Bitva u Chlumce a Přestanova 1813

Napoleonské války v povědomí Čechů reprezentuje především bitva u Slavkova. Zcela v jejím stínu stojí bitva u Chlumce v severních Čechách, kde roku 1813 spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska porazily armádu císaře Napoleona, vedenou generálem Vandammem. Napoleonovým vojskům tam čelili i čeští vojáci pod vedením knížete Schwarzenberga. 

Hosty Historie.cs z 1. června hovořili historik Jiří Rak z Univerzity Karlovy, historik Zdeněk Munzar z Vojenského historického ústavu Praha a vojenský historik Jiří Fidler. Pořadem provázela Marie Šedivá Koldinská.

Když se řekne napoleonské války a české země, tak se asi u naprosté většiny lidí automaticky vybaví bitva u Slavkova, která byla přitom z našeho pohledu prohraná. Bitva u Chlumce zůstává zcela v jejím stínu. Proč je tomu tak?
Rak: Z českého vědomí, s výjimkou bitvy tří císařů, vypadly skoro celé napoleonské války, jako bychom si ani nechtěli přiznat, že jsme byli na straně vítězů. Přitom právě na závěr válek se Čechy staly středem Evropy. Po Napoleonově porážce v Rusku, se totiž právě v Čechách začala formovat budoucí protinapoleonská koalice. Když Rusko a Prusko pokračovaly ve válce, Rakousko zaujalo pozici ozbrojeného zprostředkovatele, a přitom se na zámcích ve východních Čechách už začalo jednat o koalici. Do Prahy měl být svolán mírový kongres, který měl jednat o skončení válek. Francouzští vyslanci ale nedorazili včas s řádnými plnými mocemi a Rakousko přešlo z pozice ozbrojeného zprostředkovatele na stranu protifrancouzské koalice.
V českých zemích se pod velením maršála Schwarzenberga zformovala česká armáda a Metternich jednal s Napoleonem v Drážďanech. Jednání skončilo neúspěšně, takže česká armáda vyrazila údolím Malberg k Drážďanům, kde svedla bitvu, byla poražena a ustupovala. Napoleon poté vyslal Vandammův sbor přes Krušné hory, aby české armádě uzavřel cestu do nitra země. Toto nebezpečí Schwarzenberg postřehl a posílal depeše, aby Napoleonovi urychleně zatarasili cestu. Generálové, zoceleni dlouholetými válkami, tu situaci chápali a postupovali tím směrem. Nakonec bitva u Chlumce znamenala definitivní krach Napoleonových nadějí na obsazení Prahy a ovládnutí Čech.

Munzar: Bitva u Chlumce a Přestanova začala 29. srpna v časných ranních hodinách a pokračovala do 30. srpna. Došlo k naprostému zvratu celé situace. Během ústupu spojenecké armády od Drážďan většina Schwarzenbergovy české armády ustupovala cestou přes Cínovec na Teplice. Cesta přes Pirnu Nakléřovským průsmykem právě k Chlumci a Přestanovu byla vyhrazena pro ruské jednotky, ale nakonec touto cestou ustupoval pouze oddíl generála Ostermana-Tolstoje. Generál Barclay de Tolly se totiž obával úderu Francouzů a s velkou částí ruských vojsk postupoval k Cínovci. Osterman-Tolstoj s obranou mezi Chlumcem a Přestanovem souhlasil, až když zjistil, že je možné, aby se k němu stáhly další spojenecké jednotky, a že neví, kde se zrovna v tu chvíli nachází car. Obával se totiž, že dalším ústupem by imperátor vší Rusi mohl padnout do francouzských rukou. Zaujal proto pevnou obranu a čelil dvojnásobně silnějším Vandammovým jednotkám.

