Vyvraždění Slavníkovců

Vyvraždění Slavníkovců je v obecném povědomí považováno za úhelný kámen české státnosti. Krvavá lázeň na Libici roku 995 však nebyla ničím ojedinělým. Podobných krveprolití proběhlo v těchto letech mnoho, což dokumentují i četné archeologické nálezy. Libickou událost a Slavníkovce však do popředí českých dějin staví postava svatého Vojtěcha, jednoho z mála tehdejších Čechů evropského formátu. Bez něj bychom o Slavníkovcích pravděpodobně vůbec nevěděli.

O vyvraždění Slavníkovců hovořili v Historii.cs ze 7. září archeolog Michal Lutovský z Ústavu architektonické památkové péče středních Čech, archeolog Ivo Štefan z Filosofické fakulty UK a Jan Mařík z Archeologického ústavu AV ČR. Moderoval Vladimír Kučera.

archeolog a historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jiří Sláma:
28. září 995 čeští velmožové přepadli hrad a v okolí kostela vyvraždili všechny Slavníkovce. Tím skončila i historie tohoto rodu, i když dva Slavníkovci nebyli přítomni. To byl Soběslav, nejvýznamnější místní vládce, a svatý Vojtěch, který pobýval rovněž v cizině. Ti se zachránili, ovšem kostel zachráněn nebyl.

Myslím si, že součást obecného povědomí je, že Přemyslovci vyvraždili konkurenční rod Slavníkovců, tím se tady stali dominantní a vlastně se tomu přičítá vznik českého státu. Jenomže se objevují nové teorie, které to úplně vyvracejí nebo staví na hlavu. Jak to tedy vlastně bylo s těmi Přemyslovci, Slavníkovci, Vršovci do toho, svatý Vojtěch, Boleslav Pobožný…
Lutovský: Kdybychom měli obrazně hledat datum a místo vzniku českého státu, tak by to sice bylo 28. září, ale ne roku 995 na Libici, ale o 60 let dříve na Staré Boleslavi. Když před vraty kostela zabili Václava, došlo k převratu v přemyslovském knížectví a to jsou počátky českého státu. Roku 995 na Libici to jistě byla událost velmi krutá, ale neovlivnila osudy státu, ten už tady byl.
Jsou to výslednice dvou hypotéz o Slavníkovcích. Ta starší, která se dnes učí na školách, vznikla už na konci 19. století. Původcem Slavníkovců je totiž František Palacký, který si to jméno vlastně vymyslel. A to trošku nešťastně, protože od té doby Slavníkovci vypadají jako samostatný rod. Palackému se hodily jednotné Čechy, ale německým historikům nikoli, takže ti přišli právě s tím, že propojili teorii českých kmenů a rozparcelování Čech právě s údaji o Slavníkovi. V tomto případě byl Slavník potomek východočeských knížat, nepřemyslovských, a vlastně pak anektoval více než polovinu Čech.

Kdo tedy byli ti Slavníkovci?
Štefan: V písemných pramenech se objevují jenom ve dvou generacích. A to je generace Slavníka, odkud Palacký stvořil Slavníkovce jako samostatný rod (kdo byl jeho předchůdcem nebo jeho přímým příbuzným, nevíme). A ve druhé generaci se setkáváme s postavou svatého Vojtěcha a jeho bratra Soběslava, což jsou dvě postavy, které se vraždění na Libici vyhnuly.
Samotné hledání kořenu tohoto rodu je stavbou různých hypotéz. Můžeme se domnívat, že to byli příbuzní Přemyslovců. Nicméně problém je v tom, že v Čechách jistě existovala elita, Vršovci , Těptici, Mutici a tak dále, a tyhle rody byly spolu bezpochyby vzájemně spřízněné. Takže v Čechách bychom asi těžko hledali nějakou nejvyšší elitu, která by se nemohla odvolávat na společné příbuzenstvo.

Aha, takže kdybych se teď vyjadřoval jako detektiv, tak bych řekl, že vražda se skutečně stala, mrtvého máme, ale pachatel je pořád neznámý?
Mařík: S pachatelem je to složitější. Tušíme, kdo za to mohl, i když přímo neznáme toho, kdo vydal pokyn k vraždění. Mnohem zajímavější jsou však motivy pachatele, protože ty by nám řekly daleko více o Slavníkovcích. A nezanedbatelnou částí jsou také zmínky v legendách, které se týkají jejich vztahu k saské dynastii Otonů.

