Češi ve wehrmachtu

Vojenská služby u německých ozbrojených sil za druhé světové války se týkala pouze říšskoněmeckých občanů. Toto občanství však nemohl získat každý, kdo o něj požádal, respektive ho mnohdy získal i ten, kdo ho nechtěl. Tak tomu bylo především v národnostně složitých regionech republiky, jakými bylo Hlučínsko a Těšínsko. Počty vojáků ve službách wehrmachtu z těchto odlehlých a vývojově svérázných oblastí tak jdou do desetitisíců. 

O účasti Čechů v jednotkách wehrmachtu hovořili v Historii.cs z 2. listopadu hovořili historici Viktor Grossman z Masarykovy brněnské univerzity, a spisovatelé Petr Gruber a František Emmert. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Klasik českého humoru Felix Holzmann sloužil ve wehrmachtu. Jak to bylo?
Gruber: Ani jeho životopisec, pan Ondřej Suchý, se o této skutečnosti mnoho nezmiňuje. Z nemnohých podkladů lze však doložit, že Felix Holzmann sloužil u německé Kriegsmarine jako pobřežní dělostřelec a po válce byl zřejmě asi rok v sovětském zajetí.

Jak se mohli Češi ocitnout ve wehrmachtu? Vždyť Adolf Hitler tvrdil, že Češi nejsou hodni cti být povoláni do zbraně, protože jsou nepolepšitelní a zrádní.
Emmert: Služba Čechů ve wehrmachtu nebo osob, které se před válkou hlásily k české národnosti a během okupace byly povolány do německé armády, souvisela s tím, že nějakou formou získali říšskoněmecké občanství. To jim bylo buď vnuceno, nebo ho pasivně přijali a nesnažili se toho občanství zbavit. A někteří z nich o něj sami požádali. Jako ostatní němečtí občané pak byli povoláni na základě povolávacího rozkazu do německé armády.

Jak to, že jsme ale v tom případě neměli také jednotku? Všude byly nějaké brigády SS. Waffen SS měli Dánové, Belgičané, ti měli dokonce valonskou a vlámskou jednotku, měli jí dokonce Rusové, Vlasovci. A Češi neměli?
Gruber: Hitler zásadně odmítal službu Čechů v německé armádě, protože podle něj nebyli hodni toho bojovat za říši. Příslušníci států, které jste jmenoval, pak byli například pod nadvládou Sovětského svazu, nebo Velké Británie, třeba když se zakládala indická divize. U nich šlo tedy spíše o tendence se nějak osvobodit a v nacistickém Německu spatřovali prostředek ke svému zviditelnění, znárodnění se. V Čechách měli ti, kteří kolaborovali přímo s nacismem, na konci války snahu vytvořit takzvanou Dobrovolnickou svatováclavskou rotu, ale těch „dobrovolníků“ se přihlásilo tak málo, že to nestálo za řeč.

Hitler o nás ještě říkal, že máme 500leté zkušenosti s tím, jak dokonale hrát podřízenost a nevzbudit při tom nedůvěru. A nechtěl, aby mu Češi po válce předložili politickou směnku, která by v důsledku české krve, prolité pro říši, obsahovala požadavky pro něj nesplnitelné. Je to tak?
Emmert: Nacisté měli v plánu české země germanizovat, v generálním plánu tak nebyl vůbec prostor pro to, že by se na území českých zemí měla zachovávat nějaká česká národní svébytnost, natož nějaký český státní útvar. V rámci uvažovaného generálního plánu Východ předpokládali, že zhruba polovina Čechů bude po válce vystěhována do uvolněných prostor ve východní Evropě na území právě dobývaného Sovětského svazu a druhá polovina bude beze zbytku plně germanizována – přijme německý jazyk a vzdá se české národní identity. To byl jeden z hlavních důvodů, proč nacistická okupační správa nikdy nestála o to, aby vznikaly české národní formace Waffen SS nebo jiné vojenské jednotky složené z Čechů jakožto protektorátních občanů, které by bojovaly na německé straně, pod českou vlajkou a za „české zájmy“ na straně Německa.

