Modrá krev á la Francaise

Šlechtické rody z Francie, respektive z frankofonních oblastí se staly součástí naší aristokratické sféry především po francouzské revoluci. Vzájemné ovlivňování rakouské monarchie a Francie je pak nejpatrnější za doby Marie Terezie a především jejího syna Josefa II. Neskončilo však ani v dalších stoletích, jak dokazuje prvorepublikové spojenectví, ale i snídaně Francoise Mitteranda a Václava Havla v roce 1988.

O francouzských šlechtických rodech usazených v českých zemích si v Historii.cs z 9. listopadu povídaly historičky Doubravka Olšanská z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Radmila Švaříčková-Slabáková z Univerzity Palackého v Olomouci a Martina Ondo-Grečenková z Historického ústavu AV ČR. Pořad moderovala Marie Šedivá Koldinská.

Začněme příchodem jednotlivých francouzských šlechticů do českého prostředí. Tradičně asi máme tendenci spojovat tento proces s dobou po roce 1620 po bitvě na Bílé hoře?
Olšanská: Podle posledních výzkumů, které prováděl francouzský historik Olivier Chaline, víme, že v 17. století se v Čechách začíná objevovat osmnáct francouzských rodů, respektive frankofonních. V 18. století je jich třiatřicet a v 19. století už sedmatřicet francouzských nebo frankofonních rodů.

Takže šlechta z frankofonních oblastí se sem po Bílé hoře nenahrnula, ale přicházela postupně. A boom nastává v 19. století. O tom vlastně vypovídá i vaše knížka Rodinné strategie šlechty. Kterému rodu je věnována?
Švaříčková-Slabáková: Kniha je věnována rodu Mensdorff-Pouilly. Do rakouského prostředí, potažmo na Moravu a do Čech odešli jako baronové de Pouilly a přišli jako Mensdorffové de Pouilly. Albert de Pouilly, ač byl ještě v generálních stavech, totiž v roce 1790 z revoluční Francie emigroval, stejně jako mnoho dalších šlechtických rodů. Ovšem protože měl také majetky v Rakouském Nizozemí, v současném Lucembursku, emigroval na tyto své nedaleké majetky s celou svou rodinou, s manželkou, s osmi dětmi. Jeho synové se dali do řad pozdější rakouské armády. A protože jméno „de Pouilly“ bylo docela profláknuté a byly obavy z toho, co by se stalo, kdyby je náhodou revoluční armáda zajala, jejich matka přišla na přídomek Mensdorff. Mensdorff je přitom vesnice v jejich hrabství Roussy v Lucembursku. Do řad rakouské armády tak vstupuje Emanuel jako Mensdorff-Pouilly a tak se dostává také na naše území do Čech.

Kastelánka hradu Rožmberk Andrea Čekanová:
Buquoyové jsou šlechta z pomezí dnešní Francie a Belgie, která po dlouhá staletí zastávala úřady ve službách francouzských králů či burgundských vévodů, později španělských Habsburků. Karel Bonaventura Buquoy byl první z rodu, který držel majetky na území českých zemí. Do dějin zemí Koruny české vstoupil v roce 1618, kdy byl povolán císařem k potlačení českého stavovského povstání. A v čele císařských vojsk stál také během bitvy na Bílé hoře. Ovšem ještě před bitvou na Bílé hoře, v únoru 1620, obdržel od císaře Ferdinanda II. Rožmberk, ale také Libějovice a Nové Hrady. Jednak to byl výraz uznání za vojenské služby císařského generalissima, ale také jakási forma úhrady za služby, které Karel Bonaventura Buquoy císaři na vojenském poli poskytl.

