Radomír Kos: Vývoj televizních technologií musíme umět odhadnout dopředu

Na obrazovkách je neuvidíme, ovšem nebýt nich, těžko bychom mohli sledovat naše oblíbené televizní pořady. Řeč je o desítkách techniků, zvukařů, rekvizitářů, maskérek nebo třeba osvětlovačů. Těm brněnským šéfuje Radomír Kos, který do Československé televize nastoupil jako asistent zvuku už v roce 1966. Ačkoliv jeho práce vyžaduje neustálé vzdělávání se a bedlivé sledování nejnovějších trendů, nedovede si představit, že by svůj profesní život věnoval jinému povolání.

V brněnském studiu České televize zastáváte funkci vedoucího techniky. Co máte na starosti?

Technický úsek ve studiu České televize v Brně zahrnuje několik útvarů - dispečink, útvar televizní techniky, obrazovou a zvukovou techniku, osvětlovací techniku, stavebně dekorační techniku, scénickou výpravu, kam patří rekvizitáři, kostymérky, maskérky a sklady výpravných prostředků. V těchto útvarech pracuje celkem kolem 120 lidí. Podílejí se na realizaci výroby jednotlivých pořadů, ať už se jedná o studiové záležitosti, přímé přenosy a záznamy, například z divadel a koncertů, nebo natáčení dramatické tvorby či publicistiky a dokumentu v exteriérech. Podílí se také na realizaci pořadů redakcí zpravodajství a sportu.

Co konkrétně je náplní Vaší práce?

Rozsah je poměrně velký. Mimo to, že jsem šéfem celého tohoto technického úseku v Brně, jsem navíc pověřen vedením obrazové a zvukové techniky. Tedy mám v přímém řízení mistry a asistenty zvuku, asistenty kamer a speciální kamerovou techniku, kam spadá například exteriérový kamerový jeřáb a kamerové koleje. Těžko lze odpovědět konkrétně, a přitom stručně. Pokud to velmi zjednoduším, tak mojí náplní práce je zajistit, aby všechno bylo funkční, lidé i výrobní technologie.

V televizi jste začínal jako zvukař. Proč jste si jako mladý kluk zvolil právě tento obor?

Zvuk mě lákal, bylo to moje hobby. Už na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Brně jsme měli kapelu a já jsem pro ni vyráběl zesilovače. Ještě jako student jsem se dostal ke spolupráci s brněnským studiem Československé televize a po škole jsem zde nastoupil jako asistent zvuku, později jako mistr zvuku. Na této pozici jsem pracoval téměř 35 let.

Technologie jdou rychle kupředu - řekl byste, že práce zvukaře je dnes úplně jiná, než když jste sám začínal?

Hlavně z hlediska technického zabezpečení je to dnes úplně o něčem jiném. Ale profesní záležitost - to znamená vztah ke zvuku a schopnost slyšet a umět to ztvárnit tak, aby posluchač nebo divák měl zvuk zprostředkován v odpovídající technické i umělecké kvalitě - to je pořád nutnost, která zůstává. Dříve jsme neměli k dispozici žádný magnetický obrazový záznam, všechno jsme museli natáčet na klasický film. Obraz a zvuk se natáčel separátně a poté se to ve střižně dávalo dohromady. Z dnešního pohledu to byly podmínky na úrovni třetihor, nebylo mnoho možností. Tehdy, když se míchal film, tak se musel smíchat celý díl najednou. U 16 milimetrového filmu to bylo 22 minut a člověk se u toho nesměl splést. Pokud někde udělal chybu, musel začít úplně znovu. Dneska můžete dělat opravy, kdekoliv vás napadne, vrátit si jedno místo klidně stokrát. Ale ten profesní základ a předpoklad pro tuto práci, ten tam musel být, je a bude vždy.

Radomír Kos při natáčení Manželského pětiboje (1984)
Zdroj: ČT Brno/archiv Radomíra Kosa

Je potřeba mít pro tento obor konkrétní vysokoškolské vzdělání?

