Smlouva ČSR – SSSR 1943; pouto nebo objetí

Spojenecká smlouva mezi Československem a Sovětským svazem z roku 1943 byla vrcholem Benešova diplomatického úsilí. A záštita tak silného partnera se oproti odmítavým stanoviskům západních spojenců jevila jako nesmírně výhodná. Ve skutečnosti jsme se vrhali do náruče, ze které bylo téměř nemožné se vytrhnout.  

O spojenecké smlouvě mezi ČSR a Sovětským svazem z roku 1943 v Historii.cs z 28. prosince hovořili historici Jiří Friedl z Historického ústavu AV a Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny AV. Pořadem provázel Vladimír Kučera.

Ze současného hlediska se zdá, že podpis československo-sovětské smlouvy byl záležitostí naivní až pošetilou. Bylo tomu skutečně tak tehdy v historických souvislostech, v roce 1943?
Friedl: Z dnešního pohledu se nám československo-sovětská smlouva může zdát naivní, ovšem tehdy byla jiná situace. Pro Beneše to znamenalo nepochybně velké diplomatické vítězství, protože se jednalo o smlouvu mezi malým středoevropským státem a postupně vznikající supervelmocí. Beneš byl navíc diplomat staré školy, takže byl přesvědčen, že když bude uzavřena smlouva, bude se také dodržovat. A že je lepší, když už Rudá armáda vkročí do střední Evropy, jak se na sklonku roku 1943 očekávalo, mít se Sovětským svazem regulované vztahy.
Něco podobného můžeme vidět v meziválečném Polsku. Zahraniční politika rovnováhy Jozefa Pisudského ve 30. letech vycházela z představy, že nacistické Německo a Sovětský svaz jsou státy s tak odlišnými režimy, že se mezi sebou nikdy nemohou dohodnout, a úkolem Polska je udržovat jakousi rovnováhu. Tedy nedráždit ani jednoho ani druhého souseda, kteří byli navíc pokládáni za úhlavní nepřátele. Tuto roli měly plnit pakty o neútočení z roku 1932 se Sovětským svazem a z roku 1934 s nacistickým Německem.

Smetana: Za Benešovým rozhodnutím podepsat smlouvu se Sovětským svazem (a byl to skutečně jeho nápad) byla rozhodně racionální rozvaha, která však vycházela ze zkušenosti Mnichova, jakkoliv to tím nechci ospravedlňovat. Nicméně Beneš si už krátce po Mnichovu řekl, že Západ selhal a že je potřeba hledat jiné geopolitické zajištění v prostoru mezi Německem a Ruskem. A vzhledem k tomu, že o Německo se opřít nelze, je třeba hledat spojence na východě, protože Západ je zkrátka příliš daleko. Byla to tedy geopolitická rozvaha.
A jestli hovoříte o naivitě, myslím si, že notná porce naivity v Benešově vystupování vůči Sovětskému svazu byla ještě před Mnichovem. V roce 1935 u příležitosti podpisu první československo-sovětské smlouvy, která byla ještě fixována na rozhodnutí Francie, zda pomůže nebo nepomůže, byly v Sovětském svazu Benešovi vystavěny doslova a do písmene klasické potěmkinovské vesnice. Beneš se pak vrátil s takovým nadšením z fungující sovětské společnosti, že tím do značné míry znechutil konzervativně laděné diplomaty a politiky na Západě. Tehdy byl poprvé označen v podstatě za naivního přívržence bolševického Ruska.
Je ovšem samozřejmě pochopitelné, že po roce 1938 začal hledat jiného spojence. Benešova geopolitická rozvaha šla dokonce tak daleko, že je potřeba dosáhnout společné hranice se Sovětským svazem. Zdá se tedy, že Beneš začal už tehdy uvažovat o tom, že se vzdá Podkarpatské Rusi a za to, že dosáhne té společné hranice.

