Korejská válka z poloviny 20. století, která skončila doposud pouze příměřím, byla více než studenoválečným bojištěm. Animozita korejského Jihu a Severu je totiž stará jako korejský národ sám. Přesto tentokrát měly hlavní slovo mocnosti, USA a Sovětský svaz, východní a západní blok. I proto se v tomto konfliktu mohl objevit americký M.A.S.H. stejně jako CH.P.P.N – chirurgická polní pohyblivá nemocnice československé armády.
Neskončená válka
O Severní i Jižní Koreji hovořili předsedkyně Česko-korejské společnosti Jana Hajzlerová, vojenský historik Vladimír Pilát a historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.
Jak došlo vůbec ke Korejské válce?
Smetana: Od roku 1910 byla Korea okupována Japonskem, takže na konci druhé světové války byla okupována 35 let. Na konferenci v Káhiře v roce 1943 se představitelé Spojených států, Velké Británie a Číny se Spojenci dohodli, že i Korea by měla být osamostatněna. Roosevelt předpokládal, že bude potřebovat prostředníka. V Postupimi, za aktivní účasti Sovětského svazu, bylo domluveno, že poté, co Sovětský svaz vstoupí do války s Japonskem, dojde k osvobození Koreje. Od severu měly postoupit do Koreje sovětské jednotky, od jihu Američané. Stalin na návrh přistoupil, protože mu záleželo na udržení územních zisků z jaltské konference na Dálném východě a Spojené státy stále považoval za hlavní mocnost, která bude určovat tamní situaci. 8. srpna vstoupil Sovětský svaz do války s Japonskem a již 10. srpna sovětské jednotky rychle postupovaly ze severu do Koreje. Američané přitom začali postupovat až na začátku září.
V Postupimi byla stanovena jako dělicí linie 38. rovnoběžka. Jenže Sovětský svaz postupoval stejně jako ve všech podobně získaných územích, to znamená, že sever Koreje postupně připravoval na přechod k lidové formě demokracie. Na to nebyli ochotni přistoupit představitelé Spojených států a jimi favorizovaný představitel pravicových nacionalistů, který měl za sebou delší pobyt ve Spojených státech, Li Syn-man.
Američané naléhali na uspořádání svobodných voleb, na což Sověti nechtěli přistoupit. A stejně tak neochoten byl i Kim Ir-sen, Sověty dosazený předseda tamní vlády. Na jihu byly provedeny relativně svobodné, respektive jen částečně manipulované volby. Při účasti necelých 50 % voličů zvítězila Nacionalistická koalice a Li Syn-man jako nejvyšší představitel. V srpnu 1948 byla vyhlášena nezávislá Korejská republika, na což sever reagoval vyhlášením Korejské lidově demokratické republiky.
Ovšem sever se s tím nikdy nesmířil. Zejména Kim Ir-sen opakovaně naléhal na Stalina, že by bylo dobré konečně korejskou otázku vyřešit. A stejně naléhal v roce 1949 na Mao Ce-tunga po té, co jeho komunisté zvítězili v Číně. A jednoho pak přesvědčoval o větší připravenosti toho druhého pomoci. Stalin byl však v roce 1949 ještě opatrný a opakovaně odmítal nabídky na severokorejský útok směrem na jih. Ke změně došlo až začátkem roku 1950 v reakci na to, že rok předtím Sověti uskutečnili svůj první jaderný test a získali sebevědomí. V lednu 1949 dává Stalin zelenou Kim Ir-senovi, ale za tří podmínek: bude souhlasit Mao Ce-tung (Stalin věděl, že bude, protože krátce předtím byla uzavřena sovětsko-čínská smlouva), pokud nastanou komplikace a Američané vstoupí do války, sovětská vojska nezasáhnou, musí to vypadat, že primární útok přišel z jihu.
25. června komunistická propaganda ohlásila do světa, že došlo k imperialistické agresi v Koreji. Ve skutečnosti ze severu zaútočila severokorejská vojska na jih, kde jim čelila naprosto nepřipravená vojska. To, jak se to interpretovalo přes 40 let, byla tedy jedna velká lež.
Byly nějaké rozpory mezi severem a jihem? Mezi Korejci samotnými?