Ondo-Grečenková: Buquoyovi potomci v 18. století patřili mezi ty, kteří přijímali francouzské osvícenské myšlenky a kteří na svých statcích nastolili jakési panství téměř osvícenského absolutismu v menším, kdy se snažili vzdělávat lidi, zakládat školy a tak dále.

kastelánka hradu Rožmberk Andrea Čekanová:
Před rokem 1620 Buqoyové získávají majetky v Čechách, v roce 1623 jim byly majetky potvrzeny císařem a v roce 1627 získali inkolát. Karel Bonaventura Buquoy ale do dalších dějin českých zemí už příliš nezasáhl, protože v roce 1621 přišel o život na válečném poli.
Velkou zásluhou Karla Alberta, syna Karla Bonaventury Buquoye, bylo, že panství, která byla Buquoyům udělena, Rožmberk, Libějovice a Nové Hrady, scelil v nedělitelný celek, který byl později děděn vždy nejstarším mužským příslušníkem rodu. Předešlo se tím v pozdějších dobách dělení a rozprodeji majetku.

My jsme tady narazili na zajímavou otázku, jestli se dá mluvit o francouzské nebo o frankofonní šlechtě. Pokud bychom použily výraz frankofonní, z jaké oblasti lidé mohli pocházet?
Švaříčková-Slabáková: Výraz „frankofonní“ je příhodnější, protože rody, které se u nás usadily, pocházely z příhraničních regionů. Především z Lotrinska, které už od 10. století patřilo lotrinským vévodům a bylo jakousi třecí plochou mezi Francií a Habsburky. A tam už bylo tradicí, že vstupovali do císařské armády a bojovali v císařských armádách, což je často zavedlo právě do Čech.

Olšanská: Když se podíváme, kolik tady bylo frankofonních rodů celkem, můžeme mluvit o devadesáti rodech, které jsme schopni identifikovat, a v rámci jednotlivců se blížíme číslu sto. Z toho Lotrinska sem přichází rovnou šestnáct rodů, po Francii zdaleka nejvíc. Z Nizozemí jsou to jen desítky, ze Savojska čtyři reprezentanti a tak dále. Čili zastoupení Lotrinska je opravdu velmi významné.

Švaříčková-Slabáková: V období třicetileté války k nám přicházejí Dufourové. Později jsou to zmiňovaní Mensdorffové-Pouilly, pak Bombellesové, kteří sice nežili v českých zemích, ale působili v habsburské monarchii, nebo Ficquelmontové. Za zmínku stojí také de Lamott nebo Harbuval Chamaré, který přichází v polovině 18. století a inkolát získává v polovině 18. století.

kastelán zámku Sychrov Miloš Kadlec:
Rohanové patřili k nejbohatším francouzským rodinám a jako jedna z mála rodin ve Francii se pyšnili titulem princů královské krve. Tím momentem, který nastartoval jejich odchod z Francie, pak byla samozřejmě francouzská revoluce. Nejvýznamnějším z nich byl kníže Karel Alain Gabriel Rohan, které se narodil ještě ve Versailles a který byl i první majitelem sychrovského zámku. A právě on se rozhodl, když jim byl v roce 1808 udělen inkulát, že se Čechy stanou jejich novým domovem, přestože zpočátku zvažoval Polsko.

