„Internet televizi nenahradí,“ říká Denis McQuail

Slavil rok, když v jeho rodné zemi zahájila stanice BBC první pravidelné televizní vysílání na světě. Původně vystudoval historii na Oxfordu, ale nakonec ho fenomén televize zcela pohltil. V šedesátých letech začal Denis McQuail analyzovat roli televizního vysílání v politice a to ho posunulo k úvahám o masové komunikaci. Na toto téma napsal přes desítku odborných knih, ta nejznámější, samotným autorem již šestkrát přepsaná, se jmenuje Úvod do teorie masové komunikace. Většinu profesního života strávil v Amsterdamu, ale jeho práce přesáhla daleko za hranice Evropy a ovlivňovala i mezinárodní politiku. O současném světě internetové komunikace a sociálních sítích hovořil Denis McQuail v Hyde Parku Civilizace z 10. května. Moderoval Daniel Stach.                                                           

Popsal jste fungování médií. Jak byste svůj koncept upravil pro dnešní dobu?
Je zapotřebí upravit způsob, jak vnímáme média. Teorie se vyvíjejí s tím, jak se vyvíjejí samotná média. Nemůžeme se donekonečna držet stejné teorie

Jakou část teorie je potřeba upravit?
Když jsem začal psát o teorii komunikace, šlo o veřejnou službu. Pojem masová komunikace popisoval to, na jakém principu a jakým způsobem média fungovala a jak ovlivňovala společnost. S tím, jak se média v průběhu několika dekád změnila, rozšiřovala, v současnosti velkou rychlostí, už se podle mého názoru nejedná o masovou komunikaci. O teorii masové komunikace jsem napsal knihu a stále jsem si říkal, že to někde musíme utnout, že už v té éře nejsme, že musíme udělat tlustou čáru. Udělat jsem to ale nedokázal

Jaké jsou podle vás hlavní témata té nové éry médií?
Jedním je právě konec masovosti, roztříštěnost médií, publikum je rozdělené do mnoha skupin, existuje velké množství komunikačních kanálů namísto několika televizních stanic a významných novin, jak to platilo po dlouhá desetiletí v podstatě do konce dvacátého století. To se jednoznačně změnilo – dnes máme větší rozmanitost, možnosti volby. To, jak dnes média pracují a jak je vnímáme, je velmi odlišné od situace před dvaceti třiceti lety

Deformují média kritické myšlení lidí? Platí ono pověstné: Když je to v novinách, tak to přece musí být pravda?
Často se to říká, ale důkazy nebo konkrétní teorie pocházející z průzkumu komunikací, které by to potvrzovaly, chybějí.

Walter Lippmann v knize Public Opinion (Veřejné mínění) napsal: „Pokud jsme o něčem přesvědčeni, že to je pravda, budeme se k tomu chovat, jako by to byla skutečnost.“
Ano, to bylo napsáno ve dvacátých letech dvacátého století. Myslím, že dnes to je trochu naivní pohled na to, co média jsou a čeho mohou dosáhnout, a vůbec na jejich roli ve společnosti.
Dnes už je dost důkazů, že lidé zpravodajství vnímají velmi skepticky. Možná takovou pozici autority měly noviny a rozhlas někde na venkově, a to v samotných počátcích, kdy byly úplnou novinkou. Dnes to jednoduše není pravda a máme pro to i spoustu důkazů: lidé si zpráv často nevšímají, přehlížejí je, nepamatují si, na co se dívali. Média dnes nejsou využívána jako zdroj informací, poučení nebo rady, ale jako zábava, volnočasová aktivita. Jde tedy o chybný způsob vnímání médií. Způsobený je asi tím, jak vnímají média sama sebe a jak svoji roli přeceňují. Když se podíváte na reklamní průmysl, tak celé tohle odvětví je založeno na prodávání dobré pověsti za vliv a moc nad zákazníky. A není úplné příjemné muset přijmout, že je to hodně přehnané. 

