Olomouc a její univerzita

Historie olomoucké univerzity je také dějinami soupeření Moravy a Čech, ale také Prahy a Vídně, potažmo Brna. Ačkoliv oslavila 440. výročí od svého založení, kontinuita její existence byla mnohokrát přerušena. Instituce byla různě přesouvána, měnila majitele, vychovávala skvělé studenty a pyšnila se respektovaným profesorským sborem. Stejně tak ale „trpěla dobou“ a lidmi nominovanými nikoliv pro své kvality, ale pro poslušnost straně. 

O olomoucké univerzitě v pořadu Historie.cs z 11. ledna hovořili literární a regionální historik Jiří Fiala z Filosofické fakulty Univerzity Palackého, děkan Filosofické fakulty Univerzity Palackého Jiří Lach a ředitel Archivu Univerzity Palackého Pavel Urbášek. Moderovala historička Marie Šedivá Koldinská.

Olomouc byla až do třicetileté války druhým největším městem Českého království po Praze a vůbec největším městem na Moravě. Jak to bylo s počátky Olomouce?
Fiala: Problém je už se samotným názvem. Až do konce 19. století, převládalo maskulinum ­ „ten“ Olomouc (nadto s hanáckou protezí, s tím „h“, tedy „Holomoc“). Píše se, že Olomouc byla osídlena odnepaměti, dokonce tam dorazili i staří Římané. Takže ten humanistický názor, že Olomouc založil Gaius Julius César nebo Julius Maximus není až tak od věci. Teorií o vzniku jména Olomouc je však celkem asi čtrnáct.
Osobně bych hlasoval pro toho Gaia Julia Césara, pro tu humanistickou tradici, je to v listině Jiříka z Poděbrad a zní to lépe než všechny ostatní teorie. Ale nechme to lingvistům, ať se přou mezi sebou, i když pochybuji, že to někdy odhalí. Stejně jako u Prahy totiž nevíme konkrétní význam tohoto názvu.

Co je tedy správně, ta Olomouc nebo ten Olomouc?
Fiala: Úředně je to „ta“ Olomouc. Tuším že, to byl lingvista Zubatý, který to prohlásil parlamentně, a tak se to ujalo. Kromě lidí z okolí hanáckých vesnic, kteří říkají zásadně „ten“ Holomoc, už to maskulinum nikde neuslyšíte.

Olomouc má ještě jednu specifickou vlastnost, je jedním z několika center Moravy. Pro dějiny Moravy je charakteristická absence jednoho jasného centra srovnatelného s pozicí, jakou měla v rámci Čech Praha. Kde jsou kořeny tohoto vztahu?
Fiala: Kořeny to má v udělených knížectvích, kdy se definitivně zmocnili Přemyslovci vlády v Praze, v Čechách. Jistý kníže Oldřich tehdy poslal svého syna, aby zmizel po únosu Jitky někam dál od centra, a on si za své sídlo vybral právě Olomouc. Jeho potomci pak dostali přiděleny jednotlivé části Moravy. To jsou ty tři známé úděly, z nichž byl ten olomoucký nejvýznamnější.
Olomoucký hrad tak hrál hlavní roli, a proto bylo druhé biskupství zřízeno v roce 1063 v Olomouci, nikoli v Brně. Od té doby začala ta rivalita narůstat a v podstatě tento spor skončil až koncem roku 1641, kdy byly za třicetileté války pod rizikem okupace (zejména švédské) odvezeny Zemské desky z Olomouce do Brna, odkud už se nevrátily. Do té doby zasedal zemský soud a Zemské desky se vedly jak v Brně, tak v Olomouci. Od konce roku 1641 je Olomouc titulárním
hlavním městem Moravy (to se používalo ještě za první republiky), ale fakticky je tím centrem Brno, které je předměstím Vídně, což Olomouc není.