Ondo-Grečenková: Pro příchod francouzských šlechtických rodů, ale i dalších Francouzů jsou důležité právě vztahy mezi Francií a habsburskou monarchií – jak po politické, kulturní, tak i obchodní linii. Celé to 17. století a první část 18. století byly tyto dvě velké mocnosti v nepřátelském vztahu. To mění v roce 1756, kdy dochází ke zvratu aliancí (díky diplomatu Kaunicovi, posléze státnímu kancléři a jednomu z nejvýznamnějších ministrů Marie Terezie a potom i Josefa II). Tento zvrat znamenal, že Francie s habsburskou monarchií uzavřela politickou, ale posléze i několika dynastickými aliancemi (Marie Terezie několik svých dětí provdala či oženila za potomky různých větví Burbonů). Nejznámější je samozřejmě sňatek Marie Antoinetty s pozdějším Ludvíkem XVI. v roce 1770.
Další roli hrál rovněž nástup osvícenství v habsburské monarchii, zvláště po nástupu mladého Josefa II. Habsburská monarchie josefínského typu se totiž stává jakýmsi vzorem ideální monarchie pro osvícenecké Francouze. Kromě cestovatelů, kteří sem jezdí poznat nejen zdejší mravy, ale především vládní systém a jeho výsledky, sem cestují také vojenští důstojníci a sledují, jak funguje vojenský systém, vojenské školství, a velice vysoce to hodnotí a dávají Francii za příklad.
Další linií je linie vědecká. Do habsburské monarchie jezdí např. lidé, kteří se zabývají doly a hutnictvím, například do dnešní Banské Bystrice, Banské Štiavnice, na území Horních Uher, kde jsou nejslavnější doly a mincovny v době Marie Terezie. A opět tady sledují, jakým způsobem se tam pracuje, jaké techniky se používají a jak se stát stará o horníky. I tato oblast je vysoce ceněna. A další z těch oblastí, které přitahovaly pozornost a které byly vysoce ceněny, je lékařství.

S tím vším určitě souvisí i nárůst znalosti a obliby francouzštiny v habsburské monarchii. Jak to bylo s jejím rozšířením nebo znalostí třeba ve šlechtických kruzích?
Švaříčková-Slabáková: Francouzština byla velmi oblíbená, byl to znak aristokratické společnosti už od dob Marie Terezie, která si sama psala se svými dětmi francouzsky. Ačkoliv se potom stává státním jazykem habsburské monarchie němčina, francouzština v aristokratických kruzích převládá hluboko do 19. století. Když si vezmeme korespondenci Schwarzenbergů, Dietrichsteinů tak ti všichni si psali francouzsky.

Dá se říci, že je to na jednu stranu sice jazyk diplomatů, ale že je to zároveň i jazyk, který patří do té intimní sféry, třeba do korespondence nebo deníků šlechtických žen?
Švaříčková-Slabáková: Deníky a korespondence jsou skutečně psány ve francouzštině. A je zajímavé, že to jsou právě ženy, které dbají na udržování francouzštiny. U mužů to bylo trošku něco jiného, jelikož sloužili jako důstojníci v habsburské armádě a armádním jazykem byla němčina. Třeba Metternich, hlavní odpůrce Francie v předbřeznové době, psal své dopisy francouzsky. A zajímavé je, že francouzsky psal své matce, manželce nebo kněžně Zaháňské, ale císaři Františkovi německy.

Ondo-Grečenková: Francouzština se od 17. století stala mezinárodním dorozumívacím jazykem. A je zvláště jazykem takzvané republiky učených – pomyslné nadnárodní republiky inteligence, vzdělanců a filozofů.

kastelán zámku Sychrov Miloš Kadlec:
Rohanové se po příchodu do habsburské monarchie pořád cítili Francouzi a francouzštinu pořád používali. A to jak v písemném, tak samozřejmě mluveném projevu, byť němčina byla dalším jazykem, kterým ovládali. Nejpatrnější je na osobě knížete Kamila Rohana, který sice plynule mluvil německy, ale k jeho oblíbeným destinacím patřily lázně Limbach a podobně. Veškerá jeho korespondence, byť byla vedena úředně a byla v němčině, byla prokládána poměrně dlouhými pasážemi ve francouzštině. Jeho potomci a ti, kteří byli spjati s historií sychrovského zámku, už používali němčinu jako svůj základní jazyk, nicméně francouzštinu ovládali dokonale a učily se ji i rohanské děti.

Olšanská: Kamil Rohan se učí německy, což byl v té době hlavní jazyk v českých zemích, teprve několik desítek let po svém příchodu. Jinak si po celou dobu na začátku 19. století vystačil se znalostí francouzštiny. Až v okamžiku, kdy je přinucen vstoupit do státních úřadů, zajímat se o to, jak se starat o své panství, se začíná učit aktivně německy, což vypovídá mnoho o tom, jak šlechta komunikovala. A je nutno říci, že Kamil Rohana až do 50. let, kdy mu bylo dobře přes čtyřicet, nerozeznával mezi ostrým „S“ a normálním „S“, když psal, bylo mu to úplně jedno a dělal strašné hrubky.