Grossmann: Na druhou stranu český národ měl z hlediska německých rasových zákonů a německé rasové vědy dobrý rasový profil. V SS proto byly tendence k tomu, že by část Čechů mohla být zapojena do nějaké takovéto jednotky. Ovšem Adolf Hitler a ta nejvyšší suita vždy stála proti a nikdy se to nerealizovalo. Jedinou výjimkou je zmiňovaná svatováclavská rota, která vznikla v úplném závěru války pod požehnáním K. H. Franka. Ta jednotka měla kolem 77 lidí a účastnila se výcviku, který trval jen měsíc. Jediným jejím aktem bylo, že se na konci války vzdala českým povstalcům v bývalém lázeňském objektu Čeperka.

historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu:
Na rozdíl od jiných národností Češi neměli jednotku ve wehrmachtu, protože Hitler byl zásadně proti tomu. Snad měl dokonce prohlásit, že zamezí opakování legionářské historie. Chtěl prostě držet Čechy co nejdále od fronty, aby nemohli přebíhat ke spojencům.
Na druhé straně existovalo vládní vojsko protektorátu Čechy a Morava, které Hitler zřídil v březnu 1939 po vyhlášení protektorátu. To však bylo ještě v době míru a Hitler se tím snažil zachovat jakési zdání státní suverenity protektorátu. Vládní vojsko bylo omezeno počtem 6000 mužů a československý vojenský odboj ho považoval za jakýsi zárodek budoucí armády po osvobození z německé okupace. Většina mužstva a důstojníků vládního vojska smýšlela československy a Němci to věděli.
Jenže po válce přistupovala k vládním vojákům obnovená československá armáda s nedůvěrou. Ve vládním vojsku proběhla důkladná očista. Několik notorických kolaborantů, kteří žádali na německém velení, aby vládní vojsko mohlo být nasazeno na frontě, bylo samozřejmě potrestáno. A i když velká většina byla v první retribuci očištěna, nálepka politicky nespolehlivých osob bývalým vládním vojákům zůstala až do důchodu.

Český svaz válečníků, co to bylo?
Grossmann: Český svaz válečníků stavěl na zneuznání rakouskouherských válečných veteránů z 1. světové války, pro které první republika neměla místo. Nacisté využili rozčarování části těchto veteránů a podpořili založení organizace, která měla spolupracovat s německými úřady a podporovat říšskou myšlenku v českých zemích.

Gruber: Do Českého svazu válečníků byli nabíráni lidé, kteří něco znamenali. To byl i případ generála Aloise Podhajského, který za Rakouska-Uherska nosil hodnost polního podmaršálka a v Československé armádě první republiky byl armádním generálem. A to přestože se Masaryk snažil, jak on říkal, austriáků zbavit. Do Českého svazu válečníků vstoupil v roce 1942 s tím, že si požádal o vyplacení určitých reparací nebo důchodů, jak by se dalo říct. Po válce mu samozřejmě bylo připočteno ke zlu, že kolaboroval s nacisty.

Vraťme se k Čechům, kteří dostali říšskou příslušnost. Proč tak najednou? Vy jste říkal, že řada jich k tomu byla přinucena. Proč byl v tomto směru zájem z německé strany?
Emmert: Souviselo to s germanizačními snahami nacistické okupační správy, která chtěla už během války část české populace poněmčit, a to především skrze vnucení říšskoněmecké státní příslušnosti. V pohraničí byla po záboru otázka státní příslušnosti řešena na základě československo-německé smlouvy o státním občanství a opci: Všem starousedlíkům, kteří žili v pohraničí bez ohledu na národnost, byla automaticky přiznána říšskoněmecká státní příslušnost. Starousedlictví se prokazovalo buď tím, že osoba nebo její předkové žili na území zabraného pohraničí už v roce 1910. Tyto osoby automaticky, bez ohledu na národnost získaly říšskoněmecké občanství. Osobám české národnosti byla dána možnost optovat pro zachování československého občanství, což učinila velká většina Čechů. Využití práva opce bylo však spojeno s podmínkou povinného přestěhování se do vnitrozemí. Tato podmínka opadla po vzniku protektorátu. Češi, kteří si nechali československé občanství, se tak nemuseli stěhovat do vnitrozemí a stali se z nich protektorátní občané, kteří žili v pohraničí.
V některých regionech, zejména v bývalém opavském okrese, na severní Moravě a ve Slezsku, dost českých obyvatel pro zachování československého občanství neoptovalo. Hlavním důvodem většinou bylo, že se obávali vystěhování. Například na Hlučínsku neoptoval téměř nikdo, takže si tam Češi hromadně, byť tvořili 90procentní většinu, nechali přiznat říšskoněmecké občanství a stali se říšskými Němci.

historička Nina Paveličková:
Lidé na těchto územích mění státní příslušnost dost často, nerozeznávají, zda jsou národnosti české, německé nebo jiné. Prostě usuzují podle toho, ve kterém státě se jejich region zrovna ocitne.