Zemský soud zasedal jak v Brně, tak v Olomouci. V Brně sídlila markrabata z lucemburské dynastie, ale v Olomouci zase biskup a také univerzita. Když se ještě krátce zastavíme u Olomouce coby sídla biskupa a univerzity, která nejvýznamnější jména olomouckých biskupů by si zasloužila připomenout?
Fiala: O prvním biskupovi toho mnoho nevíme. Nejvýznamnější biskup z počátků je Jindřich Zdík, s velkou pravděpodobností syn kronikáře Kosmy. Zemřel v roce 1150, ale v Olomouci po sobě zanechal dnešní národní kulturní památku, Přemyslovský palác, dnes Zdíkův. Je to součást Olomouckého arcidiecézního muzea. Další je velký kolonizátor Moravy a budovatel velkého feudálního panství moravských biskupů, Bruno ze Schauenburku.
Pak následuje řada renesančních biskupů, Tas Černohorský nebo Dubravius, který se zabýval rybníky. A z těch, kteří se zasloužili o rozkvět univerzity, bych připomněl zejména biskupa Prusinovského a Pavlovského z Pavlovic. Ti už však pracovali v duchu Tridentského koncilu a čelili nástupu reformace.
Další významné jméno patří Karlovi II. z Lichtenštejna, budovateli dnešního Arcibiskupského paláce, raně barokního, a kroměřížského zámku. Vzpomenout bychom měli i prvního arcibiskupa Coloreda, i když daleko sympatičtější je Jan Rudolf Habsburský, podporovatel Beethovena. On totiž nebyl jen vynikající klavírista a skladatel, složil například variace na českou píseň Já mám koně, to jsou koně mí, ale budoval také ostravské železárny.
Z řady dalších jmen pak připomeňme, že na teologické fakultě působili pozdější kardinál a arcibiskup František Tomášek.
Je to tedy slušná řádka osobností od toho roku 1063, respektive roku 1777, kdy máme v Olomouci arcibiskupství. To byl zase zájem Vídně, aby se Morava přeci jen separovala od Čech.

Jaká výročí olomoucká univerzita letos oslavila?
Lach: Na univerzitě padl úzus, že je to 440. výročí, ale je to komplikovanější. Osobně chápu tuto připomínku jako důkaz starobylosti univerzitního učení v Olomouci coby druhé nejstarší instituce tohoto typu v našem prostoru. Na druhou stranu ta historie je značně diskontinuitní. Během toho takřka půl tisíciletí byly epochy, kdy univerzita v Olomouci de facto neexistovala. A pak přicházely politické změny a cenzury. Za tu nejvýraznější považuji asi tu nejnovější historii, obnovení olomoucké univerzity v roce 1946 a potom samozřejmě rok 1989, který zcela změnil povahu školství nejen v celorepublikovém kontextu.

Urbášek: Je to výročí olomouckého Vysokého učení, a to je rok 1573. Stará olomoucká univerzita zanikla v roce 1860 a až do roku 1939 tu kontinuitu představovala místní bohoslovecká fakulta. V únoru 1946 byla zřízena Univerzita Palackého. S tím, že Olomouc o sobě prohlašuje, že má druhou nejstarší univerzitu, mají tak pravděpodobně problém hlavně Brňáci, protože Masarykova univerzita byla založena v roce 1919. Myslím si, že data, která jsem uvedl, jsou ústředními daty k olomouckému Vysokému učení.

Fiala: Až do zrušení jezuitského řádu se univerzita držela, i pokud jde o hmotné statky jezuitského řádu. Poté je to pouze několik málo let státní univerzita. V roce 1778, po pěti letech, byla ovšem univerzita z rozhodnutí císaře Josefa II. přeložena do Brna, což mimochodem velmi uvítali profesoři, protože byli blíže Vídni, šlechtě a tak dále. Jenže v Brně vydržela jen čtyři roky a vrátila se zpět do Olomouce jako lyceum s omezenými promočními právy. To trvalo až do roku 1827, kdy arcibiskup Rudolf Jan Habsburský, nejmladší bratr vládnoucího císaře Františka II., prosadil, když zanikla Svatá říše římská národa německého, že lyceum získalo opět statut univerzity. Nadto i s právnickou fakultou, zatímco do té doby to byly pouze fakulty filozofická, teologická, plus chirurgicko-lékařské studium. Od roku 1827 až do roku 1860 to byla Franzes univerzita, tedy Františkova univerzita.