Hajzlerová: V korejském národě, který byl po staletí homogenní, došlo v průběhu japonské okupace k jeho politizaci. Určoval ji nacionalismus coby obranná reakce na okupační síly. Silné politické debaty v korejské společnosti pozorujeme už ve 20. a 30. letech. Nacionalismus měl pravicové i levicové podoby, což od roku 1945 do roku 1950 vedlo k radikální polarizaci politiky. Ovšem i v samotné korejské společnosti byly odlišné názory a bylo až přirozené, že s levicí sympatizující Korejci byli na severu a sympatizující s pravicí na jihu. Ostatně v kritických letech 1945 až 1948, možná i 1949 pozorujeme přesuny obyvatelstva. Například křesťané nebo velkostatkáři ze severu přirozeně migrovali na jih, protože na severu Sovětský svaz pozměnil vlastnictví půdy výraznou pozemkovou reformou. Takže pohyby myšlenkové i fyzické byly v korejské společnosti patrné.
Pilát: Je třeba vzít v úvahu to, že do Jižní Koreje, respektive Korejské republiky infiltrovali ve velkém komunističtí partyzáni, kteří na jejím území působili. V důsledku toho byla armáda budována za dohledu amerických vojenských poradců jako armáda policejního typu, což se v okamžiku severokorejského úderu ukázalo jako obrovský handicap.
Oni neuměli válčit v poli?
Pilát: Neměli tanky, letouny, střední a těžké dělostřelectvo, zatímco hlavní sílu severokorejského úderu nesly na bedrech tři divize, které nabyly bojové zkušenosti za občanské války v Číně, a 105. tanková brigáda, která měla ve výzbroji pověstné sovětské tanky T-34 a která udeřila na tradičním invazním koridoru směrem k Soulu. Navíc k úderu došlo v neděli ve čtyři hodiny ráno, což byl jasný záměr, protože u většiny útvarů a svazků byli z velké části důstojníci na dovolené nebo u rodin. Byl to naprosto nerovný boj, nemělo to naději.
A jak se to podařilo zastavit?
Pilát: Zastavit se to podařilo až později, v průběhu srpna, za těžkých bojů u Nagdongu, kam americký generál Walton Walkers stáhl k 1. srpnu americká vojska.
To jsem se chtěl zeptat, jak reagovalo mezinárodní společenství? To se přece muselo trošičku rozčílit…
Smetana: 25. června proběhlo zvláštní zasedání Rady bezpečnosti OSN, kde by člověk očekával, že to lidově demokratické země vetují. Ale to se nestalo. Až do 70. let Čínu zastupovali zástupci Kuomintangu, nacionalistické Číny, proti čemuž Sovětský svaz protestoval stažením svého velvyslance Jakova Malika ze zasedání Rady bezpečnosti. A neměl ho tam ani v tomto klíčovém momentu. Samozřejmě se nabízí otázka, proč ho tam Stalin okamžitě neposlal to vetovat.
Proběhla dvě klíčová zasedání. 25. června byl útok odsouzen a Severní Korea vyzvána k tomu, aby útok zastavila a jednotky se vrátily na linii 38. rovnoběžky. A 27. června vyzvala Rada bezpečnosti mezinárodní společenství, aby využilo všechny síly k tomu, aby navrátilo stav ke statu quo ante.
A proč tam Stalin Malika neposlal? Vladislav Zubok (ruský historik působící v Americe) v roce 2007 na základě dokumentu uloženého v ruském archivu uvádí, že v dopisu Gottwaldovi z 27. srpna to Stalin interpretuje tak, že šlo o záměr. Američané, kteří to evidentně nechtěli nechat jen tak proběhnout, měli dostat mezinárodní posvěcení, aby do války zabředli, a to pak mohla komunistická propaganda prezentovat jako imperialistické angažmá v Koreji. A konec konců Číňané, kteří měli tendenci hrát nezávislou politiku, zabřednou do války se Spojenými státy. Ze sovětského hlediska to byla vlastně ideální situace. Jestli to byla zpětná racionalizace chyby nebo promyšlený záměr, těžko říci, fakt je, že to takto prezentoval svým satrapům ve východní Evropě.
Jak probíhala ta válka? Kdy do toho vstoupili Američané, tedy OSN, to byla vlajka OSN, a kdo tam ještě šel kromě Američanů?
Pilát: Například Turci tam poslali pěší brigádu, Lucembursko pěší rotu, k dobrým bojovníkům patřili Etiopané a samozřejmě Britové a jejich 27. pěší brigáda. Těch států byla celá řada, a ačkoli se to prezentuje, často ještě dodnes, jako ryze americká záležitost, ve skutečnosti to tak není.
A na severní straně?