Věříte, že dokáží média změnit to, nad čím lidé přemýšlejí?
To určitě dokážou. Média využívají své důvěryhodnosti a legitimity a spoluutvářejí to, jak lidé vnímají svět kolem sebe. Právě média nám říkají, co by nás mělo zajímat, určují naše priority. Tomu se nelze vyhnout, protože kromě našich osobních zkušeností nemáme jinou možnost, jak se orientovat v džungli vnějšího světa. Chceme vědět, co je ve zprávách, co se děje ve světě a co si o tom máme myslet. A je jasné, že nás v tom média ovlivňují, neznamená to ale, že neexistují alternativy.
Pokud sama média nemají nějakou agendu, většinou se přímo nesnaží ovlivňovat náš způsob myšlení. To je mimo jejich hlavní zájem. Možná je to vedlejší produkt toho, že vytvářejí zprávy. Opravdu si nemyslím, že by za tím byl záměr klamat lidi. Nicméně zprávy musí být z podstaty zavádějící, protože vyvážené zpravodajství o všem, co se ve světě děje, mít nelze. Většina zpráv je nutně nekompletní, ukazuje selektivní, neúplný obrázek, který je vždy ovlivněný perspektivou země, ze které médium je, zájmem diváků nebo čtenářů a tak dále. Tak to prostě je.

Svoboda tisku

Podle organizace Freedom House se svoboda tisku ve světě ocitla v loňském roce na nejhorší úrovni za poslední desetiletí. Očekával jste takový vývoj?
Ne, na druhou stranu tohle není jediný ukazatel. Tyto indexy většinou sledují regulace a to, jak jsou dodržována pravidla. Skutečný obrázek toho, co jsou a co nejsou svobodná média, je mnohem komplexnější a náš popis mnohem méně spolehlivý. Nechci říct, že nevěřím výsledkům Freedom House. Je ale třeba podívat se i na metody, kterými k takovým výsledkům došli. A já si myslím, že metody na to, abychom mohli spolehlivě popisovat trendy do budoucna, prostě nemáme. Já si naopak myslím, že bychom dnes měli intuitivně očekávat spíše větší svobodu. A myslím si, že to tak je, jen je to jiný druh svobody. Například svoboda na internetu v průzkumu, o kterém hovoříme, vůbec není zahrnuta, protože internet prostě nezkoumá.
Takže se toho děje spousta. Jestli je to pozitivní, nebo negativní, musí posoudit každý sám. Ale ta rozmanitost je nepopiratelná a svoboda může být právě tato pestrost. Svobodu ale chápeme spíš jako to, o čem novináři mohou psát, na co si troufnou, jestli jsou za něco trestáni. Jenže jsou tady rozhodně další perspektivy a ne všechny druhy svobod se dají snadno sledovat.

A zlepšuje se to?
Myslím, že se to zlepšuje i zhoršuje. Zlepšuje se prostředí, lidé v médiích jsou respektovanější než v minulosti. A zhoršuje se to, protože to nestačí. Děje se spousta velkých věcí, v zásadě v každé oblasti, nad kterou se zamyslíte.
Když se dostanete do určitého věku, tak vám některých věcí začne být líto a některé zase vítáte, ale to je asi fundamentální součást každé změny. Dějí se tu pomalu pozitivní věci, které nevidíme, nebo si jich mnoho lidí nevšímá. Takže si myslím, že není důvod být ani přehnaně optimistický, ani přehnaně pesimistický. V médiích vzniká celá řada nových iniciativ a podniků, u kterých zatím nevíme, jestli budou přínosem, anebo negativem.