Narazili jsme na měnící se množství fakult. Kolik fakult má dnes olomoucká univerzita?
Lach: Dnes máme osm fakult, nejnovější je fakulta zdravotnických věd. Vedle tradičních, filozofické, lékařské, teologické, právnické fakulty je to i velmi dynamická přírodovědecká fakulta. Máme fakultu tělesné kultury, která je jednou ze tří v republice. Osobně soudím, že ten počet fakult je dostatečný a že bychom už dále expandovat neměli.

Co se týká olomoucké univerzity, velmi zajímavý je i osud insignií?
Urbášek: Nejstarší insignie, rektorské žezlo, byla po zániku Františkovy univerzity v roce 1860 erárem odeslána do Innsbrucku a stala se rektorským žezlem vznikající innsbrucké univerzity. Vždy, když se Rakousko-Uhersko nebo Rakousko nějakým způsobem zachvělo, tedy po roce 1918 a také po roce 1945, československý stát usiloval o navrácení této insignie, ale nikdy se to nepodařilo. Až na základě jednání v roce 1997 mezi tehdejšími univerzitními reprezentacemi innsbrucká univerzita učinila kopii toho rektorského žezla a věnovala ji Univerzitě Palackého.

historik Filip Hradil z Vlastivědného muzea v Olomouci:
Rektorské žezlo nechal vyrobit pro olomouckou univerzitu biskup Stanislav Pavlovský kolem roku 1588. Na vrcholu je Viléma Prusinovského a pod ním je eliptické jablko, ozdobeno několika drahými kameny. Insignie měla odkazovat na důstojnost a starobylost univerzitního učení.

Urbášek: Po roce 1946 byly vytvořeny nové insignie, hlavně rektorské žezlo a rektorský řetěz. Univerzita tehdy neměla peníze na jejich vyrobení, ale olomoučtí žurnalisté přišli s nápadem veřejné sbírky. Přispívaly do ní jak právnické, tak fyzické osoby, ale nejpodstatnější část peněz se sešla s tím, že každý občan zhruba v dnešním regionu Olomouckého kraje dal na tyto insignie při výdeji potravinového lístku jednu korunu. Je potřeba říci, že organizátoři sbírky část těch peněz „vytunelovali“ a byl z toho tehdy docela velký průšvih. Organizátoři sbírky byli známí členové regionální Komunistické strany, a byť se to provalilo na podzim roku 1947, kdy si politické strany šly už notně po krku, nijak toho nevyužily nebo nezneužily. Snažily se to víceméně držet pod pokličkou, protože nechtěly vystavit novou a mladou univerzitu veřejné ostudě.

Fiala: To není první případ. Mohli bychom připomenout slavného arcibiskupa Theodora Kohna, který shromáždil velké prostředky na obnovení olomoucké univerzity, které s jeho odvoláním zmizely. Na dnešní poměry to byly miliony.


S olomouckou univerzitou je spojena celá řada vynikajících osobností jak mezi přednášejícími, tak jejími absolventy. Které byste vypíchl jako ty nejdůležitější a nejznámější pro dějiny Olomouce?
Lach: Ta plejáda zajímavých osobností je obrovská. Aktuálně bych zmínil jednoho z nejznámějších absolventů, Bohdana Pomahače, světově uznávaného plastického chirurga a autora několika unikátních operací. Jinak bych zmínil bych například indologa Vincence Lesného. Historikům je velmi známý Josef Polišenský, za dva roky si připomeneme 100 let od jeho narození, který byl s Olomoucí spojen. Osobně si velmi ctím Františka Kutnera, jednoho z koryfejů českého dějepisectví.
Každá z fakult se může pochlubit pestrou paletou osobností, které se k nám tu a tam hlásí, tu a tam hlásí méně. Olomouc je vskutku unikátní v tom, že se jako jediné město v České republice může legitimně ucházet o titul univerzitní město. Na populaci, která čítá zhruba 100.000 lidí, tu totiž máme 3.000 zaměstnanců Univerzity Palackého a zhruba 24.000 studentů. Ráz města je přitom od barokních dob pravděpodobně velmi intenzivně určován jednotlivými studentskými generacemi. Město také vypadá v létě úplně jinak než teď, když běží semestr.