historik Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy:
Jednání o uzavření spojenecké smlouvy navazovala na předchozí jednání s Velkou Británií. Především ohledně otázky mnichovské dohody, obnovy Československa v předmnichovských hranicích. A objevil se samozřejmě také požadavek na vyřešení menšinové problematiky, a tady se sovětská podpora československým požadavkům, především z hlediska obnovy Československa v předmnichovských hranicích, jevila jako důležitá karta právě i ve vyjednávání se západními spojenci. Nicméně ukázalo se, že při ta smlouva činila československé exilové vládě určité problémy především pro britský postoj. Už od počátku je tak vidět, že smlouva mohla mít některá pozitiva, například pro zabezpečení některých československých požadavků, ale zároveň už od počátku komplikovala právě postavení Československa.

historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Beneš si sliboval od podpisu československo-sovětské smlouvy posílení role československé vlády v exilu. Smlouva posilovala mezinárodní zakotvení Československa pro poválečné období. Neměla to být smlouva izolovaná. Měl to být konstrukt bilaterálních smluv s velmocemi. Jak se bohužel ukázalo, odpor Američanů a Britů celý tento systém znemožnil. Smlouva tak zůstala izolovaným aktem, který nemohl mít takový dosah, jako by měl komplex tří smluv.

Rozhodně do toho zasahovalo české rusofilství, které bylo velmi intenzivní. Jak se vlastně tento vztah zrodil?
Friedl: Jednou z důležitých příčin byla absence bezprostřední zkušenosti s Ruskem, s ruskou společností, s ruskou monarchií, mluvíme-li o období před první světovou válkou. Měli jsme to Rusko zidealizované, měli jsme o něm představu ochránce Slovanstva před zlými Němci a tak dále. Lidí, kteří se do Ruska dostali, vrátili se zpátky a vyprávěli, jak to tam ve skutečnosti vypadá a funguje, bylo příliš málo na to, aby přesvědčili zbytek společnosti. Většinou je nikdo neposlouchal.
Mám pocit, že třeba v meziválečném období, byl vztah Československa k Sovětskému takovou smíšeninou obdivu a jistých obav. Obdiv vyplýval z tradičního rusofilství a z toho, že některým, kteří se dostali do Sovětského svazu, bylo podobně jako Benešovi ukázáno pouze to hezké, Potěmkinovy vesnice. A i když zde byli lidé, kteří zažili na vlastní kůži bolševický teror, třeba legionáři nebo Češi, kteří se účastnili Interhelp, bylo jich příliš málo na to, aby tomu zbytek společnosti uvěřil.
Ve srovnání s polským národem jed to značný rozdíl. Poláci totiž měli díky tomu, že velká část Polska po dělení na konci 18. století připadla Rusku, bezprostřední zkušenost s ruskou monarchií, s Ruskem. A polsko-bolševická válka způsobila také velmi bolestnou, krvavou a zároveň bezprostřední zkušenost s bolševickým režimem. Toto nám chybělo.

historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Rusofilství i za druhé světové války významnou roli. A když Rusové po německém útoku v červnu 1941 začali tvrdě tlačit na obnovu všeslovanské myšlenky, české rusofilství to ještě akcelerovalo. Když se podíváme na myšlenku všeslovanských kongresů, které začínají už v roce 1941 v Moskvě, vidíme, že Rusové zneužili všeslovanské myšlenky jako svého politického nástroje. Československá strana pak v tomto ohledu byla nejvstřícnější ze všech slovanských národů ve vztahu k Sovětskému svazu.

historik Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlova:
Slovanská karta v Benešově politice má své místo, ale je třeba vidět, že tomu vychází vstříc i sovětská politika. Ta totiž jakoby potlačuje některé prvky otevřené podpory Komunistické internacionály, vedoucí až k jejímu rozpuštění, a zdůrazňuje slovanský charakter Ruska, velmoci, která vede válku s Německem. To samozřejmě padalo na úrodnou půdu i v rámci české politiky v exilu.