Krize médií a krize žurnalistiky 

Tvrdíte, že média jsou v krizi. Jaká média? Jaká je to krize? Jak z ní ven?
Za to obzvlášť díky. Není to ani tak můj výrok jako spíše výrok, který často slýchávám a na který reaguji. Ale ano, souhlasím s tím. Je to krize na různých úrovních a nejvíce ji asi vnímají sami novináři a lidé, kteří v médiích pracují a nepřímo potom taky celá společnost.
Ze všeho nejdřív krátce o novinařině jako o profesi. Lidé, kteří si tuto práci zvolili, jsou prokazatelně pod ekonomickým tlakem, především pokud se jedná o velké mainstreamové zaměstnavatele, noviny. Takže se zeštíhluje, propouští, outsourcuje, více lidí pracuje na částečný úvazek. Spousta zpráv a novinařiny obecně, kterou v minulosti zpracovával konkrétní novinář konkrétního média je dnes jen obecným produktem, o který se dělí všichni na různých webových stránkách a portálech. Tím se nám ztrácí kreativní vklad novináře, který má volnou ruku.
Částečně je to proto, že dobrá novinařina je drahá a nevyhnutelně si žádá čas, potřebujete na ní odborníky. Tlak klesajících příjmů za reklamu společně s klesajícím počtem diváků nebo čtenářů u klasických médií a jejich odchod k alternativním kanálům si vybírá svoji daň. Ale to všechno už jsme zažili, tisk prošel velkou krizí po válce a v šedesátých letech a vyrovnal se s ní. Ale tohle je opravdu rychlý a velmi významný výkyv.
Takže ano, je tu ekonomická krize pro tradičně financovaná, vlastněná a organizovaná média. Je tu krize žurnalistiky jako profese a její autonomie a profesního vývoje. A je tu i krize společnosti. Nejen pro zástupce politických stran a sociálních skupin, ale i co se celkové strategie týká. Už není možné prosazovat politiku přes online média, která nepodléhají stejným pravidlům a regulacím, nebo jen do určité míry. A je tu také ztráta vůle něco dělat a změnit a nejistota, co se vlastně dělat má. Pokud se ve společnosti založené na volném trhu lidé nejsou schopni domluvit, na co se mají zaměřit, tak pak není ani možné stanovovat médiím nějaké limity. Jestli vůbec nějaké limity být mají.

Tradičním tištěným médiím klesají náklady. Internetovým médiím chybí obchodní model. Dokážou média plnit roli hlídacího psa demokracie v době, kdy mohou méně investovat do investigativní žurnalistiky?
Souhlasím, to je právě jeden z důsledků krize žurnalistiky. Když jsem hovořil o tom, že kvalitní novinařina je drahá, tak myslím právě především investigativní žurnalistiku, která vyžaduje mnoho úsilí, lidí a času a kromě toho taky obnáší někdy rizika, můžete jít proti zájmům některých lidí, můžete někoho urazit. Takže v ekonomicky těžké době je vždy velmi obtížné být odvážný, být inovativní, originální. A to právě může být potenciálním důsledkem současné krize, že žurnalistika do určité míry nebude schopna vykonávat naplno tuto funkci hlídacího psa, funkci, která bývá označována za jednu z jejích nejdůležitějších funkcí.
Je tu možnost, že tuto roli převezmou nová volná media, weby, blogy, která jsou finančně samostatná a nemusejí se na nikoho vázat. Těch možností je spousta. Jenže tyto hlasy jsou roztříštěné, mají omezené zdroje a omezené publikum. Takže nemůžou tak úplně tuhle roli převzít úplně. K efektivnímu dohledu nad tím, co se děje, a ke kontrolování mocných, sledování společenských skandálů potřebujete umět oslovit publikum a přitáhnout k problémům pozornost

Jsou dnes novináři pořád hlídacími psy?
Ano, ale určitě nejsou jediní – jsou součástí a velmi důležitou. Možná už ne v tom primárním významu, že by přímo odhalovali nové věci. Novináři ale většinou velmi dobře vědí, co se vlastně děje. Je jasné, že nemůžou publikovat všechno, na co přijdou, bojí se sankcí, bojí se soudních pří. Ale když přijdou na něco, co publikovat mohou, potřebují k tomu nutně publikum. Fungují tak jako takoví vrátní zákona, když soudní systém narazí na nějaký skandál. To je jejich úloha – čas od času na něco takového upozornit.
Dobře vybavené, dobře fungující zpravodajství, prostě obyčejné zprávy, které se ani nesnaží být přehnaně kritické, které navazují na práci dalších institucí, zprávy, které odhalují. To je velmi důležité a to je právě ta úloha hlídacího psa, která je nezbytná v demokratické společnosti. V každých zprávách je takový element obsažený. Ne samozřejmě třeba tak dramaticky jako v případě Wikileaks a podobných kauz, které se dostaly do světových zpráv. Ale je to neustálý proces, který je podle mě velmi důležitý, to nepochybně.

