologie s křesťanstvím a judaismem. Později to dělá František Kupka, když spojuje koncepty z různých kulturních sfér. Tyto pohledy se analyzují jako hledání duchovnosti ve světě, kde začíná převažovat materiální spotřeba. Tedy to, co dnes také vnímáme jako problém, tak bylo vnímáno už na konci 19. století.

Takže když se dnes hádáme o konzumerismu, tehdy už se hádali také?
Urban: Celá řada literátů třeba nechtěla, aby jejich knihy vycházely ve velkém nákladu, protože tím se dostávají mimo umělecký kontext, mezi kýč a popkulturu. Oni chtěli, aby jejich knihy četla nebo znala skupina spřízněných duší, která je dokáže ocenit. V umění a kultuře totiž vzniká fenomén subkultur, alternativních uměleckých skupin, které říkají, budeme žít svým životem, dělat své vlastní umění, a ty, společnosti, nás nech žít, my se o tebe nestaráme, tak nám taky neříkej, co máme dělat.

Takže se dá říci, že v umění, ale asi i v dalších oborech lidské činnosti a v jiných aspektech lidského života doba konce století předznamenává problém, který trvá dodnes. Že se lidstvo vlastně zmodernizovalo do toho, co žijeme my, byť si myslíme, že jsme objevili něco pozoruhodného?
Urban: Všechny paralely nikdy nebyly plně funkční. Vezměte si, co se událo po roce 1989 nejen v našem prostoru, ale globálně. Nástup nových technologií, vstup internetu, mobilní komunikace a tak dále, může být za dvacet třicet let vnímán jako podobně bohatá doba, jako byl konec 19. století.

Kdybychom použili ty paralely, šel by na mě trochu strach?
Hlavačka: Je to také doba odkrývání lidského nitra. Do umění přichází jakási analýza vnitřku a poznání, že žádný člověk není stejný. Oscar Wilde předvádí hry, kde se najednou objevují cholerici, melancholici. Také je to počátek psychoanalýzy, rozkrývání snů a nebezpečného podvědomí. Takže najednou je ten pokrokový člověk vlastně nevyzpytatelný.

Ta veselá doba byla docela temná?
Pokorný: Krásně je to vidět na příkladu Vídně, která v této době patří k nejzářivějším centrům lidské civilizace. Tehdejší věda i umění jsou opravdu vrcholy. Na druhé straně tam byla také odvrácená tvář doby, prostředí nocleháren a podobně. A tam už se v té době pohyboval Adolf Hitler a četl různé obskurní brožurky a letáky s teoriemi, které vytvářely podhoubí německého nacismu.

Hlavačka: To, jaká je doba, nepoznáte na hlavním proudu, ale na těch okrajových skupinách, na minoritách. Je to třeba doba vypjatého antisemitismu, Dreyfus, polenský proces. Kde se to najednou vzalo, že budeme ostrakizovat jednu část společnosti, kteří jsou jiní než ti ostatní?
Třeba Stefan Zweig své vzpomínky píše rok před sebevraždou, kdy je v Paříži, kam utekl před nacisty, a rekapituluje tu krásnou dobu, kdy pro něj všechno bylo jisté. A přestože si mohl spočítat, kdy půjde do důchodu, kolik bude mít peněz a že tady stále bude císař, reflektuje, že jeho spoluobčané, především Židé, skončili úplně jinak.

Pokorný: Abych to aktualizoval, je to také doba vypjatého anticikanismu. Lidé z úředních míst tvrdili, že nemají obecně známá jména, takže se jim budou tetovat čísla.

Urban: Je to další argument na misce vah, která hovoří o paralelách mezi naší současností a dobou, o které se bavíme.

Já se také učil, že tenkrát bylo velmi aktivní dělnické hnutí, že to byl hybatel světa v té době. Bylo to skutečně tak, nebo jak to bylo?
Pokorný: V každém případě dělnické hnutí tuto ambici mělo. Několikrát se vyslovilo proti válce a v určitých okamžicích tomu skutečně trochu napomohlo velkými demonstracemi, které zchladily veřejné mínění. Ovšem obecně v tomto směru sociální demokracie zklamala a nepodařilo se jí vymoci vůbec nic. V Německu a s určitými výjimkami i ve Francii hlasovala pro válečné úvěry. Takže to hnutí zdaleka tak silné nebylo a asi ani být nemohlo, aby změnilo to, co bylo už připraveno.

