Zrození našich měst

Vznik středověkých měst přinesl velmi intenzivní dialog mezi domácími předpoklady a proudem zahraničních inovací. Tato sídliště přijímala a dále rozvíjela technologické a kulturní impulsy, normy a vzorce chování a jednání z evropského Západu. Města se tak stala symbolickým svorníkem mezi českou společností a právě společností evropského Západu. 

Středověká města jako téma Historie.cs z 14. prosince pro historika Martina Wihodu z Masarykovy univerzity, historika Josefa Žemličku z Historického ústavu Akademie věd ČR a archeologa Jana Klápště z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Ptala se historička Marie Šedivá Koldinská.

Co si máme pod pojmem středověké město představit? Člověk si většinou představí Prahu, Brno, Olomouc, některé z větších center, ale s představou plně vyhraněného středověkého města se kupodivu pojí daleko méně známé lokality, konkrétně Bruntál a Uničov?
Wihoda: Je tomu právě 800 let, co patrně moravský markrabě Vladislav Jindřich schválil užívání městských práv v komunitě Bruntálských. A ve stejné době nebo jen o něco málo později to schválil také Uničovským. Jedná se o zapadlé lokality, jejichž zrod nejspíš souvisí s trvalým hladem Přemyslovců po stříbře. V oblastech kolem Bruntálu se totiž nacházela rudonosná ložiska, a protože životní podmínky v tomto koutě země (Jeseníky) byly natolik tvrdé, bylo potřeba nově příchozí nějak chránit. A stalo se tak formou městských práv. Toto je počátek zrodu městského stavu v českých zemích, kdy mluvíme o právních městech, nikoli o velkých, bohatých a lidnatých aglomeracích, jako bylo podhradí Pražského hradu nebo na Moravě Olomouc.
V případě Uničova je však geneze trochu složitější, protože tam žádné stříbrné doly nejspíš nebyly. Zdá se proto, že samotný Uničov měl být jakýmsi zázemím pro podnikatele, kteří se snažili rudy z ložisek v Nízkém Jeseníku získat.

Žemlička: K tomu je třeba říci, kdo to byli lokátoři a jaký měli při zakládání středověkých měst smysl. Byla to vrstva podnikatelů, kteří vstupovali do vztahu s objednavatelem, v této době většinou český král, který vyjednával, za jakých podmínek bude město zřízeno, založeno, vybudováno. Vyjednával, odkud a kolik by těch osadníků přišlo, ale také kolik budou platit daní ze svých domů, přiměřených lánů, jak se bude odvíjet soudnictví. Většinou se ten lokátor stával rychtářem a pobíral třetinu ze soudních poplatků a z pokut, dvě třetiny náležely komoře. Dokonce dochází i na rozměřování, kdy se lokátor podílel na tom, jaký obvod by město mělo mít. Byla to tedy osoba veskrze důležitá, později odměňována tím, že získávala úřad městského rychtáře, což byla zase persona, kolem které se soustřeďoval všechen život právního města.

Klápště: Archeologie by především ráda poznala historickou scénu, na níž se celý ten děj odehrával. Rádi bychom věděli, jak ta sídliště vypadala a jaký byl rámec každodenního života těchto útvarů. Odpověď se skládá postupně z archeologických výzkumů v těchto oblastech, které se velice intenzivně rozvinuly po roce 1989 v souvislosti s rekonstrukcí historických jader a tak dále.
U Bruntálu spíše šlo o rozvolněnou sídelní strukturu, která byla vázána na kostel, který tam už po různých přestavbách nestojí, a která vypadala úplně jinak než dnes. U Uničova je naše odpověď úplnější. Zdá se, že toto město, které má příznačný kruhový půdorys, začalo vznikat už v průběhu 13. století ­ čili základní schéma města, alespoň co se týká velkého náměstí, a základní komunikační osnova už existovaly v této době.