Když jsme u významných osobností, které byste zdůraznil na pozicích rektorů a děkanů spjatých s Olomoucí?
Fiala: Pokud jde o teologickou fakultu, od roku 1860 do roku 1939, byl to například Alois Musil, rodák od Vyškova, vynikající arabista, nedoceněný. Byl to sice tak trochu i rakouský špion, který by se nám teď ohromně hodil, protože mezi Berbery zapadal. Máme jeho fotografie v typickém oděvu. A vedle cestopisů psal i beletrii pro děti. Kdybychom šli dále, je to Johann Gregor Mendel neboli Jan Řehoř Mendel, zakladatel genetiky, který rovněž studoval na Františkově univerzitě. A z lycejních profesorů Josef Leonhard Knoll, německý historik, velkoněmecky smýšlející, úhlavní nepřítel Palackého.
Když se zaměříme ještě hlouběji, obvykle se uvádí Valentýn Štanzl, misionář, astronom, který nakreslil první mapu Měsíce ve střední Evropě a hlavně spočítal výšku hor na Měsíci podle stínů, které vrhají, což je jistě důmyslné. Studoval tu i Bohuslav Balbín, velký patriot, jezuita, ale i Albrecht z Valdštejna, český bratr, který tu přestoupil ke katolictví v roce 1606 a je zapsán v matrice, nebo Jan Sarkander, od roku 1995 svatý. A hlavně vzpomeňme prvního rektora vůbec, Španěla Hurtado Péreze. Univerzita byla až do zrušení řádu skutečně mezinárodní.

Urbášek: Dovolil bych si připomenout významné rektory z období po roce 1946. „Rektora zakladatele“, Josefa Ludvíka Fischera, ve své době významného sociologa a filozofa, děkana brněnské filozofické fakulty. V Olomouci působil už ve 20. letech minulého století jako úředníkem místní knihovny. Takže když nastoupil na rektorský stolec, velmi dobře si uvědomoval hrozbu jakéhosi olomouckého provincionalizmu, a proto chtěl místní univerzitu budovat jako univerzitu malou, ale elitní. Provincionalizmus chtěl překonat dodnes velmi zajímavou koncepcí, čilou mobilitou, a to jak studentskou, tak učitelskou. Za tímto účelem se snažil získat zámek v Žadlovicích nedaleko od Olomouce, který se měl stát mezinárodním kampusem pro střetávání zahraničních studentů a učitelů s těmi domácími.

amerikanista a bývalý rektor Univerzity Palackého Josef Jařab:
Do Olomouce jsem přišel jako student v roce 1955, kdy to bylo všude už hodně zlé. Olomoucká univerzita byla obnovena v roce 1946 a profesoru Fischerovi se podařilo sem nalákat opravdu kvalitní lidi, učitele, kteří tu byli přece jenom příliš krátkou dobu, než aby mezi nimi vznikly nějaké politické spory. Obnovená olomoucká univerzita tak kupodivu nebyla postižena rokem 1948, vítězným únorem tolik jako rokem 1968. Naši učitelé, profesoři, to jsou velká jména filologů, byli opravdu skvělí. Celou válku se připravovali na to, aby se stali asistenty, vysokoškolskými učiteli, a bylo to vidět.