Víme, že se car se nacházel v Duchcově. Kde se nacházeli pruský král a rakouský císař?
Munzar: Rakouský císař se devětadvacátého nacházel v Lounech a pruský král v Teplicích. Na bojiště se dostali v noci z 29. na 30. srpna Alexandr I. a pruský král Fridrich III., nicméně ve společnosti knížete Schwarzenberga jako vrchního velitele nesetrvali a odcestovali zpět do Duchcova. Kníže Schwarzenberg pak předal symbolicky velení ruskému maršálovi Barclay de Tolly, čímž mu jednak složil poklonu a jednak vyjádřil svou podporu a důvěru v jeho schopnosti, které rozhodně nebyly malé.

historik Vojtěch Kessler z Masarykova ústavu a archivu AV ČR:
Nápad zřídit pomník ruským jednotkám bojujícím v bitvě u Chlumce vzešel z Vídně, konkrétně od císaře Františka I. Nicméně slavnostní odhalení základního kamene se účastnil už jeho nástupce Ferdinand I. u příležitosti kongresu, který se konal v nedalekých Teplicích. Kromě Ferdinanda zde byl i ruský car Ferdinand I. a jediný panovník, který zažil bitvu u Chlumce, Fridrich Vilém III. Asi 200 metrů od pomníku se nachází největší hromadný hrob na našem území. Ve stejném roce, kdy byl odhalen základní kámen, se majitel zdejšího panství, hrabě Westfalen, rozhodl pročistit zdejší okolí, exhumovat těla a svézt je na jedno konkrétní místo. Udává se, že zde leží až 10.000 padlých vojáků.

Munzar: První den, 29. srpna, ruské jednotky čítající asi 20.000 mužů čelily dvojnásobné přesile francouzského prvního Vandammova sboru a Vandamme vlastně počítal s tím, že jeho důstojníci a štáb budou večeřet v Praze. Nicméně v noci z 29. na 30. srpna se spojeneckým velitelům podařilo soustředit značné množství dalších sil. Osterman-Tolstoj žádal o podporu na všechny strany, a tak dorazil Barclay de Tolly, rakouské jednotky, dvě divize Hieronyma Colloredo-Mansfelda, divize Friedricha von Bianchiho. Takže když se třicátého Vadamme chystal k boji, ofenzivu nakonec zahajovali spojenci, kteří už Francouze přečíslili téměř o 10.000 mužů.
Vandamme byl velmi tvrdě tlačen, zvláště Rakušany na pravém křídle, kteří obcházeli jeho levé křídlo, a Colloredo se mu dostával do týlu. V tom okamžiku Vandamme začal de facto bojovat o to, aby dokázal své vojáky zachránit a udržet, než dorazí Mortierova garda nebo další francouzské jednotky. Nebo až jiné francouzské sbory projdou cestou, kterou pronásledovaly hlavní rakouskou armádu, tedy přes Cínovec, a objeví se spojencům v týle.

Proč mu Napoleon neposlal posily?
Munzar: Je několik možných hypotéz a skutečně těžko soudit. Co se týče Mortierovy gardy, která zůstala stát nedaleko v Pirně, je třeba si uvědomit, co měla v tu chvíli za sebou. Bitva u Drážďan z 26. a 27. srpna, pro Francouze vítězná, znamenala dva dny boje. Tři dny předtím přitom vojáci absolvovali pochod 130 kilometrů, kdy se Napoleonova armáda přesouvala k Drážďanům. Ty totiž do 25. srpna hájily pouze slabé odřady Gouviona de Saint-Cyra v počtu asi 20.000 mužů. Hlavní francouzské síly byly tedy značně vyčerpané.
Další podstatnou roli hrálo i to, že 26. srpna pruský maršál Blücher porazil se svou slezskou armádou ve Slezsku na Katzbachu francouzskou armádu maršála MacDonalda a hnul se ze Slezska směrem k Drážďanům. Napoleon Bonaparte se o tom dozvěděl právě po bitvě u Drážďan. Znamenalo to, že kdyby se Napoleon ve svém tažení na Prahu hnul přes hory do Čech, odkryl by tím svou operační linii a Drážďany, kde byly veškeré vojenské sklady, přes které vedla logistika, zásobovací konvoje, by byly v podstatě nechráněny a vystaveny Blücherovu útoku. A to je další z variant, kterou je nutné vzít v potaz.