archeolog Tomáš Zeman z Archaie Olomouc:
Ještě před vlastním založením Uničova počátkem 13. století, ještě před dobou, kdy kolonizátoři vytyčili hradby a prostor původního středověkého města, se starší osídlení, zhruba z 11. a 12. století, nacházelo na západním okraji dnešního Uničova, na vrchu Šibeník. Při záchranném archeologickém výzkumu se tam podařilo odkrýt část pohřebiště právě z 11. a 12. století a zhruba kilometr a půl jižním směrem od něj se podle povrchových nálezů mohlo nacházet sídliště, osada, která předcházela době založení města a která by také mohla být datováno do 11. a 12. století.

vedoucí odboru kultury Městského úřadu Uničov Nikola Hirnerová:
Ve středověku měl Uničov dva až tři tisíce lidí a jeden a půl hektaru velké náměstí. To svědčí o tom, že zakladatelé měli představu, že to město bude skutečně významné. Uničovské náměstí má lichoběžníkový tvar a uprostřed je radnice, původně kupecký dům, kde se přeměřovalo a převažovalo zboží, které sem kupci přivezli a mohli zde obchodovat. Uničovské náměstí je veliké, protože Uničov měl jako první město na severní Moravě už od 14. století právo konat osmidenní výroční trh. Listina Jana Lucemburského z roku 1324 dokládá, že Uničov měl ve středověku vydlážděné náměstí a zřejmě i příjezdové cesty, jak dokládají archeologické nálezy.
Jednou z výhod města byl pocit bezpečí, které bylo zajišťováno kromě jiného i hradbami. Bezpečně víme, že Uničov byl obehnán hradbami už na počátku 14. století, protože v listině krále se uvádí, že peníze může Uničov využít na obnovu hradebního zdiva. Do města vedlo pět bran, do dnešních dob se dochovala pouze jedna, respektive její vnitřní část. A také se nám zachovala zbrojnice, ve které dnes sídlí muzeum.

Kdo vlastně mohl takové město založit? Musel to být panovník? Nebo člen vládnoucího rodu? Nebo to mohla být i místní vrchnost?
Wihoda: Lokace města byla zprvu definována mezi panovníkem nebo zeměpánem a obcí. Teprve později, jistě však již v průběhu a zejména v závěru 13. století, do toho procesu začala vstupovat církevní vrchnost, zejména biskupové, potom případně představitelé nejvýznamnějších šlechtických rodů.
Města, jak je známe dnes, náměstí, radnice, to všechno je výsledek dlouhého a postupného vývoje, kdy obce měly dostatek peněz a mohly si něco takového dovolit. Příkladem je Bruntál, kdy víme, že Bruntál byl „městem“ po dlouhé dekády v podstatě jen tím právem, které nebylo vidět. Čili byli tam podnikatelé, kteří byli městským právem chráněni, a centrem okrsku byl kostel ve Starém Městě u Bruntálu, nikoli dnešní Bruntál. Podle našich současných poznatků se tam osídlení přesunulo až v průběhu 13. století. A samotný lokační průběh města, právní propůjčení, mohlo trvat řadu let (v některých případech se ta lokace vůbec nezdařila).

Žemlička: První města nebyla od vesnického okolí takřka k rozeznání. Spojovala je comunitas, městská obec. Terminologie byla v prvních fázích dokonce tak rozkomíhaná, že písaři příslušných listin nevěděli, jak to místo označit. Buď latinsky „civitas“ nebo „oppidum“. A v případě Uničova se objevuje zajímavá formulace „nova villa“, tedy nová vesnice. Podstatné bylo, že městská obec získávala z toho zemského práva svou imunitu a že na území té obce se tvořilo právo, které se lišilo od práva, které bylo za hradbami.
Ve 13. století byla většina měst královských, ale už v jeho druhé polovině se začínají objevovat i města další, u kterých však býval často vynucován souhlas panovníka. Nemusel být imperativní, ale pro všechny případy bylo pro pozemkové vrchnosti dobré, když takový souhlas měly.