S univerzitním prostředím bývá tradičně spojována svoboda myšlení, bádání, tudíž i taková schopnost revolty proti politickým poměrům. Jaké momenty z dějin olomoucké univerzity si podle vás v této souvislosti zaslouží připomenutí?
Urbášek: Univerzita Palackého po podstatnou část své existence fungovala v podmínkách totalitního nebo autoritativního režimu, který zbavil univerzity a vysoké školy akademické samosprávy a tím i akademických svobod. A do jisté míry je zbavil i základního výzkumu, který přešel na nově vznikající ústavy Československé akademie věd. V tomto období existence Univerzity Palackého je to především druhá polovina 60. let, završená pražským jarem, kde se velmi angažovali i vysokoškolští studenti.
Po rozpadu Československého svazu mládeže vznikla ústřední organizace emancipovaných studentů, Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy, v roce 1968 v Olomouci. A také a v roce 1969 v Olomouci zanikla. A byli to také olomoučtí studenti, kteří v roce 1968 vstoupili do listopadové stávky vůbec jako první. Takže určitě období toho roku 1968. A pochopitelně stejné je to v listopadu 1989 jako v ostatních vysokoškolských centrech.

Zastavme se u filozofické fakulty, největší fakulty ze všech současných fakult olomoucké univerzity. Vy jste jejím děkanem už ve druhém volebním období. Kdybyste se měl zamyslet nad tím, jak se personální turbulence na olomoucké univerzitě ve 20. století projevily přímo na filozofické fakultě?
Lach: Velmi zajímavá je etapa prvních dvaceti let existence Univerzity Palackého a filozofické fakulty v jejím rámci. Tehdy tam totiž mohli svobodně působit někteří pedagogové výrazného formátu v českém kontextu. Velmi podstatná byla etapa v období pražského jara, kdy bylo možno navázat na některé dobré tradice české univerzitní vědy a českého univerzitního školství spojené s předválečnou etapou, tedy s pražskou či brněnskou univerzitou. Ostatně Josef Ludvík Fischer je toho důkazem. Ovšem pak přichází neblahá etapa normalizace, která se na Univerzitě Palackého velmi výrazně podepsala.

amerikanista a bývalý rektor Univerzity Palackého Josef Jařab:
Po roce 1968 byli velmi kvalitní kolegové odsud vyhozeni, takže katedra anglistiky byla vlastně horší než po roce 1948, 1949. Na druhou stranu je to přeci jen menší město, a i když tu bylo asi 30.000 sovětských okupačních vojáků, zdá se mi, že třeba filologické obory, germanistika, anglistika, na tom byly lépe než na Karlově univerzitě, pokud jde o kvalitu a tak dále.
Nad univerzitou samozřejmě dohlížel Okresní výbor KSČ, a jakmile se něco hnulo, vylučovali se studenti, třeba za to, že šel v májovém průvodu v džínách nebo že šel třeba do kostela. Sám se divím, jak jsme to mohli přežít. Na té katedře jsme měli lidi, kteří si nezasloužili se k vysoké škole vůbec přiblížit, a to z důvodů odborných, ale i morálních. Jména říkat nebudu, z těch opravdových normalizátorů jsou většinou všichni po smrti. Zato nám chyběli lidé jako profesor Macháček, který byl poslán jako velmi nadějný lingvista dělat topiče do místní dětské nemocnice a jiní. Chvíli je nechali třeba hlídat ve studovně a pak je odsud vyhodili.
Dělali jsme nábor na takových patnáct míst a přihlásilo se řekněme 60, 70 lidí. Velmi často jsme udělali pořadník a těch patnáct nejlépe připravených, nejnadanějších se v září prostě neobjevilo, maximálně jeden dva. Zbytek byla úplně jiná jména, která rozhodl Krajský výbor KSČ, ne my jako přijímací komise. Olomoucká univerzita byla tím dřívějším režimem udržována ve velmi omezené míře a byly neustále hlášky, že by se vlastně měla přestěhovat do důležitějšího města, jako je Ostrava, protože byla příliš spojena s církví a podobně.
Olomoucká univerzita se tedy i po roce 1946 a po roce 1968 cítila stále ohrožena ve své existenci. Byla to sice kamenná stará univerzita, ale jezuitská, protireformační. To z pohledu režimu nebyla tradice, kterou by chtěl rozvíjet. Nicméně univerzita přežila.