Jaká je v dnešním světě role veřejnoprávních médií? Plní svoji roli BBC a Česká televize svoji roli dobře? V čem by se měly zlepšit?
Neznám do detailu činnost České televize, ale obecně předpokládám, že je to podobná služba jako BBC. Většina veřejnoprávních televizních stanic v Evropě má podobný mandát a naplňují podobná očekávání společnosti. To je demokratický mandát se vším všudy.
Jsou různé způsoby, jak interpretovat jejich roli. Jedna věc je určitě kvalita – myšlenka že by měly být nejlepší v kvalitním zpravodajství, které není zatížené finančními tlaky. Nebo alespoň být schopné se chovat jinak, než se jen snažit vydělat. A to ve zprávách, kultuře, umění, dramatu, vůbec ve všech sférách kulturního života. To je velmi důležitá aktivita médií, která závisí právě na nezávislém vedení, finanční nezávislosti, ale možná ještě silněji na odpovědnosti veřejnosti.

Věříte, že média veřejné služby jsou ta, která by měla zajistit, že novináři budou hlídacími psy demokracie, a skutečně na tom tvrdě pracovat, protože zdroje na to mají?
Obávám se, že to asi dělat nemohou. Částečně je to proto, že jejich mandát a výhody je dostávají do velmi citlivé pozice stran pokračování jejich samotné existence a jejich vztahů s úřady a se zákony a s veřejným pořádkem. Není pro ně samozřejmě nemožné, aby se chovaly, jak jste naznačoval. Ale myslím si, že nakonec nejsou tak svobodné. A teď hovořím spíše na základě svých zkušeností s BBC. Jsou opatrné, a nemyslím si, že je to špatně. Jednoduše jsou omezení v tom, čeho mohou dosáhnout, když zároveň mají zůstat nestranné a jejich zpravodajství vyvážené. Tím, že budou vyvolávat skandály, toto všechno riskují. Lidé se budou ptát, jestli se nehoní jen za senzacemi. Jestli někomu nestraní. Jestli jsou fér. Jestli nevyvolávají sociální konflikty.
Důležitost veřejnoprávních televizí, i když někdy nedokážou dostát našim přehnaným očekáváním, tkví v tom, že jsou vlastně jedinou známou fungující alternativou k velkým komerčním médiím. A rozmanitost ve vlastnictví pochopitelně nemusí spočívat jen ve veřejnoprávních médiích. Mohou je vlastnit soukromé trusty, filantropové, vzdělávací a kulturní instituce, možností je více. Ale znovu, jediné dva modely, které v éře masových médií fungovaly a fungují, jsou buď jednoduše komerční, nebo veřejnoprávní model, který je založený na dotacích. Anebo nějaká jejich kombinace; to je také možné a často se to používá v Evropě.
Buď budou média vést velké společnosti, které nakonec většinou přestanou být národní a stanou se nadnárodními, globálními. Anebo se musíme naučit žít s jistými limity s tím, že si uchováme národní a sociální kulturu.