Klápště: Spontánně mohlo vznikat osídlení na místech příhodných pro založení města. Ale samotný městský počátek byl spojen s uspořádáním prostoru. Někdo musel rozhodnout, jaké tam budou parcely, jak budou vyměřeny a jak budou zatíženy právy a povinnostmi. Základní schéma tohoto typu šlo udělat poměrně rychle a z písemných pramenů víme, že to byla skutečně otázka událostí. Postupné naplňování městského prostoru až po ty „hodiny na radnici“ je úkol pro řadu generací. A právě dlouhodobost zakládání měst je jedním z nejpodstatnějších výsledků historického bádání konce 20. století.

Wihoda: Hovoříme o Bruntálu, Uničově, ale míjíme Olomouc nebo Prahu. To nás přivádí k otázce, co bylo pro „zeměpána“ jednodušší: založit město na „zeleném drnu“ nebo investovat úsilí do starých sídelních aglomerací.
Ukazuje se, že například Olomouci, Znojmu, ale i Praze se lokační proces v první fázi vyhnul, protože tam byly velmi složité právní poměry. Sídlily tam různé instituce, které byly chráněny listinami, měly svá vlastnická práva. Panovník musel nezřídka přistupovat na právo nucené směny, kdy přinutil církevní instituce, aby své majetky, které měly být zakomponovány do budoucího města, vyměnily za jiné. To osvětluje, proč v první vlně zakládání právních obcí chybí ty nejbohatší lokality, kde byla úroveň života nesrovnatelně vyšší než v Uničově nebo Bruntále.

Jak to bylo s počátky Prahy? Tady se o založení na „zeleném drnu“ asi hovořit nedá.
Žemlička: Úplné počátky jsou spojeny s Pražským hradem, kdy vzniká na obou březích Vltavy podhradí. Konstitutivní počátky se obvykle pojí s rokem 1230, kdy podle zprávy nechal král Václav I. opevnit Město pražské. Město pražské, původně jenom Civitas Pragensis, se rozkládalo na území dnešního Starého Města pražského. To byly konstitutivní počátky. V roce 1257 Přemysl Otakar II. pod Pražským hradem zakládá dnešní Malou Stranu, ale oproti staropražskému civitas ji nazývá Novým Městem pražským, Nova civitas, Nové město pod Pražským hradem. Karel IV. pak zakládá v polovině 14. století Nové Město pražské. A to ještě nepočítáme, že tady vzniká další samostatná obec, to je Vyšehrad, která patřila jiné církevní vrchnosti, vyšehradské kapitule. Anebo městečko Hradčany v zápolí Pražského hradu, které mělo za svého pána purkrabího Pražského hradu. Takže pětiměstí, trojměstí, to je i v evropských rozměrech něco unikátního.

Klápště: Často mluvíme o dvou etapách urbanizace českých zemí ve středověku. Praha je však výjimkou v míře kontinuity mezi nimi. Je to výjimečný areál, který na východě střední Evropy nemá srovnání. Uspořádání veřejných prostranství, domy, to je něco, co nikde nenajdeme, to nemá Vratislav, to nemá Krakov, to je naprostá výjimka. A při stavbě obchodního domu Palladium byl objeven jeden z nejpozoruhodnějších románských domů v Praze, palác (paláce máme dva, nanejvýš tři, známý je ten v Řetězové ulici), který byl vynikající stavbou. Jenže v době založení pozdějšího Starého Města pražského byl na špatné adrese, takže palác zbourali a přestěhovali se do areálu vymezeného hradbami. Takovou váhu mělo vymezení městského areálu. To určovalo území, na něž se vztahovalo městské právo, takže ti, kteří usilovali o vynikající postavení v dané komunitě, museli bydlet tam.

