„Úspěch je o talentu, o píli, ale také o štěstí,“ říká Ivo Kahánek

Ačkoliv osobně je mu nejblíže hudba romantismu, je jeho repertoárový záběr na rozdíl od jiných klavírních virtuosů nečekaně široký. O svou klavírní bravuru se však nedělí jen s publikem v koncertních sálech, ale snaží se ji předat i svým studentům na pražské AMU a Pražské konzervatoře. Absolutní vítěz Pražského jara, držitel prestižních ocenění z mezinárodních soutěží a přední český klavírista Ivo Kahánek vystoupí v těchto dnech se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy. V Profilu z 11. ledna s ním hovořila Petra Krmelová.

Dnes večer předvedete klavírní recitál z cyklu Světová klavírní tvorba. S čím v Rudolfinu vystoupíte?
Ten mix je velice pestrý a časový horizont, v němž byly skladby napsány, činí zhruba dvě stě padesát let. Začnu tou nejstarší, partiturou B dur J. S Bacha. Následovat bude blok českých skladatelů, protože zahajujeme Rok české hudby, rok 2014. Zazní osm preludií Miloslava Kabeláče a klavírní sonáta Bohuslava Martinů. Na závěr se vrátíme k světovému repertoáru, aby byl naplněn název celého cyklu. Ovšem místo Rachmaninovových preludií to budou dvě scherza Frederica Chopina.

Zmínil jste Kabeláčův cyklus. Miloslav Kabeláč je velmi nevšední a patří k málo hraným autorům. Proč?
To je otázka. Miloslav Kabeláč byl vynikající skladatel, ve 20. století patřil k našim nejlepším skladatelům. Jeho hudba je v něčem náročnější, není tak optimistická a na první pohled krásná jako hudba Chopinova, ale je nesmírně obsahově hluboká. Rád bych tím, že ji uvádím na podiích, přispěl k tomu, aby ji mladí klavíristé hráli častěji a měla u publika úspěch. Z dosavadních provedení a úspěchu, jaký měla, jsem byl až překvapen.  

Jste známý širokou výrazovou paletou, výjimečnými virtuózními schopnostmi a hlavně repertoárem od baroka po soudobou vážnou hudbu. To je běžné, anebo to máte skutečně jako jeden z mála?
Většina klavíristů musí mít dnes široký záběr, i když jsou samozřejmě hudebníci, kteří se specializují na určité období, většinou buď na starou hudbu, anebo na moderní období. Ale mně je těch období blízkých více, navíc je také lepší být všestranně použitelný, a to i z hlediska praktičnosti. Zavřít se do jednoho období je trochu svazující. Proto se snažím realizovat ve více obdobích, byť zejména romantická hudba je mi asi nejbližší.

Lze se dnes hrou na klavír uživit? Ne učením hry na klavír, ale skutečně jako virtuos?
Já si zatím nestěžuju, ale myslím si, že se to dá. Nesmírně těžké ale je, jak se říká, proniknout do první ligy. Dostat se mezi těch pár šťastlivců, kteří se skutečně živí hraním na klavír. Třeba u nás se sólo hrou na klavír uživí tak do pěti lidí.

Jak vůbec vypadá takové jednání o repertoáru? Můžete do toho zasahovat, přijdete s vlastním návrhem, anebo je vám to stanoveno?
Jak kdy. Když člověk hraje s orchestrem, dostává člověk většinou nabídku na konkrétní klavírní koncert. U recitálů to bývá poněkud volnější. V tomto případě jsem od FOK dostal krásně volnou ruku, jediné zadání bylo výrazné zastoupení české hudby, ale jinak jsem byl při tvorbě repertoáru zcela svobodný. A toto jsem se snažil využít a demonstrovat tu širokou paletu.

Když si vybíráte, po čem sám sáhnete?
Jak jsem říkal, je mi velmi blízká hudba doby romantismu. Mezi mými nesrdečnějšími skladateli určitě nechybí Frederic Chopin. Postupem času tam přibyl i J. S. Bach nebo W. A. Mozart, přestože třeba ve dvaceti jsem je hrál spíše z povinnosti, protože byli v soutěžních repertoárech. A dalším srdečným skladatelem je pro mě například Leoš Janáček, s nímž jsem trochu geograficky spjatý, protože jsem se narodil asi patnáct kilometrů od Buchvald.

V cyklu Světová klavírní tvorba FOK je to vaše druhá účast. V roce 2011 jste tam během jednoho dne slíbil účinkování po té, co kvůli nemoci odřekl někdo jiný. Jak vypadá takovéto hraní narychlo?
Je to vždy trochu dobrodružství. Záleží, jak k tomu přistoupíte. Když se toho zhostíte dobře, jednak si zahrajete krásný koncert, jednak máte trošku očko u pořadatele, že jste mu nějak pomohl. A občas se stává, že vás takovýto záskok posune v kariéře, protože vás začnou zvát další pořadatelé. V tom mém případě to tak ale úplně nebylo.