Čili oni to byli tak trochu Němci? To by Češi asi neradi slyšeli.
Mařík: Historické bádání by nemělo fungovat podle toho, co by Češi rádi slyšeli. Důležité je, že se objevuje zmínka o Slavníkovi, že se váže jako příbuzný k Jindřichu Ptáčníkovi. Ten příbuzenský vztah je v latině vyjádřen jako nepos, tedy synovec, vnuk, je spousta variant. Důležité také je, kam se Vojtěch posléze vydal do škol, kde získal svoje vzdělání. A z toho čistě českého světa vyřazuje Slavníkovce řada dalších věcí. Třeba ražba mincí, kterou si nikdo jiný nedovolil nebo neměl tu potřebu. A také asi i nejvýznamnější archeologický nález, co po Slavníkovcích zůstal, a to základy kostela v Libici nad Cidlinou, které v Čechách nemají obdoby, ale naopak velmi zajímavé obdoby můžeme najít právě v Sasku.

archeolog a historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jiří Sláma:
Ta stavba je zajímavá tím, že ze zhruba poloviny 10. století takovéto stavby v Čechách neznáme. Obdobu k nim lze nalézt na západ od nás, v saském prostředí, což ukazují i kontakty Slavníkovců mimo české území. Délka celkové hradby na Libici byla dva km a obklopovala plochu asi dvaceti hektarů. Vlastní akropole měla pět hektarů, čili se jednalo o obrovskou plochu, kterou bylo potřeba chránit. Údržba takovýchto hradeb byla věcí velmi nákladnou. Lidé tenkrát hradby stavěli z mohutných kůlů, potom je obkládali kameny, ale přitom ještě neznali a nepoužívali pilu, takže na kácení stromů a opracování kmenů museli používat pouze sekyru. Byla to práce nesmírně dlouhá a fyzicky náročná. To nemohli stavět pouze obyvatelé vlastního hradu, ale zřejmě na to byli přitahováni i lidé z nejbližších osad.

Trochu víme, kdo to byli Slavníkovci, ale pořád jsme si neřekli, kdo je zabil. Pánové, já bych to chtěl od vás už konečně slyšet?
Lutovský: Přemyslovský kníže to asi nebyl. Boleslav II. byl totiž v roce 995 (máme to potvrzeno nejen v Kosmově kronice, která do toho období není úplně spolehlivým pramenem) patrně raněn mrtvicí a nebyl schopen vlády. Ostatně je tu fakt, že Vojtěch se velmi nepohodl s nějakými bojovníky, patrně z rodu Vršovců, na Pražském hradě: Vojtěch poskytl azyl cizoložné ženě a oni ji přes jeho naléhání vyvlekli z kostela a před jeho očima jí usekli hlavu (ačkoli manžel byl proti).

archeolog a historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jiří Sláma:
Při onom přepadení zazněla také výhrůžka na rod Slavníkovců, že se jim pomstí za to, že jeden jejich člen, tedy biskup Vojtěch, zabránil tomu, aby byla ta žena okamžitě předána a mohla být potrestána. Krátce po této akci odchází biskup Vojtěch na Moravu a situace v Čechách se stále více komplikuje. Nakonec ji zkomplikovaly situace zahraniční.
V roce 994 totiž došlo k povstání slovanských Veletů severně od českého území a císař Ota tehdy vyzval své spojence, aby mu přišli při potlačování tohoto povstání na pomoc. Z Čech tehdy odešla přemyslovská vojenská výprava a současně i vojáci, kteří pocházeli ze slavníkovského prostředí. V Čechách však zbylo ještě dost bojovníků z různých rodů a z různých míst. A my nevíme, zda mezi nimi byli například i Vršovci, kteří se velmi často udávají jako hlavní síla, která 28. září 995 na slavníkovský hrad zaútočila.

Jsou nějaké materiální důkazy, že k tomu krveprolití na Libic opravdu došlo? Našly se tam nějaké hromadné hroby nebo něco takového?
Mařík: Kdybychom se vraceli do učebnic, kde se hovoří o vypálené Libici a o povraždění všech obyvatel Libice, zvláštností je, že žádný z dobových pramenů o takovéto akci nevypovídá. Vypovídá velmi stručně o tom, kdo byl zabit ze slavníkovského rodu. Tedy o lidech, kteří tam byli shromážděni v den svátku svatého Václava, ale nikdy se nehovoří o zabíjení dalších lidí. A v tomto směru tuto představu potvrzuje i archeologický výzkum na Libici, který probíhá více než jedno století. V areálu toho opevnění máme doklady o tom, že opevnění bylo nějakým způsobem zasaženo ohněm, ale to najdeme v podstatě na každém raně středověkém hradišti. Oheň mohl přitom vzniknout z řady různých důvodů, nejen v důsledku válečného konfliktu. A naopak v celém tom rozsáhlém areálu postrádáme jakýkoli doklad nějaké katastrofické události. Kdybychom našli nějakou jednoznačně spáleništní vrstvu, která by oddělovala to, co bylo před tím 28. zářím 995 a tím, co následovalo. Hradiště alem patrně fungovalo dál a plnilo celou řadu funkcí centra ještě v době, kdy ho již Slavníkovci neovládali.