Vznik středověkých měst je často spojen s příchodem nového obyvatelstva odjinud. Jak můžeme charakterizovat národnostní složení středověkých měst?
Wihoda: To je velmi jednoduchá otázka, na kterou lze jenom velmi obtížně odpovědět. Například v průběhu 20. století existovaly celé vlny zájmu, kdy se studovala, zkoumala a zevrubně probírala etnicita v českých a moravských středověkých městech. Ta diskuse probíhala až do 60. let 20. století a ukázala, že prameny připouštějí několikerý výklad.
Zaprvé totiž není jasné, jestli z osobního jména nějakého měšťana lze usuzovat na jeho etnicitu. Máme typicky německá jména a pak máme obecná jména jako třeba Jan, která mohou být psána různými způsoby, takže tam nelze nic bližšího dokázat. Dále pouze některá města, ne zdaleka všechna, mají k dispozici takový materiál, například účetní knihy, berní rejstříky, že lze takto obyvatelstvo zkoumat. Nelze se tedy pohybovat jinde než v kategorii dohadů.
Otázka, jestli se města v průběhu středověku počešťovala a za husitské revoluce tam převládl český živel, zatímco německý ustoupil do katolických měst, jak je to zpravidla vykládáno, zůstává otevřená. Lze pouze postupovat případ od případu. Berní rejstříky nebo různé účetní prameny jsou vynikajícím způsobem dochovány například pro Brno, pro pozdější středověk třeba pro Znojmo. Ty například ukazují, že tam byla obrovská mortalita v mužské složce obyvatelstva. Máme tam mnohonásobné vdovy, které řešily neustále své postavení z hlediska dědických nároků. V Brně lze některé rodiny sledovat ve dvou třech generacích a pak mizí. Co se nimi stalo? Odstěhovaly se? Vymřely? Toto jsou všechno otázky, které klade nová medievistika, kterou spíše než etnicita zajímá sociální prostředí.
Dále lze uvažovat o vztazích jihomoravských měst k Vídni, kdy se může předpokládat, že když byla nějaká kupecká rodina ve Vídni, jeden ze synů se mohl usadit třeba v Brně nebo Olomouci a zařídit tam jakousi filiálku. To znamená, že to souviselo i s obchodem. Víme, že se přes Opavu vozilo víno do Polska. Víno se vozilo z Uher, čili tam lze vysledovat určité vazby v tomto směru.

ředitel Regionálního muzea v Kolíně Vladimír Rišlink:
Město Kouřim bylo ve středověku značně významné. Kromě toho, že to bylo centrum obchodu, že to bylo královské město, to bylo správní centrum Kouřimského kraje, který zabíral zhruba východní polovinu dnešních středních Čech. Je paradoxem dějin, že ve středověku měla Kouřim pravděpodobně větší počet obyvatel než dnes. Odhaduje se, že na konci 15. století tady mohlo žít až 3.000 obyvatel. Město bylo střediskem obchodu, řemesel, pořádaly se tady trhy, výroční jarmarky. Řada zdejších měšťanů se kromě obchodu věnovala i zemědělství. Na předměstí se nacházela řada hospodářských dvorů, stodol a dalších hospodářských staveb, které k tomu všemu patřily.
V Kouřimi byla samozřejmě i škola, protože tomu odpovídal význam města. Byla při zdejším farním kostele sv. Štěpána, do dnešní doby se její budova bohužel nezachovala. Město mělo celou řadu reprezentačních staveb. Kromě radnice, která dodnes, přestavěna v barokním stylu, stojí uprostřed náměstí a slouží jako muzeum, to byla řada měšťanských domů. Ty byly ale mnohokrát poškozeny různými požáry, naposled roku 1811, a do dnešní doby si žádný nezachoval svou středověkou podobu.