Ondo-Grečenková: Windischgrätz psal většinu svých děl francouzsky, a když je posílal Condorcetovi, Condorcet mu je opravoval a pořád mu psal, co píše špatně (navíc v té době se francouzský pravopis měnil). Windischgrätze to dost štvalo, protože to několikrát zmiňuje, že se markýzovi Condorcetovi nezdála jeho francouzština. Takže přestože jí psal a komunikoval, pro Francouze zřejmě nebyla na dostatečné úrovni.

Olšanská: Zajímavý je příklad z 19. století, kdy se to mění a Francie začíná být fascinována střední Evropou, německou říší a tím, co se tady děje. Je to vidět na korespondenci Lva Thuna, který se v první polovině 19. století snaží psát Tocquevillovi francouzsky a pořád se omlouvá, jak je mu to líto, jak to neumí a že je tam plno chyb. A Tocqueville se mu zase omlouvá, že by hrozně rád psal německy, ale že neumí tak dobře německy, ale že ho ten jazyk hrozně přitahuje, fascinuje, ale že kdyby psal německy, tak by udělal moc chyb.

S jazykem nepochybně souvisí i přítomnost francouzské literatury ve šlechtických knihovnách na našem území. Byly to jenom takové publikace, které nějak reflektovaly třeba osvícenské myšlenky, jak jsme tady slyšely, nebo tam najdeme i literaturu úplně jiného druhu?
Švaříčková-Slabáková: Osvícenci tam rozhodně bývali, třeba u moravských šlechtických rodů, jako byli Lambergové, Mitrovští nebo Berchtoldové. Ale najdeme tam i jinou literaturu, třeba příručky dobrých mravů – Francie, to je ta země bontonu, kde se ví, jak se dobře chová. Jsou to příručky, které třeba psala madam de Genlis. Potom jsou to cestovatelské příručky (sama madam de Genlis ostatně také napsala nějaké poté, co opustila Francii).

Rohanové se cítili být spíše Bretonci než Francouzi. Jak to bylo u ostatních rodů, ať už to byli Mensdorff-Pouilly nebo Dufourové nebo Buquoyové a další? Lze tam jednoznačně vymezit, jestli se cítili být Francouzi nebo jestli tam byla spíš vazba na místo, odkud pocházeli?
Švaříčková-Slabáková: Většinou historikové tvrdí, že k migraci dochází až v té druhé generaci. První generace si ještě drží pouta se svou bývalou vlastí – investuje tam, nikoliv do nového prostoru. Tak to bylo u Mensdorffů. Ačkoliv Emanuel Mensdorff-Pouilly kupuje ve 30. letech 19. století panství Preitenstein, dnešní Nečtiny nedaleko Plzně, stále se identifikuje spíše s Rakouskem. Není to sice Francie, ale je to Rakousko, ani ne tak Čechy. Až v další generaci můžeme hovořit o patriotickém cítění a poutu k zemi, k Čechám a především k Moravě, u Emanuelova syna, Alfonse Fridricha.
Ten se ve 40. letech 19. století dostává na Moravu, protože se oženil s Terezií Ditrichsteinovou a získává Boskovice, usazuje se na tomto panství a v roce 1852 se stává jeho vlastníkem, takže to byl opravdu zemský patriot. Vidíme ho jako příslušníka Mittelpartai, známé moravské Strany středu. Je zajímavé, že jeho přerod ve velkostatkáře, pouto k zemi, statku, bylo natolik veliké, že když ho otec na začátku 50. let zval na cestu do Londýna a do Belgie, kde měli královské příbuzné, odmítl s tím, že se musí starat o velkostatek. A podobně když měl jet na svatební cestu s Terezií z Ditrichsteinu, nejeli nikam do Itálie, ale na svůj statek do Preitensteina.