Vím, že historie nemá ráda slovo kdyby, ale je tu takový bod, o kterém se málo mluví, málo ví dokonce, a to naděje, že může vzniknout československo-polská nebo polsko-československá konfederace, která by změnila poměr sil uprostřed Evropy. Jak to s ní bylo? Byla plánována? A pokud ano, proč nevznikla?
Friedl: Úvahy o vzniku československo-polské konfederace se objevují nedlouho po vypuknutí druhé světové války. Hodně populární jsou tyto úvahy v polské historické tradici, ale objevuje se zejména u britských politiků. Za jednu z příčin vypuknutí druhé světové války byla totiž chápána balkanizace středovýchodní Evropy. Tedy to, že státy, které vznikly po první světové válce, byly mezi sebou natolik rozhádány, že se pak staly snadnou kořistí nacistického Německa, potažmo jednou z příčin vypuknutí druhé světové války. Určité sjednocení středovýchodní Evropy pak bylo spatřováno právě ve vzniku československo-polské konfederace. Britové si říkali, že by to nemuselo být úplně až tak obtížné, zvláště když si oba národy docela dobře rozumějí z jazykového hlediska.
Podrobněji se o otázce československo-polské konfederace začíná hovořit mezi československou a polskou exilovou reprezentací v roce 1940. Zejména po pádu Francie v červnu 1940. Britové tlačili na Beneše, aby s Poláky jednal o hlubší spolupráci ještě na půdě Francie, ale Beneš argumentoval tím, že s Poláky nemůže jednat, dokud Československo nebude mít exilovou reprezentaci na stejné úrovni jako Polsko. (Polsko mělo v zahraničí
legální vládu, československý zahraniční odboj pouze Československý národní výbor.) To se stalo v červenci 1940, byť s přívlastkem prozatímní, čímž byl splněn jeden z hlavních Benešových požadavků na zahájení rozhovorů s polskou exilovou vládou v Londýně o plánu vytvoření československo-polské konfederace.
11. listopadu 1940 vydaly obě vlády slavnostně deklaraci, ve které proklamovaly, že Československo a Polsko hodlají po válce vstoupit do společného svazku. Nebylo to ale nijak podrobně specifikováno. Zároveň se rozběhla jednání mezi Benešem a polským premiérem, generálem Sikorskim, a hned na začátku bylo jasné, že představy jsou natolik rozdílné, že by bylo těžko možné dojít ke shodě. Poláci si představovali, že se bude jednat o svazek států, které budou mít společnou armádu, vládu, jednoho prezidenta nebo nějakou kolektivní hlavu státu. Vzhledem k tomu, že Polsko bylo početnější a politicky silnější, hrálo by v takovém svazku důležitější roli. A toho se báli českoslovenští politici a prezident Beneš. Beneš měl na mysli něco ve smyslu Malé dohody. Nechtěl společnou vládu, společnou armádu, ale přál si, aby byla zrušena celní hranice. To ale Poláci nechtěli, protože se báli větší ekonomické síly Československa.
Tyto naprosto rozdílné představy způsobily, že konfederace nemohla vejít v život. Ovšem byla tam celá řada dalších aspektů: rozdílný postoj k Sovětskému svazu v souvislosti se společnou československo-polskou hranicí. Pokud by mělo Československo sousedit se Sovětským svazem na Podkarpatské Rusi, muselo by to být jedině na úkor Polska. Znamenalo by to totiž uznání anexe západní Ukrajiny a Běloruska ze 17. září 1939 na základě tajného dodatku k paktu Ribentrop - Molotov. To samozřejmě Poláky dráždilo. Beneš také říkal, že je potřeba znát stanovisko Sovětského svazu. Naznačoval tím vlastně, že bez jeho souhlasu československo-polská konfederace vzniknout nemůže.
Když byl Sovětský svaz v roce 1941 napaden, dospěli někteří historikové k závěru, že západní spojenci udělali chybu. V této chvíli, kdy na tom byl Sovětský svaz nejhůře, před bojem pod Moskvou, na něm totiž bylo možné získat souhlas s československo-polskou konfederací.