Která česká a moravská města vzniklá ve středověku byla významná, důležitá i jako centra dálkového obchodu?
Žemlička: Především šlo o města na dálkových komunikacích, které se víceméně sbíhaly v Čechách k Praze a na Moravě k Brnu a ke Znojmu. A potom to byla města jako Litoměřice, Žatec nebo Kadaň, která taky ležela na důležité komunikaci. Z jihu to pak byly Přemyslem Otakarem II. založené Budějovice. A potom i město Prachatice, které patřilo vyšehradské kapitule a mělo úžasnou výhodu, že leželo na takzvané zlaté stezce, kudy byla transportována sůl ze Solné komory v Rakousku, ze Salcburku, z okolí Hallu. Sůl byla nezbytná a ve středověkých Čechách velice drahá. To město pak ze svých celních výsad, které obdrželo od kapituly a také od panovníka, dokázalo těžit.
Na Moravě to byla už zmíněná Opava, která ovládala obchod celé přilehlé moravsko-slezské oblasti. Bylo to Brno, kde se sbíhal obchod od Vídně, z Uher, samozřejmě dovoz uherských vín. Do Uher se vyváželo olovo, které bylo nezbytné k tomu, aby v Uhrách prosperovala zlatnická výroba.
Máme ale i drobná lokální centra. Například v první fázi by se mělo počítat s Jihlavou, kde byla kolem poloviny 13. století velká produkce stříbra. Známe kontakty jihlavských s jihem, s Řeznem, kam putovalo jihlavské stříbro. Často nevíme, za jaké komodity. S těmi se možná setkáváme v Praze na dvoře přemyslovských králů, kde se objevují věci až z Orientu. Přemyslovští králové znali a využívali institut nucených dálkových cest. Takže když si nechali zřídit město, měli zájem o to, aby městem procházela obchodní komunikace, a přikazovali, aby z hlavní trasy byly obchodní cesty odkloněny právě přes toto místo. Například v Poličce, jejíž lokační listina pochází z roku 1265, Konrád z Limberka, zřejmě zkušený a hlavně protřelý muž, zařídil, že cesta, která vedla od Hradce směrem na Vysoké Mýto a dále k jihu, byla nuceně přeložena do Poličky. Jelikož praktický život si pak ale žádal něco jiného, Polička na tom moc nezískala, ten, kdo získal, bylo více Vysoké Mýto, Svitavy.

Klápště: Pro města v českých zemích nebyl dálkový obchod určující. Pro města v těchto zemích, a to je jeden z určujících znaků měst mladšího středověku, bylo specifické spojení měst a jejich zázemí. Základním mechanismem byl městský trh, který hrál obrovskou úlohu.

Žemlička: Nejstarší vrstva měst je totožná se sítí starých hradských center, která tady fungovala už od 10. století. Litoměřice, Žatec, Hradec Králové, Chrudim, Čáslav, Brno, Olomouc, Znojmo a tak dále. Zajímavé je, že jako centra správy tato města přetrvala do dnešních dnů. Základy, které tam byly vytvořeny, byly totiž snadněji přejaty městy, která se tam formovala kolem poloviny 13. století. Tato místa tak měla výhodnější pozici oproti těm čerstvě zakládaným, která si musela prostor k životu teprve vydobývat. Například budovat síť vesnic, s kterými by nějak hospodářsky komunikovala. Některá města to dohnala, třeba České Budějovice, některá ne a zůstala uzavřena v lokálních měřítkách.

Klápště: Do této kategorie se velmi rychle vyšvihl Most, který navazoval na poměrně skromné předpoklady. Byl totiž centrem velmi úrodného regionu a zároveň měl přes kopec vynikající odbytiště, krušnohorskou oblast, která prožívala velký hornický boom a tak dále.

Wihoda: A naopak můžeme zmínit případ Bruntálu, kde se počáteční očekávání zjevně nesplnilo. Přestože měl Bruntál právo cla, ležel na dálkové stezce, výnosy z těžby nakonec plynuly zejména do Opavy. Samotný Bruntál, přestože byl stolicí magdeburského práva pro celou severní Moravu až do půlky 14. století, se v podstatě nikdy nevymanil z rozměru menšího sídliště.

vedoucí odboru kultury Městského úřadu Uničov Nikola Hirnerová:
Až do poloviny 14. století Uničov vcelku dobře prosperoval. Teprve v polovině 14. století všechna práva, která Uničov měl (tedy i právo magdeburské a to, že byl odvolací stolicí pro všechna města v okolí), přechází na Olomouc.
Zakladatelé města předpokládali, že se zde nacházejí významná naleziště stříbra. Jejich předpoklad se neukázal úplně reálný. Jsou zde spíše zásoby železné rudy. Město tak nezískalo takový význam jako třeba Kutná Hora.