Jak se to potom týkalo lidí v protektorátu, tedy Němců třeba v Jihlavě, v Praze, kde jich bylo hodně?
Emmert: Na základě československo-německé smlouvy z listopadu 1938 se mohli i Němci, kteří zůstali ve vnitrozemí, přihlásit k říšskoněmeckému občanství, ale pod podmínkou, že se přestěhují do pohraničí a nebo do Německa. Je zajímavé, že ze strany německé menšiny ve vnitrozemí o to nebyl vůbec žádný zájem. Takže byl velký nepoměr mezi Čechy, kteří byli ochotni se vystěhovat z pohraničí do vnitrozemí, a Němci, kteří by byli ochotni se z vnitrozemí vystěhovat do Německa. Drtivá většina Němců ve vnitrozemí zůstala československými občany až do 15. března 1939.
Už v dubnu 1939 bylo vydáno nařízení, podle kterého byly všechny osoby, které se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti, povinni vyplnit takzvaný dotazník zjišťující národní příslušnost v protektorátu, podstoupit úřední poněmčení a přijetí říšskoněmeckého občanství. Okupační správa byla tehdy nemile překvapena tím, jak málo je české vnitrozemí germanizované. Vzhledem k tomu, že české země patřily k Rakousku-Uhersku, zřejmě si představovali, že tu bude daleko silnější stopa němectví. Například byli překvapeni tím, že v protektorátu žila jen 2 % lidí, zhruba 150.000 osob, které se hlásily k německé národnosti. Navíc některé z nich už ani neuměly dobře německy.
Následovala pak kampaň, ve které se snažili přesvědčit i osoby, které se před válkou hlásily k české národnosti, ale měly vzdálenější německé předky, aby se rovněž přihlásily o říšskoněmecké občanství. Během prvního roku okupace, někdy v 1. polovině roku 1940, se v důsledku těchto poněmčovacích akcí počet říšskoněmeckých občanů v protektorátu zdvojnásobil asi na 4 %. ´

Kde sloužili Češi ve wehrmachtu?
Gruber: Sloužili u různých zbraní. Protože pocházeli z českých a moravských oblastí, kterých si vážili už za Rakouska-Uherska jako technicky zdatných a vyspělých, byli dáváni většinou ke zbraním, kde mohli svou vyspělou technickou zdatnost uplatnit. Jako řidiči tanků, v letectvu, v námořnictvu, v protiletadlovému dělostřelectvu a tak dále.

Kolik jich tak bylo, dá se to odhadnout?
Grossmann: Počet Čechů z vnitrozemí, kteří sloužili ve wehrmachtu, šel do tisíců. Přesněji spočítány máme jen obyvatele Hlučínska, uvádí se, že jich ve wehrmachtu sloužilo asi 12000. Přičemž asi 3000 jich mělo padnout a 5000 z nich se po válce vrátilo z fronty s různými typy zranění. Vojáků z Českého Těšínska padlo asi 2000, další 3000 bylo raněných. Přesný počet vojáků, kteří rukovali z Těšínska, se bude pohybovat asi kolem 20.000.

Narazil jsem na pojem Volkslista, co to bylo?
Grossmann: Volkslista je těšínské specifikum. Byl to nástroj největší germanizační akce v dějinách, kdy byli Šlonzáci, specifická národnost Slezska, z úřední moci prohlášeni za Němce. Šlonzáků, kteří se za Němce nepovažovali, se ptali, zda jsou Češi, Poláci nebo Němci, ale oni říkali, že jsou Šlonzáci. Němci je pak prohlásili za odrodilé Němce, kteří zapomněli na svou starou vlast, a nutili je podepsat takzvané Volkslisty. Přinucení často spočívalo v tom, že jim bylo vyhrožováno vystěhováním, ztrátou zaměstnání, odebráním dětí a tak dále.
Existovaly Volkslisty čtyř typů. Volksliste 1, to byli uvědomělí Němci, kteří měli právo po přijetí vstoupit do NSDAP. Vztahovaly se na ně všechny výhody říšskoněmeckého občanství, práva i povinnosti. Ti, kteří obdrželi Volksliste 2, do NSDAP vstoupit nemohli, ale také obdrželi veškerá práva. Držitelé Volksliste 3 práva neobdrželi, ale obdrželi povinnost narukovat povinně do wehrmachtu. (Tito lidé o sobě s tragikomickým nádechem prohlašují, že jsou Němci třetí kategorie.) A potom byl Volkslist 4, lidí, kteří ho obdrželi, bylo velice málo a dá se říci, že Němci je považovali za naprosté odrodilce, popolonizované.