Samozřejmě. Existují odborné školy – například v Brně JAMU, v Praze FAMU – které se zabývají zvukovou tvorbou. Je skutečně nutné mít tyto základy, které člověk získá na škole, a umět je následně rozvíjet. V podstatě už nelze naskočit do rozjetého vlaku, že by někdo v uvozovkách z ulice přišel s tím, že by chtěl pracovat se zvukem na profesionální úrovni. Pozici si musí vydobýt v podstatě od nuly.

Takže se nedá spoléhat na to, že moderní technologie jsou všehoschopné.

Vůbec ne. Technologie je dobrý pomocník, umožňuje spoustu věcí, které dříve nebyly možné. Na jedné straně práci ulehčuje, ale nelze, aby to dělal člověk, který o tom nic neví a nemá k tomu vztah. Bylo období, kdy se v České televizi začaly likvidovat tyto profesní pozice a byla preferována externí spolupráce. Jsem rád, že v brněnském studiu se nám podařilo zachovat interní zvukové oddělení. Schopní asistenti zvuku postupně přerůstají do mistrů a můžu říct, že máme dobré následníky.

Sám jste jako zvukař pracoval více než deset let, než jste se přihlásil na FAMU. Proč jste se po tak dlouhé době praxe rozhodl jít studovat?

Na FAMU jsem nastoupil v roce 1980. Do té doby totiž tento obor nebylo možné nikde v Československu studovat, museli byste jet do Polska nebo Anglie. Přihlásil jsem se tam společně s dalšími kolegy, bylo nás po přijímačkách přijato celkem devět z celého Československa. Vlastně jsme na FAMU obor Filmová a televizní zvuková tvorba zahajovali. Dá se říct, že jsem naprosto prvním absolventem tohoto typu studia v Československu, protože u státnic jsem byl první na řadě.

Zvukaři při natáčení silvestrovského pořadu v roce 1966 (R. Kos vpravo)
Zdroj: ČT Brno/archiv Radomíra Kosa

Byl jste už zkušený mistr – bylo pro vás studium i přesto přínosem?

Člověk už sice měl praxi, věděl jak na to, ale ty základní teoretické vlastnosti zvuku je potřeba někde nastudovat. Samozřejmě i před tím, než jsem šel na školu, jsem pročetl spoustu literatury, ale škola vám přece jen dá mnohem ucelenější náhled na tuto problematiku. Jelikož my jsme tam byli jako první vlaštovky tohoto studijního oboru a všichni jsme byli zkušení zvukaři, naopak kantoři byli spíše teoretici, tak jsme jejich teorie mohli doplňovat praktickými poznatky. Skloubili jsme to takto dohromady a zadaná témata diplomových prací nám byla volena tak, aby výsledek byl použitelný jako skripta pro další ročníky.

Laik si ani neuvědomí, jaká je to vlastně věda!

Já jsem na střední škole vystudoval slaboproud se zaměřením na rozhlas a televizi. Na FAMU jsme se spíše zabývali tou kreativní, uměleckou stránkou a navíc jsme chodili na ČVUT, kde jsme měli technickou teorii. Mistr zvuku jednak musí mít umělecké nadání, musí ten zvuk slyšet a mít v sobě tvůrčího ducha, ale na druhé straně musí ovládat i techniku, která je poměrně složitá. Dnes už to téměř vše přešlo z klasického hardware, z klasických analogových mixážních pultů, na digitální formu. Všude už panují počítače. Zvukař tohle musí ovládat, stále se musí učit a stále do své práce něco vkládat.

Člověk vidí herce, redaktory, kameramany… Nemáte někdy pocit, že ten zvuk je mezi lidmi, kteří o tom nic neví, tak trochu podceňován?