Fidler: Vandamme měl asi 40.000 mužů, spojenci měli dohromady asi 50.000 mužů. Po prvním dnu Francouzům počet klesl asi o 7.000 až 8.000 mužů, a když se jim v zádech objevil druhý sbor generála Kleista, měli spojenci více jak dvojnásobnou převahu.

Generála Vandamma jsme opustili v docela složité situaci. Jak to s ním nakonec dopadlo?
Munzar: Osud si s ním poněkud zahrál, protože v bitvě u Chlumce a Přestanova došlo ještě k dalšímu zásadnímu zvratu, příchodu Kleistova druhého pruského sboru, který byl jakousi divokou kartou. Kleist totiž původně ustupoval na Cínovec, ale poté, co jeho průzkum zjistil, že tamní cesty jsou ucpány ustupující hlavní armádou, se nakonec rozhodl pro Nakléřovský průsmyk. Vandamme se zpočátku domníval, že dělostřelba v jeho zádech ohlašuje nástup dalších francouzských jednotek, Mortierovu gardu. V tu chvíli však přišla „studená sprcha“, když zjistil, že v zádech má celý pruský druhý sbor a je zcela obklíčen. Napoleon vydal veškeré nutné rozkazy, aby zachránil aspoň zbytek svých vojáků a pokusil se prorazit zpátky skrz Kleistův pruský sbor Nakléřovským průsmykem. To se mu částečně povedlo. Jezdectvo se dokázalo prosekat, ale velká část pěchoty padla do zajetí. A generál Vandamme, který se ujal řízení operací zadního voje, neboť vždy stál v čele svých vojáků, padl do zajetí také.

Ve chvíli, kdy je zajat vrchní velitel, bitva zřejmě končí. Bylo to také v případě Chlumce a Přestanova?
Munzar: Organizovaná bitva každopádně skončila, ale každá bitva je do značné míry chaotickou záležitostí. Francouzi se snažili prchnout přes Nakléřovský průsmyk, případně zbloudilci po lesích se potkávali s odpadlíky od spojeneckého vojska, a situace byla poměrně složitá a nepřehledná. Nicméně lze konstatovat, že zajetím generála Vandamma organizovaný odpor skončil.

kurátor sbírky vojenství Jiří Bureš z Muzea města Ústí nad Labem:
Kyrysníci byli druhem těžké jízdy, vpředu na těle nosili ochrannou zbroj, kyrys, který se dá přirovnat k dnešní neprůstřelné vestě. Úkolem kyrysníků bylo v určité fázi bitvy vjet mezi bojující pěchotu a pěchotu rozsekat. Vybaveni na to byli těžkým palašem s rovnou čepelí, aby byli účinnější v boji proti pěchotě. Každý jezdec měl dvě pistole. Část jezdectva měla na zádech na řemeni krátké pušky, kterým se říkalo karabiny. Sloužily k tomu, aby se ta jízda mohla bránit, když ustupovala z bojiště proti pronásledovatelům, protože přece puškou se přece jenom střílelo lépe než pistolí. Pistoli měli všichni jezdci. V první fázi útoku vystřelili dvě rány z pistole a pak se dostali na vzdálenost, kdy už mohli útočit palašem nebo šavlí.
Další zbraní byl bodák, který byl nezbytnou součástí každé pušky. Když došlo k boji muže proti muži, byl bodák humánní zbraní, jelikož došlo jen k poranění člověka a k vyřazení z boje, ne k zabití. Už od napoleonských válek i z dřívější doby totiž nebylo cílem protivníka zabít, ale vyřadit z boje.

