„Šlapat jedno zelí bych nevydržel,“ říká Jan Hrubý

Housle Jana Hrubého se nemazatelně zapsaly do zvuku československé bigbítové hudby. Osobitý výraz dodávaly a dodávají kapelám Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa nebo Luboše Andršta. Svou životní dráhu teď Jan Hrubý rekapituluje v knize Housle tečka Hrubý. Současně s ní pak vydal „irsko-české“ CD Společné světy. S rockovým houslistou Janem Hrubým hovořila v Profilu z 26. ledna Petra Krmelová.  

Odkdy se profilujete jako rockový houslista, nejen houslista? Jak se to tak stane?
Byla to spíše náhoda. Když jsem jako kluk začal hrát rockovou muziku, hrál jsem původně na basu. Jednou jsem omylem vzal do ruky housle a hned mi řekli, běž od té basy pryč, na housle hraješ líp. Tehdy to bylo v české rockové muzice jisté novum a nějak mi to zůstalo až dodnes.

Neměl jste někdy ambice stát se členem symfonického orchestru, když jste na konzervatoři musel hrát v Rudolfinu?
To byly povinné školní koncerty, které byly jednou dvakrát do roka. Abych vám řekl pravdu, mě v těch šedesátých letech chytli Beatles a Rolling Stones, takže jsem tuto ambici neměl a nikdy nenaplnil.

Své vzpomínky jste shrnul do knížky Housle tečka Hrubý. Co tam všechno najdeme?
Najdete tam toho snad hodně. Název vymyslel můj kamarád Josef Klíma. Před časem napadlo Milana Tesaře, redaktora brněnského Radia Proglas, že by mě snad měl z něčeho vyzpovídat. Tak ke mně přijel a vytvořili jsme tuto záležitost. Vydalo to vydavatelství Galén, které vydává normálně lékařskou literaturu.

Náhodně jsem v knížce nalistovala na otázku: Byl jsi na Západě už někdy před revolucí?
Byl. V roce 1987 jsme byli s Michalem Prokopem a Lubošem Andrštem na takzvaném pochodu Olofa Palmeho, kam chodili němečtí socialisti nadávat Američanům, aby odjeli z Německa. Michal Prokop tehdy říkal, že s nimi nepůjdeme, protože až se to tady obrátí, nechtěli by nás pak do Německa třeba ani pustit.

Nepřemýšlel jste o emigraci?
Když byla moje máma s mojí ségrou v Norsku v roce 1969, tak je tam přemlouvali, aby se nevracely, že je tady hrůza, tak jsem přemýšlel, že bych za nimi odjel. Ale když už jsem byl skoro na cestě, přijdu domů v noci a slyším známé hlasy, máma se ségrou se vrátily. Hrozně jsem jim za to vynadal. Ale nakonec je dobře, že jsem tady zůstal.

Jak moc je ta knížka o vzpomínání na hraní před revolucí?
Je to průřez od mého dětství až po dnešek.

Jedna z dalších otázek z knihy je: Jak moc dobře znáte chodské písničky? Co to má za souvislost?
No, znám. Mně se od dětství západočeská muzika líbila a mám kamaráda Rudu Hálka, s kterým hrajeme společně v kapele Kukulín, a to je Chod jako poleno. Takže něco jsem se přiučil od něj, ale jinak tuto chodskou muziku poslouchám vlastně celý život.

Je o vás známo, že máte také blízko ke keltské muzice?
Má to společné kořeny. Mám rád starou barokní muziku a ta keltská (i když my nevíme, jak hráli Kelti), spíše irská, skotská nebo bretaňská folková muzika mi připadá jako zakonzervované baroko.

Na vaše nové CD Společné světy jste si pozval Seana Berryho, který hraje na keltskou harfu. Proč zrovna jeho?
Já ho znám asi šestnáct let, od té doby, co tady trvale žije. Poznal jsem ho, když jsme hráli s kolegou Vaškem Veselým v Karlových Varech a on byl ještě asi jako teprve sedmnáctiletý kluk na našem koncertě. Od té doby ho průběžně potkávám po Praze, hraje s různými kapelami. Nakonec mi ho vlastně přivedla moje dcera Andrea. Nějak se sčuchli, ona hraje na flétnu, on na harfu, tak to dali dohromady a přijeli ke mně, jestli by si u mě nemohli něco natočit. Tak jsem řekl, co by ne? A protože se mi to docela líbilo, protlačil jsem to na to CD, které stejně jako knížku vydalo vydavatelství Galén.
Jsou to tři CD. Za to jedno asi dostanu výprask od fanoušků, protože jsem úplně uhnul z rockové muziky a natočil jakoby symfonickou formou české a moravské národní písničky. Druhé CD jsou irské ostrovní věci, které přinesl Sean a které jsem se pokusil nějak zaranžovat. Sean tam hraje a zpívá a moje dcera tam hraje na flétnu. Tu irskou část jsme nazvali „Ukázal jsi mi cestu…“ a tu českou „You Showed Me The Way…“. A pak je tam bonus, což jsem se odvážil jít asi hodně daleko, takový melodram. Tam jsem, nevím, na jaké úrovni, odrecitoval báseň Karla Havlíčka Borovského Král Lávra. Objevuje se tam i Kukulín, což je vlastně jeden z největších irských hrdinů. Havlíček mu tam dal roli holiče irského krále.

Kukulín je také název vaší kapely. V minulosti jste hrál s Etc.. Vladimíra Mišíka, ale i s dalšími kapelami?
Etc… jsme zakládali v roce 1975 a hráli jsme až po trapný bolševický zákaz v roce 1982, kdy zakázali Vláďovi Mišíkovi zpívat. Vláďu pak odevšad vykopli a já hrál s Lubošem Andrštěm v jeho Blues Bandu a tentýž rok jsem dostal nabídku na spolupráci s Michalem Prokopem, kde vlastně hraju dodnes.

Co momentálně chystáme?
Chystám splatit veliký dluh Indies Records do Brna, kde už dlouhou dobu slibuju, že jim něco natočím. Letos, opravdu už přes to nejede vlak, musím něco natočit.

Proč jste vlastně uhnul od té rockové hudby?
Vevnitř jsem od ní rozhodně neuhnul, ale já bych asi u jednoho stylu, šlapat jedno zelí, bych nevydržel. Takže jsem si udělal takovou radost. Možná mi to strhají, nicméně jsem to udělal.

(redakčně kráceno)