Zmiňujete problémy spojené s odpovědností médií a veřejným zájmem. Při přednášce, kterou jste měl v listopadu 2012 na University of Georgia, jste řekl, že diskusi o zodpovědnosti médií by si nikdo neměl plést s diskusí o kontrole médií. Mohl byste definovat, jak by měla vypadat zodpovědnost médií?
Zodpovědnost je ochota nést následky za vlastní rozhodnutí – za to, jak se rozhodnete naložit s vlastní svobodou. Myslím, že zodpovědnost a kontrola musí být vždy vnímány v souvislosti se svobodou. To bychom neměli od sebe oddělovat. Kontrola je vždy nějaké omezení svobody zavedené zvenčí nějakým orgánem nebo zákonem. Kdežto zodpovědnost pochází zevnitř. Je to snaha dostát závazku někoho, kdo má nějakou zprávu, kdo má, co říct. Jde o to předat ji pravdivě, otevřeně a transparentně a s tím, že berete na vědomí speciální zájmy. Jednoduše to znamená, že jsme zodpovědní za to, co říkáme.
Dobře, někdy něčemu nedostojíme, možná nejsme vždycky otevření a upřímní, ale my o tom víme, když se to stane. Ale to nijak nemění, že víme, jako by to mělo vypadat a jak by to mělo být. Ve skutečném světě médií a žurnalistiky znamená odpovědnost, že nasloucháme lidem, se kterými mluvíme. Že se snažíme zjistit jejich osobní cíle. To by nám nemělo bránit v tom příběh pravdivě předat publiku, protože přesně to je našim cílem. V profesi novináře to znamená velkou sebekontrolu, formulaci vlastních pravidel a dodržování kodexů, které v profesi fungují. A též to znamená ochranu vlastní autonomie, což je právě svoboda aplikovat pravidla, které mají chránit správnou, poctivou žurnalistiku.
Doufám, že se mi daří jasně předat zprávu, že když žádám zodpovědnost, neprosím o soudy, líčení a tribunály, jde mi o zodpovědnost, která je v kapacitě novinařiny jako profese.

Konec mediálních magnátů?

Jak se díváte na koncentraci vlastnictví médií? Je to nebezpečné? Má to i výhody?
No, moc výhod mě nenapadá. Záleží na tom, pro koho by ty výhody měly být. Co se týká zvýšení zisků, snížení konkurence na trhu potenciálně pro vlastníky výhoda být může. Z ekonomického, finančního hlediska taková koncentrace určitě nějaký smysl má.
Ale pro veřejnost, pro čtenáře? Větší zdroje mohou přinášet lepší výsledky práce, nákladnější projekty…

A přinášejí?
Ano, někdy ano. Bohatá média mívají z určitého pohledu lepší produkty, nebo je alespoň mají dřív než konkurence. Mohou to být triviální výhody a třeba ne takové, které mě osobně vůbec zajímají. Drahé projekty, velké hvězdy, k tomu všemu potřebujete zdroje. Je to v pořádku, spoustě lidí se to líbí a já jim to rozhodně nemám za zlé. Rozhodně nemůžu říct, že se mýlí.

Který člověk dnes nejvíce ovlivňuje média? A která společnost?
Myslím si, že čas mediálních magnátů je trochu za námi. V minulosti jsme tu měli takové lidi – Berlusconiho, Murdocha, Bertelsmanna – každá země někoho takového měla. Dnes média vlastní často ještě větší, ale především často anonymní skupiny, které vlastní celé mediální sektory napříč médii – telekomunikace, ICT atd. Koncept mediálního magnáta ve stylu Občana Kanea je dnes trochu přežitek. Možná se pletu.

Na české mediální scéně se mluví o oligarchizaci médií. Podnikatel vlastníci velký agrární koncern a významnou mediální skupinu je zároveň prvním místopředsedou vlády a předsedou vlastní vlivné strany. Je dle vás takový stav přijatelný?
Ideální to není. Určitě jsou dobré důvody pro to, aby se podobná situace nestala, ale okolnosti a do jisté míry i principy se mění. Takže já nemůžu říct, že to nutně musí být negativní věc. Moc o tom nevím. Jak mi to popisujete, moc dobře to nezní. Pochybuji, že je to od něj rozumný krok. A myslím si, že by se to nemohlo stát, kdyby u vás měla média pevnější tradice, kdyby se cítila tak pevná v kramflecích jako BBC. Je pochopitelně mnohem snazší využít institucionálních pravidel a norem tady u vás, kde se mediální scéna vyvíjí teprve od devadesátých let. Takže jsou to rozhodně neobvyklé okolnosti a až čas nám poví, jestli to je dobré řešení.