Olšanská: Kamil Rohan se narodil už v emigraci, roku 1801 v Bruselu, odkud se potom přesouvá na území Čech. A Kamil Rohan se cítil být svázán s Francií, ale cítil být se svázán především s rodem Burbonů a s představiteli Francie, nikoli třeba s francouzským lidem. Do roku 1848 je v jeho aktivitě velmi patrná snaha posílit zemský patriotismus. V okamžiku, kdy se mu nabízela příležitost zapojit se po boku Lva Thuna, Buquoyů nebo dalších představitelů stavovské opozice do dění v Čechách, tak se zapojuje, ale teprve v roce 1848. A jakmile zjišťuje, že možnosti zapojit se do zemské politiky jsou pro něj velmi omezené, začne projevovat zájem o celorakouské dění a profiluje se na celorakouské úrovni. To je, myslím, charakteristické pro tu první i druhou polovinu 19. století.

kastelánka hradu Rožmberk Andrea Čekanová:
Tím, že byli Buquoyové v Čechách usazeni už od 1. poloviny 17. století, značně se do české i rakousko-uherské společnosti etablovali. A přes některé vlivy z Francie se stali šlechtou, která smýšlela spíše v internacionálním duchu, ale byla plně spjata s českým královstvím a Rakousko-Uherskem.

Zajímavé je, že na Pražském hradě se objevil i francouzský král Karel X. v emigraci ve 30. letech 19. století. Za jakých okolností se to stalo?
Ondo-Grečenková: Karel X. byl mladším bratrem Ludvíka XVI. a posléze Ludvíka XVIII., takže byl vlastně třetí v pořadí vnuků Ludvíka XV. V emigraci byl hned dvakrát, jednou za francouzské revoluce a podruhé právě na Pražském hradě. Do druhé emigrace se dostal po roce 1830. Od roku 1824 do roku 1830, kdy vládl ve Francii, se snažil zavést tvrdší režim, který se vracel před rok 1789. Nastolil velmi tvrdou cenzuru, začal vracet emigrantům z dob francouzské revoluce velké majetky, které už přesahovaly určitou mez, velice podporoval klerikalizmus atd. Proto byl svržen takzvanou červencovou revolucí a s ním i hlavní linie Burbonů. K vládě se pak dostal Ludvík Filip Orleánský. Karel X. se svou rodinou z Francie odešel a v letech 1832 až 1835 žil na Pražském hradě, kam přijal pozvání od Františka I. Spolu s ním přišla družina Francouzů a různí vědci jako třeba paleontolog Barrande. A také někdy v roce 1835 navštívil Rohany na Sychrově.

kastelán zámku Sychrov Miloš Kadlec:
První významnou královskou návštěvou byla návštěva francouzského emigrantského krále Karla X. Poprvé se na sychrovském zámku objevuje 18. září 1834, kdy sem přijel se svým početným doprovodem a strávil tady osm dnů. Další jeho návštěva se uskutečnila o rok později, od 16. do 26. září 1835. Návštěvy měly ryze společenský charakter – navštívil příslušníky jedné z nejvýznamnějších francouzských šlechtických rodin, které byly etablovány v habsburské monarchii, a trávil tady příjemné chvíle v doprovodu velice početné rodiny Rohanů. Chvíle byly naplněny hony, slavnostními večeřemi, ale také cestami po rohanském panství.

Jak na pobyt Karla X. na Pražském hradě reagovala šlechta, francouzská i česká?
Švaříčková-Slabáková: Když přijel, tak podle toho, jak to šlechta reflektovala v denících a korespondenci, se k němu seběhli. I ti Mensdorffové-Pouilly přichází na Pražský hrad. Postava krále, je taková inkarnace božího vládce, božího ducha, takže před ním šlechta zůstává stále skloněná. Proto jede i na ten Sychrov.
Zajímavé je, že Karel X. našel na Pražském hradě to pravé prostředí. Hrabě Montbel, který ho doprovázel, totiž zanechal paměti, kde píše, že když přijeli do Prahy, našel tam ten nejlepší duch Francie, že všichni mluvili krásně čistou francouzštinou, vkusnou, s elegancí, znali každé francouzské přísloví, znali každého francouzského spisovatele nebo básníka. Takže byl nadmíru spokojen s celou svou družinou.

