Zvon Zrady aneb Mnichovská dohoda po 75 letech

Mnichovská smlouva, diktát, je osudovým momentem našich dějin, jehož příčiny i důsledky silně rezonují v historické paměti českého národa. Zrada našich spojenců, ono „o nás bez nás“, ale i čistě spekulativní neuskutečněná pomoc SSSR, rozehrává totiž neuskutečnitelná „kdyby“. Spokojit se se strohými fakty historie a akceptovat pohledy ostatních stran je proto těžké i v dnešních dnech.

O významu, který pro Československo měly důsledky Mnichovské dohody, spolu v Historii.cs hovořili historik Jan Němeček z Historického ústavu AV ČR, historik Jaroslav Šebe z Historického ústavu AV ČR a historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Moderoval publicista  Vladimír Kučera.

právník Jan Kuklík z Právnické fakulty UK:
U Mnichovské dohody je důležité, že je to mezinárodní smlouva. Smlouva, kterou se čtyři velmoci, jejichž představitelé se v Mnichově sešli, rozhodly řešit menšinový problém. A vyřešily ho tak, že přinutily Československo odstoupit více než třetinu svého státního území. Nehodlaly přitom řešit jen česko-německý menšinový problém, ale i otázku polské a hlavně maďarské menšiny.
Právní problém Mnichovské dohody je v tom, jestli byla platnou mezinárodní smlouvou. Československý pohled na ni je spojen s tím, že Československo jí žádnou mezinárodní platnost přiznat nechce, a to dokonce od samého počátku. Porušovala totiž řadu pravidel mezinárodního práva a dokonce se pro ni vžil pojem „mnichovský diktát“, tedy něco, co je vnuceno třetí straně. Jenže velmoci, které smlouvu uzavřely, to tak samozřejmě neviděly a československý pohled se velmi těžko prosazoval.

V obecném povědomí je Mnichov zafixován jako zrada. Básník psal o zvonu zrady a ironicky o Anglii, o hrdé a sladké Francii. Pociťujeme to dodnes jako křivdu, což je pochopitelné. Musíme se na to podívat ale i z celosvětového hlediska. Proč Anglie s Francií přistoupily na tuto dohodu?
Němeček: Mnichovská dohoda byla výslednice politiky možná i několika předchozích let. A zejména politiky Velké Británie, která nalezla společnou linku s Francouzi a dovedla tuto politiku až do Mnichova. Nemůžeme si samozřejmě myslet, že by československé záležitosti byly pro Británii něčím prvořadým. Byly tady věci, které samozřejmě byly pro Velkou Británii, zejména osud jejích kolonií, mnohem důležitější. Na československou otázku pak pohlížela jako na něco, co je pro její imperiální zájmy nepříjemné, a proto je třeba se toho za cenu nejmenších obětí zbavit.

A přitom Francie byla tak laxní k nám, spojenec?
Němeček: Francie procházela dlouhodobou politickou krizí. Levicový kabinet byl nahrazen dalším kabinetem. Stálosti pozic v tomto ohledu to samozřejmě příliš nepřispívalo. To byl asi rozdíl od politiky britské.

Šebek: Francie skutečně prožívala zrovna obrovské období nestability a ovlivňovalo to i její mezinárodní politiku.
Zároveň bych v souvislosti s Mnichovem připomněl datum, i když jakoby na první pohled nesouvisí, a to březen 1936. Tehdy Francie a Velká Británie v zásadě bez problémů souhlasí s obsazením demilitarizované zóny v Porýní německou armádou. To byl myslím moment, který obrátil výhybku směrem k Mnichovu. Tedy to, že obě mocnosti nebyly schopny na tento Hitlerův agresivní krok reagovat.