Pilát: První úder vedly útvary a svazky severokorejské armády. K zásahu takzvaných čínských lidových dobrovolníků dochází, až když začíná hrozit naprostá katastrofa. Vojska OSN nedbají na varování Čou En-laje nepřekračovat 38. rovnoběžku, obsazují Pchjongjang a blíží se k hraniční řece Ja-lu. A tehdy začínají skrytě přicházet na území KLDR útvary čínských lidových dobrovolníků.
Opravdu dobrovolníků?
Pilát: Tak byli označováni, já jsem dával tento termín vždycky do uvozovek.
Smetana: Náš bohužel už zesnulý kolega Jaroslav Hrbek vždycky upozorňoval na to, že tito dobrovolníci byli vyzbrojeni těžkou technikou včetně těžkého dělostřelectva a obrněných vozů, a že to skutečně nesvědčí o tom, že by to byla dobrovolnická armáda.
Jak to cítili samotní Korejci? Občanská válka je vždycky velmi krutá. Jak na to doteď vzpomínají? Jak to vnímají? Zůstaly tam jizvy mezi nimi?
Hajzlerová: Určitě. Korejská válka je pochopitelně naprosto historický mezník ve vývoji korejské společnosti. Jak jsem zmínila, národ byl velmi homogenní. V jeho představách a světonázorech lze pozorovat až rasově založené motivy. V současné době jak Jihokorejci, tak Severokorejci mají utkvělý pocit, že jsou vyšší rasou a že je pojí určité archetypální čistokrevné svazky.
Samozřejmě polarizace tam byla, nicméně natolik brutální konflikt možná ani sami Korejci nečekali a rozhodně nechtěli. A v dalších fázích asi můžeme hovořit o tom, že již byli jakousi obětí velkých mocností. Ostatně mnoho Korejců se do poslední chvíle domnívalo a snažilo vytvořit cestu k vzájemnému dialogu.
Historie.cs - Neskončená válka (zdroj: ČT24)
Vy jste říkal, že tam byli čínští „dobrovolníci“, ale pokud vím, tak v korejské válce byli i Čechoslováci?
Pilát: Naši zástupci působili dlouhá léta v dozorčí komisi neutrálních států pro kontrolu příměří. Působili v repatriační komisi pro návrat válečných zajatců. A nejzajímavější formou je působení československé vojenské nemocnice. Diváci seriálu M.A.S.H patrně netuší, že něco podobného existovalo na opačné straně. Československá vojenská nemocnice bývala však označována zkratkou CHPPN – chirurgická polní pohyblivá nemocnice (je to totéž co M.A.S.H. – Mobile Army Surgical Hospital). Jiná věc je, že plnila úplně jiné úkoly, což bylo zdrojem mnoha potíží.
Jakých úkolů a jakých potíží?
Pilát: Podle dohody se severokorejskou stranou tam odjížděli plnit právě úkoly mobilní nemocnice a tomu také podřídili skladbu personálu, přístrojové vybavení, léky. Jenže na místě svého prvního působení v malé vesnici Sogam zjistili, že budou působit v rámci korejské 56. nemocnice. Dohromady měla až 2.200 lůžek, přijímalo se 40 až 60 raněných a nemocných denně. Také to byla takzvaná odsunová nemocnice, nikoliv polní pohyblivá, kde okamžitě po stažení fronty ošetří raněné, dají mu první pomoc, obvážou a přesunou právě do odsunové nemocnice, která je založená na doléčování pacientů. Na to naši nebyli vybaveni.
Smetana: V listopadu 1950 jednotky čínských dobrovolníků se valí k jihu a je otázka, jakým způsobem je zastavit. Americké velení samozřejmě vidí, že k tomu nemá prostředky, a uvažuje i o nasazení nejsilnějších zbraní, které má k dispozici, to jest jaderných zbraní. A samozřejmě je to i v obecném společenském diskursu, vědomí toho, že tato zbraň tady je a že může posloužit, tak několik dní poté, co útok začne, je svolána tisková konference prezidenta Trumana, na které je Truman na toto dotazován. Odpovídá, že vrchní velitel na bojišti, to znamená legendární generál Douglas MacArthur, má k dispozici všechny zbraně, které může použít. Následovala otázka zvídavého novináře: Včetně jaderných zbraní? A odpověď zněla: Všechny zbraně, které má k dispozici. A samozřejmě následně noviny píší o tom, že Američané reálně uvažují o použití jaderných zbraní na bojišti.