Hlavačka: Doba od roku 1880 do první války je dobou dokončení emancipačního národního procesu jak v západní, tak ve střední Evropě. Náhle jsou deklarovány hotové národy, a kdo by z toho chtěl vystoupit, by byl označen za zrádce. A toto stigma si na sebe každý vzít nedovolil.

Pokorný: Velkou roli hrálo to, že si lidé nedovedli představit, co přijde. Mysleli, že se vrátí do švestek, do prvního sněhu. Že to bude válka jako ty předtím – jedna efektní bitva nebo dvě a pak se to nějak domluví a bude se pokračovat v tom, co se dělalo předtím. Tehdy na to byly celkem i vědecké výpočty, že žádný stát nedovede vést válku déle než půl roku, že se jinak finančně zhroutí, že to nejde vydržet. Jenže když má stát zájem udržet lidi v zákopech, tak dokáže divy.

Už jsme narazili na dělnické hnutí a umělce, z nichž řada tendovala k dělnické myšlence a k dělnickému hnutí?
Urban: Často to bylo spojeno i s určitým ztotožněním se s rolí jakéhosi vyvrhele, prokletého básníka či umělce. A na druhou stranu to bylo vědomí širších společenských otázek tak, jak by ta společnost měla vypadat. U nás to byl František Gellner, předním Hlaváček, S. K. Neumann, ale také třeba František Kupka, který byl velice aktivní v anarchistickém hnutí. Ostatně jeho první prosazení se ve Francii bylo díky spolupráci s anarchistickým časopisem, pro který vytvářel dodnes velice silné karikatury. Pro Kupku to byla důležitá témata až do posledních let. Také se aktivně účastnil 1. světové války a pomáhal při vzniku českého vojenského sboru.

To je zajímavé, anarchista a najednou aktivně pomáhá při budování státu?
Urban: V tomto případě bych to jako kontrast neviděl. Blíž k anarchismu se dostal až ve Francii a uvědomil si, že jsou to věci globálního charakteru. Navíc v jeho případě je to komplikovanější kvůli jeho zájmu o okultismus, hermetismus a přírodní vědy. V tomto smyslu je Kupka ideální příklad umělce, který jako houba nasával všechny možné inspirace a vlivy, které se mohou zdát až jako neslučitelné. Kupka ale ukazuje, že slučitelné jsou a že mohou vést k jasně vyprofilovanému uměleckému názoru.

Pokorný: Možná také šlo někdy o pózu nebo hru. Třeba Franz Werfel píše ve své novele Dům smutku o postavě, ve které spojoval povinnosti úředníka při prezidiu místodržitelství v 9. hodnostní třídě s povinnostmi satanského básníka.

Urban: Takovéto stylizace byla v různých variantách celá řada. Stanisław Przybyszewski, velký přítel Edvarda Muncha, figura berlínské bohémy 90. let, se vědomě stylizoval do roviny proletáře, protože s měšťáckou společností nechtěl nic mít. Takové to vyprofilování se vně. Umělci říkali: „My jsme bratři bídy, bolesti a krve.“ To je jedna z mnoha stylizací, se kterou umělci v té době pracovali.

Hlavačka: To temno bych malinko odvrhnul: když čtu paměti běžných lidí ze střední třídy, architektů, techniků a podobně, kteří mají rodinu, vydělávají a mají i ten volný čas, takovéto temné tóny tam nezaznívají. Pozoruhodné ale je, že je jejich život výrazně desakralizován. Třeba v pamětech Eduard Basika, stavitele železnic, zjistíte, že v kostele byl dvakrát za život (když se ženil a když měl zlatou svatbu), narodil se přitom v roce 1830.
Je to tedy společnost, která si věří, že umí něco dokázat, a střední třída má svůj velký étos, a to práce pro rodinu a pěstování vzdělání svých dětí. Pokud toto funguje, žádné temné tóny v pamětech nenajdete. Navíc je to společnost, která jasně dělí svůj čas na práci a odpočinek.

Urban: Mohlo jít o jednu fázi té doby, která pak už možná nepokračovala. K tomu bych uvedl Thomase Manna a Buddenbrookovy, což je také román z doby, o které mluvíme.