Jaké byly bezprostřední reakce u české veřejnosti na vítězství u Chlumce?
Rak: Současníky to bylo vnímáno jako velké rakouské a zvláště české vítězství a jako takové bylo oslavováno. V novinách vyšel velký článek Čechie v 19. století, kde zdůrazňovali, že Napoleon nikdy nedokázal přejít hranici českých zemí. Slavkov nešel škrtnout, ale české hranice nepřešel. Skaliny české ho zarazily, svoje drzé čelo si rozbil o české svahy. A viděli v tom zvláštní Boží ochranu, které se české země těší. Takto to bylo oslavováno.
Jinak Praha byla zaplavena raněnými a je nutno říct, že je celkem obětavě ošetřovala. Chystali se na to také týdny předtím. Dámy chystaly cupaninu, vyklízely se kostely a špitály a tak dále. Praha tak nejdřív poznala odvrácenou tvář války (za skvělé ošetřování ruských důstojníků a vojáků Pražanům osobně poděkoval dopisem ruský car). A teprve když se válka vzdálila od českých hranic do Saska k Lipsku, přišel čas na oslavy a lidé se začali k tomu vítězství hlásit.
A po bitvě u Lipska se už psalo, že v čele armády stojí český šlechtic Schwarzenberg, šéfem jeho štábu je druhý český šlechtic Radecký a že císař nás zajisté odmění za věrnost, kterou jsme mu po celou dobu válek prokazovali. Oslava bitvy u Chlumce tak splynula s oslavami Lipska.


kurátor sbírky vojenství Jiří Bureš z Muzea města Ústí nad Labem:
V době napoleonských válek mělo Ústí asi 1.500 obyvatel. Velkou část města tvořily zahrady přilehlé k domům za hradbami. Ani okolí Ústí se během bitvy nebo po bitvě nevyhnulo rabování. Francouzi rabovali všude, protože to bylo pro ně dobyté území. Spojenci rabovat nesměli. Rakouská armáda byla na svém vlastním území, takže se musela chovat slušně. Ale rakouská armáda nesměla rabovat dokonce ani na bývalých územích Svaté říše římské, protože císař František to území stále pokládal za své a očekával, že se tam jednou vrátí opět jako císař Svaté říše římské. Chtěl proto, aby jej obyvatelstvo vnímalo jako osvoboditele. Kníže Schwarzenberg dokonce vytvořil oddíly jakési vojenské policie, které měly kontrolovat, jestli spojenečtí vojáci nerabují. V případě, že byli přistiženi při rabování, byl za to i trest smrti. Největší škody na Ústecku napáchali spojenečtí vojáci, Rusové. Škody, které napáchala ruská armáda, byly mnohonásobně větší, než napáchala francouzská armáda.

Rak: Problém je, že se značná část materiálů z těchto dnů nezachovala. Když Vandamme končil organizovaný odpor, jedna z posledních věcí, co udělal, bylo, že zničil veškerý sborový archiv, včetně všech rozkazů a Napoleonových depeší. Zajímavé je, že na úrovni Napoleonovy velké armády a štábu se klíčové dokumenty z období konce srpna se zatím nenašly (spíš se nezachovaly). Několik francouzských historiků se domnívá, že je zničil sám Napoleon, protože ukazovaly na jeho osobní odpovědnost. V meziválečném období dávali Američané na svých akademiích tuto operaci za příklad nesprávného velitelského rozhodnutí, protože není možné poslat přes přírodní překážku jednotku a nepodporovat ji dalšími posilami.
Ve 20. století asi nejlepší znalec napoleonských válek, maršál York von Wartenburg, řekl, že se Napoleonovo chování vymyká vší kritice. Víme, co se stalo, ale chybějí informace o tom, co Napoleon opravdu zamýšlel, protože on tuto bitvu vůbec neinterpretoval. Dokonce i na Svaté Heleně, když psal své paměti, byl v této oblasti velmi neurčitý.
Napoleon celou dobu držel vnitřní operační linii, na kterou z jihu útočila česká armáda, z východu slezská armáda a ze severu severní armáda, a snažil se určitým způsobem zabránit postupu síly, která jej právě nejvíc ohrožovala. Faktem je, že u Chlumce zůstal na půl cesty. Poslal jeden sbor, který měl minimálně znepříjemnit situaci poraženému protivníkovi, ale nijak jej nepodpořil a v podstatě ho, aniž to bylo nutné, obětoval. Pak se vrátil do Drážďan a začal řešit záležitosti úplně jiné. Vypadá to, že na Vandamma snad úplně zapomněl, nebo předpokládal, že česká armáda je natolik dezorganizovaná, že pouhý jeden sbor stačí. Udělal tím obrovskou chybu, protože pokud by pronikl českými průsmyky a spojenecká armáda v těch průsmycích uvázla, s velkou pravděpodobností by se rozpadla. A je dokonce možné, že tato katastrofa by přinesla odchod Rakouska z koalice.