Čili oni přišli, pár jich zamordovali a zase odešli?
Mařík: Dalo by se to tak říci.

Lutovský: Jeden z Vojtěchových legendistů to popisuje tak barvitě, takže když to tam vypálili, zabili podle něj i Vojtěchovy rodiče. Jenže ti už byli mrtví, zemřeli v letech 981 a 987.

Myslel jsem si, tak jsem se tomu učil, že je vybili tak, aby právě nenechali děti ze Slavníkova rodu?
Štefan: Otázkou je, kdo se komu mstil. Jediný doklad hromadného násilí a hromadného vraždění, kterým disponujeme v archeologických pramenech, se nalezl pár desítek metrů od hradiště Budeč, které je písemnými prameny v první polovině 10. století spojeno s pobytem svatého Václava jako chlapce, který se tam měl učit knihám, jeho učitel měl být nějaký kněz. V 80. letech se tam podařilo objevit masový hrob datovaný do doby právě kolem první poloviny 10. století, ve kterém bylo nalezeno 33 až 60 zabitých mužů (bylo tam jen 33 lebek, ale zbytek kostí svědčí pro větší množství lidí).
Když si uvědomíme, že středočeské knížectví mohlo dát dohromady nějakých 300 až 350 bojovníků, jednalo se o velkou událost raných českých dějin, nicméně do písemných pramenů se vůbec nedostala. Prostě mezi nimi nebyl žádný Vojtěch, ani nikdo z nich neměl příbuzného Vojtěcha. Jako archeologové teď hledáme zdůvodnění této události nebo interpretaci toho hrobu. Ale vzhledem k tomu, že jako archeologové nejsme nikdy schopni ty nálezy datovat přesně na rok, ale pohybujeme se v nějakém intervalu, dostává se do toho celá řada možných událostí, s kterými by to mohlo souviset. Takže to je ten paradox, na Libici nemáme hromadný hrob, ale máme písemné prameny, tady máme hromadný hrob, ale nevíme, komu patří.

Mohli dát dohromady 300 bojovníků. Jak to doopravdy vypadalo, když si představíme nějakou bitvu nebo takovýto konflikt?
Lutovský: První půlka 10. století to bylo těch 300 až 400 bojovníků. V roce 995 už to jsou tisíce. Čechy tehdy mohly skutečně disponovat několika tisíci jízdních bojovníků v brnění.

Jak to, že jich za těch šedesát let tolik přibylo?
Lutovský: To mohlo přijít ještě rychleji, to je taky jedna ze záhad raných českých dějin. Vojsko se patrně za vlády Boleslava I. muselo výrazně zmnožit, protože víme, že v roce 955 posílá Boleslav na pomoc císaři Otovi na Lech tisíc plně vyzbrojených bojovníků z Čech.

Mařík: Nejde přitom jen o lidi samotné, ale hlavně o výzbroj. Vybavit tak ohromnou armádu znamenalo investici ohromných prostředků. A pokud bychom hledali příčinu, proč tu máme najednou takto velké vojsko, neměli bychom se spíše ptát, kde se vzali ti lidé, těch se po Evropě pohybovalo dost, ale kde na to ten kníže vzal.

archeolog a historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jiří Sláma:
V polovině 10. století se podařilo Přemyslovci Boleslavu I. ovládnout celé Čechy a dokonce svou moc rozšířit až na severní Moravu, dále do Krakovska a dokonce až kamsi ke kyjevské Rusi. Proč takovéto obrovské rozšíření moci? Všude na těchto územích hledal přemyslovský kníže různé ekonomické zdroje, které by umožnily život jeho družiny. Vyzbrojit 1000 bojovníků, které asi měl, zbraněmi a koňmi, byla věc velmi nákladná. Takové prostředky mohl získat pouze, když je získával lupem, prodejem otroků, v cizině a podobně.