Pokorný: V souvislosti s tím bychom se mohli dostat ke Stefanu Zweigovi a jeho Netrpělivosti srdce. Tam hlavní hrdina kvůli svému vlastnímu vnitřnímu selhání nedokáže najít, co je v jeho životě hlavní, takže se nakonec do války víceméně těší.
A podobný případ je Richard Aldington, Zemřel hrdina. Člověk, který se nedokáže do života zařadit, nějak selže a pak čeká na vysvobození, kdy o něm budou rozhodovat jiní, on nebude muset přemýšlet, bude poslouchat a nebude se trápit.

Ono to není tak, že by lidstvo před začátkem války nebo těsně před ní bylo z možnosti války nějak frustrováno. Dokonce bylo i nadšení pro válku?
Hlavačka: V Praze nebylo nadšení skoro žádné. Třeba staročeši uvažovali o tom, že české státní právo bude jednou vyřešeno nějakou velkou válkou, ale na východě, kde si to Rusové vyřídí s Rakušany. Nikdo nevěděl, kdy to bude a kde to bude.

Pokorný: Třeba v německé utopické literatuře té doby se naprosto běžně počítá s válkou proti Anglii. Ta měla přijít buď co nejdřív a vyřídit běžnými prostředky, na moři. Nebo to bude nějakou chvíli trvat a v tom případě je potřeba budovat Luftwaffe, tedy co možná nejsilnější vzducholodě. Tímto způsobem se skutečně běžně počítá s velkými válkami, s kataklyzmaty.

Jestli to není oslnění technikou?
Pokorný: Možná, nebo je to zase minoritní záležitost. Ale tyto tóny se tam objevovaly – katastrofické války, které uvedou celou Evropu do nebezpečí a přivedou do Evropy nepřítele z východu, Slovany. V některých případech se dokonce mluví i o nebezpečí žluté rasy.

Ale když byla válka nevyhnutelná, veřejně mínění třeba v Německu nebo ve Francii proti ní nijak vyhraněno přeci nebylo?
Hlavačka: Vyloženě ne. U nás, ale žádné nadšení nebylo. Tady byla spíše snaha se odvodu vyhnout.
Bylo to zajímavé jinými symboly. Třeba svěcení zbraní katolickou církví nebo snímání zvonů a jejich roztavení na děla a oněmění krajiny. To jsou temné obrazy, které do budoucnosti nic dobrého nevěští.

Myslíte si, že Belle Époque byla opravdu vrchol? Nebo to byl jen takový švindl, který jsme si na sebe vymysleli jako lidstvo, protože jsme prostě potřebovali něco krásného?
Hlavačka: Lidé se tehdy opravdu domnívali, že vyřešili obrovské problémy: je tu palivoenergetická základna, převážně uhlí, a vyrobí se tolik energie, kolik spotřebujeme. Máme parní stroj, elektromotor, který může hýbat, čím chcete. Neexistují hladomory, protože jestliže je někde neúroda, tamní obyvatelstvo můžeme železnicí zásobit odkudkoli během několika hodin. Můžeme se bavit, protože v noci jsou města osvětlena. To, co se dříve dělalo ve dne, se přenáší do noci; najednou jsme emancipováni od přírodního času, čas nás nezajímá.
A pak je tu ještě jeden moment, přichází doba jednotného občanského času. Do té doby mělo každé město a každá železniční společnost svůj čas. Nejdříve, v roce 1891, se dohodly železniční společnosti ve střední Evropě, že od Bodamského jezera na rumunskou hranici bude jeden čas a všichni se tomu přizpůsobí. A v roce 1893 bylo rozhodnuto, že se tento železniční čas k 1. dubnu přesune na celou společnost a stane se občanským časem. Najednou byl v celé střední Evropě jednotný čas, který se řídí greenwichským časem plus jedna hodina, stanoveným už někdy od roku 1984.
Důležité je to v tom, že můžete nově organizovat společnost. Najednou se můžete přesně domluvit a stanovit kdy. Má to však jednu podmínku – čas musí být demokratizován, tedy každý člověk musí mít jednotný čas u sebe. A to vyřešíte tím, že hodiny zmenšíte natolik, že si je můžete dát do kapsy od vestičky. A také je zlevníte, což je množné od 60. let 19. století díky švýcarským hodinářům. Najednou se bílá civilizace projevuje tím, že to jsou lidé s hodinkami, zatímco jiné civilizace hodinky nemají. A vrcholem je, že ona se umí disciplinovat a podřídit se jednotnému času ve všem. Můžete organizovat národní slavnosti nebo rituály, ale také můžete v přesný čas nastoupit do války.
První světová válka musela být pro lidstvo strašné trauma, když se z toho nádherného času propadlo do těch verdunských zákopů. Bílá společnost pak byla skeptická k lidským dějinám a vznikla víra, že se nic takového nebude opakovat. Jak všichni víme, opakovalo.