Smetana: Obě mocnosti prodělaly velké trauma. První světová válka byla pro Francii ještě strašlivější než pro Británii. Francie zažila po první světové válce populační pokles. A i v britském případě lze hovořit o likvidaci celé jedné generace upper class, kdy ti mladí chlapci kolem dvaceti let tvořili důstojnický sbor na všech nižších postech.
Z roku 1938 máme deníkové záznamy některých tehdejších protagonistů Chamberlainovy vlády. Já jsem to konkrétně četl v deníku Johna Simona: „No, my jsem tady v podstatě taková skupina starých osob, tady by měli sedět podstatně mladší, ale ti bohužel zahynuli u Ypres.“

Dobře, to mluvíme o elitách Francie a Velké Británie. Ale co tedy občané sladkého a slavného a hrdého Albionu?
Němeček: Je docela typické, že když se západní politici vraceli z Mnichova, tak u nich byl určitý prvek nejistoty. Zejména u Daladiera – když jeho letoun kroužil nad letištěm a on přemýšlel, jak bude přijat, viděl, že mu lidé mávají, ale nevěděl, jestli mu spílají, anebo jestli ho nadšeně vítají. Teprve když přistál, zjistil, že ho nadšeně vítají. Samozřejmě toho využil. Obdobně tomu bylo v případě Chamberlaina. Důvod pro lidi byl zcela jednoznačný, válka byla zažehnána.
Šebek: Lidé v sobě měli stále zkušenost z právě prožité 1. světové války a nechtěli, aby se ty hrůzy znovu zopakovaly. České země válka v brutální podobě nezasáhla, ale ve Francii byla vybombardovaná města, tvrdě se tam bojovalo, takže pro ně byl ten zážitek opravdu mnohem víc traumatizující a miliony mrtvých byly pořád v jejich hlavách. To byl důvod, proč si přáli mír za každou cenu.

A co politická opozice? Traduje se ta známá volba Velké Británie, jakou měla před sebou.
Smetana: Když ty nadšené davy vítaly Chamberlaina, byla tam i hlasy solitérů, kteří vykřikovali, co je to za mír, na jak dlouho vydrží? A malá část opozice, početně malá, ale složená ze skutečně výrazných politických osobností, se proti výsledku mnichovské konference vymezila velmi kriticky hned v debatě, která v Británii propukla v následujících říjnových dnech, od 1. do 5. října. Nejzajímavější výrok Winstona Churchilla, z nějž si dovolím ocitovat první větu: „Utrpěli jsme totální, ničím nezmenšenou porážku. A během doby, která se může měřit na roky, ale možná se bude měřit jenom na měsíce, bude Československo pohlceno do německé diktatury.“ Samozřejmě to jemu a těm, kteří s tím souhlasili, umožnilo získat velkou reputaci, když se jejich prorocká slova potvrdila v březnu 1939.

Také se mu připisovalo: „Volili jsme mezi válkou a hanbou, zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“

právník Jan Kuklík z Právnické fakulty UK:
Existovala ještě možnost řešit menšinový problém jednáním mezi československou vládou a zástupci německé menšiny. Československá vláda postupně přišla s několika variantami, jak řešit menšinovou otázku.
Jednak to bylo v podobě takzvaného národnostního statutu, kdy hodlala přiznat více práv menšinám. Návrh to byl dalekosáhlý a liberální a určitě by mohl být přivítán, pokud by přišel v jiné situaci, než byla mezinárodní situace československé krize v jarních a pak i letních měsících roku 1938. A pak se samozřejmě začala otázka kombinovat s možností dát více práv menšinám a zároveň odstoupit části území. Československá vláda nakonec tedy byla ochotna přistoupit na určitý kompromis, ale rozhodně ne řešení, které by znamenalo konec existence samostatného československého státu, jak se vlastně stalo v Mnichově.