Lutovský: Předpokládá se i participace na obchodu. Tím se můžeme dostat zpět ke Slavníkovcům, protože dva nejdůležitější hrady (Malín a Libice), které byly na hlavních obchodních cestách (na koridorech do Slezska, na Moravu a do Malopolska), svěřil Boleslav I. Slavníkovi a pak jeho synům. Těžko si představit, že by Boleslav I., který ovládl Čechy, měl velmi přátelské vazby na císaře a na Polsko, dovolil, aby takovéto hrady a pomalu půlku Čech vlastnil a usurpoval si jakýsi představitel nějakého jiného rodu.

archeolog a historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jiří Sláma:
Když Boleslav I. vytvořil tu mohutnou říši, na všech důležitých místech usadil své známé a své příbuzné, aby měl jistotu, že mu nikdo neukradne věci, které procházely jeho územím, aby je dostal on. Buď to byli lidé přímo ve vztahu k Boleslavovi nebo prostě někdo, kdo se dal naverbovat – někdo pod tlakem moci, někdo začal kolaborovat a tak dále.
Když tato říše kolem roku 990 zaniká, je přemyslovská říše náhle oslabena a především jsou oslabeny ekonomické zdroje, z nichž ta velmožská družina v Čechách žije. V tomto okamžiku se obracejí na slavníkovskou Libici. A ať už byly motivy jakékoli, určitě to nebylo vybudování českého přemyslovského státu. Oni tady čekali bohatství a to tady také bylo. Další historický problém ale je, co to bylo. Starší bádání předpokládají, že to bylo stříbro. Konečně přemyslovským hradištěm byl i Malín na Kutnohorsku, kde jsou stříbrná ložiska velmi silná. Jenže geologové tvrdí, že tehdejšími metodami nebylo stříbro dobyvatelné. Naopak upozorňují, že to mohlo být zlato, které tady v okolí mohlo být na některých potocích těženo. V každém případě v tom to bohatství bylo, ale i nepřátelství některých skupin proti Slavníkovcům.

Štefan: Základní problém je v tom, že někdy za Boleslava I. celkem bezpečně víme, že byl skutečně jediným hegemonem v Čechách. Nemáme ale naprostou jistotu, že to byl jediný reprezentant, který vstupoval do politických vztahů s říšskou elitou. Současně s tím však můžeme vést spor, jak došlo k dosažení té hegemonie. Převládající představa je, že až do smrti svatého Václava v roce 935 se Přemyslovci jako rod opírali o poměrně omezené území, které se vztahovalo vlastně jen na střední Čechy. V průběhu své vlády Boleslava I. se svou armádou 350 až 400 bojovníků udělal krvavou lázeň, šel od vítězství k vítězství, a tím se mu podařilo sjednotit celé Čechy. Jenže z praktického hlediska si toto úplně nedovedeme představit; zřejmě ten příběh bude někde na polovině cesty.

Proč si to nedovedete představit z praktického hlediska?
Štefan: Musíme vzít v potaz to, že už v 9. století tu máme v písemných pramenech zmíněnou celou řadu různých knížat. Dokonce známe z archeologických pramenů jejich sídla, mnohdy rozsáhlé pevnosti. Nakonec i na Libici na přelomu 9. a 10. století sídlila nějaká elita, která tam pohřbívala své pozůstalé s velmi okázalou hrobovou výbavou. Je ale otázka její vztah k Slavníkovcům. Tam je prostě padesátiletá pauza, kterou nedokážeme ničím smysluplně vyplnit. A najednou od Boleslava I.už o těchto lidech neslyšíme. Do 19. století se historikové domnívali, že těmi posledními knížaty, která se měla z tohoto starého uspořádání Čech zachovat, měli být právě Slavníkovci.

A co ti Vršovci?
Štefan: No právě. Já se domnívám, že tady každopádně nějaká „předstátní“ elita přežila. Ale byla nějakým způsobem začleněna do organismu toho státu. Je velká otázka, jak k tomu došlo. Nemuselo to být jen násilím. Mohlo dojít k jakési diskreditaci těchto drobných knížat, která už za Václava respektovala jakousi svrchovanost přemyslovského rodu. Takže šlo spíše o pozvolný proces. Každopádně k tomu nemáme písemné prameny a nikde v pramenech nenajdeme, že by Boleslav I. prováděl nějakou krvavou lázeň. Máme útok na sousedního podkrále roku 936 po smrti svatého Václava. A pak už jsou Čechy jednotné.

