„Cizojazyčné sny se mi nezdají,“ říká Zdeněk Velíšek

V televizi začal pracovat pár týdnů před 21. srpnem 1968 a zažil partyzánské podmínky televizního vysílání během sovětské okupace. Dvacet let pak pro něj zůstala televize zapomenutým experimentem a díky své nadstandardní jazykové vybavenosti se živil hlavně jako překladatel a tlumočník. Do České televize se vrátil až po roce 1989 a stal se ikonou zahraničního zpravodajství. Pro diváky pak prakticky splynul s francouzským prostředím, respektive problematikou Evropské unie. Za celoživotní noblesní komentátorskou a reportérskou činnost teď dostal Zdeněk Velíšek čestnou Cenu Opus Vitae v rámci každoročního udělování Novinářských cen Karla Havlíčka Borovského. V Interview ČT24 z 23. května hovořila se Zdeňkem Velíškem Světlana Witowská.  

Když jste přebíral novinářskou cenu za celoživotní práci, řekl jste, že půlku života jste se novinařině nevěnoval. Takže cítíte jistý dluh a chcete ho splácet. Na co se tedy můžeme ještě těšit?
Že budu aspoň dýchat a doufat, protože pak mi to možná chvíli ještě půjde.

Televizní kariéru jste začal už v roce 1968. Do Československé televize jste nastupoval pět týdnů před okupací vojsky Varšavské smlouvy. Co všechno jste tehdy v televizi dělal?
Především jsem žasl nad tím, do čeho jsem to spadl, i když jsem do toho padal vědomě. Do zpravodajství jsem tak vpadl, když už byly všechny karty rozdané. Manévry kolem našich hranic zrovna jako dneska kolem těch ukrajinských a za chvíli byly ruské a sbratřené divize na našem území. Do toho 21. srpna to skutečně trvalo nějakých pět šest neděl, co jsem jsem se seznamoval především s lidmi a svým novým řemeslem.

Po obsazení Československé televize ve Vladislavově ulici jste měli redakční porady v bytech. Každý den v jiném. Jak jste spolu komunikovali, nebyly maily, mobily, internet?
Ta první porada byla v mém bytě, a domluveni jsem nijak nebyli. Prostě jsme se potkali v obsazené Vladislavce a říkali si, kam půjdeme. A protože jsem bydlel v centru a rodinu právě odvezl do Dobřichovic, nabídl jsem, že půjdeme ke mně. Sešlo se nás tam k této první konspirační schůzce asi dvacet lidí, a sám jsem jich znal tak pět. To na tom bylo docela půvabné. Dál jsme to konspirovali tak, že jsem styk jenom s někým, koho jsem znal, a pak jsme se vždycky dozvídali, kde se sejdeme příště.

To byla téměř partyzánská práce?
Byla to opravdu konspirativní práce. Nevím, kde se to v nás všech vzalo, ale fungovalo to do doby, dokud fungovala televize.

Měl jste strach?
Věděl jsem, že to může skončit moc ošklivě; věděl jsem, jak skončilo třeba budapešťské povstání. A taky jsem věděl, že mám rodinu v bezpečí.

Podporovala vás rodina? Věděli, že se pouštíte na tenký led?
Určitě věděli, že na nejtenčí. Už to budapešťské povstání jsme já a moje choť prožívali spolu u rádia, kde jsme poslouchali zahraniční rozhlas. A byli jsme naštvaní, že v momentu, kdy se celý svět měl starat o Budapešť, vypukla šestidenní válka na Suezu a svět se o Budapešť okamžitě zajímat přestal.

Podporovala vás manželka, nebála se o vás v tom roce 1968?
Podporovala mě, nikdy mi to nevyčetla, určitě se bála, ale nechtěla o tom mluvit.