ředitel Regionálního muzea v Kolíně Vladimír Rišlink:
Kouřim byla při svém založení koncipována jako důležité správní centrum, čemuž odpovídá i její urbanistická struktura. Osud tomu chtěl trochu jinak. Na konci 13. století v blízkosti nečekaně vznikla Kutná Hora, která Kouřim hospodářsky omezila. A velkou pohromu představovala třicetiletá válka; málokteré město v Čechách bylo tak postiženo válečným běsněním jako Kouřim.



Víme něco o tom, jak vypadalo vybavení středověké domácnosti?
Klápště: Hodně lidí žilo na poměrně malé ploše a museli nějak zacházet s odpadem. V Praze a všech menších městech tak byla zavedena pravidla, že musely vznikat odpadní jímky nebo způsoby, jak odpad dostávat ven. Do toho odpadu se pak dostávaly části výbavy domácnosti a mohli bychom začít jmenovat všechny složky hmotné kultury: keramika, sklo, dřevěné nádoby a tak dále. Asi by nás překvapil velký podíl dřevěných nádob, což známe také z ikonografie. Někdy se středověku říká, že to byla doba dřevěná, dřevěné náčiní mělo velikánskou úlohu. K tomu bychom přidávali další části, otázky výživy a tak dále.

Odpadní jímky primárně plnily také funkci záchodů. Lze z toho, co tam jste dnes schopni ještě nalézt, zjistit něco o zdravotním stavu tehdejších obyvatel?
Klápště: To začalo někdy v 70. letech ve Velké Británii, kdy se při pylových analýzách začaly objevovat zvláštní útvary, který dokázali rutinně determinovat parazitologové. Jsou to obaly vajíček střevních parazitů, škrkavky, tenkohlávci a tak dále. Pochopitelně první informace říká, ti lidé byli postiženi těmi parazity. Jenže tento nález, jeden z nejmenších archeologických nálezů vůbec, má možná ještě jednu důležitější výpověď. V principu nebyl oddělitelný oběh pitné užitkové vody od vody odpadní. Obaly od těchto vajíček totiž známe nejen z míst, kde si to umíme představit, ale i na dnech studní. Takže přes všechnu starost a péči městských otců, přes budování jímek a různé izolační vrstvy se nikde nedařilo zabránit kontaminaci. To je obrovský problém, který eskaloval v epidemie, než se začaly budovat vodovody. U nás začíná proces postupného dodávání vody za Jana Lucemburského a je to vždy někde stranou městského areálu, v kašnách a významných domech. To byl jediný krok, který tomu mohl zabránit.

S vyšším stupněm civilizovanosti středověkých měst souvisí i dlažba na veřejných prostranstvích. Kdy se to posouvá k novodobějším standardům?
Žemlička: O dlažbě většinou kroniky a zprávy mlčí. Je ale například doloženo, že před polovinou 14. století dlažba existovala v malinkém městečku v Davli. V Praze, která byla nedaleko a civilizačně o dost jinde, tak můžeme v druhé polovině 14. století s těmito prvky s určitostí počítat. Samozřejmě to souvisí s různými dalšími opatřeními po požárech, které města devastovaly hluboko do 19. století. Bylo proto velice důležité od začátku město nějak budovat a v průběhu utvářet tak, aby bylo těmto katastrofám zabráněno.'
Například jsou dochovány z 15. století protipožární řády, kdy se nařizovalo, že na rohu každé ulice má stát káď naplněná vodou. Víme to z pramenů díky tomu, že když se rozjařená mládež vracela večer z krčem, kádě porážela a vodu vylévala, což byl důvod, aby zasáhl městský rychtář. A to se pak dostalo do nějakých zápisů.
Základním předpokladem k úklidu veřejných prostranství byl zpevněný povrch. Když už mluvíme o Praze, tak kdybychom si stoupli na Staroměstské náměstí před Týnskou školu, stáli bychom pod nejstarším podloubím, které u nás je, bylo tam již kolem roku 1300. A pata toho podloubí se nijak podstatně nezměnila. Tím není řečeno, že tam byl pořádek, ale byl tam vyrovnaný povrch, který už nenarůstal a který mohl být pravidelně nebo nepravidelně uklízen. Musíme prostě rozlišovat. Zpočátku jsme tady mluvili o městech 13. století, ale něco jiného už bylo město druhé poloviny 13. století a něco jiného město 14. století a tak dále.