kurátor sbírky vojenství Jiří Bureš z Muzea města Ústí nad Labem:
Vítěznými silami v bitvě u Chlumce byla vojska rusko-rakousko-pruské koalice. Svou roli sehrálo i špatné počasí a uniformy tehdejší doby. Francouzská armáda i pruská armáda používala jako hlavní barvu uniforem modrou, takzvanou pruskou modř nebo pařížskou modř. Generál Vandamme si kvůli tomu přibližující se Prusy popletl a myslel si, že mu Napoleon poslal posily.

Jak to bylo se ztrátami nebo i se zraněními na úrovni nejvyšší velitelů, protože ani těm se v této bitvě takovéto zásahy nevyhnuly?
Munzar: Celkové ztráty se odhadují na spojenecké straně přibližně na 10.000 mužů, přičemž během prvního dne bylo vyřazeno z boje na 6.000 Rusů, v druhém dni to bylo asi 1.000 ruských vojáků. Prusové ztratili kolem 1.500 mužů, Rakušané asi 900. Celkové ztráty na francouzské straně jsou vyčíslitelné hůře, protože francouzští velitelé měli tendenci své ztráty bagatelizovat. Lze odhadovat, že na padlých, raněných, nezvěstných to mohlo být kolem 10.000 mužů a dalších více než 10.000 mužů padlo do zajetí. Ztráty francouzského Vandammova sboru tak představovaly zničení poloviny jeho síly a byly dvojnásobné než ztráty spojenecké.
U Chlumce a Přestanova padlo několik generálů z nejvyššího velení. Za ztrátu je nutno považovat zajatého Vandamma. V prvním dnu byl ruský generál Osterman-Tolstoj raněn do levé ruky, kterou mu rozdrtila dělová koule, o ruku pak přišel. Velení po něm převzal princ Evžen Württemberský.
Po Chlumci Napoleon učinil ještě dva pokusy vniknout do české kotliny. Jeden 9. a 10. září, kdy k větším bojovým střetům nedošlo, a další 17. září. Tehdy ale přímo u Nakléřovského průsmyku došlo ke srážce a Colloredo-Mansfeldova divize nepustila Francouze ani ven z průsmyku. Tato srážka nebyla velká, takže nebylo tolik obětí jako u Chlumce a zůstala zcela ve stínu. Svým významem je přitom minimálně srovnatelná, protože francouzské straně velel sám císař Napoleon a byl poražen. Varvažovský památník by pro nás měl mít v tomto ohledu zvláštní význam.