Lutovský: My žádné písemné prameny mít nemůžeme, protože to, o čem víme, je útok Boleslava, kontakt Boleslava s říší. Útok na sousedního podkrále byl zároveň útokem na přítele Oty, na spojence Sasů. Pak jaro 950 a zase je to chvíle, kdy Ota Veliký vtáhl do Čech. To, co se dělo mezi tím z těch písemných pramenů nemůžeme znát, protože tady v Čechách to neměl kdo zapsat a Sasy nezajímalo, jestli to tady Boleslav vybil nebo ne. Archeologických a historických příběhů je ale spousta. Některé jsou krásné, jiné jsou méně krásné. Vždycky nějaký zboříme a pak stavíme nový.
Je to jako ti Slavníkovci. Jsou dva názory a o žádném nemůžeme říci, že je lepší a druhý horší. Jeden se nám momentálně jeví lépe. Ale není to proto, že jsme našli nějaké nové archeologické objevy, numismatické nálezy, nedej bože nové písemné prameny. Dokonce nelze stoprocentně říci, že bychom byli kritičtější k pramenům než naši předchůdci. Starý slavníkovský příběh vytvořili největší duchové českého dějepisectví, Pekař, Chaloupecký, Turek a tak dále. Nemohu říci, že bychom to dnes věděli nějak lépe. Je tou pouze jiným přístupem k pramenům.

Čili o Slavníkovcích toho moc nevíme, ale zdá se, že to nebyl tak významný rod jako Přemyslovci?
Mařík: Můžeme se vrátit zpátky na Libici. Od přelomu 9. a 10. století do poloviny 10. století bezpečně víme o Slavníkovcích, ale to hradiště bylo spolehlivě osídleno, poměrně intenzivně využíváno už v té první polovině 10. století. Celá ta etapa byla přímo na hradišti uzavřena jakousi planýrovací vrstvou, do níž byl potom založen kostel, který už má jasnou vazbu na Otony. Je velkou otázkou, jestli Slavníkovci někoho na tom hradišti střídají nebo zda je to určitá kontinuita. A zda to, co vidíme v tom terénu, je záležitost politického nebo stavebního rozhodnutí.

Lutovský: Co se samotné moci Slavníkovců týče, Kosmas o smrti Slavníka k roku 981 a barvitě popisuje, jaký to byl vznešený a bohatý muž, ale také hranice jeho panství. Když je vnesete do mapy, zjistíte, že Slavník ovládal téměř dvě třetiny Čech. Tato informace byla u zrodu starého slavníkovského příběhu, ale dnes se domníváme, že Kosmas chtěl zvýšit prestiž rodu, ze kterého pocházel svatý Vojtěch. Ostatně bez něj bychom o Slavníkovcích patrně vůbec nic nevěděli. A Kosmas si to území zkrátka, které takzvaně ovládal Slavník, vymyslel.

archeolog a historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jiří Sláma:
Kosmas byl děkan pražské kapituly, který prožil valnou část života na Pražském hradě. Jeho život byl velmi dlouhý, narodil se patrně roku 1045 a zemřel v říjnu roku 1125, čili celkem 80 let. Průměrný věk přitom, tehdy dosahoval maximálně 40 let. Z oken svého příbytku na Pražském hradě pozoroval vše, co se tam děje. Byl přítomen v cizině na bojištích, byl u politických jednání a událostí, ke kterým na Pražském hradě došlo. A tyto události pochopitelně popisuje. Ve starší části kroniky se opírá někdy o to, co mu někdo vyprávěl, v té mladší už je to, co sám zažil.
Kronika v raném středověku neměla pouze poučit, měla také pobavit. A nezapomeňme, že jeho kronika je psána skutečně s nacionálním aspektem (je to první taková kniha u nás). Proto stále zdůrazňuje význam Přemyslovců a každý, kdo se staví proti ranému přemyslovskému státu, je jeho nepřítelem. Kosmas byl výborný literát, v jeho díle nalézáme ohlasy na antické autory, to bylo tenkrát u těchto vzdělanců běžné. Nezapomínejme ale, že v jeho době bylo v Evropě podobných vzdělanců maximálně několik stovek.

Co to bylo vlastně za postavu, ten svatý Vojtěch? Co to bylo za muže, jestliže to byl největší Čech své doby?
Lutovský: Rozhodně dostal prvotřídní vzdělání (to ukazuje také na to výjimečné postavení Slavníkovců), protože studoval v katedrální škole v Magdeburku. Když se vrátil do Čech, stal se rok poté pražským biskupem. Vojtěch velmi často pobýval i mimo Čechy.
Svatovojtěšské legendy popisují život Vojtěcha jako přímou cestu k mučednické koruně, ale tak jednoduché to není. Legendy musí některé věci trošku zamlčovat, ne si jen vymýšlet. Třeba že Vojtěch dvakrát utekl ze své diecéze. Byl biskupem a dvakrát do jisté míry zklamal, protože Čechy byly moc pohanské, píší legendy, ale jako biskup se měl snažit, aby nebyly.