Důležitou změnou je nahrazení otevřeného ohniště uprostřed domu kachlovými kamny. Kdy k tomu dochází?
Klápště: To je jeden z největších převratů v kultuře bydlení. Je otázka, jak to předtím bylo s tím otevřeným ohněm, jak to bylo s odvodem kouře. Rekonstruovány jsou různé důmyslné dýmníky a odvody kouře. Situace asi nebyla tak primitivní a jednoduchá, jak jsme si ještě nedávno představovali.
Otopná zařízení s kachlem nastupovala postupně, je to otázka poměrně dlouhé historie. Nejstarší kachle známe z konce 13. století, ale přesně nevíme, k čemu sloužily. Nejspíše nesloužily ve středověkých kamnech, ale asi se uplatňovaly v klenbě u jednoduchých pecí. Kamna jako nástroj nepřímého vytápění potřebovala vybudovat v domě malou, dodatečně vloženou místnost, která byla černou kuchyní a odkud bylo obsluhováno otopné zařízení v hlavní obytné místnosti. To je dost složitá operace. Jakmile to bylo hotové, mohli začít stavět kachlová kamna, která ještě neměla otočené topeniště do vytápěného prostoru. Bylo to uzavřené těleso, které vydávalo příjemné teplo a které neslo výzdobu pro nás často udivující.
Tím, že se objevilo v domě něco tak úžasného jako otopné zařízení, se změnila hlavní obytná místnost. Do té doby byly místnosti podstatně vyšší. Když tam vstoupila kamna, strop se snížil do úrovně pro nás samozřejmé. Stěny přestaly být černé a nevzhledné, ve skromnějších domech je pokrylo bílé vápno, v náročnějších domech se objevilo dřevěné táflování. A začala historie obytného interiéru. To je začátek toho, čemu říkáme světnice a ve světnici teplo u kamen.
Kachle v Praze nastupují spíš ve druhé půlce 14. století. Rozhodně výrazná produkce kachlů u nás byla už před počátky husitských válek. Skutečný rozmach kachlových kamen spadal ale až do druhé poloviny 15. století a první poloviny 16. století, do zlatého věku českých měst. Z té doby pochází valná většina kachlů, které zdobí naše muzea.

ředitel Regionálního muzea v Kolíně Vladimír Rišlink:
Hradby byly založeny současně s městem v polovině 13. století, takže už v roce 1261, kdy se zachovala první zmínka o městě, jsou v listině krále Přemysla Otakara II. dávány za vzor městu Přelouči. Do dnešní doby se zachovaly v poměrně kompletním stavu. Byly několikrát upravovány, naposledy na přelomu 15. a 16. století, kdy bylo městské opevnění zdokonalováno.
Postupně chátrat začaly po třicetileté válce. Týká se to především hradebních bašt, které se až na jednu jedinou výjimku zachovaly pouze v podobě zříceniny. Na obvodu města najdeme osmnáct z dvaceti hradebních bašt.
Městské opevnění chránila městská branná hotovost ve středověku. Ostraha městských hradeb byla v kompetenci městských cechů a pod dozorem městské rady. V branách, v jejich horních podlažích, se nacházely zbrojnice, kde byla uložena zbroj a zbraně pro městskou hotovost. Městské brány se otevíraly při rozednění, zavíraly se hodinu před setměním, kdy se z kostelní věže ozývalo klekání. Poté do města nebyl nikdo vpouštěn. Jakékoli nelegální překonání městských hradeb se trestalo velmi krutými tresty. V některých případech i smrtí. Čtyři hlavní městské brány doplňovala ještě jedna menší, pátá brána, který se nazývala Katova fortna a nacházela se pod kostelem svatého Štěpána. Touto bránou měl právo do města vstupovat mistr popravčí, který bydlel na Kolínském předměstí. Je to taková připomínka skutečnosti, že Kouřim měla v minulosti útrpné právo a měla právo udělovat hrdelní tresty všem provinilcům. Od 14. století mohly mezi ně patřit i nižší šlechtici, jako zemané a rytíři.