Jaké bylo postavení Čechů ve wehrmachtu? Vnímali je ostatní Němci jako někoho jiného?
Emmert: Bylo to velmi individuální. Nejvíce záviselo na tom, do jaké míry jednotliví čeští odvedenci ovládali němčinu. Pokud na jazyce bylo poznat, že němčina není jejich mateřský jazyk, samozřejmě ve svých jednotkách za Němce ostatními spolubojovníky považováni nebyli. Spíše byli bráni jako potomci nějakých německých kolonistů nebo odrodilých Němců z nově obsazených východních území. Tomu samozřejmě odpovídala i jejich perspektiva a možnost vojenské kariéry, o což stejně v drtivé většině neměli zájem, byli to nedobrovolní odvedenci. Takže většinou zůstávali v pozici řadových vojínů.

A dostal se některý z nich nahoru? Podařilo se to některému, i když nechtěli?
Gruber: Podle různých vyprávění pamětníků to nejdále dotáhli na nějakého feldwebela nebo něco takového. To je vlastně příklad Kurta Knispela, o kterém se objevují titulky, že nejlepší tankista byl Čech. On sice byl československý občan za první republiky, ale po zabrání Sudet se stal samozřejmě říšskoněmeckým občanem. Svým vojenským nevystupováním a eskapádami, kterými deklasoval důstojnický sbor, chodil často opilý, si vysloužil malou hodnost a žádné vyznamenání. Přesto to byl nejlepší tankista všech dob.


Grossmann: Otázkou je, jestli se skutečně cítil být Čechem. Obávám se, že v žádném případě. Je to jen další dnešní pokus o mediální bombu. Uvádí se, že tři hlučínští odvedenci do wehrmachtu získali rytířský kříž, což je nejvyšší německé vyznamenání. Kromě toho, dnes mají tito lidé spíše tendenci upozaďovat svůj vojenský um. A pokud se jim podařilo dostat někde nahoru, tak se o tom příliš nemluví, ani není zájem, aby se o tom mluvilo.

Říká se tady dost mezi Čechy, že většina těchto kluků byla nasazena do Ruska, je to pravda?
Gruber: Jen z vyprávění znám případ, kdy se dotyčný ocitl až u Stalingradu. Naštěstí byl zraněn před obklíčením, dostal se zpátky a díky tomu, že byl odborník, který se kdysi vyučil v Baťových závodech jako technik, byl poslán na západní frontu k protiletadlovému dělostřelectvu jako rektifikátor zaměřovačů. Nakonec se někde v Belgii vzdal Britům. Ale že by tam byli posíláni masově a cíleně, na to jsem nenarazil.

Emmert: Odvodové komise vůbec nerozlišovaly, jestli se osoba před válkou hlásila k české národnosti. Všechny je považovaly za říšské Němce a k tomu, že by se před válkou hlásili k jiné národnosti, se vůbec nepřihlíželo. Češi sloužili například u Afrikakorpsu, takže když se ten vzdal spojencům v květnu 1943 v severním Tunisku, ze zajateckých spojeneckých táborů se do československé jednotky ve Velké Británii přihlásilo celkem 50 těšínských Čechů. Stovky, možná tisíce Čechů, původem z Hlučínska a Těšínska, se hlásily ze zajateckých táborů ve Francii. Po invazi ve druhé polovině roku 1944 se tak staly velmi vítanou posilou československé obrněné brigády, která obléhala Dunkerque. Měli za sebou totiž velmi kvalitní vojenský výcvik v německé armádě a mnohdy širší frontové bojové zkušenosti než příslušníci obrněné brigády.

Tady padlo, že někteří Češi přijali německé občanství nebo říšskou státní příslušnost. Ono se mezi tím rozlišovalo, že?
Emmert: Na základě norimberských zákonů z roku 1935 byla odlišena státní příslušnost od říšského občanství. Říšské občanství vzniklo jako nový právní titul, který byl přiznán jen osobám německého původu, takže Židům zůstalo jen státní občanství. Němci dostali jakousi nástavbu, říšské občanství. Z pohledu práva to bylo tak, že skutečným státním občanstvím bylo to říšskoněmecké. A naopak to státní občanství, které tehdy zůstalo osobám židovského původu, se blížilo dnešnímu institutu domovského práva nebo povolení k trvalému pobytu v rámci cizineckého režimu. Jediným skutečným státním občanstvím bylo tedy to říšskoněmecké.