„Pravda“ o Ukrajině 

Jak se normální člověk může orientovat třeba v současném dění na Ukrajině? Z médií lze jen těžko rozlišit, co je pravda a co lež.
Ano, jen velmi obtížně. Nejde ani tak o detaily, ty můžou být licencí jednotlivých novinářů. Nikdo asi nepochybuje, že se tam dějí nějaké události, o kterých slyšíme, ale také se tam dějí jiné, o kterých se nemluví. Takových je mnoho, možná většina. Události, o kterých se mluví nejvíc, jsou pořád ty samé, o kterých mluví všichni, jsou to ty dramatické. Přitom to možná ani nejsou reprezentativní příklady celkové situace. Je proto tu veliká šance, že jsme mylně informováni o tom, co se vlastně děje a kam to spěje.
Závažnější otázka je, odkud pochází celková interpretace té dané situace a kam nás vede. Je to komplexní a komplikovaná situace. Do určité míry je unikátní a bezprecedentní a média si prostě s touto komplexností a výjimečností situace neumějí poradit. Já jim rozumím v tom, že nechtějí na situaci nahlížet pohledem Západu, ale to je asi ten jediný možný pohled, ve kterém média sama dávají smysl. Ale to je u zpravodajství typické, v situacích, kdy pracuje daleko od domova, každý přichází se stejným příběhem, který se velmi podobně interpretuje, je takový kolektivní soud o tom, co se vlastně děje

Řekl byste, že jedna nebo druhá strana používá propagandu?
Určitě ne organizovaně. Propaganda potřebuje přípravu a ta vyžaduje čas a já si nemyslím, že je to plánované. Orámování událostí se samozřejmě může zdát jako propagandistické od jednotlivých stran. Je zcela zřejmé nebo přinejmenším velmi pravděpodobné, že například ruský kanál RT.com přejímá interpretaci ruské vlády a o událostech hovoří jako o provokacích. Ale říkat tomu propaganda je myslím přehnané. Vždyť podobné postupy bychom nalezli i u některých západních médií.
Navíc, jaké máme jako publikum alternativy a jaké alternativy mají editoři? Tohle jsou pro média opravdu neznámé vody. Když se na tu situaci podíváme, výjimečná je především v tom, že zprávy nám přinášejí relativně neznámí amatéři co do kontextu a místa. Takže myslím, že platí pro obě strany, že jsou pobouřené a že jsou tam negativní reakce. Ale nemyslím si, že to naplňuje definici plánované propagandy. Toto nejsou plánované události.

Nová versus stará média 

Jak proměnila svět takzvaná nová média jako například facebook nebo twitter? Jaká je jejich budoucnost?
Nemyslím si, že by nějak změnily svět. Myslím, že mu něco důležitého přidávají, důležitou sociální aktivitu. Spíše přesněji odrážejí současný moderní svět. Sociální sítě používají především mladí lidé, kteří jsou izolovanější a mají méně sociálních vztahů, ale zároveň jsou osobnější, personalizovanější, individualizovanější. A těmto podmínkám se sociální sítě snaží přizpůsobit.
Ale co se týká jejich významu co do ovlivňování našich teorií o tom, jak média fungují, podle mého je ještě příliš brzy tvrdit, co vlastně přinesou. A jednak když se podíváme na záměry těch, kteří facebook a podobné sítě provozují, důsledkem bude zvýšená kontrola nad obecenstvem díky informacím. Jejich smyslem je shromažďovat co nejvíc dat o co největším počtu lidí, aby bylo možné lidi zaškatulkovat do kategorií jak pro mediální produkty a služby a také pro zboží obecně. A příslib o dodávání individualizovaných, personalizovaných informací o kultuře, událostech, sportu, o kterém se kdysi v této souvislosti hovořilo, se prostě neděje a ani se dít nezačne, protože v tom nevězí zisky. A my víme, že za některými těmito tendencemi jsou především obrovské reklamní agentury. Víme, že se peníze přesouvají od tradičních médií a tradiční reklamy k té na internetu. A sociální média jsou dobrý způsob, jak zvedat hodnotu a přesnost a užitečnost dat o zákaznících. Takže sociální média pomáhají vytvořit si lepší obrázek o trzích, o dílčích trzích a mezerách na trhu. A to se dá zpeněžit, to se dá prodat speciálním firmám. Ne že bych se přímo bál, ale myslím si, že tímto směrem se to asi vyvíjí.