Smetana: Ale oni se o to pokusili! Anthony Eden při jednáních v Moskvě 16. prosince 1941 začal hovořit o tom, jak stabilizovat prostor středovýchodní Evropy a že by bylo dobré vytvořit tam několik federací a specificky jmenoval plosko-československou. Nejvíce zajímavé na tom je, že Stalin s tím vyslovil svůj předběžný souhlas. V roce 1942 bylo ale zjevné, že Sovětskému svazu to nevyhovuje, takže československo-polskou konfederaci začal kritizovat sovětský tisk. A to, že k tomu má Sovětský svaz výhrady, ovlivnilo další Benešův postoj ke konfederaci, který byl stále kritičtější. A když v červnu 1942 přijíždí Vjačeslav Molotov do Londýna a hovoří s Benešem, československý prezident jasně říká, že kdyby se měl rozhodovat, jestli půjde s Poláky, anebo se Sověty, jednoznačně vybere ty druhé. Motivováno to možná bylo i nedávným příslibem podpory sovětské vlády pro obnovení Československa v předmnichovských hranicích, což byl slib, který ze Západu nikdy takto formulován nebyl. V důsledku tohoto prohlášení přichází tři týdny nato sovětské veto na konfederaci. Beneš sice projekt následně obhajuje, ale vždycky jsou tam zásadní „ale“ a vždycky říká, že když s tím nebudete souhlasit, konfederace prostě nebude. Podmiňováno to bylo samozřejmě i dalšími záležitostmi. Dohodou ohledně Těšínska, kdy Polsko mělo uznat, že patří nám. Nebo třeba i tím, že je potřeba, aby se polská společnost modernizovala a byl vykořeněn feudalism, jak Beneš opakovaně říkal. Takže Beneš si kladl další a další podmínky.
Osobně se kloním k názoru, že tento projekt nikdy nebyl jeho srdci příliš blízký. A jak později v sovětsko-polských vztazích narůstala krize, v jeho rozhodnutí ho to jenom posilovalo. Ostatně po jednoznačném odmítnutí konfederace ze strany Sovětů začíná v prosinci 1942 navrhovat vytvoření trojstranné, polsko-československo-sovětské aliance. Sovětský svaz se nejdřív nevyjadřuje, ale znovu říká, že polsko-československá aliance nepřichází v úvahu. Takže v březnu 1943 přichází Beneš s nápadem pouze dvoustranné československo-sovětské smlouvy s možností budoucího připojení Polska.

Friedl: Československo-polská jednání o konfederaci skomírají. Oficiálně sice probíhala ještě v roce 1943. V lednu 1943 byla dokonce vydána deklarace, která měla potvrdit touhu obou států vstoupit do společného svazku, ale ta deklarace byla už jen labutí písní celého projektu. Objev katyňských hrobů v dubnu 1943, který výrazně zhoršil plosko-sovětské vztahy a vedl k přerušení diplomatických kontaktů mezi sovětskou a polskou vládou, pak způsobil, že Československo už nemělo zájem na pokračování těchto rozhovorů a v květnu 1943 byly ze strany Československa rozhovory přerušeny.