Ondo-Grečenková: K té recepci francouzských děl: bádání o ní je teprve v plenkách, je toho strašně moc a je otázka, zdali ji bude možné skutečně poznat. Jednou z takových možností jsou deníky, ale také poznámky v knihách. Zmíněný Windischgrätz měl spoustu knih, Condorceta, Turgota, dAlemberta, a on si psal na kraj své poznámky, často velmi kritické a nesouhlasné. A skutečně zřejmě stránku po stránce, řádku po řádce toto studoval. Jinak je samozřejmě, otázka, jestli je skutečně četli, jestli je jen kupovali, jestli byli jen na seznamech předplatitelů a podobně.

Zastavme u tradičnějšího pramene, korespondence. Asi největší francouzský politický myslitel 19. století, Alexis de Tocqueville, si dopisoval se Lvem Thunem, pozdějším rakouským ministrem. Čeho se jejich korespondence týkala? Psali si v podstatě přes dvacet let. Jaká témata jim mohla takhle dlouho vydržet?
Olšanská: Psali si přes dvacet let, nicméně těch dopisů nebylo zase tolik. Spadá to do období 30., 40. let, kdy ve střední Evropě opadá zájem o Francii a do centra pozornosti se dostává spíše Anglie, je to vlna zájmu o anglickou literaturu, anglickou architekturu. Nicméně Lev Thun zůstává fascinován Francií a zejména, což je u potomka tak významného šlechtického rodu zajímavé, Toquevillovým spisem o demokracii v Americe.
První dopis pochází z roku 1835 a Lev Thun mu píše, že by se rád s ním rád setkal a pohovořil právě o této publikaci. Toqueville mu odpovídá, že samozřejmě ano, že je vítán. Od toho momentu se jim rozprostírají tři témata, která jim vydrží celých dvacet let. První téma navozuje Toqueville ve své demokracii v Americe, a to stav současné společnosti. Tedy v jakém postavení je demokracie, jaká je budoucnost monarchistického řádu a tak dále. Druhým tématem je funkce a role šlechty v takto ustavené společnosti, respektive měnící se společnosti. Jestli se má jednat o vládu aristokracie, jaká bude reakce šlechty na demokracii a tak dále. A posledním tématem, které došlo v rakouském císařství naplnění, respektive došlo k prvním plánům, je plán na morální reformu vězeňství, protože tou dobou procházela Evropou velká vlna zájmu o osud vězně. Kdo je to vězeň? Je vězeň někdo, koho musíme potrestat, aby panovník dokázal, jaká je jeho moc? Anebo je to někdo, kdo má být napravován, aby byl navrácen do společnosti? Toto téma enormně zajímalo Lva Thuna, který už v roce 1836 inicioval první spis v rámci celé rakouské monarchie na téma nezbytnosti mravní reformy vězeňství. Ten spis byl projednáván, nikdy nebyl realizován, nicméně je to závan moderního přístupu k vězeňskému systému vůbec.