Čili on vlastně neplnil svůj úkol…
Lutovský: Neplnil svůj biskupský úkol. Na druhou stranu Vojtěch pobýval více než rok v Itálii, kam si jel pro odznak svého biskupského úřadu za císařem Otou. Rok se v tom prostředí pohyboval (i ten Magdeburk byl přeci jen trochu vyšší prostředí, než byly v té době Čechy) a měl kontakty s vysokými církevními představiteli, s císařským dvorem. Návrat do Čech tak pro něj musel být skutečně šok. Několik let se tu snažil s Čechy vyjít, ale nešlo to, tak utekl. Ale zároveň mezi řádky těch legend také probíhá, že Vojtěch byl osobou s výrazným diplomatickým charakterem a schopnostmi.

archeolog a historik z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy Jiří Sláma:
Svatý Vojtěch se svým vzděláním byl seznámen s poměry v široké Evropě a pochopitelně také podporoval plán císaře Oty, aby vznikla jednotná Evropa, aby do ní byly zařazeny také státy ležící na samém východním okraji tehdejší Římské říše. Jednalo se o Polsko, přemyslovský stát a Uhry. Po Vojtěchově tragické smrti se tento plán částečně naplnil. Polsko získalo jak královský titul, tak také arcibiskupství. Uhry rovněž. A Čechy, které měly zdrženlivý poměr k těmto otázkám a viděly v tom především nějaký nepřátelský čin ze strany biskupa Adalberta Vojtěcha, se tomuto plánu vyhnuly. Arcibiskupství proto získaly až v době Karla IV. a královský titul v průběhu 11. století, ale to bylo jen dočasné.
Čili některé myšlenky, které tenkrát hlásal Vojtěch, se dostaly do slavníkovské historie a nějak vytvářely českou historii. A to v tom smyslu, že některé síly u nás nebyly schopny pochopit význam celoevropských dějin, a proto se vždy zdůrazňovaly lokální záležitosti, ať to bylo husitství a jiné a jiné události.

Mařík: Vojtěch uplatňoval své představy o světě a snažil se je v mnoha ohledech aplikovat v rámci Čech. V podstatě vždy, když se snažil tento názor uplatnit, velmi narážel. Třeba když nebyl příliš spokojený s trhy pořádanými v neděli. Nebo když došlo k zmíněnému zabití té cizoložné ženy. A koneckonců jsme se dotkli i ekonomických otázek a jeho kritiky prodeje otroků. To je velmi závažná část, kdy podrývá jeden z hlavních pilířů ekonomiky států, obchod s otroky.

Štefan: S křesťanskými otroky.

Mařík: To je důležité! S ostatními se mohlo obchodovat až do 12., 13. století bez problému. On protestuje pouze proti prodeji křesťanských otroků do pohanských zemí, především Židů. Ale ani s touto kritikou nebyl Boleslav úplně spokojen a byl si vědom toho, že to vznikající stát může velmi závažně ohrozit. Svět poté, co se vrátil z katedrální školy, byl pro Vojtěcha tedy naprosto cizí.

Štefan: Jeho misionářská horlivost je asi poslední klad, který by šel Vojtěchovi přičítat. Nakonec zahynul mezi pohanskými mučednickou smrtí.
Máme velmi dobré prameny o tom, jak zahynul. Oba jeho legendisté, kteří psali těsně po jeho smrti, totiž komunikovali s člověkem, který tam Vojtěcha přímo doprovázel. Podle toho, co víme, se Vojtěch těšil na svou mučednickou smrt. Z legend nijak nevyplývá, že by se pokoušel rozvíjet nějaký misionářský systém, ale prostě jen čekal, kdy padne ta sekera nebo ten meč. Legendy líčí, že tam nejprve přišli ti pohané a chovali se k němu korektně a říkali, že pokud odejde pryč, nic se mu nestane. (To je další mýtus, který je zrcadlovým obrazem světců – negativní obraz pohanů. Ve skutečnosti to byly velmi tolerantní společnosti. Kdybychom měli spočítat množství misionářů, kteří byli zabiti v severních částech Evropy, máme to na prstech jedné ruky, přestože tudy prošly desítky, stovky lidí.) A Vojtěch pravděpodobně vystoupil někde, říká se, na sněmu. Jenže tyto sněmové instituce byly přímo spojeny s kultovními okrsky, takže pravděpodobně vlezl přímo do pohanského háje a tam začal něco povídat. Oni byli ještě tak slušní, že říkali: „Ne, ne, tady ne, prosím vás, vykliďte pole, někde jinde klidně.“ Jenže on už byl odhodlán…

A jak to tenkrát bylo v Čechách s pohanstvím a křesťanstvím?
Mařík: Christianizace byl velmi dlouhý proces, trvala mnoho set let. Pro pohany patrně nebyl problém přijmout existenci dalšího boha a toho uctívat stejně jako řadu dalších bohů. Pro ně byla mnohem obtížnější představa, že by ty ostatní bohy zavrhli, což je také záležitost Vojtěchovy smrti, ke které se vracíme.