Je zajímavé, že Edvard Beneš nechtěl československo-polskou federaci, protože by Polsko bylo silnější, a nakonec podepsal smlouvu s partnerem daleko silnějším?
Smetana: Vnímal ho totiž jako skutečného bezpečnostního garanta před opakováním německé hrozby.
Fascinace německou hrozbou je leitmotiv československé zahraniční politiky až do února 1948. Západními historici se tomu diví, protože Německo bylo v troskách, takže není možné vést paralelu se situací bezprostředně po první světové válce. Jenže tady byla ta drastická zkušenost s Německem, zatímco se Sovětským svazem nikoliv.
Kolega Friedl hovořil o nálezu katyňských hrobů. I v době německo-sovětské spolupráce pod pláštíkem smlouvy Molotov - Ribentrop Beneš udržoval neoficiální kontakty se Sovětským svazem (ty oficiální byly vypovězeny, Fierlinger byl vypovězen z Moskvy), které přinesly konkrétní výsledky. V roce 1940 byla vedena jednání o postupném propuštění československých vojáků internovaných v Sovětském svazu, kteří byli nakonec skutečně v dubnu a potom v létě 1940 propuštěni. Nejprve to bylo 45 československých vojáků směrem do Marseille a následně větší kontingent do Gedery v Palestině. Bylo to ve stejné době, kdy jednotky NKVD střílely polské důstojníky v Katyni. Následně transporty československých vojáků pokračovaly v roce 1941 ­ šlo o dalších asi 500 vojáků ještě před německým útokem
na Sovětský svaz.

Jak se česko-slovensko-sovětská zahraniční politika vyvíjela? Za hranicemi, v zahraničním odboji?
Smetana: Mnichov sehrál významnou úlohu ve Stalinově rozhodnutí, že Západu nelze důvěřovat, což skončilo sovětsko-německým paktem, který byl z geopolitického hlediska pro Sovětský svaz výhodný.
Co se týká Benešova postoje k Sovětskému svazu, byl mu vděčný za to, že se neúčastnil mnichovské konference a že mu projevuje vnějškovou vstřícnost. Týkalo se to třeba jednání o Benešově protestu na půdě Společnosti národů, kde sovětský zástupce Ivan Majskij chtěl, aby byla projednávána Benešova stížnost, ale západní mocnosti se proti tomu postavily. Sovětský svaz tak znovu bodoval v Benešově představě, jak dál orientovat československou zahraniční politiku.

historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Období Mnichova bylo pro vnímání Sovětského svazu v československé společnosti pozitivní. Sovětský svaz se mnichovské dohody nezúčastnil a v zásadě zaujal neutrální postoj vyčkávající velmoci v pozadí. Pro veřejnost ­ ovšem nikoli z politického hlediska ­ znamenala jakousi naději pro československý stát do budoucna. Jenže v následujících měsících sovětská zahraniční politika prošla obratem, který vyústil v srpnu 1939 v podpis sovětsko-německého paktu o neútočení. Mělo to své konsekvence i pro Československo, protože Němci na základě tohoto paktu tlačili na Sovětský svaz, aby uznal protektorát. Zajímavé je, že Sovětský svaz na tento nátlak nikdy nepřistoupil a nezrušil své odmítavé stanovisko k agresi proti Československu z března 1939. Na druhé straně ovšem zrušil diplomatický statut bývalého československého vyslance v Sovětském svazu Zdeňka Fierlingera. Sovětská politika po uzavření sovětsko-německého paktu tedy nebyla úplně jednoznačná.