Prý museli mít rasové testy, když se dobrovolně hlásili?
Emmert: To se týkalo Čechů nebo osob, které se před válkou hlásily k české národnosti, žily na území protektorátu a chtěly si požádat o říšskoněmecké občanství, které odvozovaly od vzdálenějších německých předků. Dokonce podle jednoho nařízení K. H. Franka z dubna 1939 bylo možné udělit říšskoněmecké občanství i osobě, která neměla německé předky nebo je nedokázala prokázat. A to na základě toho, že podstoupila lékařskou prohlídku, ze které vyplynulo, že má jakési vzdálené germánské rysy a že ji tedy lze germanizovat a udělit jí říšskoněmecké občanství.
Zpočátku probíhala až náborová kampaň, kdy byly okupační úřady ochotny přijmout v podstatě kohokoli jako říšského občana. Ale po příchodu zastupujícího říšského protektora Heydricha se udělování říšskoněmeckého občanství stalo spíše výsadou. Heydrich totiž prosazoval tezi, že říšskoněmecké občanství patří osobě, která je nejen schopna poněmčení, ale zejména je ho hodna, stala se z toho výsada.

Masové přijímání by bylo v rozporu s Hitlerovou tezí o Češích.
Grossmann: To je příklad Těšínska, kdy vidíme, že úřady si do určité míry také dělaly svou politiku. Byť měl Adolf Hitler absolutní moc, existovaly různé proudy, které ne vždy musel podchytit a ne vždy by s nimi i souhlasil.

Gruber: Na přihlašovacím lístku při sčítání lidu z roku 1931 je kolonka národnost a mateřský jazyk. Hodně lidí nenapsalo žádnou národnost, ale jako mateřský jazyk češtinu. Tím se vyhnuli tomu „česká“. Z toho titulu si pak žádali o německé občanství a řekli, že to tehdy udělali takto, aby neměli potíže.

Já jsem slyšel, že museli mít také nějaké ručitele, kteří za ně žádali v Německu. Je to pravda?
Emmert: Je to pravda. Museli mít ručitele a každý musel mít dva svědky, kteří už byli říšskoněmeckými občany, kteří dosvědčili u úřadu, že osoba smýšlí německy a je tedy vhodná k tomu, aby získala říšskoněmecké občanství. Týkalo se to i Čechů, kteří se chtěli oženit s Němkami. Ti rovněž potřebovali potvrzení a svědectví, že jsou nejen německého smýšlení, ale že jsou i hodni toho, oženit se s Němkou. Jinak pokud se Čech oženil s Němkou v období okupace na území protektorátu, mohl si protektorátní občanství ponechat. Děti z této smíšené rodiny pak měly automaticky říšskoněmecké občanství po matce, což tehdy byla výjimka.

Vaše knížka Češi ve wehrmachtu je složená ze vzpomínek pamětníků. Většina z nich dává najevo, že se k povolání do německé armády stavěla laxně a k bojování také. Byla to stylizace lidí daná vývojem, anebo to tak skutečně bylo?
Emmert: Zřejmě to tak bylo, protože většina pamětníků, se kterými jsem mluvil, pocházela právě z Těšínska, kde lidé přijímali říšskoněmecké občanství ze strachu, aby nebyli vystěhováni do vnitrozemí nebo nějak jinak postiženi. On to totiž byl specifický region. Obyvatelstvo tam bylo nejprve zastrašeno polskou okupací a snahou všechny české obyvatele popolštit, o rok později okupací německou a tentokrát snahou veškeré obyvatelstvo germanizovat tím, že byla kategorie české národnosti úplně zrušena. Respektive se k ní směl za nacistické okupace hlásit pouze rodák z vnitrozemí, zatímco místní obyvatelé se směli hlásit jen ke slezské národnosti. Slezané tak byli zápisem na Volksliste úředně označeni za Němce.

Grossmann: K Těšínsku máme zápisy mimořádného lidového soudu v Ostravě, kdy je u mnohých zjišťováno národní cítění. Není přitom výjimečné, že se někdo před válkou hlásil jako Čech, za polské okupace jako Polák, za německé jako Němec, když podepsal Volksliste, a po válce zase jako Čech.

Gruber: Z dnešního pohledu je těžké takovou věc hodnotit, protože jsme tehdy nežili. Každý, kdo jen tak akademicky řekne, že by to nikdy neudělal, nemluví pravdu. Bůhví, jak by to bylo.

Nejsem si jistý, kdybych se přihlásil k německé národnosti a pak přišel Hitler a řekl mi, že jsem Němec, že bych mu řekl, aby mi vlezl na záda?
Grossmann: Těšínsko bylo na úplné periferii českých zemí a ti lidé tam během národního obrození a podobně neměli informace, nebyli propojeni s českým národem, takže se nelze divit, že tam nevznikly nějaké vztahy. A to ještě víc než Těšínska se to týkalo Hlučínska…

Tam se jim říkalo Prejzáci?
Gruber: Ano. Hlučínsko patřilo ještě k bývalému Prusku, takže před vznikem republiky vůbec nepatřilo k Rakousku-Uhersku a vývoj tam šel dost samostatně. 90 % obyvatel se tam sice hlásilo k češství (sami se nazývali Moravci) a Němci tvořili jen 10 % obyvatel, ale měli zdvojenou identitu. Ve smyslu národnostním a jazykovém se považovali za Čechy (Moravce), ale ve smyslu občanském za Němce, za německé občany.