Lach: Pro mě osobně i lidsky je nejdůležitější etapa po roce 1989. Sám jsem zahájil studia v roce 1990 a mohl jsem za běhu pozorovat, kterak se univerzita a fakulta mění z relativně intimního pracoviště několika kateder, kdy pedagogové znali v podstatě všechny studenty, v instituci víceméně masovou.
V takovém stavu se nachází i dnes, což si nemyslím, že je nutně pozitivní jev, ale je to krásná ukázka toho, že po roce 1989 byla striktní koncepce československých vlád vystřídána neschopností vytvořit jakoukoliv souvislou koncepční vysokoškolskou politiku. Velmi podstatné bylo to, že v 90. letech se mohla univerzita a filozofická fakulta zvláště vrátit k tomu plánu Fischerovu, kdy díky tehdejšímu panu rektorovi Josefu Jařabovi jsme získali spoustu zahraničních kontaktů a i studenti v Olomouci mohli potkat výrazné osobnosti ze zámoří, popř. ze západní Evropy. Čili dnes je to velmi rozsáhlá fakulta, která sdružuje takové tři pilíře. Jsou to vědy filologické, pak jsou to humanitní studia a samozřejmě sociální vědy, které obyčejně v Praze či Brně jsou rozděleny do několika fakult, ale já osobně tu interakci mezi touto trojnožkou skupin oborů považuji za naprosto vitální. A pevně doufáme, že se podaří do budoucna dosáhnout toho, že budeme prestižní nejen v tom českomoravském kontextu, ale že získáme další spolupráci v zahraničí.

Univerzita není jediným intelektuálním centrem Olomouce. Působí zde i důležité instituce středoškolského charakteru. Asi bychom měli připomenout Slovanské gymnázium?
Fiala: Zapomíná se, že v Olomouci existovaly dvě vysoké školy od roku 1725, respektive od roku 1727 to byla Stavovská akademie, která se s různými přestávkami v Olomouci držela až do roku 1847, kdy z ní po přesunu do Brna vznikla dnešní brněnská technika. A to už byla škola, kde se vyučovalo v moderním živém jazyku, nikoli v latině, právo, na které jezuité hleděli přes prsty. Vyučovalo se tam pevnostnímu stavitelství, ale zejména sportu, jízdě na koni, šermu a tanci. To byly obligátní učební předměty. Dosud je dochována jízdárna, kde se dnes prodává starý nábytek. Pokud jde o gymnázia, první, co jezuité udělali kdekoli, kam přišli, bylo, že založili latinské šestitřídní gymnázium, a to se stalo i v Olomouci. Po zestátnění a postupné germanizaci se jak z lycea, tak z gymnázia staly německé školy.
Tak to setrvalo až do prusko-rakouské války v roce 1866, kterou Rakousko slavně prohrálo. Olomouc měla hrát klíčovou roli, Prusové ji elegantně obešli, bitvu svedli u Hradce Králové. Důležité ale je, že císař a vídeňský dvůr šli poněkud do sebe a povolili dvě česká gymnázia, v Brně a v Olomouci. Nesměla se jmenovat česká (bylo to na Moravě), ale slovanská.
Olomoucké gymnázium začínalo velmi skromně a spojeno se jménem slavisty a spisovatele Kosiny. Císař František Josef se dokonce jednou k velkému překvapení ředitele Kosiny i studentů dostavil k maturitám. A když se málem zabil na úzkých schodech staré budovy, kde gymnázium sídlilo, údajně podle ředitele Kosiny řekl: „Žáci jsou dobří, ale budova jest špatná.“ Takže se pak postavila nová budova. Gymnázium v ní už ale nesídlí, také ztratilo svůj název. Po 2. světové válce se totiž Slovanské gymnázium (obnovené díky Janu Schpringerovi) spojilo s Polívkovým gymnáziem a vznikla z toho jedenáctiletka atd. Dnes Slovanské gymnázium znovu existuje a je to velmi slavné gymnázium s mnoha absolventy.

