„Z diagnóz z Majdanu nám naskakovaly pupínky,“ říká Michal Mareček

Okolo čtyřiceti zdravotnických misí má za sebou tým Centrální letecké záchranné služby (CLZS) ze základny na bývalém vojenském letišti Plzeň‑Líně. Jejich poslední let mířil do Kyjeva, kde rovnou dvě letadla vybavená zdravotnickým personálem a materiálem na úrovni traumatologických nemocničních oddělení naložila sedmadvacet raněných ukrajinských demonstrantů. Počet přepravených pacientů je přitom skoro desetkrát vyšší než je u podobných zdravotnických operací obvyklé. S náčelníkem CLZS, podplukovníkem Michalem Marečkem, hovořila v Profilu z 2. března Michala Hergetová.

Jak jsou na tom pacienti, které jste v pátek přivezli?
Doufám a předpokládám, že už dobře. Když jsme pro ně letěli, moc dobře nevypadali. Bylo to sedmadvacet skutečně těžkých zranění, o které bylo nutné se postarat jak během transportu, tak tady v republice. Tady jsou rozděleni do pražských nemocnic a předpokládám, že je o ně luxusně postaráno.

Kdy jste se dozvěděli, že tam poletíte? Váš tým je údajně schopen vyrazit do dvou hodin kamkoliv na světě. Předpokládám, že v tomto případě jste to věděli dříve.
Dvě hodiny jsou mezní hranice pro nás jako zdravotníky. Sami ale ten aeroplán nemáme, patří 24. základně dopravního letectva ze Kbel. To letadlo podléhá určitým letovým plánům, předpisům, diplomatickým povolením, nějaký čas trvá jeho přestavba. Čili dalo by se to takto kriticky stihnout, ale jinak je limit okolo šesti hodin a výše podle toho, kam se letí.

Měli jste takto limitní čas?
Dozvídali jsme se to postupně. První informace přišla v pondělí, kdy jsem dostávali zprávy od organizace Člověk v tísni, jejíž pracovníci už tam pacienty nějak pomáhali ošetřit a vybírat. A pak jsme přece jenom vojáci, nemůžeme si letět, kdy chceme, kam chceme, takže se čekalo na souhlas vlády, který padl až ve středu.
Potom se celá akce oficiálně rozjela a i pro nás to bylo trošku neobvyklé a složitější. Brali jsme s sebou dvě letadla, musel letět větší zdravotnický tým, jelikož nás ani tak nelimituje to, kolik pacientů do letadla nabereme, ale o kolik pacientů jsme schopni se postarat, čili kolik poletí zdravotníků a lékařů. A protože jsme zdravotnické oddělení Armády České republiky, byli jsme vyzváni a pak už to šlo v naší režii. Korespondovali jsme si s vyslanectvím, s Člověkem v tísni, upravovali jsme si seznamy.

Takže jste dopředu věděli, koho povezete? Podíleli jste se na tom výběru?
To je právě trošku ten adrenalin, my jsme to nevěděli. Dostali jsme písemné seznamy a při čtení těch diagnóz nám začaly nasakovat pupínky už v Čechách. Když jsme přiletěli, pořád jsme doufali, že to nebude úplně pravda. A v Kyjevě nám naskákaly pupínky podruhé, protože to pravda byla.

Jaké diagnózy to byly?
Většinou šlo o střelná poranění. Zranění byla sice většinou ošetřena, ale některé pooperační stavy se začaly komplikovat, protože nebyla nasazena antibiotika a podobně. Některé potřebovaly rekonstrukční operace. A pak tam byly překvapivé nálezy, kdy k aeroplánu přišel po svých člověk, který měl čtyři nebo pět broků v hlavě. Ten stav se ale samozřejmě mohl kdykoliv změnit, takže u všech jsme měli trochu strach. Nicméně se to zvládlo.