Navíc, co si budeme povídat, vztahy Česká republika - Těšínsko byly vždycky poměrně vachrlaté?
Grossmann: Určitě, bylo tady soupeření s Polskem a polskými bojůvkáři během první republiky, když v roce 1919 proběhla sedmidenní válka s Polskem o Těšínsko, a v roce 1938 přišel zase zábor.

Gruber: Já bych řekl ještě jeden příklad, jak se člověk dostal k říšskému občanství: jedna žena měla syna za svobodna s nějakým sedlákem v Hodoníně, kupodivu byla členkou KSČ. Těsně před válkou si vzala hodonínského ševce, Němce, takže se samozřejmě hned po 15. březnu 1939 z té rodiny stala rodina německá. A ten kluk, i když neměl s němectvím nic společného, musel jít do Hitlerjugend a podobně. Nasazení na frontu ho minulo jen o rok.

historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu:
Češi, kteří byli zajati ve stejnokroji německé armády a přihlásili se jako Češi do československé armády v zajateckém táboře, byli prověřováni československým vojenským zpravodajstvím, takže jsou jejich osudy zaznamenány. Někdy jsou až neuvěřitelné.
Znám případ vojáka, který bojoval v československé divizi ve Francii proti Němcům. Byl odloučen při ústupu od své jednotky a nepodařilo se mu dostat do Velké Británie, tak vstoupil do francouzské protibolševické legie. V roce 1941 s ní odjel na frontu s tím, že přeběhne k sovětské armádě. Jenže když přijeli na frontu, většina bělogvardějských důstojníků zběhla na sovětskou stranu, takže ostatní okamžitě z fronty stáhli a jemu se nepodařilo k Sovětům přejít. Teprve když vstoupil jako dobrovolník do Afrikakorpsu, podařilo se mu nechat se zajmout a přihlásit do československé armády.

Jak to bylo s těmi, kteří se vzdali v Rusku?
Gruber: Ilustruje to vyprávění jednoho bývalého vojáka: na konci války se vzdal sovětské armádě a byl převezen do Trnavy do zajateckého tábora. Jakmile tam zjistili, že je Němec z protektorátu, byl vrácen tehdejším československým úřadům a vyslýchán v Uherském Hradišti ve věznici. Podle popisů soudních materiálů způsobem, který si nezadal nic s gestapem.

historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu:
Na východní frontě přecházeli přes frontu vojáci nejvíce ze slovenské armády do československé vojenské jednotky. Přecházeli tam i zajatí bývalí příslušníci německé armády, především pracovních jednotek. Jeden válečný veterán vzpomínal, že když u jednoho z vojáků při výcviku objevili tetování Waffen SS, zastřelili ho. Službu u SS totiž považovali za zločin.

Řada bývalých wehrmachťáků přestoupila do Svobodovy armády…
Grossmann: Přesně tak. Ve Svobodově armádě se jim často podařilo dostat i na vyšší místa. Známe různé řidiče tanků a tak dále. Co se týká povyšování, možnost tu také byla. Pochopitelně tito lidé byli pod dohledem Rajcina a kontrarozvědky, takže se s nimi pověst „wehrmachťáků“ často držela až do poválečného období.

Jak se k nim zachovala republika, když válka skončila? Dekret o odsunu se na ně nevztahoval, že?
Emmert: V podstatě byl těmto lidem udělen generální pardon, takže ve velké většině získali takzvané
osvědčení o národní spolehlivosti, které potvrzovalo, že je československé úřady považují za československé občany a že československé občanství měli s nepřerušenou právní kontinuitou i během okupace. Tím, že si nechali přiznat říšskoněmecké občanství, tak neporušili žádné povinnosti československého občana a bylo jim odpuštěno i to, že sloužili v německé armádě. Proto se na ně Benešovy dekrety nevztahovaly, nebyli postiženi na majetku, nebyli zbaveni občanství.
Jiná situace byla u veteránů wehrmachtu německé národnosti, někteří z nich totiž zůstali po válce v republice. Jednalo se zejména o Němce ze smíšených rodin, hlavně otce ve smíšených rodinách a o Němce, kteří se oženili s Češkami. Ti postiženi Benešovými dekrety byli – byl jim konfiskován majetek a na základě Benešova dekretu číslo 33 ztratili na určitou dobu československé občanství, o jehož znovunavrácení si museli požádat. V tom meziobdobí neměli žádná občanská práva, ale vztahovala se na ně pracovní povinnost. V podstatě se to rovnalo nuceným pracím, za které nedostávali řádnou mzdu a nezapočítávalo se jim to do důchodu. Takže na ně nějaká perzekuce dolehla.