Smetana: Sovětsko-německý pakt nelze hodnotit jinak než jako strašlivou věc, která přinesla smrt stovkám tisíc Poláků a rozdělení si východní Evropy mezi Německo a Sovětský svaz, následnou válku s Finskem, anexi Pobaltí a tak dále. Ovšem Edvard Beneš to vnímal trochu jinak než třeba Poláci, kteří to brali jako krok k agresi.
Jestli si někdo na konci léta 1939 přál válku, byl to v první řadě Hitler a hned na následujícím místě vznikající československá exilová reprezentace, která si byla vědoma, že pokud nedojde k válce, Československo už nemusí být nikdy obnoveno. Beneš byl proto Stalinovi vděčný za impuls k tomu, aby Hitler šel konečně do války. Čekal totiž, že bude rychle uznána československá exilová vláda.
To se samozřejmě nestalo. Když odjel z Londýna do Paříže, Daladier s ním odmítá v říjnu 1939 vůbec jednat. A právě v tomto období má Beneš dva fascinující rozhovory se sovětským velvyslancem Ivanem Majským v Londýně. První na konci září a druhý na přelomu druhé a třetí listopadové dekády, už po neúspěšné cestě do Paříže. V těchto rozhovorech hovoří o osudu Podkarpatské Rusi, kdy Benešův záznam hovoří o tom, že by se měla stát součástí Sovětského svazu. Z druhého rozhovoru nemáme žádný československý záznam, ale podle Majského záznamu jde Beneš až tak daleko, že říká, všechno je lepší než nacistická okupace, raději sovětský režim v Československu než nacistický a že by do budoucna souhlasil i s federativním poutem se Sovětským svazem. Zda to brát vážně, anebo ne, je otázka, ale Majskij si většinou nevymýšlel, takže to asi nelze brát úplně na lehkou váhu. Tyto sliby, které v té chvíli nebyly naprosto ničím kompenzovány, nejspíše vyhrotily pomyslnou rovnováhu československé zahraniční politiky jednoznačně prosovětským směrem.
K autentičnosti těchto výroků je potřeba říci, že v březnu 1945 (druhá Benešova válečná cesta do Sovětského svazu, kdy se v Moskvě vytvářela československá vláda a tak dále) mu tyto sliby byly připomenuty lidovým komisařem zahraničních věcí Vjačeslavem Molotovem. Sověti tehdy vytvářeli velmi silný nátlak na Beneše, aby okamžitě souhlasil s odstoupením Podkarpatské Rusi. To Beneš nezpochybnil, jen prohlásil, že si zcela přesně nepamatuje, co Majskému říkal, a Molotov utrousil, otázka sovětizace Československa není na pořadu dne.

Jak reagovali západní spojenci na československo-sovětskou smlouvu? Podrážděně, nebo neutrálně? Nebo ji přivítali?
Friedl: Polsko na československo-sovětskou smlouvu reagovalo negativně. Je to zima 1943, prosinec, kdy už více jak půl roku nejsou diplomatické vztahy mezi Polskem a Sovětským svazem. Generál Sikorski v červenci tragicky zahynul při letecké katastrofě na Gibraltaru. Beneš seznámil polského premiéra Stanislava Mikoajczyka s úmyslem uzavřít československo-sovětskou smlouvu a reakce byla přinejmenším velmi zdrženlivá. Poláci následně vnímali Československo za jakéhosi agenta Moskvy.

Ono se tohle trochu táhlo už od 20. let, od polsko-bolševické války?
Friedl: To je pravda. Stejně byla vnímána i smlouva z roku 1935, která československo-polské vztahy značně zhoršila. A v roce 1943 to Poláky jen utvrdilo, že Čechoslováci jsou přisluhovači Moskvy. Jak mohou Moskvě věřit, když Moskva pozabíjela tolik důstojníků v Katyni. Oficiálně se o tom nemluvilo, ale většina Poláků nevěřila tomu, že by to udělali Němci. Vztahy s Polskem to velmi ochladilo.

historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Klíčovým spojencem byla Velká Británie, na jejímž území československá vláda sídlila a o jejíž mezinárodní uznání od července 1940 opírala svou legitimitu. První, se kterými začali konzultovat tuto otázku, tak byli Britové. Nicméně Beneš to neudělal úplně šťastně. Nejprve jel na návštěvu do Washingtonu, kde se snažil tuto otázku dohodnout s americkými zástupci, především prezidentem Rooseveltem. Jakmile se Britové dozvěděli výsledky Benešovy americké cesty a zejména, že chce podepsat československo-sovětskou smlouvu, okamžitě vystoupili s negativním stanoviskem.
Posléze se ukázalo, že problém byl poněkud hlubší, a to z předcházejícího roku, kdy při Molotovově návštěvě v Londýně Britové a Sověti diskutovali otázku smluv velmocí s malými státy. A nedošlo zde ke konsenzu ­ jak Sověti, tak Britové si to vyložili po svém. Sověti tak, že tyto smlouvy uzavírat mohou, zatímco Britové tak, že to po dobu války v zájmu velmocí není. Tuto „nedohodu“ obou velmocí ukázala teprve Benešova iniciativa.