Ale je potřeba si uvědomit, že Truman, byť rozhodl o prvním nasazení jaderných pum, tak tady se zachoval jako první státník v tom smyslu, že rozhodl o tom, že všechny zbraně, které má k dispozici, použity nebudou. A že válka nebude tímto způsobem eskalovat. A je potřeba mu to přičíst k dobru jako jeho zásluhu. Nicméně měl ve velení stále MacArthura, který na použití jaderných zbraní nadále naléhal, docházelo ke konfliktům a dospělo to tak daleko, že v dubnu 1951 MacArthura vyhodil, zbavil ho velení, a vedlo to k promacarthurovským demonstracím ve Spojených státech, které byly poměrně masové, je to zajímavé. V podstatě se demonstrovalo za eskalaci války.
Tady si dovolím krátký exkurz, a sice do Moskvy, kde se sešla schůzka nejvyšších představitelů lidově demokratických stran, a teď je právě otázka, co se tam dělo. Je to schůzka na nejvyšší úrovni, přitom supertajná, a máme o ní dvě zprávy. Možná už dnes tři, ale dvě jsou signifikantní. První je ta, kterou tlumočil Karlu Kaplanovi v roce 1968 generál Alexej Čepička, který se té schůzky zúčastnil. A podle jeho interpretace Stalin vyzval předáky ostatních bratrských stran a ministry obrany, že je třeba, aby se lidové demokracie připravily na to, že do tří let zahájí východní blok útok na západní Evropu. Ten Dálný východ je tady propojený s Evropou. Dnes máme k dispozici další zprávu rumunského ministra obrany Emila Bodnăraşe. Podle něho Stalinův projev byl spíše defenzivnější, ale upozorňuje na to, že Spojené státy prokázaly svou slabost v Koreji. Nejenže nejsou schopny zvítězit v globálním soupeření, ale nejsou schopny zvítězit ani v lokálním střetu a že je potřeba toho využít k masivnímu zbrojení a k přípravě lidově demokratických armád na budoucí odražení možného útoku.
Takže jsou to dvě interpretace, ale fakt je ten, že od ledna 1951 začíná masivní nárůst zbrojní výroby v lidově demokratických zemích včetně Československa a skutečně mají se připravit na vytvoření mnohasettisícových armád. Československu je přiřčen stav 350 000 v době míru a 700 000 v době války, dohromady 3 miliony mužů měly být připraveny v případě války do zbraně.
V lednu je dobyt Soul vojsky severu a čínských dobrovolníků, potom Američané a jednotky OSN provedou protiútok, v březnu 1951 je Soul dobyt zpět, ovšem sever útočí znovu, v dubnu je to zastaveno za cenu těžkých ztrát, zejména britských jednotek. Fronta se stabilizuje až v polovině roku, v červnu, červenci 1951, zhruba podél 38. rovnoběžky. To potom komplikovalo cestu k příměří na bázi statu quo ante bellum.
K prvním jednáním, která mají vést k příměří, dochází od července 1951. Ale jednání se protahují na celé dva roky. Mezitím probíhá válka podél stále opevněnější linie, už není tak manévrovací, ale spíš se stává „zákopovou“. Ale dva roky to trvá. Samozřejmě jednání vždycky chvíli pokračují, pak jsou přerušena, opakuje se to znovu a znovu. Postupně se ukazuje, že hlavní překážkou toho, že nedochází k nějaké shodě, je právě Stalin, a až jeho smrt 5. března 1953 otevírá cestu k tomu, že v červenci 1953 k dohodě o příměří dochází.
Ale byla tam celá řada jiných sporů. Jednak právě nepoměr toho, kdo měl jaké síly za 38. rovnoběžkou, pak to byla otázka výměny válečných zajatců, která byla velmi citlivá pro americké veřejné mínění, a to z toho důvodu, že už ke konci roku 1951 měli Američané přes 20 000 čínských zajatců, z nich 15 000 odmítalo být navráceno zpátky do Číny, protože i v těch zajateckých táborech měli pocit, že se mají lépe, než co je čeká doma.
Hajzlerová: Je to právě tato druhá část války, ta zákopová, jak jste ji nazval, která probíhá od července 1951, která podle mého názoru Korejce v té době nejvíc frustrovala, protože to byly opravdu boje jeden den tam, druhý den zpátky, a tady se domnívám, že Korejci nabyli ten pocit zbytečnosti celého konfliktu, a to je ta velká frustrace, která trvala rok a půl, než se to nějak finalizovalo. Ostatně ta jednání už probíhala, to mě asi opravíte, kdy se v Československu začalo hovořit o naší účasti v komisi neutrálních států. Nebo to už byl rok 1952, to znamená, že tam se to jevilo jako protahování sporů, a Korejci už tím opravdu velmi trpěli.