Hrát jste začal ve čtyřech letech. Je podle vás třeba už v šesti letech pozdě na to, aby se projevil skutečný talent?
Jestli je v šesti letech pozdě, to je otázka. Jsou známé příklady opravdu světových pianistů, kteří začali někdy v osmnácti, ale to je naprosto bílá vrána. Dnes se tvrdí, že ideální věk zahájení nějaké specializované hudební výchovy je mezi dvěma a čtyřmi lety.

Kromě hraní na klavír se živíte tím, že vyučujete. Kde všude?
Učení mě velice baví a musím říct, že mě do toho hraní hodně pomáhá. Od doby, co učím, se u klavíru cítím podstatně lépe a bezpečněji. Když vám student zahraje skladbu, musíte mu totiž okamžitě říct detailní analýzu, názor, řešení, směr, jakým by se tato skladba měla ubírat. Totéž pak můžete dělat sám se sebou. Šetří to čas a úroveň vašeho hudebního myšlení jde ohromně nahoru.

Netrpí někdy virtuos vašich kvalit, když učí děti, a ne všechny jsou třeba talentované? Nemáte někdy pocit, že to nemá cenu?
Tím, že učím na vysoké škole a na konzervatoři, většinou už neučím vyloženě děti. Samozřejmě že má člověk někdy trochu pocit marnosti, ale to máte někdy pocit i z vlastního cvičení. Takhle to nejde brát. Jeden aspekt té výuky je dosažení vytyčeného cíle, ale pak je tam ještě aspekt společně stráveného času. Jsme tady spolu, něco tady zažíváme, něco tady tvoříme. V tomto smyslu není tolik podstatné, na jaké úrovni se ta tvorba odehrává, ale že se odehrává.

Jste tam spolu i při pocitech, kdy se vašim studentům prostě nechce, mají krizi, chtějí s tím seknout? Určitě jste to zažil i vy sám. Můžete i v tomto svým studentům poradit?
Samozřejmě se snažím radit. Mám to štěstí, že je to velmi nedávno, co jsem na tomto sám pracoval a co jsem se snažil tady prorazit. Je to o talentu, o píli, ale také hodně o štěstí. A jestli se v tomto snažím svoje studenty něco naučit, je to na jednu stranu hodně je motivovat, aby na sobě maximálně pracovali. Ale na druhou stranu se jim snažím připomínat, že by neměli takzvaně tlačit na pilu. Že by si měli vždycky uvědomit, ano já jsem se snažil, já jsem pro to mnoho dělal, ale teď mi to buď bude dáno, anebo nebude. Že to není tak, že jsem si něco zasloužil, a pak mám na to právo.

Říkal jste, že je to i o štěstí. Jste absolventem AMU v Praze ve třídě profesora Ivana Klánského, ale také se vám poštěstilo studovat v zahraničí?
Přes program Erasmus jsem se dostal na studijní pobyt v Londýně na Guildhall School of Music and Drama. Byla tam poměrně přísná výběrová kriteria, posílala se tam nahrávka a tak dále. Dá vám to kontakt s jiným pedagogem, s jiným prostředím. Mně to asi nejvíc da pobyt v Londýně. Přece jenom tam máte možnost prakticky každý večer smíchat ty největší hudební hvězdy, a nejen klavírní. To, co třeba v Praze zažíváme během festivalu Pražské jaro, v Londýně zažíváte po celý rok. Takže jsem byl pětkrát týdně na koncertě, což vás nejen umělecky obohatí a inspiruje, ale zároveň si všimnete i praktických věcí. Protože vidíte trošku do kuchyně, vidíte, jak se dělají koncertní dramaturgie, jak si umělci píšou životopisy, co akcentují, jakým způsobem se stylizují, jak jinak komunikují než svou hudbou, co se odehrává kolem koncertů, různé autogramiády, propagační akce. To všechno je pak dobré si přinést domů a snažit se k tomu maximálně přiblížit.       

Co v nejbližší době chystáte?
Mám před sebou poměrně bohatý rok. V plánu mám docela dost koncertů v zahraničí. Měl bych mít nějaké recitály v Německu, v Lucembursku, v Dánsku, čeká mne turné po Itálii. Měl bych debutovat se Slovenskou filharmonií. A na podzim by mne měly čekat dva koncerty s jedním opravdu světovým orchestrem. Ale jsem před podpisem smlouvy, takže bych to nerad zakřiknul.

(redakčně kráceno)