Režisér Robert Kirchhoff: Snažil jsem se pracovat bez emocí

Případ únosu, znásilnění a vraždy mladé medičky Ľudmily Cervanové z osmdesátých let dosud slovenská justice neuzavřela. Vydat se po stopách jeho možných verzí se rozhodl režisér Robert Kirchhoff. Dokumentární film Kauza Cervanová, který vznikl v koprodukci s brněnským studiem České televize, posbíral v minulém roce několik významných ocenění - například na festivalech dokumentárních filmů v Jihlavě nebo německém Lipsku. Sám autor ale přiznává, že si prošel mnoha fázemi pochybností, zda film dokáže zdárně dovést až k závěrečným titulkům. „Musel jsem se smířit s polohou lovce, který číhá na každý okamžik, aby se mohl dozvědět, jak to ve skutečnosti bylo,“ uvedl Robert Kirchhoff v rozhovoru.

Na snímku jste pracoval několik let. Kdy jste se s tímto případem setkal poprvé a proč jste se o něm rozhodl natočit film?

Byla to shoda mnoha náhod. Psali o tom v novinách, a potom jsem v autobuse náhodou potkal jednoho z odsouzených, který se právě vracel z basy. Bylo to někdy kolem roku 1990. Dalšího jsem potkal o několik let později. Zdálo se mi to jako znamení. Ale to, že jsem u tohoto tématu vydržel, považuji za stejný zázrak, jako že jsem jej objevil.

Jakým způsobem jste hledal informace? Zjistil jste při rešerších nebo samotném natáčení něco, co Vás skutečně překvapilo?

Ze všeho nejdříve jsem šel za vyšetřovateli, poté za obhájci a odsouzenými. Studoval jsem spis a dostupné materiály. Setkal jsem se se svědky a všemi, kdo v případu byli zainteresovaní. Dveře se otevíraly a zavíraly. Samozřejmě jsem oslovoval i novináře, kteří mi s rešeršemi pomohli. Celý případ je neuvěřitelně zamotaný, neustále jsem procházel různými fázemi a pochybnostmi. Důvěra byla tak křehká, že mi to připomínalo šachovou partii. Sám jsem si práci komplikoval, házel si pod nohy polena, abych vyloučil vše, co je proti logice, a pracoval výhradně s fakty, bez emocí. Dodnes si nejsem zcela jistý, zda se mi to podařilo. Musím ale říct, že ve filmu nenajdete nic, co by nebylo ověřené. V tomto smyslu je přesný. Otázkou je, jak fakta uspořádáte a o čem nakonec film vypovídá.

Co by měl Váš film ukázat?

Je to takový investigativní deník. Ukazuje, že žijeme v době, kdy se lidé bojí. Jak moc odvahy chybí soudcům, ale i běžným občanům. Domnívám se, že ukazuje taky to, jak moc záleží na osudu jednotlivců. Protože pokud budeme ignorovat jednu nespravedlnost a připustíme její promlčení, stane se z ní pochybnost. V tomto směru jsou věci pouze černé a bílé. Otázka zní - jsou ti lidé vrahy, nebo ne? Osobně jsem přesvědčený, že s tím případem nemají nic společného. Obžaloba vlastně ani nepřipouští, že by někdo být vinen mohl a jiný ne. Z odsouzených chlapců vytvořili zločineckou skupinu, která by měla držet čtyřicet let spolu a vzájemně si chránit to strašné tajemství vraždy.

Kauza Cervanová / obhájce odsouzených Allan Böhm
Zdroj: Artcam

Jaký styl jste zvolil a proč?

Jde o koncipovanou reportáž. Situace a scény jsem vymyslel tak, abych se já a snad i divák stal svědkem vyšetřování. Každá ze scén byla postavená na pokusu objevovat, konfrontovat a překvapovat. Takovýto film je dobrodružstvím i pro jeho autory. Napsal jsem obsáhlý scénář, který popisoval celý případ ve smyslu jakési cesty napříč. Najednou to ale přestalo fungovat. Protagonisté tuto hru nepřijali a já jsem se musel smířit s polohou lovce, který číhá na každý okamžik, aby se mohl dozvědět, jak to ve skutečnosti bylo.

O snímku mnozí hovoří jako o jednom z nejlepších a zároveň nejkontroverznějších slovenských filmů v poslední době. V čem podle Vás jeho kontroverznost spočívá?

Případ, o kterém pojednává, má několik verzí a možných interpretací. Uvědomil jsem si, že veřejnost často posuzuje vinu a nevinu na základě intuitivních a ne vždy rozumových kritérií, jako je například životní styl obžalovaných, způsob vystupování nebo rodinné pozadí. Tak pracovala i propaganda, která jakoby vyzývala k lynči. Rozum se stal sluhou emocí. Byl jsem dokonce svědkem, jak v tomto případě uvažovali neracionálně až nenávistně soudci, kteří objektivní skutečnosti nahrazovali osobní předpojatostí. Pokud v osmdesátých letech případ některé z nich vynesl do kariérních výšin, dnes pro ně znamená přesný opak. Pronásleduje je jako zlé svědomí. Nevzpomínám si, že by některý z nich veřejně argumentoval před novináři. Přitom pochybností ve prospěch odsouzených je několik desítek. To, že nikdo z nich ani nezapochybuje o svém rozhodnutí, možném selháním, mě utvrzuje, že nešlo o justiční omyl, ale o justiční zločin.