Nás učili ve škole, že Sovětský svaz byl ochoten nám pomoc, je to pravda? Nebo jak to bylo s tou sovětskou pomocí?
Němeček: Především je problém, do jaké míry má význam tuto otázku řešit. Co by totiž znamenala sovětská pomoc? V jaké míře by dokázala ovlivnit události po Mnichovské dohodě? V současnosti nemáme k dispozici všechny relevantní dokumenty z archivu ruského ministerstva zahraničních věcí, protože to doposud všechny dokumenty nezpřístupňuje, například telegrafickou korespondenci. Nicméně podle dostupných dokumentů lze říci, že Sovětský svaz byl pomoci Československu do určité míry nakloněn. Na druhou stranu však tato pomoc nebyla v praktické rovině řešena. Nebyla tady spolupráce generálních štábů Československé a Rudé armády, která by dokázala tu možnost pomoci naplnit, protože tehdy neexistovala přímá hranice mezi Československem a Sovětským svazem. A tudíž zde byla otázka přechodu sovětských jednotek přes polské, respektive rumunské území.

právník Jan Kuklík z Právnické fakulty UK:
Sovětský svaz zůstal stranou. Několikrát sice naznačil, že by byl ochoten splnit spojenecké závazky, ale musely by být buď vázány na rozhodnutí společnosti národů, nebo na společný československo-francouzsko-sovětský postup. K tomu samozřejmě nedošlo.
Postup sovětské diplomacie přímo v týdnu, který vedl k Mnichovu, je ostatně také poměrně pokrytecký. Sovětský vyslanec v Praze sice ujistil Beneše o možnosti splnit závazek, zároveň ale vyčkával, jak se situace vyvine. Takže sovětské stanovisko nebylo dřív, než bylo známo mnichovské rozhodnutí, formálně sděleno nebo využito. Sovětský svaz tak mohl tvrdit, že byl připraven, ale nemůžeme žádným způsobem verifikovat, jak by se sovětská diplomacie skutečně zachovala.

Co Spojené státy, ty se dívaly tehdy na Evropu jako na vzdálenou cizinu?
Smetana: Tam byla dlouhá tradice amerického izolacionismu. Přerušila ji 1. světová válka, ale záhy většina americké společnosti i politické reprezentace dospěla k závěru, že to nestálo za to a že je potřeba se vrátit k fundamentálním myšlenkám otců zakladatelů, tedy stranit se evropských problémů. Toho byl nucen se držet i prezident Franklin Roosevelt po svém nástupu do úřadu v roce 1933.
V kritických měsících roku 1938 Roosevelt trochu lavíroval. Na jednu stranu mu expanze diktátorských režimů nijak sympatická nebyla (a měl i tendence nějak přispět k hledání, jak tomu zamezit). Ale zároveň byl limitován republikány a částí demokratů, kteří trvali na držení izolacionistické politiky a nevměšování se do evropských problémů. Když velvyslanec Bullitt v Paříži pronesl cosi ve smyslu, že Amerika stojí při Francii (bylo to interpretováno jak v míru, tak ve válce), ze strany těch izolacionistů za to Rooseveltova administrativa sklidila velmi tvrdou kritiku. Roosevelt se pak spíš stáhl, nicméně z poslední zářijové dekády jsou tu jeho tři iniciativy.
Nejprve to výzva jak k Hitlerovi, tak k Benešovi z 26. září 1938, aby řešili problém smírčí cestou. Následujícího dne je iniciativa směřovaná k Mussolinimu, která velmi odpovídala tomu, co si přáli Britové, tedy aby Mussolini zprostředkoval nějaké smírčí jednání. A pak ještě 28. září opět apeluje Roosevelt na Hitlera, aby bylo vše řešeno formou dohody. Nelze úplně říci, že by mu konvenovalo řešení, které bylo nakonec zvoleno. Roosevelt totiž hovoří o tom, že by se jednání měly účastnit všechny strany, že by mělo být ve férovém duchu a tak dále. To přeci jenom nebyl způsob, jak to nakonec proběhlo.