Je pro vás facebook a twitter relevantní zdroj informací?
No, já je nepoužívám. Nevím, snad to takhle můžu říct, protože je to pravda. Celkově bych řekl, že tyto relativně nové zdroje a zdroje, které za sebou nemají žádnou instituci, mají nižší důvěryhodnost. Můžeme se vrátit k tomu, co jsem říkal o žurnalistice obecně a o tom, jak si vytvořila jistá profesní pravidla, kodexy a profesní autonomii, a tak i jistý základ pro důvěru publika. Ne že bych primárně nevěřil tomu, co přinášejí tato nová média, ale je třeba brát v úvahu jejich náhodnost. Přestože nemusejí být záměrně zavádějící, mohou jednoduše nebýt nápomocné a ani dobře informované. A není důvod, proč by měly být, ani to o sobě netvrdí.

Jaká je budoucnost televize? Nahradí ji zcela internet?
Krátká odpověď je, ne, internet ji nenahradí. V budoucnu bude nemožné je od sebe oddělit. Televize jako taková přežije, pokud tedy přežije všechno ostatní. Co my víme, co bude za dvacet třicet let. V minulosti se tendence v televizi jako v tradiční formě kolektivního nebo relativně kolektivního domácího zdroje zábavy příliš neměnily.
Viděl jsem nedávno údaj z Eurobarometru, že 91 % pozornosti věnuje publikum konvenčním formám distribuce. Ty se samozřejmě rozšiřují, ale jde o to, že televize, tak jak jsme s ní vyrostli, je pořád stejná. Možná dnes mají větší obrazovky, jsou ve 3D a vysokém rozlišení, ale jinak televize ve společnosti pořád plní stejnou roli co do trávení volného času, kulturního zdroje. Internet si myslím jen přispívá pestrosti nabídky, rozšiřuje ji a dělá ji flexibilnější. A to všechno dohromady je myslím pozitivní, ale určitě televize a internet nejdou proti sobě.

Je ve světě obvyklý pořad podobného typu jako Hyde park?
Ne, nic podobného jsem nikde neviděl a je to velmi zajímavé z pohledu toho, kdo je tu grilován. Formát tohoto pořadu je rozhodně originální a myslím, že je to dobrý nápad, který by se určitě dal využít i jinde.

Jak budou média vypadat za dvacet let? Jakou vizi nabízíte?
Já nenabízím vůbec nic. Ale nevidím důvod, proč by tu média neměla být. Rozhodně vidím v rohu místnosti velkou televizi, nebo na zdi.

A co papírové noviny?
I v budoucnosti pro ně vidím místo, asi ne v každé domácnosti. Tištěné noviny stále budou mít svoji roli, svůj status, asi menšinový, spojený se skupinami, které jsou poměrně vysoko na společenském žebříčku, které jsou elitami. Elity tu vždycky byly a budou a noviny také svým způsobem vždycky byly pro elity. Mám tedy na mysli původní noviny, ne plátky plné drbů a senzací.
Opravdu si nemyslím, že se to nějak výrazně změní. Asi už noviny nebudou hrát tak významnou roli, ale i tak zůstanou nezastupitelné. Budou napojené na různé instituce, ať už společenské, politické nebo jakékoli jiné, a budou nadále jedinečným komunikačním kanálem pro veřejnost. Budou podněcovat debaty způsobem, který je nenahraditelný, který nedokáže nahradit ani televize. Podívejte se, tisk funguje dneska a fungoval i v osmnáctém století, takže nevidím důvod, proč by neměl fungovat za dvacet nebo třicet. Tedy pokud nenastane velké zemětřesení a všechno nezmizí

Co máte na médiích nejradši?
No, živí mě. Ale to není vážná odpověď, to jste nechtěl slyšet. Navíc to není tak úplně pravda. Prostě je mám rád, vždycky jsem měl rád noviny. Ještě předtím, než byla televize, jsem poslouchal rádio. A potom když jsme měli TV, tak jsem jí byl absolutně fascinovaný, sledoval jsem ji hodiny, dneska už ne, spíš se vracím ke knížkám. Ty už se možná dnes mezi média nepočítají, ale kdysi jím bývaly a významným.

(redakčně kráceno)