Samodivy aneb život svobodných matek v zemi, kde po práci přijde trest

Dokumentární film z dílny Tvůrčí producentské skupiny Kamily Zlatuškové Blues pro sólomatky uvede vůbec poprvé slovenský Febiofest v sekci Český a slovenský dokument. Filmový festival v devíti slovenských městech začíná v pátek v Bratislavě. Režisérka a autorka scénáře dokumentu Iveta Grófová po svých Gasterbeitrech a Až do města Aš, který byl slovenským kandidátem na nominaci na Oskara, opět vsadila na sociální tématiku.

Tentokrát natáčela dokument o divadelním projektu, který poskytl na půl roku práci herečky deseti svobodným matkám. Šest měsíců deset samoživitelek vybraných na konkurzu dostávalo psychologické, sociální a právní poradenství. Kromě toho budoucí samodivy navštěvovaly taky kurzy herectví, tance a tvůrčího psaní. Z jejich textů pak vzniklo představení Samodiva.

Jak se hledá práce, když nemáte hlídání? Proč první školní den nemusí být jenom bezstarostná jízda? Jak to udělat, aby pořád bylo na chleba? Jak se domoci svých práv? A jak se zbavit pocitu, že nikoho nezajímáte? Na tyhle a spousty další otázek odpovídá dokument o svobodných matkách, určený pro ně samotné a taky pro všechny ostatní, protože samoživitelem se může stát každý z nás.

S Ivetou Grófovou jsme mluvili nejen o tom, proč se někdy vyplatí přijmout práci, která vám paradoxně zhorší finanční situaci…

Co bylo dřív – nápad na projekt nebo na dokument?

Autorem celého projektu divadla v sociální akci je Zdeněk Raiser. Jeho Tripitaka o.s. se dlouhodobě věnuje různým zajímavým sociálním projektům. Já jsem už, tak řečeno, nastoupila do rozjetého vlaku. Zúčastnila jsem se výběrového řízení na realizaci dokumentárního filmu s poměrně jasným zadáním a Tripitaka o.s. si mě vybrala z vícero uchazečů.

Projekt dal dohromady deset na první pohled poměrně odlišných žen – nebo mají podle vás něco společného kromě toho, že jsou samoživitelky?

Projekt byl určený pro matky samoživitelky, které mají problém uplatnit se na trhu práce. Bylo velmi těžké vybrat z tolika adeptek těch správných deset. Kritéria byla skutečně různorodá. Někdy o výběru konkrétní matky rozhodl její životní příběh, u další její předpokládaný herecký potenciál, další byly vybrány jednoduše proto, že bylo zřejmé, že skutečně potřebují okamžitou pomoc a podporu.

Věděly účastnice projektu už na začátku, že budou kromě divadla vystupovat taky ve filmu? Byly všechny ochotné zveřejnit své příběhy?

Tento film byl pro mě velmi tvrdý oříšek. Osobně jsem se účastnila výběrových řízení, kde jsem matkám vysvětlila, že součástí projektu je i natáčení dokumentárního filmu, jehož protagonistkami se stanou, pokud je do projektu vyberou. Ale většina těch žen na pohovorech skutečně velmi potřebovala získat práci a nějakou pomocnou ruku. Za takových okolností člověk přistoupí na leccos a neuvažuje nad věcmi do důsledku, nemluvě o tom, že si každý neumí představit, co takové natáčení obnáší.  Nebylo mi z toho lehko. Vždy ve svých filmech natáčím lidi, kteří do toho jdou s jasnou ambicí být před kamerou, třebaže jsou motivace vždy různé. Nakonec jsme ale snad našli důstojnou cestu pro realizaci filmu tak, aby se matky necítily být zneužité. Výsledek se jim velmi líbí a těší se na premiéru.

Ve filmu vystupují i děti, nebáli jste se, že tím negativně ovlivníte jejich životy?

Filmovým situacím, jimž byly děti vystavené před kamerou, jsou běžně vystavované i v reálném životě. Nemyslím si, že bychom jim natáčením způsobovali nějaké psychické trauma. A pokud jde o obavu z reakcí okolí dětí na obsah filmu, všechny protagonistky jsou vykreslené jako pozitivní osobnosti, které si zaslouží jedině úctu za to, že se rozhodly některé ožehavé problémy související s tématem filmu otevřeně artikulovat, statečně se svými problémy bojují a neskrývají je před světem. Nechci, aby to vyznělo nějak cynicky, ale v Česku je nejvyšší počet matek samoživitelek v celé EU. Od roku 1995 se podle Českého statistického úřadu zvýšil počet neúplných rodin, kde jsou děti finančně závislé na rodičích asi o polovinu, tzn. na 256 tisíc v roce 2013. A existuje vysoká pravděpodobnost, že s ohledem na zvyšující se rozvodovost a úbytek manželských svazků, bude tento „trend“ stále stoupat. Je jen dobře, když se toto komplikované téma dostane více na světlo.

Sledujete hlavní protagonistky i nadále? Jaké jsou jejich osudy? A do jaké míry je podle vás projekt ovlivnil?

Je to velká zátěž na sebevědomí, psychiku, když jste jako matka samoživitelka, všude ta problémová a neflexibilní, na všechno sama, a když se vám děje nepravost, vůbec nikoho to vlastně nezajímá. Myslím si, že to nejcennější, co matkám tento projekt dal, je to, že se už necítí tak velmi na okraji zájmu společnosti. Divadelní představení Samodiva, které matky vytvořily, má u diváků velmi pozitivní ohlas a pořád se hraje. Samodivy si do života odnášejí novou zkušenost, že toho umí úspěšně zvládnout více, než by možná od sebe předtím čekaly, a to je skvělá motivace k dalšímu rozvoji. A mají jedna druhou. Vytvořily komunitu, která si navzájem pomáhá.