Naše administrativa, zejména Edvard Beneš, nás od roku 1918 neustále stavěla do role jakýchsi miláčků Dohody. Když nás tyto země tak snadno pustily, musel to být strašný šok? Nebo už si lidé začali uvědomovat, že naše postavení zdaleka není tak výsadní, jak jsme si mysleli?
Němeček: Mnichov jako takový určitě znamenal šok, stejně jako události, které bezprostředně předcházely. Už od jednání v Berchtesgadenu se celá záležitost vymkla československému vedení z rukou. Otázka se totiž přenesla z pole československo-německého na pole mezinárodní, do kterého československá vláda mohla zasahovat už jen omezeně a víceméně byla stavěna před hotová rozhodnutí, která měla pouze akceptovat. Ať se to týká anglo-francouzského ultimáta, které přišlo od britského a francouzského vyslance v Praze, nebo přímo Mnichovské dohody. V obou případech šlo o diktát. V prvním případě se ještě československá vláda pokusila to odmítnout. V případě Mnichovské dohody se už na její stanovisko vlastně ani nečekalo.

Šebek: Signály existovaly už minimálně v krizovém roce 1938. Stačí si vzpomenout na to, jakou podporu dostávala Henleinova strana z některých britských kruhů. A svědčí o tom i Runcimanova mise v létě 1938, která se staví právě na požadavky Henleinovy strany.

Němeček: Československá politika si toho možná nebyla až tak vědoma jako československá diplomacie. Zejména naši vyslanci, Jan Masaryk v Londýně, Vojtěch Masný v Berlíně a zejména Osuský v Paříži, si asi příliš moc iluzí nedělal. Alespoň po Mnichovu právě Osuský rád, zejména ve svém sporu s Benešem za války, zdůrazňoval, že na tyto věci upozorňoval již dříve.

A Beneš tedy nenaslouchal?
Němeček: Beneš byl prezident, ne ministr zahraničních věcí. A vyslanci byli zodpovědní především ministerstvu.

Čili ministerstvo zahraničí to nedostatečně akceptovalo nebo nedostatečně přenášelo do ostatní reprezentace?
Smetana: Signály, které ministr, potažmo prezident dostávali, byly kontradiktorické. Ve zprávách Jana Masaryka z Londýna se odrážela jeho vrtkavá a velmi nejistá povaha, aktuální nálady a psychické stavy. V několika telegramech živil v prezidentu Benešovi naději, že Chamberlainův kabinet bude vystřídán jinou vládou. A ta bude hájit strategické zájmy výhodné pro obě země. Jenže jakkoliv se začala opozice vůči Chamberlainovi profilovat, rozhodně nebyla tak silná, aby dokázala Chamberlaina svrhnout.
Československá pozice v září 1938 byla oslabena i tím, že prezident Beneš několikrát signalizoval vůli k teritoriálním změnám a ústupkům. Bylo tomu tak asi dvakrát v rozhovoru s britskými žurnalisty. Nejpodstatnější ale bylo vyslání mise ing. Jaromíra Nečase, který 16. a 17. září hovořil v Paříži a v Londýně s francouzskými a britskými představiteli. Tam bylo v podstatě signalizováno, že jsme připraveni se vzdát výběžků území za pevnostmi, kde byla naprostá většina německého obyvatelstva. Jestliže západní mocnosti hledaly kompromisní řešení, jakkoli na československý úkor, v tento moment už to pro ně byly jen modality: Jsou připraveni vzdát se části svého území, tak se jen domluvme, jak bude ta část toho území velká.

Do jakého postavení jsme se dostali po Mnichovu? Jaký měla republika najednou mezinárodní statut, jak si stála prestižně?
Němeček: Jakou může mít prestiž stát, který bez boje přijde o část svého území, který ztratí svou obranyschopnost.
V Mnichově byla vyznačena čtyři pásma, která měla být odtržena a připojena k Německu, páté pásmo bylo stanoveno na konferenci velvyslanců v Berlíně. A právě tam došlo k definitivnímu zmrzačení československého státu, protože ten tím ztratil veškerou obranyschopnost. Hranice totiž nebyly vedeny národnostními hledisky, ale z hlediska Hitlerovy potřeby najít nejlepší možnost pro likvidaci československého státu. A od toho se odvíjela i politika druhé republiky. To nebyla politika suverénního státu, ale politika záchrany státu ve vztahu k mocnému západnímu sousedovi.