Gruber: V roce 1953 vznikl zákon č. 34/53 Sbírky, který dával všeobecný pardon i těmto bývalým vojákům, takže nabyli zpátky československého občanství. Jelikož si o československé občanství nepožádali dobrovolně, všichni jejich potomci dnes mohou požádat o německé občanství. Podle německých zákonů jsou totiž stále Němci.

Jak tady tito lidé žili, než přišel generální pardon v roce 1953?
Gruber: Ukazuje to případ hrdiny z mé knihy, který byl za to, že sloužil ve wehrmachtu, ve vězení až do roku 1953. Ven se dostal na amnestii po smrti Klementa Gottwalda.

Grossmann: Z Hlučínska jsou známy případy, že dotyčný sloužil za první republiky v prvorepublikové armádě v rámci povinné služby. Za 2. světové války sloužil v německé armádě. Po válce nějakou dobu pobyl na svém statku a poté byl znovu povolán do Československé armády, ale později třeba k Pomocným technickým praporům. Takže si užil ještě takovéto vojny.

To už byli trochu takoví vojáci z povolání. Stalo se některým příslušníkům wehrmachtu českého původu, že je nedali českým úřadům a zůstali třeba někde v Rusku v gulagu?
Emmert: Takových byly určitě tisíce. Sovětská správa zajateckých táborů v 50. letech uváděla, že je v sovětských zajateckých táborech drženo téměř 60.000 Čechů a Slováků. Zahrnuti do toho byli i sudetští Němci, takže jde o velmi zkreslující údaj, ale lze předpokládat, že mezi tam určitě byly i osoby českého původu, protože na území Sovětského svazu se mezi zajatci příliš nerozlišovalo. Pokud se zajatec ještě v průběhu války sám nepřihlásil do československé zahraniční armády na území Sovětského svazu, většinou po válce zůstal v zajateckém táboře.
Některé zajatecké tábory, například na území Jugoslávie, po válce navštívili českoslovenští diplomaté z Bělehradu a hledali mezi zajatci právě hlučínské a těšínské Čechy ve snaze je ze zajateckých táborů dostat. Československý konzulát v Bělehradu jim pak vystavil osvědčení o národní spolehlivosti a směli se vrátit domů.

A co se stalo s těmi, u kterých se to nepodařilo? To v zajateckém táboře umřeli?
Emmert: Následovali osudy ostatních německých zajatců, takže pokud byli třeba propuštěni v roce 1955, byli někteří z nich propuštěni směrem do západního Německa.

Grossmann: Spousta zajatců už v 50. letech neměla zájem se vracet. Zde byla spuštěna železná opona, a pokud zde neměli rodinu (která mohla být odsunuta) nebo další závazky, nechávali se poslat do Německa a návratu do totalitní země se vyhnuli.

Stalo se některým, že zůstali v Rusku?
Grossmann: Je vysoce pravděpodobné, že lidí, kteří tam zemřeli a dodnes tam někde leží, byly tisíce.

Vypráví se, že speciálně těm na Hlučínsku chodily vojenské důchody v bonech z Německa? A vdovské důchody vdovám po padlých?
Emmert: Nebylo to bezprostředně po válce. Do konce 60. let se k tomu, že si nějak zadal s německými okupanty, nikdo nijak hlásit nechtěl. Situace se změnila po podpisu mezistátní smlouvy mezi tehdejším Československem a západním Německem v roce 1973. Po podpisu této smlouvy už bylo možné, že německá strana posílala na území Československa, například vdovám po padlých německých vojácích, vojenské renty (kromě toho se jim otevřela možnost naprosto legálního vystěhování do západního Německa). A dokonce i přeživší vojáci, bývalí vojáci wehrmachtu české národnosti, kteří zůstali v Československu po válce, se mohli například za různá zranění dožadovat různých rent a odškodnění z německé strany. Tyto renty pak byly vypláceny v bonech, což dělalo trošku zlou krev, protože české oběti nuceného nasazení v říši se žádného odškodnění nedočkaly.