Ještě tak do roku 1995 byl zvuk prestižní profesní záležitostí na velmi vysoké profesionální úrovni. Pak ale došlo k obrovskému rozvoji a dostupnosti techniky v komerční sféře – to znamená, že už se dalo kdeco koupit, ať už kamery, nebo jakékoliv nízkofrekvenční zařízení, zesilovače, mixážní pulty, mikrofony a podobně. Tato zařízení se dostala mezi širokou veřejnost a mnoho lidí začalo mít pocit, že když toto zařízení mají doma a jsou schopni na něj natočit třeba nějakou svatbu nebo homevideo s vlastními dětmi, tak jsou profesně tak vyspělí, že to zvládnou i na profesionální úrovni. To se následně negativně projevilo v další tvorbě a určité degradaci těchto profesí. Že ale zvládnu natočit homevideo, ještě neznamená, že můžu pracovat pro profesionální instituci. Ve skutečnosti je toho schopen málokdo. Mnohé technologie se postupně zprofanovaly, ale natočit pořádný film nebo zvukově sejmout hudbu, to vyžaduje mnohem více.

Všechno se dnes nahrává na digitální formáty. Neznamená to nižší kvalitu?

Digitalizace těchto zařízení přináší široké možnosti využití, ale zase záleží na tom, kdo s tím pracuje a zda těchto možností umí využít. Analogový zvuk nebo analogový obrázek měl a má svoje přednosti, ale také spoustu nedostatků. Ve zvuku a v obraze to byl například šum a brum. Nedalo se vytvářet mnoho generací kopií. V rámci digitalizace se tomu dá velice dobře předejít. Co se týče zvuku, jsou tady dvě skupiny zastánců. Jedna se stále vrací k analogu a druhá razí čistě digitální zvuk. Určitě není možné jednoznačně definovat, co je lepší. V zahraničí se tím dokonce zabývá výzkumný ústav a dosud nebyl schopen přijít s konkrétními závěry.

Z pozice mistra zvuku jste se postupně dostal na pozici vedoucího technického úseku. Musíte mít proto přehled o vývoji různých televizních technologií, nejen těch zvukových. Je podle Vás v dnešní době náročné se v nich orientovat?

Je to velmi náročné. Celou svoji profesní dráhu od absolvování školy se člověk musí neustále učit. Pořád je něco nového, vývoj je zde opravdu velký. Řekl bych, že ta křivka není ani lineární, spíše logaritmická. Její hranice neznáme, nevíme, kde to skončí, ale faktem je, že člověk se zde musí učit celý život.

Natáčení Československé televize v roce 1975
Zdroj: ČT Brno/archiv Radomíra Kosa

Odkud čerpáte informace? Čtete odborné publikace nebo časopisy?

V současné době je hlavním zdrojem těchto informací internet. Člověk je tam získá docela rychle v poměrně velkém rozsahu a má možnost vybírat. Dřív byl člověk rád, že občas sehnal nějaký časopis nebo katalog a podobně. Je ale potřeba pravidelně sledovat trendy a zajímat se o vývoj dopředu, protože profesionální zařízení jsou velmi drahá a když chceme něco v televizi koupit, tak to musíme mít projednáno s mnohaměsíčním předstihem. Musíme proto uvažovat s výhledem do budoucna. Nechceme kupovat něco, co bude v době pořízení již zastaralé.

Stál jste přímo u digitalizace televizního vysílání. Považujete to za významný zlom?

Je to obrovský skok. Klasické analogové vysílání, používané padesát let takřka beze změn, najednou nahradilo digitální vysílání. Vnímám to jako zlomový okamžik, který přinesl mnoho nových možností. Dříve jsme byli u analogu rádi, že tam byly skryté titulky nebo teletext. Dnes  v rámci digitálního vysílání můžeme nabídnout podstatně více služeb pro diváky, například video on demand (video „na vyžádání“, pozn. ed.), HbbTV (Hybrid Broadcast Broadband - kombinace televizního vysílání a internetu) a podobně.