Urban: V umění byla zcela jasná nevíra. Už v průběhu první světové války vzniká v Curychu hnutí dadaismu, které se následně projeví i v Berlíně, v Paříži a v dalších místech, záhy i v USA. To říká, že umění je nesmysl, kultura je nesmysl a že to vůbec nemá smysl brát vážně. A hlavně že nemá smysl se zabývat tím, co bylo před válkou, protože všechny směry, kterým se vysmívali, včetně kubismu byly výplodem elitářské společnosti.
Samozřejmě na to nereaguje jenom dadaismus. Je to celé široké hnutí sociálního umění dvacátých let. Nezaměňujme to se socialistickým realismem. To v žádném případě. Úžasná proměna je třeba u Otty Gutfreunda - před válkou to byl kubistický sochař a po válce vytváří loga pro firmy, sochy lidí, kteří pracují nebo jsou v kanceláři a podobně.
Ta proměna byla velice zřetelná. Takže i když byla v českém prostředí v roce 1918 určitá snaha vrátit se k předválečnému kubismu a vytvořit z něj až oficiální umělecký směr nové republiky, nefungovalo to. Částečně to sice zabralo v architektuře, ale výtvarníci, kteří byli s kubismem před válkou spojeni jako třeba Filla, už tím směrem nešli.

Pokorný: Přeci jen byla určitá větev umění, která si musel vývoj strašně pochvalovat, protože najednou bylo možné třeba dělat nové známky, bankovky, jako třeba dělal Mucha pro Československo, stavěly se pomníky.

Komerce, ta vydělá i na katastrofě…
Urban: Ale to je pouze kontinuita toho, co vzniklo nebo se etablovalo na konci 19. století. Tedy že kultura dokáže žít v symbióze s tím, co se děje ve společnosti. Známe celou řadu portrétistů, kteří v průběhu svého života zvěčnili od demokratických politiků přes nacistické po ty komunistické v 50. letech. A byli to ti samí umělci, ten samý typ uměleckého projevu.
Ve 20., 30. letech ideologizace vyžaduje speciální pohled. U umění třetí říše a socialistického realismu ze Sovětského svazu dochází k určitému vědomí manipulace s uměním, které je právě takové, aby ho masa mohla bez problémů přijmout. A to je zneužití populární kultury, a proto populární kultura není brána jako něco hodnotného, což úplně jednoznačně říct nejde. Ideologizace umění je tedy asi další z výsledků toho, co se stalo za 1. světové války.

Hlavačka: V československé společnosti to byl přístup velmi ambivalentní. Na jedné straně byla z války vyhladovělá, protože byla čtyři roky ve frontách na něco, město vyměňovalo šperky za brambory, venkov se zhojil a město zchudlo. Na druhé straně je tady euforie z toho, že jsme konečně získali vlastní stát. Tyto dvě tendence jdou proti sobě, ale oficiálně vítězí optimistický pohled – díky válce a rozpadu monobrachií můžeme existovat a můžeme si budovat vlastní stát.

A jaké to bylo ve světě?
Pokorný: V každém případě si musíme připomenout, že došlo k zásadním mocenským přesunům. Ohromně vyrostla role Spojených států nebo Japonska. Třetí svět se začal pomalu osvobozovat od koloniálního panství a začaly se tam vytvářet zárodky nových proudů, které, byť opatrně, žádaly větší míru samostatnosti.
Navíc některé skupiny obyvatelstva byly válkou postiženy velmi těžce, například anglická střední vrstva – ti nejlepší synové Anglie byli značně vyhlazeni a totéž platí o hlavních protagonistech na straně Francie nebo Německa. A nelze pominout ztráty hmotného rázu. Takže někde je velké nadšení, ale někde samozřejmě tragédie a pocit zmaru. Nakonec pak musíme připomenout, že se vytváří úplně nový vládnoucí systém v Rusku, který těsně po válce vyhlašuje představu, že ovládne a změní celý svět.

(redakčně kráceno)