Rak: Bitva neskončila zajetím Vandamma, ale pokračovala, a to na stránkách publicistiky. Z naší kolektivní paměti vypadlo, že Rakousko bylo oslavováno jako vítěz nad Napoleonem, Vídeň byla místem mírového kongresu a tak dále. Takže celou první polovinu 19. století je císař František oslavován jako osvoboditel Evropy, jako ten, který dovedl svoje vojska ke konečnému vítězství. Ještě na začátku roku 1849 je v novém textu císařské hymny, který byl psán pro mladého Františka Josefa, je Hospodin prošen, aby nový císař v boji vítězitel jako děd František byl.
Nicméně po neúspěších rakouské armády, které následovaly v padesátých a šedesátých letech, s výjimkou italského bojiště, se Rakousko stahuje a zásluhy na vítězství si přebírá Prusko. To se nelíbí české publicistice, takže poslední bitva u Lipska je vedena na stránkách českých a německých novin a bojuje se o to, komu vlastně to vítězství patří. Zvláště Čechy popudily kolosální oslavy v roce 1913, které se děly u Lipska, ten pomník už byl zcela v pruské režii. Je to i poslední vzepětí českého rakušanství. Myslím, že Národní listy psaly, že byla velká slavnost u Lipska a rakouská slavnost u pobočného Schwarzenbergova pomníku a že to bylo, jako když je velká mše a někdo má jenom tichou mši u postranního oltáře.
To z českého myšlení pomalu mizí a vrací se to jenom ve vypjatých chvílích, během výročí, anebo se to vrací v zakryté kritice současného rakouského vedení. Třeba když byl po válce roku 1866 ve Vídni odhalován pomník maršála Schwarzenberga, české noviny toho využily a říkaly, no to ještě byli naši domácí vojevůdci, kteří dokázali armádu nadchnout, a pak se dosáhlo vítězství. Ale teď když jsou tady ti cizáci, není to ono, to se pak prohrává. To ale pak zmizelo, a když dnes řeknete, že Rakousko bylo vítězem nad Napoleonem, nikdo tomu nevěří.

Jak se k bitvě u Chlumce a Přestanova vztahovalo Rusko a Prusko?
Fidler: Faktem je, že Rusko u Chlumce v podstatě vydrželo jako jediný stát z vítězů. Prusko (Německo) na Chlumec zapomnělo po první světové válce. Rusko, v tom případě sovětské, sice na čas také, ale od druhé světové války si Chlumec velmi připomíná, jako si připomíná celé vítězné tažení nad Napoleonem. A Chlumec tím, že Schwarzenberg předal velení svému nominálnímu zástupci, Barclay de Tolly, tak i když to nebyl nejpravověrnější Rus, byl právě on připomínán jako vítěz u Chlumce. A současná ruská historiografie, ať oficiální nebo neoficiální, si Chlumce velmi váží, to se s tou českou vůbec nedá srovnat.

Rak: Poznámka k pomníkům: V první řadě, jak se měnil charakter válek. Slavkov vešel do paměti jako bitva tří císařů. Ale Lipsko po něm už je bitva národů. A mění se i paměť bojišť. Zatímco u Slavkova vyrůstá Mohyla míru až 100 let po bitvě, zásluhou pátera Slavíka, u Lipska se staví první pomník už ve 20. letech. Začne se budovat hned po bitvě a do roku 1913 narůstá. Takže i v paměti válečných srážek je to období do jisté míry klíčové tou změnou.

Zastavme se ještě na chvilku u veřejného mínění v době napoleonských válek. Přece jenom obrovská vlna prohabsburské loajality a protinapoleonské averze musela být něčím živena. Na co se apelovalo? Byly tam i nějaké historické reminiscence nebo něco takového?
Rak: Česká propaganda se vracela k historickým reminiscencím, protože to byl duch doby. To se dělalo všude, odvolávalo se na slavné předky. To je ještě možná jeden z důvodů, proč se k tomu Češi neradi vraceli, protože tady se dostává do českého vědomí husitství. Ne jako nějací kacíři, ale jako slavní vojáci. Buďte, Češi, pamětlivi na svého Žižku, který dokázal porazit křižáky. Se stejnou statečností jděte na bezbožné Francouze. Do jaké míry toto bylo přijaté u nejširších vrstev venkovského obyvatelstva, nikdo neví. Rozhodně se podařilo přesvědčit obyvatelstvo, že viníkem válek, jejich utrpení, daně, peněz, zlata i krve je Napoleon. Tudíž když byl Napoleon poražen, zavládla radost, že války skončí.
Pražští intelektuálové, rodící se čeští vlastenci, se radují z Rusů. Ve Stavovském divadle je uvedena hra „Vlastenci aneb Slavnost lipského vítězství“, ukázková vlastenecká hra, kozáci tam na koních přijeli na jeviště a tak dále. A na druhém konci je lidové prostředí, kramářské písně a podobně. Tam se to objevuje ještě ve stylu pozdně barokní morality, že žádná pýcha nemůže růst do nebe, Napoleon si myslel, že je rovný Pánubohu, a teď ho ruka Boží tvrdě ztrestala. Nakonec přišlo pojetí, že bitva u Lipska byla osvobozením Evropy od francouzské hegemonie.