Ve zpravodajství, a to i v regionální redakci ČT Brno, se začínají pro pořizování záběrů do reportáží uplatňovat i neprofesionální přenosná zařízení, jako jsou například chytré telefony nebo tablety. Co si myslíte o tomto trendu?

Především se musíte podívat na to, že dnes už má kde kdo doma obrazovku s metrovou a větší úhlopříčkou. Na tak velké ploše vidíte každý detail. Chápu sice z hlediska zpravodajství, že natáčet na tato zařízení má svoje výhody, ale pro mě je tam stále velký kvalitativní rozdíl. Divák je dneska „namlsaný“, v době HD distribuce signálu je zvyklý na určitý standard kvality. Když do toho přijde signál z mobilu, který je ještě trhaný a neostrý, pak to divák na úhlopříčce 125 centimetrů okamžitě pozná. Česká televize jde cestou kvalitního obrazu a technicky kvalitně zpracovaných pořadů. Mobilní přístroje těmto standardům úplně nevyhovují. Samozřejmě se snažíme vyjít vstříc zpravodajství, tato zařízení se zde pořídila, aby je bylo možné využít v případě, kdy je potřeba rychle zachytit nějakou neopakovatelnou událost a není k dispozici jiná možnost. Tam s tím použitím souhlasím, ale nemyslím si, že je to vhodný prostředek, který by se měl používat denně v běžných zpravodajských vstupech.

Pracujete aktuálně na nějakém projektu? Chystáte nějaké novinky související s novými technologickými možnostmi?

Musíme stát nohama na zemi, nemůžeme reagovat na každý technologický výstřelek. Před dvěma třemi lety například začalo období popularity 3D televizorů, umožňujících prostorové vnímání obrazu. Byl to velký boom, začaly se vyrábět přístroje a speciální brýle, ale zdá se, že v loňském roce tento boom skončil, což je vidět i na nejnovější nabídce výrobců televizorů. Takové technologie přitom vyžadují obrovské investice, proto musíme být střízliví a zaměřit se především na technologie, které pro nás budou nosné do budoucna.

Dá se říct, že jsme v základu zvládli přechod na HD technologii, tedy vysílání ve vysokém rozlišení, ve kterém se již vyrábí většina pořadů. Postupně takto budeme vysílat všechny pořady. Druhá věc - při vlastním natáčení je téměř dokončen přechod na statická záznamová paměťová média. Už nepoužíváme pro primární natáčení kazety s páskami ani žádné harddisky. Dnes už jsou to paměťová média, která z hlediska napájení nepotřebují velký odběr elektrického proudu, navíc jsou mechanicky odolná. S původním harddiskem stačilo klepnout a byl hned zničený, s kazetami souvisely další problémy. Na bezpásková záznamová média přecházíme pro celou vlastní výrobu. Musíme se ale dívat i do budoucna, protože z hlediska zobrazovacích zařízení - já už jim neříkám ani televizory, ale zobrazovače - vývoj zřejmě směřuje k nějakým telestěnám, kdy už nebudeme sledovat obraz s metrovou úhlopříčkou, ale klidně třímetrovou, což si vyžádá opět vyšší rozlišení. Teoreticky to vypadá tak, že z HD za čas přejdeme na nový systém 4K s mnohonásobně vyšším rozlišením, než bylo původní SD.

Radomír Kos (1967)
Zdroj: ČT Brno/archiv Radomíra Kosa

Prakticky celý svůj profesní život jste zasvětil práci v brněnském studiu Československé, později České televize. Dovedl byste si dnes představit, že byste pracoval někde jinde?

Ne, nedovedl. Odmítal jsem různé jiné nabídky a neumím si představit, že bych byl někde jinde než tady v Brně. Když vám něco přiroste k srdci, tak je těžké se od toho odtrhnout. To zkrátka nejde. Pokud něco děláte desítky let a máte to i jako koníčka, není to pro vás jen práce, kam ráno odejdete a večer se vrátíte. Není to pro mě zaměstnání, ale povolání.