Oni mohli mít Pána Boha Hospodina a současně Peruna…
Mařík: Můžeme se na to dívat i v souvislostech archeologických nálezů. Ti lidé byli ochotni přijmout i křesťanské symboly, ale zároveň se tam objevovaly předměty, které s křesťanským prostředím nebyly úplně spjaté nebo tam nebyly věci jednoznačné. Nemůžeme přitom vidět těm lidem do hlavy a rekonstruovat jejich myšlenkový svět. Obtížně rekonstruujeme jen jejich materiální svět.
Kdybychom se vrátili třeba k Libici, je zvláštní, že v okolí kostela není téměř žádný hrob, kde by byly umístěny milodary v nádobách, což byla běžná záležitost na všech ostatních pohřebištích. Ten milodar patrně obsahoval něco, co provádělo toho člověka do záhrobního světa na jeho další cestě, což by pravý křesťan neměl potřebovat.

Čili se zdá, že Slavníkovci byli větší křesťané než ti ostatní?
Mařík: To je další příběh, který se připisuje právě Slavníkovcům. Souvisí to s pohřbíváním uvnitř sakrálních staveb. Zatímco u přemyslovských kostelů máme doklady o pohřbívání uvnitř sakrální stavby, na té libické se takové nálezy neobjevují.
Kostel fungoval relativně krátkou dobu, takže to spíše záležitost technického charakteru. Když si představíme interiér kostela, tak tam byly lité maltové podlahy. Mnohem pravděpodobnější proto je, že  pokud byly pohřby v interiéru kostela, mohly být na úrovni terénu, ale my je neznáme. Takže to nemusí být jednoznačně vysvětleno tak, že Slavníkovci byli díky svatému Vojtěchovi křesťany mnohem dbalejšími ve srovnání s Přemyslovci.

Čili nemůžeme hledat motiv, že by Vršovci vyvraždili Slavníkovce z náboženských důvodů?Lutovský: Nejvyšší elita, Vršovců, Přemyslovců, Slavníkovců, byli křesťané, to je bez debat. Otázka je jejich horlivost a tak dále. Soběslav se účastní výpravy s císařem Otou proti pohanům, proti pohanským Slovanům. Nějaký Slovan, Neslovan, to bylo jedno, ale šli proti pohanům. Čechy byly křesťanskou zemí. O tom, jak byl křesťanský všechen lid, můžeme pochybovat. Ale elita, která stát vedla, křesťanská byla, takže i ten stát byl křesťanský.

Vy jste říkali, že možným motivem celého „slavného“ vraždění na Libici byl vlastně příběh cizoložné ženy, kde se Vojtěch vžil do jisté míry do role Ježíše Krista?
Štefan: Svatého Jimrama. To je pozdně antický příběh, který se vztahuje k Regensburku. Ten svatý Jimram vlastně udělal totéž. Byl nějaký muž, který cizoložil s manželkou nějakého přítele, a ten Jimram se nabídl a jako světec vzal tuto vinu sám na sebe. Vzhledem k tomu, že svatý Vojtěch se pohyboval v tomto prostředí jistě velmi dobře a tyto obrazy z literatury velmi dobře znal, je možné, že se rozhodl tuto situaci vyřešit tímto mučednickým způsobem. Nicméně i legendarista říká, že se blízko něj vyskytl přítel, který mu to velmi rychle vymluvil, takže nakonec tento krok neudělal. Ale motiv samotný je možné hledat v tomto. Samotná podstata problému byl ten chrámový azyl a jeho porušení, což v rámci křesťanských zásad Vojtěch chápal jako útok na jedno ze základních liturgických pravidel.

Ale přesto se mi to zdá jako důvod takového masakru jako velmi banální nebo velmi malicherný. Proč v té době vznikaly takovéto velké mezikmenové spory?
Lutovský: Byl to malý spor, rodinný spor mezi dvěma rody, a byla to zkrátka krevní msta. Vojtěch se zastal toho muže, jáhna, který cizoložil s tou ženou, protože to byl vlastně jeho jáhen. A on se chtěl nabídnout za něj, zastal se ho, ještě kryl tu ženu a tím naštval ty bojovníky, kteří mu řekli, že takto ne.