Původně se mluvilo o tom, že by na místo mohli přiletět civilní lékaři. V čem by to bylo jiné?
Jiné by to nebylo. My jsme normální doktoři. Je jedno, jestli jste vojenský doktor, nebo doktor civilní. Tady bych nehledal nějakou kvalitu či nekvalitu.
Věc tkví v tom, že armáda disponuje těmi prostředky. Má letadla a vycvičený personál, protože ta letecká medicína zase taková legrace není. Je tam spoustu odchylností, vezete pacienta ve vyšší nadmořské výšce, vlastně ošetřujete na Gerlachu, protože kabinová výška se tlakuje na 2500 metrů nad mořem. Je tam spoustu úskalí, bezpečnostních předpisů, stísněné prostory, nezastaví vám pilot na přání…

To znamená, že v letadle také operujete?
Ne, to v žádném případě ne. Letadla jsou na úrovni JIP nebo ARO, takže se tam dokážeme o pacienta starat za intenzivní resuscitace. Může být na ventilátoru, v umělém spánku, jsou krevní náhrady, infúzní roztoky, léky, monitoruje se celý jeho stav. Správně by měl jít pacient do letadla stabilizován, ale co to je stabilizován v takovýchto konfliktech? Co to je stabilizován, když už nejde udělat víc? Občas se to musí trochu překročit a berou se i pacienti kritičtí.

Kolik lidí tentokrát jelo? Jak vypadal váš tým?
Náš tým byl složen prakticky celý z našeho střediska vyjma jednoho lékaře z Ústřední vojenské nemocnice. Bylo nás tak pět lékařů a pět středně-zdravotních pracovníků, takže do každého aeroplánu nastoupili dva lékaři a dvě sestry, já mezi nimi přebíhal.
Nové to pro nás bylo možná tím množstvím, ale protože jsme těch transportů dělali mnoho, tuším že se blížíme ke čtyřicítce, tak to zase tak nové nebylo. Umíme se v letadlech pohybovat, umíme je využít, máme šikovné piloty, kteří nám vždy vyjdou vstříc.

Kolik pacientů převážíte běžně?
Kolik je potřeba. Tolik se toho zase neděje. Například jsme vozili naše vojáky, když se stalo něco v Afghánistánu nebo v Iráku. Předloni jsme vezli české turisty, když se s nimi vyboural chorvatský autobus ­ tam jich bylo víc, ale zase to byla relativně lehčí zranění oproti těm z Ukrajiny. Takže se letí tam, kam je potřeba, a bývají to tak dva tři pacienti, i když jsou za intenzivní péče a nejde o žádné bebíčko na palci. I tak je to dost práce a teď si to znásobte…

Jaká z vašich mísí vám nejvíce utkvěla v paměti? Byli jste někdy sami v ohrožení života? Nebo byl jste někdy na vážkách říct, to nemá smysl, tam nejedeme?
Ne, jednak o tom my až takto nerozhodujeme. Jsme vojáci, dostaneme rozkaz, že se někam letí, a letíme. Druhá věc je, že jsme byli leckde po světě, ale já znám jenom cedule z letiště. My totiž sedneme kdesi na letiště, tam nám obvykle přivezou pacienty, my je naložíme a odletíme. Bylo výjimkou, že jsme třeba v Kábulu den dva čekali. Většinou to ale bylo na základně mnohonárodnostních sil. A letadlo s námi asi také nespadne. Takže se nebojíme.
Náročné je to v tom, že když pacient normálně leží na ARO, za celé dopoledne tam proběhne osm lékařů, mají CT, magnetickou rezonanci, pana profesora na konsilium. My jsme tam sami a prostě si musíme těch osm hodin v letadle sami poradit.

Jak se na takovou cestu připravujete, zvlášť když víte, že vás to může čekat každou hodinu? Je to tak, že každý z vás má předem připravenou tašku, aby byl schopen vyrazit?
To také. Hlavně musí být jídlo, to je nejdůležitější. Ovšem tím, že provozujeme leteckou záchrannou službu pro západní Čechy ve prospěch civilního IZS (Integrovaného záchranného systému), je neustále někdo ve službě. Další je, že ti lékaři se denně dostávají do kontaktu se zraněními. A doktorovi je jedno, jestli jde o zranění válečné, z automobilu, nebo že vás postřelil lupič v Plzni na náměstí.
Druhá část přípravy je v tom, že existují armádní postupy, které dávala dohromady spousta hlav a nejsou vůbec špatné. A i když jsem na ně kdysi sám nadával, musím za ně teď vojáky velebit. Navíc máme speciální cvičení, kdy se hlavně trénuje nouzové opuštění letounu a podobně, a musíme chodit do Ústavu leteckého zdravotnictví, protože jsem uznáni jako letecký personál. Ale jinak si v podstatě sbalíte tašku a mažete.

(redakčně kráceno)