Byl hodně jiný jídelníček středověkých obyvatel našich českých a moravských měst, než je ten náš současný?
Klápště: Ten rozdíl byl velikánský. Zůstaneme asi u obecných charakteristik. Obecně platí, že vzestup mladšího středověku byl živen obilím. Lidé konzumovali obilí, různé kaše a tak dále. To, co patří k výsledkům zprostředkovaným archeologií, je upozornění na velikánskou úlohu prosa. Pokud nejsme makrobiotici, je to pro nás překvapivé. Archeobotanikové tvrdí, že proso mělo ve středověku stejnou úlohu jako brambory v nedávné době u nás. Tam, kde jsou odpadní jímky s nevábným obsahem, jsou nažky fíků. Lidé zde tedy konzumovali úplně běžně fíky, tak často jako jablka. Takže import musel být masový. Odkud a jak se sem dovážely, je otázka, na kterou není jasná odpověď. Lidé také sbírali různé lesní plodiny. V oblastech, jako je Most, se objevují moruše a přirozeně maso. A je možná třeba podotknout, že města měla výrazně agrární charakter, zelenina se pěstovala většinou uvnitř města, stejně tak se tam chovala zvířata. Ty světy nebyly striktně oddělené, jak bychom si představovali.

V čem vidíte nejvýznamnější civilizační roli středověkých měst? Je to v jejich důležitosti pro ekonomiku země? V právním povědomí jejich obyvatel? Nebo ve vzrůstu hygienických a civilizačních standardů? Co z toho pokládáte za nejdůležitější? Kdybyste měl vybrat jeden z těch fenoménů?
Klápště: Je to velmi podstatné dědictví. Historická města jsou v podstatě kulisy. Život, který z nich dávno odešel, by pro nás byl cizí a asi nepřijatelný. Ale je to svět, který je nám pořád velmi blízký. Když mluvíme o Uničově, vybavíme si náměstí a město a je to pro nás velikánská hodnota. Takto bychom mohli naše města probírat jedno po druhém. Je to prostě kus našeho hodnotového světa, to je pro mě to největší dědictví.

Wihoda: Vypomůžu si oblíbeným bonmotem, že středověk končí s prvními údery radničních hodin.
Městské obce byly centry, kde docházelo k velmi intenzivnímu dialogu mezi domácími předpoklady a proudem zahraničních inovací. Byla to sídliště, která přijímala a dále rozvíjela impulsy technologické, kulturní, normy a vzorce chování a jednání z evropského západu. Města se tak stala jakýmsi symbolickým svorníkem mezi českou společností a společností evropského západu.

Žemlička: Města, o kterých tady mluvíme, se váží především ke 13. století. To byl obrovský přelom, mluví se o změně, transformaci a podobně. Já bych ta města oceňoval hlavně v tom ohledu, že jejich prostřednictvím byly bořeny staré bariéry, ekonomika dostávala nové impulsy, mizel naturální ráz společnosti a ekonomika začala být tržní. Začaly se tak rozvíjet základní společenské vztahy na bázi komunikace města s venkovem. I když do toho samozřejmě vstupovala řada dalších faktorů.

(redakčně kráceno)