Grossmann: Zlou krev to dělalo určitě například v Ostravě. Je to kuriózní situace, z centra Ostravy jste schopen se městskou hromadnou dopravou během 10 minut dostat do oblasti, která je úplně jiná, kde lidé myslí jiným způsobem, kde i domy vypadají jinak, zahrady jsou jinak upravené. Je to trošku kuriozita.

Ono se říkalo, že mají mercedesy v garážích…
Grossmann: Něco pravdy na tom bude.

Vy k tomu máte jaký vztah? Máte nějaké příbuzné z této oblasti Čechů ve wehrmachtu?
Gruber: Dělávám přednášky v knihovnách, ve školách, různě, a občas se mi stává, že se jeden dva lidi nesměle přihlásí, že jejich dědeček také sloužil ve wehrmachtu. Pomalu tak přestávám věřit, že je v našem regionu rodina, kde by neměli nějakého předka, který by někde nesloužil. V Hodoníně na začátku války žilo asi 500 německých rodin a z toho zhruba 120 mužů narukovalo do různých služeb wehrmachtu nebo dalších ozbrojených složek, takže ty příbuzenské vztahy jsou komplikované.

Emmert: V roce 1955 byl v západním Německu přijat zvláštní zákon o regulaci státoobčanských otázek, který potvrdil plnou platnost udělení německého občanství, tedy říšskoněmeckého občanství na území okupovaných českých zemí. V podstatě každému, kdo během okupace získal říšskoněmecké občanství (jakoukoli formou), byla potvrzena platnost udělení německého občanství. A pokud byla splněna podmínka, že tyto osoby po válce nezískaly na vlastní žádost zpátky československé občanství, zůstalo jim to německé jako právní titul zachováno, aniž to ty osoby tušily. A protože se podle německých zákonů občanství dědí po předcích i v cizině, mají ho jejich vnuci a pravnuci dodnes. Pokud si požádají o zjištění, zda to německé občanství stále mají, ve velmi zjednodušené proceduře, která není spojena se žádnou jazykovou zkouškou ani s povinností se stěhovat do Německa, mohou nabýt německé občanství a ještě jim zůstane zachováno to české. Lze předpokládat, je to takový hrubý odhad, že by se nárok na německé občanství mohl týkat 200 až 300 tisíc lidí, kteří dnes žijí na území České republiky. Drtivá většina o tom ani neví a samozřejmě také značná část z nich by neměla zájem si ho vyřizovat.

Jak se k tomuto problému stavěla česká historiografie od války?
Grossmann: Je to pochopitelně téma těžce tabuizované, protože tito lidé se nehodí do krámu nikomu, ani demokratům, ani komunistům. Hlučínsko konkrétně bylo problém během celé první republiky. První republika jeho občany nadšeně přijala zpátky domů po necelých 200 letech, kdy měli žít v pruském útlaku. A k velkému překvapení z toho ti Hlučíňáci nadšeni nebyli. Ačkoliv si těch 200 let uchovali svou moravskou řeč, moravskou identitu, co se smýšlení týká, přijali německou, respektive pruskou kulturu, protože na ně nebyl vyvíjen nátlak ze strany pruského státu. Důležitým faktorem také dodnes je náboženství. Je to oblast katolická, a přestože Prusko bylo spíše protestantské, bylo k nim tolerantní a bylo jim umožněno zachovat si katolickou víru. Za první republiky pak měli strach z ateismu, kterým byla první republika charakteristická. Ostatně i německá propaganda na Hlučínsku dost operovala s tím, že je ohrožena jejich víra. Navíc nezapomínejme, že veškeré jejich pracovní a obchodní vztahy byly směřovány do Německa, nikoli na území bývalého Rakouska-Uherska. Proto se snažili udržet stále u Německa a k Československu byli připojeni až v roce 1920 a poslední dvě vesnice až v roce 1923.

Čili kdyby se začal řešit problém Čechů ve wehrmachtu, začalo by se najednou narážet na problémy, které jsou daleko hlubší a historicky vzdálenější…
Gruber: Přesně tak.

Jak na to vzpomínají? Vy jste říkal, že je to specifické společenství.
Grossmann: Oni mají dvě kolektivní paměti. Jedna je oficiální pro venek, kde se na službu dívají spíše skrze útlak a útisk. A pak je ta vnitřní, soukromá, kdy si ti staří pánové rádi zavzpomínají na to, jak létali se stíhačkami, popřípadě bojovali v tancích a tak dále. Ale to je věc, která je určena jen pro ně a jejich komunitu. Je to vzpomínání velice intimní a stále tabuizované, udržované v té malé skupině 38 obcí, což je dnešní Hlučínsko.

(redakčně kráceno)