Šebek: Těmi vnitřními procesy, které se po Mnichovu daly jasně do pohybu, bylo oslabováno celé naše mezinárodní postavení. Sice se na jednu stranu říkalo „malá, ale naše“, ale současně se celý podzim 1938 hledá viník mnichovské katastrofy, a ukazuje se právě na systém první republiky. A začínají se objevovat lidé, kteří říkají: „My už jsme to říkali dávno.“

To je takový český neduh…
Šebek: Ano. A je to přesně ta situace, která oslabuje naše postavení navenek. Začaly se totiž objevovat hlasy, že jsme se s Německem měli usmířit daleko dřív a snažit se o to, abychom s ním vyšli, nedráždit ho tím, že budeme mít pakt se Sovětským svazem a tak dále.

Nebylo Francii a Británii trošku žinantní, že tyto hranice rozhodujícím způsobem spoluvytvářely při Versailleské smlouvě a při vzniku samostatného Československa, a pak to najednou odvolaly, že je to špatně? Nebylo jim to skutečně trošičku trapné?
Šebek: Neřekl bych. V roce 1918 byla jiná situace. Německo bylo zdánlivě na kolenou, takže pro obě země, Francii i Velkou Británii, byla Versailleská dohoda řešení, které reagovalo na momentální situaci Německa.

A ještě více to pokořilo Německo…
Šebek: Samozřejmě. Byl tam problém, který reflektovala britská politika, a to otázka menšin. Například už během druhé světové války se pak Velká Británie kloní k myšlence transferu, protože rizikový potenciál viděla právě v menšinách v jednotlivých státech v nově narýsované mapě Evropy. Britská politika to nakonec považovala za hlavní spouštěcí mechanismus všech problémů, které pak ústí i do Mnichova.

Do jaké situace se dostala naše politická reprezentace, která do značné části emigrovala po Mnichovu? Jaké tam měla postavení?
Němeček: V pozici soukromých osob. Ať už se to týkalo Beneše, Jana Masaryka či dalších politiků, kteří postupně po Mnichovu odcházeli do exilu. Byli velmi pozorně sledováni, z Německa, z Prahy, do jaké míry narušují či nenarušují československé zájmy. A Beneš se musel potýkat s tím, že nebyl zájem, aby působil publicisticky, přednáškově, aby jakkoliv ovlivňoval politickou scénu. A netýkalo se to jen období po říjnu 1938, kdy přijíždí do Anglie, ale i po jeho návratu v létě 1939, kdy se vrací do Británie ze Spojených států.

Kdy se změnil postoj k němu a k dalším politickým reprezentantům?
Smetana: Archivně lze doložit, že jak v říjnu 1938, tak v červenci 1939, to byla československá strana, která přispěchala k Britům s ujištěním, že doktor Beneš nebude vyvíjet žádnou politickou činnost, která by ohrožovala zájmy Británie. Nicméně Wenzel Jaksch, jehož politické působení v Británii bylo také sledováno a vnímání zpočátku jako problematické, s žádným takovým prohlášením nepřispěchal a žádné omezení nenastalo.
Troufám si tvrdit, že kdyby v červenci a v srpnu 1939 Beneš hovořil o čemkoli a třeba každý den, těžko už ho mohl někdo zastavit. Byla to otázka spíše taktiky. A jestliže se pak Francouzi při formování československé politické reprezentace na podzim 1939 snažili Beneše vyšachovat ze hry, Britové se o to nepokusili. Jakkoli samozřejmě byli ve Foreign Office lidé, kteří ho úplně nemuseli, jednoznačné stanovisko bylo, že Beneš musí být součástí československé politické reprezentace. Trvalo ovšem nějakou dobu, než přišlo její uznání nejprve v podobě národního výboru ze strany Británie v prosinci 1939 a potom v podobě prozatímní vlády v červenci 1940 (až po pádu Francie).

Čili s tím hnul vývoj války…
Šebek: Psychologickým zlomem je určitě 10. květen 1940 a zahájení západního tažení. Je to vlastně šok a ukazuje se, že měli pravdu ti, kteří říkali, že v Mnichově se Hitler nezastaví.