Štefan: Takže do konfliktu vstoupila dvě práva. Právo církevní, které má v sobě zakódováno právo církevního azylu. A současně jakési právo rodové, možná spíše zvykové, které má v sobě zakódovanou vendetu jako jedeno z běžných řešení problémů, z pilířů, dalo by se říct.
Faktem je, že od 6., 7. století máme ve Francké říši zákoníky, které se snaží tyto principy eliminovat, protože to dokázalo společností velmi výrazně pohnout a destabilizovat ji. Dnes máme tendenci chápat rod nebo rodinu jako velmi malou jednotku lidí. Ale v té době můžeme říci, že to byla až klanová uskupení, která měla na své špičce nejvyšší linie (antropologové tomu říkají apex lineages). A to mohli být tito představitelé z Vršovců, Munici, Těptici, ti, které známe z písemných pramenů, kteří měli za sebou velkou skupinu lidí. Tyto skupiny pak vstupovaly do konfliktů.
Úkolem panovníka v těchto společnostech, jak máme právě ve franckých zákonících, bylo tyto konflikty eliminovat a snažit se převést krevní mstu na takzvaný vergelt – zaplacení nebo kompenzace toho poškození prostřednictvím finančního odškodnění. A to je ve všech zákonících uvedeno, zabijete-li manželku toho a toho, budete platit tolik a tolik peněz. Takže jestliže se Boleslavu II. nepodařilo této vendetě zabránit, znamená to, že v jistém smyslu jako panovník selhal, protože byl narušen mír ve společnosti. Může to však souviset s tím, že byl v té době fyzicky indisponován a nebyl schopen tu harmonii do té společnosti vnášet.

Vojtěch „libický příběh“ přežil, protože tam nebyl?
Lutovský: Nebyl, to byl jeho druhý odchod z Čech. Byl potom vyzván metropolitou, aby se vrátil, ale Vojtěch nechtěl. Vymínil si, že pošle do Čech dotaz, jestli ho Čechové chtějí, a protože už věděl o Libici, Čechové řekli, že ho nechtějí, a Vojtěch si celkem oddechl.

A proč ho nechtěli?
Lutovský: I oni se mohli bát jeho msty. Mohl by dělat nepříjemnosti, takže ho odmítli. Vojtěch si oddechl, využil toho a takovou oklikou přes císařský dvůr a přes Hnězdno šel k Prusům.

Mařík: Ale Vojtěcha do Čech skutečně už nic netáhlo, neměl důvod sem jít. On na to prostředí skutečně zanevřel.

Čili když ten příběh shrneme, tak je to tak, že nevíme bezpečně, co vlastně na Libici proběhlo, asi vražda. Ale úhelný bod vzniku českého státu to asi nebyl?
Mařík: Asi to byla spíše jedna z epizod, které provázely formující se český stát. A jak to dokládá nález hromadného hrobu z Budče, takových událostí proběhla celá řada a my o nich prostě nic nevíme.

A jak se tedy Přemyslovcům nakonec podařilo stát se tím dominujícím rodem?
Lutovský: Myslím, že velký význam měly asi schopnosti Boleslava I. jakožto člověka, který měl podíl na smrti Václava a který se chopil moci a nějak, buď násilně nebo diplomatickými schopnostmi, Čechy nejen sjednotil, ale začal i výboje, které mu přinesly dostatek financí. A pak už to šlo.

Štefan: To je ten praktický aspekt. Další je aspekt sakrální, sakrální legitimace vlády jako takové. Od vzniku českého státu, do 28. září 935, figura svatého Václava propůjčovala Přemyslovcům velmi brzy jakousi božskou aureolu. Ta pak i v kritických okamžicích zabraňovala jiným rodům převzít moc, protože ta vládnoucí role byla přemyslovskému rodu jakoby přisouzena.

Boleslav zabil sice svatého Václava, ale jako laik podvědomě cítím, že sám začal velmi šikovně pracovat se svatováclavským mýtem?
Lutovský: On ho nezabil, možná ho ani nenechal zabít. Tyhle věci nejdou datovat, takže nevíme, jestli to byl sklonek vlády Boleslava I. či počátek vlády Boleslava II., kdy se objevuje mýtus ve své pevné podobě a Přemyslovci mají posvátné kořeny. Patrně to byl Boleslav I. někdy v těch 60. letech 10. století.

Čili vlastně i Slavníkovci, ta Libice a zlý úmysl Přemyslovců je do jisté míry mýtem?
Lutovský: Slavníkovci v té chvíli slavili největší svátek země. Slavili svátek svatého Václava, Přemyslovce. A naopak ti, co útočili, jim to vmetli do tváře. Slavníkovci žádali na 28. září příměří, ale útočníci řekli: "Je-li vaším svatým Václav, naším svatým je Boleslav.

(redakčně kráceno)