Myslíte, že má v tomto směru film větší „moc“ než divadlo? Mohl by samoživitelkám po jeho zhlédnutí pomoci i někdo jiný než ony samy?

Když jsem uvažovala nad účelem tohohle filmu ve vztahu k divákovi, myslela jsem spíš na další svobodné matky v nouzi, možná i na některé neúspěšné uchazečky z pohovorů do tohoto projektu, které neměly to štěstí, aby je někdo půl roku tak úžasně pozitivně motivoval a pomáhal jim řešit jejich situaci. Jak už říká sám název, je to hlavně „Blues pro sólo matky“. Určitě si přeji, aby se v divácích něco hnulo, a oni se stali citlivější k problémům svobodných matek, ale věřím, že tento film osloví hlavně ženy v podobné situaci, a naznačí jisté pozitivní východisko z ní. A pokud někdo ze čtenářů tohoto článku chce pomoci konkétně Samodivám, tak od toho, tady je jejich facebooková stránka, kde se na ně lehce nakontaktují a ledacos se o nich taky dozví.

Z filmu vyplývá, že se jedná o problém v sociálním systému, který matkám samoživitelkám nejenom že nepomáhá, ale právě naopak. Co konkrétně by se tedy podle vás mělo změnit?

Absolutně se ztotožňuji s názorem režisérky divadelní inscenace Samodiva Janky Ryšánek Schmiedtové – český i slovenský sociální systém dlouhá léta učí znevýhodněné členy naší společnosti na trhu práce přežívat velmi nedůstojně, na nízkých sociálních dávkách. Místo toho by je měl konstruktivně motivovat k aktivnímu přístupu k práci. Jeden příklad asi postačí za všechny ostatní. Díky získání polovičního úvazku na půl roku v sociálním projektu, se našim samodivám výrazně snížil jejich (stejně minimální) měsíční příjem. Přišly tím totiž o vícero sociálních dávek a úlev. Takže v konečném důsledku je sociální systém potrestal za to, že se snažily a chtěly pracovat. Kolik lidí si raději řekne, že jim to za tu snahu nestojí? A kolik našich potomků se učí podobným „výhodným“ životním strategiím od svých rodičů?

Váš hraný film Až do města Aš, který byl kandidátem na nominaci za Oskara, byl taky na sociální téma. Je to náhoda?

Je těžké najít v kinematografii film, který by vůbec nebyl taky na sociální téma. I ty žánrové jsou. Pokud mám hledat nějaké další propojení mých filmů, myslím si, že mě nejvíce přitahují témata, na která se ani velmi dívat nechceme. Raději je hezky schováme, ututláme anebo nám jsou jednoduše lhostejná. Blues pro sólo matky je de facto film na objednávku. Kdyby mě ale jeho téma nezajímalo, nedělala bych jej.

U filmu Až do města Aš jste zmiňovala, že důležitější než ten sociální problém pro vás bylo sledovat proměnu hlavní hrdinky. Zajímaly vás ze stejného důvodu i samodivy?

Ano, přesně tak. Myslím si, že nejzajímavější na samodivách byla jejich postupná pozitivní proměna, kterou snad divák z filmu odpozoruje.

Která samodiva zaznamenala největší proměnu?

Nejsem si jistá, jestli dokážu jejich proměny takhle zhodnotit. Obdivuji Lenku Václavíkovou, která navzdory dluhům po bývalém manželovi, hypotéce, vážnému úrazu, který ji zabránil dlouhou dobu pracovat, vedle péče o tři děti, a s vědomím, že se práva nedovolá, dokáže říct, že nebude čekat na pomoc od státu. Chce stát na vlastních nohou a umět si pomoci sama. A její slova se se skutky nerozcházejí. Stejně skvělé je, že díky pomoci manažerky projektu se Magdě Gregurkové podařilo po víceletém pobytu v azylových domech dosáhnout na podnájem v hezké čtvrti. Vedle toho tvrdě pracuje, aby si nájem udržela, stará se o syna, ale věnuje se i své zálibě – psaní povídek. Dokonce se její knížka s názvem „Sen“ dočkala vydání. Některé proměny jsou však na první pohled méně výrazné, ale přitom velmi důležité. Samodivy začaly působit mnohem sebevědomějším a pozitivnějším dojmem, a i díky tomu se některým povedlo najít navazující zaměstnání.

V Aši jste se sama jako mladá dívka ocitla. Dotýká se vás osobně i problém samoživitelství? A je pro vás důležité mít k tématu natáčení nějaký osobní vztah?

Pamatuji si ten pocit, když jsem se po střední škole ocitla v Aši na ubytovně. Jak je člověk bezradný a zranitelný, když mu chybí zázemí, blízka komunita, ve které něco znamená, která jej podporuje. Pro mě to však byla jenom taková krátká lekce. Začala jsem na sobě makat, studovala jsem a vedle toho pracovala, aby ze mne snad jednou něco bylo. Kdybych se ale v podobné situaci ocitla sama s dítětem, jaké bych měla východisko? Pocit ze života? Osobní vztah k tématu je u autorských filmů samozřejmě důležitý. Díky Blues pro sólo matky jsem začala o některých věcech přemýšlet trochu jinak než předtím.