Kdy se rozhodli ti, co Mnichovskou dohodu podepsali, že svůj podpis vezmou zpátky? Kdy tedy byla oduznaná?
Němeček: Hlavním hybatelem v tom byl československý zahraniční odboj, který usiloval od samého počátku o likvidaci Mnichovské dohody. V souvislosti se základním cílem zahraničního odboje – obnovu československých předmnichovských hranic. Československé exilové státní zřízení se pak snaží tuto otázku, jak sílí postavení československého odboje, stále tvrdošíjněji prosazovat u těch, u kterých to prosazovat šlo. Tedy u Velké Británie a pak u zástupců francouzského odboje, respektive francouzského národního výboru generála Charlese de Gaulla.

právník Jan Kuklík z Právnické fakulty UK:
Velká Británie by nikdy nepřistoupila na to, že by sjednala od samého začátku neplatnou mezinárodní smlouvu. Kompromisní řešení se narodilo v roce 1940, když Winston Churchill 30. září 1940 prohlásil, že Mnichovská dohoda sice platně vznikla, ale byla porušena Hitlerovým postupem po 15. březnu. A že ji tedy Hitler, jeho slovy, roztrhal a od té doby se jí Velká Británie necítí být vázána. Pak začala jednání o obnově Československa, popřípadě o obnově Československa v předmnichovských hranicích.

Šebek: Určitě svou roli hraje i to, co bylo několikrát zmiňováno, a to je samozřejmě atentát na Heydricha.

Smetana: Důsledky na britskou pozici to až takové nemá. Churchillovo prohlášení ze září 1940 bylo velmi výstižné, ale Beneš pochopitelně chtěl více, žádal o to. A jeho velký spojenec na britské straně, Robert Bruce Lockhart, který byl zmocněn udržovat kontakt s československou exilovou reprezentací, posléze prozatímní vládou, na to upozorňoval britský Foreign Office. Tedy že se Beneš neustále obává o hranice, jestli budou vráceny zpět, anebo ne. A hlavně se bojí, aby „Sudety“ nebyly po válce odděleny od Československa.
Takže v reakci na to je ještě v říjnu 1940 Churchillovo prohlášení doplněno vyjádřeními ze strany Foreign Office, ve kterých je řečeno, že se to netýká žádných hranic, včetně těch pomnichovských. To znamená, že Británie se k ničemu nezavazuje. V roce 1942, shodou okolností poté, co parašutisté provedli úspěšný atentát na Heydricha, je 5. srpna řečeno, že Britové nebudou při rozhodování o poválečných hranicích ovlivněni ničím, co se stalo v roce 1938. To je však jen logicky dovedeno do důsledku to, co bylo řečeno už v roce 1940.
Faktem je, že od ledna 1942 Beneš vede svou třetí velkou kampaň a tentokrát jde o to, aby Československu byly přiklepnuty zpět ty předmnichovské hranice. A v podstatě to nikam nevede. Pak je zajímavé sledovat následující debaty, kde se to objevuje, že by bylo dobré to veřejně říci i vzhledem k tomu, co se stalo v Praze, k těm následujícím represáliím, Lidice, Ležáky. Neřekne se ale ani o slovo více, než co bylo domluveno předtím, než byl atentát proveden.

Čili oni to do toho hezky zabalili, ale postoj nezměnili?
Smetana: 
Atentát využili dodatečně, když Eden potřeboval v britské sněmovně odůvodnit prohlášení z 5. srpna 1942, vzal si atentát na pomoc a upozorňuje na represe. Jde však o politický prostředek, ne o důsledek atentátu.¨

Šebek: Atentátu rozhodně oslabil pozici Wenzela Jaksche jako mluvčího demokratických Němců, který tvořil určitý „korektiv“ Benešovým představám po roce 1942, po atentátu. Tehdy se totiž Wenzel Jaksch nezachoval zrovna politicky prozíravě a jeho role v Británii končí.