Film Kauza Cervanová není jen pátráním, ale i kritickým hlasem, který nás vede k přesvědčení, že jsme připustili, aby v naší společnosti po roce 1989 přetrvala rezidua totalitního režimu. Došlo k téměř úplné ztrátě důvěry občanů v justici a politickou reprezentaci. Pokusil jsem se ukázat pozadí případu, který začal před rokem 1989 a pokračuje dodnes. Zdá se, že lidi to zajímá. Považuji to za dobré znamení i za tu cenu, že mě teď mnozí nemají rádi.

Kauza Cervanová doslova sbírá jednu cenu za druhou a získala si nemalou pozornost. Myslíte si, že má šanci něco změnit?

Těch osm let jsem se mimo jiné snažil nalézt jazyk, kterému by rozuměli i lidé v zahraničí. Pokud mi někde v jiné vzdálené zemi kladou přesné otázky nebo mi k tomu navíc dají i cenu, mám samozřejmě radost. Nemyslím si ale, že film může být něčím jako politik v tom, že by mohl něco přímo změnit. Poté, co jsme Kauzu Cervanovou prezentovali v kinech a zvedla se vlna kritických názorů a polemik, se beztak zřejmě nic nezměnilo. Zdánlivě. Ta věc ale zůstává v naší společnosti zasetá. Takže si myslím, že film má spíš terapeutický účinek z psychologického hlediska. Jestli se nic nestane, v co jsem doufal, a film změní způsob nahlížení na určité věci, jako například téma práva a spravedlnosti, tak může být očistný.

Robert KirchhoffRobert Kirchhoff vystudoval VŠMU v Bratislavě. Během své profesionální kariéry natočil a produkoval řadu filmů, které získaly uznání na mnoha domácích i zahraničních festivalech. Jeho tvorba se zaměřuje na aktuální společenské jevy a téma vyrovnávání se s „traumatickým“ dědictvím historických událostí ve střední Evropě ve 20. století.

Od roku 2003 pracuje i jako producent a koproducent, spolupracoval na mnoha významných slovenských a českých dokumentárních i hraných filmech, které získaly mezinárodní uznání. Např. Nemoc třetí moci (r. Zuzana Piussi, 2011), Až do města Aš (r. Iveta Grófová, 2012), Tmář a jeho rod (r. Karel Vachek, 2011).


Pokud byste měl tento snímek zařadit do kontextu Vaší dosavadní tvorby, jaké přívlastky mu můžete připsat? Čím je pro Vás výjimečný?

Několikrát jsem si myslel, že film nedokončím. Dnes mi to už ani tak nepřijde, ale když se do té své odyssey ponořím zpět, stále cítím zvláštní tlak, který mě vede k desítkám podivuhodných příběhů, z nichž každý je samostatným tématem. Při natáčení filmu jsem musel aplikovat několik stylů a metod od cinema direct po rekonstrukci a reportáž. Všechno bylo samozřejmě nutné podřídit tématu, které bylo nejvyšší metou. Pro mě je ten film výjimečný v tom, že jsem neustále narážel, jako bych bloudil labyrintem. Například tu neexistovalo nic, co by se dalo nazvat šťastná náhoda. Spíš naopak. Bylo to více méně pravidlo. Všechno jsem si musel vydřít. Z mého pohledu mám čisté svědomí, ale zcela spokojený nejsem.

Z filmu Kauza Cervanová
Zdroj: KauzaCervanova.com

V čem Vám pomohla spolupráce s brněnským studiem České televize, Tvůrčí producentskou skupinou Kamily Zlatuškové?

Česká televize byla klíčovým partnerem při postprodukci. Předchozí vedení ČT Brno můj námět nejprve odmítlo. Je ale obtížné hodnotit kritéria výběru. Tento film není filmem jednoduchých a jasných řešení. Vždy jsem měl problém toto téma prosazovat před lidmi, kteří případ neznají anebo jsou nějakým způsobem obrnění. Myslím, že z tohoto hlediska bylo lehčí prezentovat například Bolero, což byl spíš zjednodušený žánrový film, než komplikovanou, dokumentární a investigativní tragédii s nejasným výsledkem. Kamila Zlatušková pochopila, proč si myslím, že je ten film podstatný, a proč jsem věřil, že má univerzální rozměr. Nemělo smysl se tomu vzpírat a ulehčovat si to. Dnes jsem přesvědčený, že tento film potřeboval přesně tolik, kolik jsem mu dal. Všechno přišlo ve správný čas.