Umí uplést ošatku nebo rohožku z orobinců. Jako jedna z posledních

Blatnice pod Svatým Antonínkem (Hodonínsko) – Pletení užitečných předmětů z rákosí, přesněji z orobinců, dřív patřilo k běžně rozšířené činnosti. Dnes ale tradiční řemeslo ovládá jen několik posledních žen. Růžena Kozumplíková ze samého jihu Moravy je jednou z nich. Dovednost díky ní v Blatnici pod Svatým Antonínkem nevymře – plést ze suchých stébel totiž učí svoji vnučku. Trápí je jedině nedostatek orobinců, které od jihomoravských rybníků pomalu mizí.

Pletení z orobinců se v rodině paní Kozumplíkové předává už po generace. „Dělalo se to u nás v rodině, naučila jsem se to od maminky, ta od své, ta zas od jejího tatínka,“ prozradila Kozumplíková.

Sama svou dovednost předává vnučce. „Má to jako zálibu, aby to zůstalo v rodině, když už se to umí. V Blatnici už to nikdo mladší nedělá,“ dodala. Při výrobě se splétá několik usušených a znovu namočených stébel, kterým se říká šupky.

„Nakonec se to obrátí a udělá se souček. Do každého rožku se vtluče rýsováček. Přiloží se to zpátky a ještě se to jednou uplete, aby to bylo takové pěknější. Vždycky je jeden dole, druhý se přes něj přeloží. Když je to trochu od sebe, musí se to přitáhnout, aby to bylo pěkné a nebyly mezi tím mezery,“ popsala 82letá důchodkyně, jak se plete z orobinců.

Orobince musí být vysušené. Máčí se až před pletením

Ještě než začne paní Kozumplíková plést, je třeba orobince zpracovat. „Musíme ho dát kolem plotů a zdí, aby uschnul. Dá se s ním dělat klidně až za rok, až dobře vyschne a vymrzne. Potom se rozloupne na kousky a ty se přeberou. Na rohožku se namáčet nemusí, ale na tašky se to musí napřed namočit. Horší části se dřív používaly pro dobytek místo slámy. Zelené části, pokud jsou pěkné, využíváme na různé vzory,“ vysvětlila. Nejčastěji vyrábí rohožky, prostírání, tašky nebo košíky.

Pletením z orobinců se paní Kozumplíková živila celý život. Její výrobky sloužily třeba jako dary velvyslancům, vymyslela dokonce nový vzor košíku. Jak vzpomíná, dovednost pletení se k nám prý dostala z Ruska při válkách, možná ale pochází i z Itálie.

Dnes už ale moc neplete. „Prsty neslouží, obě ruce mám operované, cit v nich už nemám. Učím to aspoň vnučku,“ uzavřela.

Palachy jsou v posledních letech nedostatkovým zbožím

Orobince rostou na březích rybníků, na jižní Moravě se jim říká také palachy. „Jsou jich různé druhy. Úzkolistý potřebujeme na naše výrobky my, ten širokolistý dřív používali sedláci na svazování otýpek nebo na šlapáky na utírání bot,“ zavzpomínala Kozumplíková.

Rozšíření orobince v Česku

Dnes je možné u nás najít celkem čtyři druhy orobince. Nejběžnějším druhem je orobinec širokolistý, následuje orobinec úzkolistý. Oba vytvářejí typické rozsáhlé porosty. Z jihovýchodní Evropy se k nám dostal orobinec sítinovitý, který vědci považují za kriticky ohrožený. Zatím se mu ale daří v teplejších oblastech. Za vyhynulý pokládali orobinec stříbrnošedý, v posledních letech se ale objevil v Bílých Karpatech. Oproti tomu druh orobinec nejmenší už je u nás úplně vyhynulý. Na světě existuje desítka druhů orobinců – vyskytují se od mírného pásu po tropy.


Přímo v její rodné Blatnici ale nikdy žádné palachy nerostly. „Muselo se chodit jinam – do Milotic, do Lednice, někteří dokonce až na Hanou. Dnes mi to ve Strážnici u skanzenu vnuci nasečou. Já jsem na břehu a poroučím. Orobinec už skoro nikde není,“ dodala.

Tradice pletení z orobince

Tradice pletení z orobince sahá do konce 17. století, kdy hrabě Arnošt Josef z Valdštejna založil v Mnichově Hradišti kapucínský klášter. Pozval do něj mnichy z Itálie, kteří pak své řemeslo, pletení z orobinců, postupně naučili i místní. Jejich město leží v nížinaté krajině Polabí, kde je plno rybníků, lidé tak měli dostatek orobinců. Ty se musely vždy brzy na jaře pokosit, řemeslníci je pak během léta zpracovali. Hotové výrobky pletařky nosily obchodníkům na trh. Pletené výrobky z Mnichova Hradiště se později dostávaly i na výstavy a veletrhy do německých nebo rakouských měst, ale i do vzdálenější ciziny. V 19. století byly velmi oblíbené pletené klobouky určené do Afriky, těm se říkalo Holubovky.

V zahraničí měli zájem také o bačkory nebo pantofle. OrobinecNa přelomu 19. a 20. století dosáhlo pletení z orobinců vrcholu. Po druhé světové válce ho ale začala vytlačovat průmyslová výroba. V oblastním podniku v Bakově nad Jizerou, ve městě hned vedle Mnichova Hradiště, vznikl sice učňovský obor, ale tradice, kdy se pletací dovednosti předávaly z generace na generaci, se přerušila. Když se v roce 1990 rozpadl bakovský podnik, zanikla i výroba pletených výrobků z orobince. Dnes tradici udržuje v celé republice jen několik žen. Z orobince pletou košíky, klobouky, tašky, různé tradiční doplňky jako sotůrky a mošničky, ozdoby, ale také ošatky, úly nebo výplety židlí. Kromě paní Kozumplíkové například i paní Dandová z Mnichova Hradiště. Ta loni v létě dokonce zorganizovala tři celodenní kurzy pletení a pořádá i výstavy.

Zdroj: www.orobinec.cz


Při tónech známé zamilované písně Tam za vodou v rákosí si většina lidí představí právě hustý porost orobinců s typickými podlouhlými hnědými palicemi. Rákos a orobinec lidé často volně zaměňují, jsou to ale dva různé druhy. Neliší se jen botanicky, ale i vzhledem.

Rákos, nebo orobinec?

OrobinecRákos spadá stejně jako orobinec do řádu lipnicotvarých, patří ale do čeledi lipnicovitých. Má užší listy i stébla. Jeho květy vytvářejí klásky, které se po dozrání mění v obilky bez osin. U nás roste jediný druh – rákos obecný. Jako rákosí se lidově nesprávně označuje také trsť rákosovitá, která se rákosu podobá, avšak je mnohem větší a roste ve Středozemí a subtropech.