A Francouzi Mnichov zneplatnili?
Němeček: Francouzi se k tomu postavili čelem. Po počátečních diskusích nad formulací nakonec oduznali Mnichovskou dohodu od samého počátku. A potvrdili to výměnou dopisu mezi monsignorem Janem Šrámkem, předsedou československé exilové vlády, a generálem Charlesem de Gaullem, předsedou francouzského výboru. Tato výměna byla pak ještě potvrzena v deklaraci, která byla podepsána v srpnu 1944. A znovu Francouzi potvrdili toto oduznání od samého počátku ještě v 60. letech.

Smetana: Stálý státní podtajemník Foreign Office, de facto číslo dva hned po ministru zahraničí Anthonym Edenovi, to označil za šaškárnu, jestliže neuznaný národní výbor prohlašuje něco na téma platnosti či neplatnosti mezinárodní smlouvy. Ovšem nijak proti tomu nevystoupili. Byl to takový interní přípodotek, kteréžto jsou zaznamenány a můžeme si jich číst dlouhé seznamy. Někdy jsou velmi pikantní a zajímavé.
Dodal bych ale, že britská pozice vůči Mnichovu se střetávala s tou československou. Československou snahou bylo dosáhnout oduznání Mnichova od samého počátku. Beneš v tom nabízel možnost opřít se o teorii právní kontinuity první československé republiky. Tedy že cokoli se stalo od půlky září 1938 dále, došlo k tomu buď silou, nebo pod hrozbou síly, a tudíž je to neplatné. Britové se na to dívali úplně jinak. Podle nich byla Mnichovská dohoda podepsána vládou Jeho veličenstva, a jakkoli ji Churchill od počátku kritizoval, ani on nebyl ochoten říci, že podpis jeho předchůdce byl od samého počátku neplatný. To je ten britský tradicionalismus – to je vůbec mimo možnosti uvažování britské politiky. Takže kontinuita první československé republiky se střetávala s kontinuitou britské zahraniční politiky, která nakonec převážila.

Němeček: Tehdy sice byl nějaký francouzský národní výbor, který existoval jen z milosti spojenců. Jenže když se podíváme na další vývoj, přichází vylodění spojenců v Normandii, ustavení francouzské prozatímní vlády na francouzské půdě v čele s generálem Charlesem de Gaullem a tato prozatímní francouzská vláda je mezi prvními uznána právě československou vládou, a to proti odporu Britů. Vzápětí tato legální francouzská vláda vydává deklaraci, ve které potvrzuje ono prohlášení ze září roku 1942. Čili tady už mohli Britové jenom zaskřípat zuby.

K Mnichovské dohodě se postavil dokonce i norimberský soud, pokud vím
Němeček: Mnichovská dohoda byla samozřejmě vzata jako jedno z prvních exemplárních porušení mezinárodních pravidel. Celá věc byla řešena na půdě nově vzniklé Organizace spojených národů, kde byl jako československý zástupce Ivan Krno. A jednou z důležitých premis bylo, že Mnichov je potřeba do budoucna zaznamenat jako věc, která musí být chápána jako naprosto flagrantní porušení mezinárodních pravidel a konec konců i statutu společnosti předválečných národů. A že něco podobného se nesmí opakovat.

právník Jan Kuklík z Právnické fakulty UK:
Itálie se vyjádřila samozřejmě až po svržení Mussoliniho, v září 1944. Italský postoj je velmi zajímavý, protože Itálie prohlásila (v prohlášení, které zaslala československé exilové vládě), že Mnichovská dohoda je neplatná od samého začátku. Ovšem přidala k tomu to, že neplatnou je i vídeňská arbitráž, kterou Československo odstoupilo pohraniční území ve prospěch Maďarska. Čili italský postoj zahrnoval i následné akty.
Ze všech signatářů Mnichovské dohody tak zbýval ještě postoj Německa. Za druhé světové války bylo jasné, že není možné takovouto otázku německého pohledu vůbec otevírat. Ale zdálo se, že by bylo možné se jí zabývat při mírové konferenci – Československo se snažilo, aby takovýto postoj byl zahrnut i do podmínek příměří s Německem, popřípadě kapitulace Německa. To se nepodařilo a ten problém se přesunul až do roku 1948, kdy už ale byly dva německé státy a postoj Německé demokratické republiky se lišil od postoje Spolkové republiky Německo. Jednání pak byla velmi složitá a vrcholila až v 70. letech za úplně jiné politické konstelace a situace. SRN se k této otázce vyjádřila v takzvané Pražské smlouvě, která byla sjednána v roce 1973 a v které byl sjednán určitý kompromis mezi československým a německým pohledem na platnost Mnichovské dohody.