Pilát: Do toho klíčového období, duben, květen 1951, kdy se dvě obrovské čínské ofenzivy na různých úsecích fronty definitivně vyčerpaly, tak to období předchozí lze rozdělit na tři fáze. První fáze byla po severokorejském úderu z června 1950 a situace byla taková, že Severokorejci chtěli unifikovat Koreu a OSN by se spokojilo s návratem na 38. rovnoběžku, k situaci před válkou. Po vylodění v Inčchonu byla situace opačná. Po Inčchonu se snažili představitelé a velení vojsk OSN unifikovat Koreu a toto úsilí skončilo mohutnou protiofenzivou čínských lidových dobrovolníků, kdy se pokoušeli unifikovat Koreu znovu komunisté, tedy Severokorejci, a čínští lidoví dobrovolníci. A tato třetí fáze končí právě dubnem a květnem 1951, kdy se vyčerpaly obrovské dvě ofenzivy. Ty strašlivé ztráty byly podle mě moc i na Číňany. To je jeden důvod. A druhý důvod je ten, že válka neúměrně zatěžovala čínskou ekonomiku, takže čínské vedení začalo přemýšlet, jak navázat cestu k protivníkovi a nastoupit cestu k jednáním. Velení OSN si toho bylo vědomo, takže odvysílalo nabídku na zahájení jednání. Mělo se podle návrhu velení OSN konat na palubě nemocniční lodě ve Wonsanském zálivu, což komunisté nepřijali, a navrhli Kesong. Tam se také odehrála počáteční fáze jednání. Ovšem po incidentech a provokacích byla jednání přerušena, pokračovala pak v Pchanmundžomu, který opět vybrali komunisté. Velení vojsk OSN s tím souhlasilo.
Nebyly v Koreji nějaké protiválečné protesty?
Hajzlerová: Jižní Korea byla díky americkým vojenským strukturám už od roku 1948 silně antikomunistická, což myslím podporovalo ideu, že nepřítele je třeba zničit. Na druhou stranu korejský národ vždy vykazoval prvek jakési kolektivní nostalgie a ta se v průběhu války stupňovala. Korejci se dodnes vypořádávají v rámci literatury a jiného umění s tím, že bratrství velmi silně cítili i na bojišti. Samozřejmě si přáli brzký konec toho všeho, ačkoliv nemohli tušit, co ten konec bude vlastně znamenat.
Tady zaznělo slovo zajatci. Jeden čas se tady debatovalo o tom, že čeští lékaři dělali pokusy na amerických zajatcích. Je to pravda? Ukázalo se na tom nějaké zrnko pravdy?
Pilát: To je mediálně vděčné téma, které se v různých cyklech vrací na stránky denního tisku. Podle mého názoru je to nepodložené. Oba turnusy naší polní nemocnice tam působily v tak primitivních podmínkách, že pokusy tohoto druhu byly v podstatě vyloučeny. Když potřebovali naplnit láhve kyslíkem, museli do Číny, v Severní Koreji to nikdo neuměl. Když potřebovali zasklít okna v nemocnici, pro sklo museli do Číny. Materiální, přístrojové vybavení, nic z toho nenaznačuje, že by se něco takového dělo. V rukou jsem měl měsíční hlášení, které musel zapracovat každý z odpovědných činitelů nemocnice (počínaje náčelníkem a konče autonáčelníkem nebo spojařem). Nikde jsem nic podobného neobjevil. Podle toho, co jsem by schopen dohledat, se američtí váleční zajatci na půdě nemocnice objevili asi dvakrát a vždycky šlo o tranzity, tedy přepravováni jinam.
Nebyli náhodou přepravováni do Československa?
Pilát: To nelze s určitostí říci, je to jedna z verzí. Ovšem to, co se týče pokusů na válečných zajatcích na korejském válčišti, je nepodložené.
Příměří trvá dodnes, k míru nikdy nedošlo. Přežívají sentimenty z války na obou stranách?