Smetana: Eden Benešovi říkal, že to nemáte zapotřebí, že je ve Washingtonu, v Londýně, v Moskvě persona grata, že se nemusí vázat na jednu velmoc. To byla červená nit jejich rozhovorů. Ovšem prosovětský entuziasmus na straně československých představitelů v exilu rostl a sílily hlasy, že by bylo dobré podepsat československo-sovětskou smlouvu bez ohledu na stanovisko Británie. Eden říká, dobře, jeďte do Moskvy, podepište nějakou deklaraci o přátelství, ale ne alianční smlouvu. O to ale Moskva v tu chvíli neměla zájem, protože věděla, že si Československo k sobě může přitáhnout víc.
Ale abych nekritizoval jen Beneše. Když se to pak na tři měsíce zadrhlo, naléhali na něj paradoxně i ministři, kteří byli sovětskými interními dokumenty označováni za nejreakčnější, jako generál Ingr, Jaroslav Stránský. Benešovi říkali, jeďte do Moskvy a podepište to v každém případě, zatímco Beneš to odkládá.

Čili zvítězilo rusofilství…
Smetana: Nakonec se cesta na velmocenské úrovni urovnala na konferenci zahraničních ministrů v říjnu 1943 v Moskvě. Anthony Eden tam opět říká, že by takovéto smlouvy neměly být uzavírány, ale Molotov se proti tomu staví.
Eden v té době bohužel nebyl podpořen americkým spojencem Cordellem Hullem, který vůbec nebyl informován, o čem se to vlastně hovoří. Averell Harriman, později vůči Stalinovu režimu velmi kritický americký velvyslanec v Moskvě, tehdy ještě pod dojmem Stalinovy osobnosti a úspěchu Rudé armády říká, v pořádku, to se může podepsat, v podstatě by to mohl být návod, jak podepsat polsko-sovětskou smlouvu. Tedy naivní, nepřipravené americké stanovisko. Eden se tak o vlastní vůli rozhodne s projektem souhlasit. Přečte si ten text a říká, není to tak hrozné, a že tam má být ještě doložka, že se k tomu může v budoucnosti připojit i další země, která sousedí s Československem a Sovětským svazem a bojuje s nacistickým Německem, to znamená Polsko. V takovém případě bychom s tím mohli souhlasit. Eden tím šel proti předchozímu rozhodnutí britské vlády. Šéf foreign office, stálý státní podtajemník Alexander Cadogan, na to poukazuje a píše Churchillovi, že to přece nemůžeme respektovat. Zase to ale nebyl tak velký problém, aby kvůli tomu Churchill Edena vyhodil. Eden pak dostává instrukci, že by se měl snažit, aby se k tomu co nejdřív připojilo Polsko a také Británie. Jde o neuvěřitelný moment ­ Britové jsou ochotni uzavřít pakt čtyř, ale Sověti už o to nemají zájem, protože Československo mají na své straně.
Na následující konferenci v Teheránu se už o paktu čtyř nehovoří. A naopak Churchill dělá velkou chybu, když nepožaduje opětovné diplomatické uznání polské vlády ani čtyřstranný pakt. Tím to vlastně skončí a oficiálně je československo-sovětská smlouva podepsána s britským posvěcením, i když se skřípáním zubů na britské straně.