Olomouc je i velmi významné pevnostní město. Do kterého období spadá jeho význam jakožto vojenského opevněného centra?
Urbášek: To je od poloviny 18. století až do současnosti. Nejdříve je to budování barokní pevnosti a pak do konce 60. let 19. století dobudování fortové pevnosti, kdy byla ­ s posunem ve vojenské technice ­ Olomouc obkroužena asi 22 forty. Pevnost byla zrušena a hradby bourány v průběhu 70. let 19. století a celý proces je zakončen v polovině 90. let 19. století. Tehdy olomoucká municipalita vykoupila pozemky před zbouranými hradbami, čímž otevřela cestu k další výstavbě Olomouce.
Ovšem Olomouc byla až do konce 1. světové války městem opravdu provincionálním, žilo zde asi 25.000 obyvatel, většinou Němců. Nový impuls k rozvoji Olomouce přichází v roce 1919, kdy vzniká takzvaný velký Olomouc, ještě v tom mužském rodě, který přetrval až někdy do počátku 30. let minulého století.
Vytvořením velkého Olomouce se k dnes vnitřní Olomouci připojilo třináct okolních měst a obcí. To potom vedlo k tomu, že se Olomouc stala většinově českým a současně průmyslovějším městem. Zatímco ve vnitřní Olomouci prakticky žádné průmyslové aktivity nebyly, v okolních obcích ano. Například v Řepčíně byly železárny a větší průmyslové aktivity byly i na Nové ulici.
V Olomouci v období první republiky zůstala velmi velká vojenská posádka, pravděpodobně jedna z největších posádek v tehdejší republice. Byly zde jednotky s legionářskou tradicí, slavní šesťáci, byl zde letecký pluk. Ostatně střední Morava (Olomouc s leteckým plukem a Prostějov, kde bylo vojenské letecké učiliště) sloužila vůbec jako jakási přípravka pro letecká esa, která bojovala za 2. světové války třeba v bitvě o Anglii.
V nejnovější historii je Olomouc spojena s dočasným pobytem sovětských vojsk, protože v Olomouci a jejím nejbližším okolí byla druhá největší koncentrace sovětských vojsk po českých Milovicích. Za normalizace to vytvořilo prazvláštní ovzduší, kdy sovětský voják nebo důstojník patřil k Olomouci. Byla zde sovětská sídliště, sovětské školy, nemocnice, obchody. Tomu nejslavnějšímu sovětskému obchodu se podle moskevského obchodního domu říkalo Gum.

Fiala: Podle pražské Bílé labuti byla i Zelená labuť.

amerikanista a bývalý rektor Univerzity Palackého Josef Jařab:
Získali jsme řadu barokních budov z centra. Některé z budov byly historicky součástí univerzity, tak jsme toho prostoru a situace využili pro rozšiřování univerzity. S arcibiskupem Vaňákem jsme se velmi brzy po sametové revoluci rozhodli obnovit teologickou fakultu. Pak se od pedagogické fakulty oddělila fakulta tělesné kultury, pro kterou jsme získali celý areál Neředína, bývalé byty pro sovětské vojáky, byly v hrozném stavu. A riskoval jsem vícekrát i dál. Třeba Jánošíkova kasárna, co je teď umělecké centrum nebo Konvikt. Vzal jsem to za jednu československou korunu, protože to byla původní jezuitská kolej. Takovou šanci pan profesor Fischer v roce 1946 určitě neměl.

Lach: V posledních 24 letech armáda postupně opouští Olomouc, a to nejen sovětská. Na počátku 90. let některé objekty, dříve používány armádou, obsadila univerzita. Ať už je to pedagogická fakulta, popřípadě architektonicky cennější tereziánská zbrojnice, která je jakýmsi jádrem univerzity, protože je tam informační centrum, knihovna a podobně. Myslím si ale, že univerzita má a měla by mít schopnost uchovat paměť na všechny tváře Olomouce, které v historii toto město mělo. A pokud dnes Armáda ČR usuzuje, že je potřeba redukovat stavy, stáhnout posádku z Olomouce, Olomouc sama jako město a univerzita také by si měly připomínat, že je to důležitá etapa našich moderních a současných dějin.

(redakčně kráceno)