Hajzlerová: Nejen z války, ale už ze samotného rozdělení zemí. V posledních desetiletích pozorujeme jistý názorový posun. Mladá generace si často sjednocení ani nepřeje. A zejména Jihokorejci z jižní části země nechtějí nějakým sjednocováním ztratit to, co si ekonomicky a společensky vydobyli. Sentiment je samozřejmě u lidí, kteří tu dobu zažili, ale ti vymírají, takže to téma pomalu zaniká. Samozřejmě se vynořuje třeba během volebních kampaní, kdy jihokorejské deníky denně přinášejí zprávy o Severní Koreji. Nicméně už to není ani tak o tom se spojit, ale spíše jak žít jako dva státy vedle sebe.
Může z vojenského hlediska tato situace trvat věčně, kdy vedle sebe existují dvě zcela rozdílné země ve stavu příměří?
Pilát: Pokud by na severu Korejského poloostrova došlo k ještě vážnější krizi, než byly a jsou všechny ty dosavadní krize, mohl by severokorejský režim volit východisko právě vojenském na poli. Nepovažuji to za ale moc pravděpodobné.
Hajzlerová: Třeba oproti situaci v roce 2010, kdy jsme viděli nějaké konkrétní vojenské akce severu, tak v současné době je situace taková, že jih bude reagovat na jakoukoli válečnou provokaci, na jakýkoli reálný konflikt, byť malý. V roce 2010 to byla poměrně laxní reakce, která vyvolala ve společnosti velkou kritiku tehdejšího režimu. V současné době jsme v situaci, kdy jakákoli válečná provokace bude odměněna reakcí, což samozřejmě pak je otázka míry té reakce a zapojení dalších mocností, takže tam já na druhou stranu vidím jako méně pravděpodobný reálný válečný konflikt ze strany severu. Na druhou stranu toto systematické zastrašování a vydírání, které jste zmínil, může mít i jiné příčiny. Například z mezinárodněpolitického kontextu nebo v souvislosti s dalším summitem na nejvyšších postech.
Smetana: Mám pocit, že to je hodně zaměřeno dovnitř do KLDR. Strana se potřebuje udržet u moci, a proto s periodickou pravidelností vytváří dojem obklíčení nepřáteli (imperialisty, Jižní Koreou, Spojenými státy, Japonskem a tak dále) a zároveň dojem připravenosti odplatit nepřátelům stejnou mincí.
Ovšem v případě korejské války, toho tříletého konfliktu, který si přál především Kim Ir-sen, to byla velmi drahá hra. I podle střízlivých odhadů stála život asi tři miliony Korejců a asi 150.000 Číňanů. Celkově padlých, raněných a nezvěstných pak bylo nejméně 400.000. V případě Američanů je to včetně nezvěstných skoro 40.000 vojáků. Nehledě na zpustošený poloostrov a podobně. V 60. letech, 1968, 1969, pak docházelo opakovaně k přestřelkám a incidentům – „druhá korejská válka“.
Na druhou stranu korejská válka byl moment, kdy se především ideologický střet dvou velmocí převedl do formy lokálního konfliktu (Sovětský svaz se ho navíc zúčastnil jenom svými letci), a to vedlo k obrovské militarizaci studené války. Arzenály přitom narostly takovým způsobem, že to paradoxně střet stabilizovalo a válku ve smyslu toho, co lidstvo zažilo v podobě první a druhé světové války, do třetice vyloučilo.
Myslíte si, a teď budu osobní, že to je trošku v dynastii Kimů?
Hajzlerová: O dynastii Kimů panují různé, až mystické představy, ostatně Kimové je sami vytvářejí. Je proto právě otázka, nakolik režim vytváří určitý fiktivní svět, nasměrovaný dovnitř. Už několik desítek let se hovoří o tom, že by ten režim měl padnout, jenže tomu se stále daří svou moc nějak konsolidovat. Byla tu už dvě nástupnictví a pokaždé to pro Kimy dopadlo velmi dobře
Myslíte si, že situace na Korejském poloostrově může do budoucnosti ohrozit i nás?
Pilát: Nemyslím.
Smetana: Souhlasím. Vzhledem k tomu, že Američané dávají jasně najevo, že tamní situace jim není lhostejná a že eskalaci konfliktu nepřipustí, Severokorejci si to rozmyslí. Koneckonců cokoli jsou schopni postavit na bojišti, je směšné oproti tomu, co mají k dispozici Spojené státy.
Hajzlerová: Rovněž se neobávám přímé hrozby. Česká republika však může hrát zajímavou roli už jen proto, že na našem území fungují obě ambasády a naše historické postavení bylo poměrně významné v poválečných obnovách. Korejci na severu i na jihu nás mají rádi.
(redakčně kráceno)