historik Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy:
Československo-sovětská smlouva zkomplikovala postavení československé diplomacie, československé exilové vlády. Poněkud jiný je pohled Francie, protože Beneš hrál do určité míry i proti vztahu k Velké Británii s kartou tradičního československo-francouzského spojenectví. A de Gaullova politika ve vztahu k Sovětskému svazu právě měla znovu zabezpečit francouzské velmocenské postavení. Tomu Beneš rozuměl a snažil se využít i tento aspekt. Na tom je možné vidět Benešovu hru s odlišnými zájmy některých velmocí v průběhu druhé světové války. Otázka je, jestli si stát takové velikosti a kalibru jako Československo mohl takovouto hru dovolit. Nicméně Benešovi to v některých aspektech (především pro posílení nároků Československa na předmnichovské hranice a další požadavky) do určité míry vyšlo.

historik Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR:
Pokud se na tu smlouvu podíváme z textového hlediska, šlo o standardní smlouvu
o přátelství. Ovšem mi musíme posuzovat, jaké státy ji navzájem uzavíraly, jaké velikosti. Pokud takovou smlouvu uzavírá velmoc s malým státem, vždy máme otázku vymahatelnosti či nevymahatelnosti některých paragrafů, které ve smlouvě byly zakotveny. Například paragraf 4, který říká, že druhý stát nebude zasahovat tomu prvnímu do vnitřních záležitostí. Jenže smlouvy fungují pouze po dobu, kdy je jsou smluvní strany ochotny uznávat. Tak tomu bylo v případě mnichovské dohody, kterou Hitler uzavíral, i když už věděl, že ji zničí.

historik Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy:
V souvislosti s druhou světovou válkou bych rád zmínil ještě dohodu z května 1944 mezi československou exilovou vládou a sovětskou vládou o dočasné správě osvobozeného území. Podle této dohody měla sovětská strana postupně předávat osvobozené území československé exilové vládě. Tato dohoda má trpkou příchuť pro vzájemné smluvní vztahy, protože byla sovětskou stranou velmi výrazným způsobem nedodržována ve vztahu k otázce Podkarpatské Rusi. Podle smluvního ujednání měla být spolupráce zajištěna smluvním závazkem. Realizace se ale ukázala být problematická, pokud byly sovětské mocenské zájmy jiné než československé, jak se stalo právě u Podkarpatské Rusi. Její odstoupení bylo sice nejprve řešeno faktickým způsobem, ale nakonec československá vláda a Edvard Beneš odstoupení přistoupili i smluvním ujednáním. Dá se tak říci, že obě dohody, ta z prosince 1943 a ta z května 1944, byly sovětským postupem na Podkarpatské Rusi porušeny. Nicméně je faktem, že československá strana se do jisté míry se sovětským postupem smířila. Dohodu pak v zásadě modifikuje tím, že s odstoupením území souhlasí.
Osud Podkarpatské Rusi je však vztyčeným varovným prstem ohledně poválečného vývoje, který ukazuje, že je vždy velký rozdíl mezi tím, co máte smluvně garantováno na papíře a realitou.

Jaký vliv měla československo-sovětská smlouva z roku 1943 na poválečný vývoj v Československu?
Smetana: Naprosto určující, protože se od ní odvíjel Košický vládní program, který v zahraničněpolitické oblasti stanovoval následující politiku ­ spojenectví se Sovětským svazem a přátelství se Západem. Byl to tedy určující moment a rozhodující linie československé zahraniční politiky.

Friedl: Smlouva předpokládala do budoucna i připojení Polska, což se nikdy nestalo. Byť na to Sověti poukazovali a po roce 1945, kdy naplno propukly hraniční spory mezi Československem a Polskem, tlačili oba státy k uzavření dohody. Mimo jiné navrhovali i to, že se tak může učinit tím, že se Polsko připojí k československo-sovětské smlouvě z roku 1943. Nakonec se tak nestalo a byla uzavřena speciální bilaterální smlouva z března 1947. Podobně jako ta československo-sovětská, byla i ta československo-polská primárně naměřena proti Německu a vyjadřovala spojenectví mezi oběma státy.

(redakčně kráceno)