Šebek: Československá vláda po celou dobu, a v tom je dramatičnost toho příběhu, chtěla zneplatnění dohody od samého počátku. Ale tento krok by logicky znamenal přerušení právní kontinuity pro sudetské Němce do období 15. března 1939. A na to po celou dobu politických diskusí nechtěla západoněmecká vláda přistoupit. Nakonec paradoxně československá vláda pod tlakem Sovětského svazu přistupuje k té variantě, že Mnichovská dohodu Hitler „roztrhal“ 15. březnem 1939.
Musíme vidět události v celém komplexu vývoje mezinárodní politiky na přelomu 60. a 70. let. V době vlády kancléře Brandta jsou uzavřeny všechny další smlouvy se Sovětským svazem, s Polskem, s NDR a v roce 1973 také s Československem. Touto smlouvou je uznána nulita Mnichovské dohody a současně navázán diplomatický vztah mezi oběma státy. Jakoby se tím uzavírá válečná minulost v Evropě a definitivně se otevírá cesta k helsinské mírové konferenci.

právník Jan Kuklík z Právnické fakulty UK:
Sovětský svaz Mnichov častokrát využíval jako příklad imperialistických smluv vůči malým třetím státům, a to i po roce 1945, 1948, s tím, že byl připraven pomoci. To přitom nemůžeme zpochybnit. Sovětský svaz pak mohl spolu s československými komunisty tuto otázku používat jako velmi účinnou propagandistickou kartu právě proti zradě Západu a podobně.
Mnichov se tím dostává do úplně jiných souvislostí, kde se vytrácí, o co vlastně v té konkrétní situaci v roce 1938 v Mnichově šlo. Navíc je zřejmé, že Sovětský svaz by se eventuálně i nějaké mezinárodní konference o řešení československého problému rád účastnil, ale nikdy nebyl přizván. Takže jsme ani nevěděli, jak by se mohl Stalin zachovat. Můžeme jen spekulovat, že by mohl více hájit některé z československých zájmů, ale je to pouze spekulace. Pro Sovětský svaz se pak ta otázka stávala především propagandistickou zbraní a velmi výraznou kartou, s kterou do značné míry ruská politika a diplomacie hraje až do dnešních dnů.

Říká se, že jsme se vrátili do předmnichovských hranic, což je historická nepravda?
Němeček: Otázka je, v které době o tom hovoříme. Pokud hovoříme o květnu 1945, de iure jsme se vrátili k předmnichovským hranicím.

Smetana: Ale tehdy už bylo domluveno odstoupení Podkarpatské Rusi. I když dohoda byla podepsána až 29. června 1945, domluveno to bylo na jednáních v Moskvě v březnu 1945 mezi Molotovem a Stalinem.

právník Jan Kuklík z Právnické fakulty UK:
Otázka, jestli se Československo obnoví v předmnichovských hranicích, je velký problém související s tehdejší dobou a jednáními za druhé světové války. Československá diplomacie se vždy snažila prosadit obnovení Československa v předmnichovských hranicích jako svůj hlavní cíl. Ztráta Podkarpatské Rusi je pak významnou ranou právě i této teorii kontinuity státu a měla být i určitým varováním pro poválečný vývoj. Na druhou stranu je tu ale možné vidět i postoj, že území Podkarpatské Rusi bylo určitou cenou za obnovu zbylých československých hranic. A tak toto řešení asi i tehdejší československá společnost a politická elita interpretovaly a přijaly.

(redakčně kráceno)