Je tedy jasné, že v době napoleonských válek česká veřejnost brala rakouské vítězství za své. Kdy to skončilo? Kdy se česká veřejnost odklání od toho, aby se s ním nějak způsobem identifikovala?
Rak: To strašně těžké říct. Český rozchod s monarchií byl pozvolný a pro obě strany asi velmi bolestivý. Také je třeba rozlišovat rozchod s Rakouskem jako mnohonárodním státem a dynastií, ztělesněnou Františkem Josefem I. a jeho dlouhou vládou.
Řekl bych, že k odklonu od oslav vítězství nad Napoleonem dochází v druhé půlce 19. století, kdy se Češi začínají identifikovat s liberálními principy, jejichž počátek vidí ve francouzské revoluci, a Napoleona jako jejího pokračovatele. A to je moment, kdy je třeba roku 1871 protest zemského sněmu proti tehdy už německé anexi Alsaska-Lotrinska. Nadto se rodí obrozenský mýtus, kdy se nehodí říkat, že nás nacionalismus a obrození vyrůstaly v plné kompatibilitě s Rakouskem. Byli to přece naši obrozenci, kteří ve svých komůrkách, o hladu, o skývě psali básničky.
Takto se to pomalu opouští a začínají se objevovat obdivovatelé Napoleona. Tím z nejznámějších byl Josef Svatopluk Machar, který chce vidět titánský čin, a to mu zosobňuje Bonaparte. Takže se z toho, kdo chce ovládnout svět, mění na moderního Promethea, který chtěl přinést Evropě a národům osvobození. A potom je přiková ne na Kavkaze jako Prometheus, ale v Atlantiku, kde umírá. V meziválečném období pak vzniká napoleonská společnost. Až po roce 1989 se začínají připomínat i tato vítězství, takže třeba u Chlumce na konci srpna probíhá rekonstrukce bitvy a nějaké oslavy.

Mění se v současnosti náš vztah k bitvám, jako byla ta u Chlumce, k bitvám pro nás sice vítězným, ale v podstatě vybojovaným pod císařským praporem?
Fidler: Poučení laici nemají s monarchistickým vojenstvím žádný problém. Pro ně neexistuje pojem „naše slavné prohry“. Oni nejen vyhledávají naše (rakouské) vítězství na našem území, ale jdou i na Dunaj, jdou k Aspenu, v podstatě berou vítězství monarchie za své. Oficiální historiografie v tomto zůstává poněkud zapouzdřená v předchozích obdobích. Pravděpodobně je to tím, že se příliš dbalo na to, jak se to dělalo za první republiky. A protože prvorepubliková historiografie byla poněkud frankofonní, vrcholem našeho vítězství byla porážka u Slavkova. Tento trend se láme velmi pomalu a velmi pozvolna a oficiální historiografie o těchto věcech spíše mlčí.

Munzar: Neviděl bych to tak černě. Vzor v prvorepublikové historiografii už není hledán tak striktně, protože uplynulá doba dává trošičku větší nadhled. První republika se s ohledem na vznik nového státu musela vyhrazovat proti předchozímu státnímu útvaru. A jak jste říkal, že se to začíná lámat, myslím, že v tomto ohledu je skutečně možné očekávat lepší časy.

Rak: Určitá schizofrenie tady pořád je. Pokud vím, v severních Čechách se chystají oslavy, k tomu bude konference v Ústí, chystá se rekonstrukce bitvy, chystají se slavnosti u pomníků. Ale když se v Praze začne mluvit o obnovení pomníku maršála Radeckého, vzedme se odpor. Obávám se, že kdyby se mělo začít mluvit o tom, že Rakousko nebylo tak zlé a byla by snaha ho rehabilitovat i v učebnicích, pořád by to naráželo na odpor.

(redakčně kráceno)