Ondo-Grečenková: Necelých 100 let před tím o podobných věcech diskutoval právě Condorcet s Windischgrätzem. Diskutovali o způsobu vlády, ale nebyli až tak u demokracie, rozebírali osvícenský absolutismus nebo jiné formy. Byli také u otázek vězeňství a soudnictví, řešili otázky různých společností jako svobodného zednářství a tak dále. Řešili otázky vzdělání, otázky „emancipace“ žen, ale také problematiku rodící se Ameriky a současně protijosefinských vystoupení v Uhrách, Belgii a podobně.

kastelán zámku Sychrov Miloš Kadlec:
Poslední majitel Sychrova se ve 30. letech 20. století přihlásil k německé národnosti, byl členem SDP, nicméně historie této doby není černobílá. Obyvatelé, kteří tady v té době žili, vzpomínají, že kníže Rohan zachránil velkou řadu místních od totálního nasazení a že velice pomáhal. Nicméně zámek byl po skončení 2. světové války konfiskován na základě dekretu číslo 12 prezidenta Beneše.
Po sametové revoluci byl už v roce 1991 vytvořen Spolek přátel zámku Sychrov, který byl iniciován i ze strany Rohanů. Konkrétně druhorozené dcery posledního majitele, Margarety Rohanové, provdané Kottulinské. Zpočátku spolek působil pouze v Čechách, ale postupně se rozšiřoval a vznikly jeho pobočky takřka po celém světě. A to v Rakousku, kde paní Kottulinská žila, ale také v Německu, Francii a nakonec i v Londýně, kde byla zrovna nejaktivnější část Spolku přátel zámku Sychrov, která svými příspěvky výrazně napomohla i k obnovám a restaurátorským pracím na zámku. Za dobu svého fungování na Sychrov přišlo díky jejich příspěvkům zhruba 6 milionů korun, které byly vždy používány na projekty, na kterých jsme se vždy předem dohodli.

kastelánka hradu Rožmberk Andrea Čekanová:
Buquoyové přišli do českých zemí v roce 1620. V roce 1945 jim byly majetky na základě dekretů prezidenta Beneše konfiskovány, nicméně potomci rodů žijí v zahraničí dodnes.

Co náš dnešní pohled na Francii, naše dnešní představa Francie? Ovlivňují tyto vazby z minulých století náš dnešní pohled na Francii? Anebo je náš pohled formován už úplně jinými věcmi typu mnichovské trauma nebo role dnešní Francie v Evropské unii a podobně?
Ondo-Grečenková: Je to hodně individuální. Přesto se domnívám, že náš pohled na Francii poměrně hodně ovlivňuje doba Ludvíka XIV. až Ludvíka XVI., eventuálně francouzská revoluce, tedy 17., 18. století, a váže se k tomu také francouzská kultura. A pak je tu ještě jedna osobnost, která asi hodně ovlivnila ten pohled, a to Ernest Denis a prvorepublikové spojenectví s Francií. To založilo kořeny právě frankofilství a frankofonie, například francouzské gymnázium a podobně.

Švaříčková-Slabáková: Díky sňatku Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty se francouzština stala velice populární, mluvilo se francouzsky, zpívalo se a tancovalo se po francouzsku, jezdilo se do Francie. Mnohé šlechtičny v denících reflektují, že se jedou podívat do centra elegance a módy. To všechno zůstává dodnes, 20. století to už tolik nezměnilo. Další je, že ve správných šlechtických rodinách byli v 18. a 19. století francouzští vychovatelé. Tento trend pak přechází do měšťanských rodin, kde se také učí francouzsky. Francouzštinu běžně znali i úředníci v 18. století ze středních vrstev.  

A závěrečné slovo?
Olšanská: Na začátku jsme zmiňovali Oliviera Chalina. Když píše o této problematice, co se týká francouzských a frankofonních rodů, uvádí pojem „diskrétní přítomnost“. To plně vystihuje 19. století. Ale když se podíváme na česko-francouzské vztahy v dlouhodobé perspektivě, charakteristické je, že je tam velmi patrný důraz na elity. V 19. století byla francouzština elitní jazyk. Francie investovala do meziválečného Československa, protože potřebovala vychovat nové frankofilní elity. Nešlo tedy ani tak o frankofonii jako o frankofilii. A když se dostaneme až do 80. let 20. století, vidíme setkání francouzského prezidenta s Václavem Havlem a jejich památnou snídani na Den lidských práv v roce 1988.

(redakčně kráceno)