Pak jste musel na dvacet let v televizi skončit. Jak jste nucený konec televizní kariéry tehdy vnímal?
S ulehčením, protože jsem nechtěl být v normalizační televizi. Věděl jsem, že jsem tím, že jsem vstoupil do televize, udělal experiment a musel jsem se tam nějaký čas zdržet. Musel jsem totiž taky zohlednit osud mé rodiny: děti měly před všelijakými zkouškami do škol a já se nemohl v žádném případě stát druhým Havlem nebo jakýmkoliv jiným disidentem.

Sám říkáte, že jste byl dvacet let v Brixenu. Je něco, co se vám během těch dvaceti let toho novodobého vyhnanství povedlo?
Nejdříve, proč ten Brixen. Cenu jsem dostal v Havlíčkově Brodě, a tak jsem si řekl, proč to nepoužít, protože ten vnitřní exil byl s jeho vyhnanstvím srovnatelný.
Jinak se musím přiznat, že jsem se na televizi pokusil zapomenout, jak nejrychleji to šlo. Mým osudem předtím nebyla televize, ale jazyky, lingvistika, překládání. A jazyky, překládání, a dokonce i tlumočení se naštěstí mým osudem mohly stát znovu. A jestli jsem na něco hrdý, tak na to, že jsem se možná už v sedmdesátých letech dostal do tlumočnických týmů na mezinárodních konferencích, které překládaly z cizího jazyka do cizího. To byla specialita pouze českých tlumočníků. Třeba tlumočníci z OSN mají týmy složené nejen z Angličanů a Francouzů, měli týmy v Ženevě, samozřejmě v New Yorku, ale dokonce i v Alžírsku. A já jsem hrdý na to, že jsem pracoval s lidmi, kteří pracovali jen ve svém rodném jazyce, zatímco já pracoval ve dvou cizích.

Do televize jste se vrátil, hned jak to bylo možné, v roce 1990. Co vás na ní tak přitahovalo a přitahuje dodnes, protože i v 81 letech pořád chodíte do práce?
Ne už tak často a ne od rána do noci, ale v noci jsem tu byl zrovna včera a ráno jsem tu byl zrovna dneska.

Fascinuje vás něčím televize? Čím vás přitahuje?
V roce 1968 jsme poznal, že to je nesmírně mocné médium. Tak mocné, že dokáže přinutit zahraniční divize, aby po celé Praze hledaly, odkud to vlastně vysílá, a co nejrychleji se toho toho vysílání zbavily. A zadruhé je tak mocné, že to dokáže člověku dokonale ohrozit průběh života. Takže jsem se nevrátil kvůli tomu, že bych hledal dobrodružství. Ale proto, že v té první víc než půlce života jsem se nemohl věnovat vlastní tvůrčí práci, ne jen překládat cizí myšlenky, ale říkat i ty svoje.

Na vysoké škole jste studoval španělštinu a češtinu, ale diváci si vás zařazují hlavně do Francie. Proč jste nestudoval francouzštinu? Nešlo to?
Nešlo. Na vysokou školu jsem šel v hlubokých padesátých letech, což byl skutečně proletářský internacionalismus, a chtít se učit dva západní jazyky, no nezlobte se… Rovnou mi řekli, že jsem kosmopolita a že to nejde, že si můžu vybrat mezi ruštinou a češtinou, a tak jsem si vybral tu češtinu.


Vy jste dělal rozhovory s mnoha státníky a politiky. Ten, na který vzpomínáte nejradši, je spojený právě s Francií. Je to interview s Françoisem Mitterrandem. Kolegové v redakci vám od té doby říkají Francoise Veterán. Lichotí vám to?
Že by mi to lichotilo, to ne, pobavilo mě to. Dozvěděl jsem se to až na svých sedmdesátých narozeninách od jednoho kolegy. Připadalo mi to vtipné a věděl jsem, že to je skutečně z mého života. To někdo dobře odkoukal.

Je někdo, s kým jste si vždycky přál udělat interview, a nepovedlo se vám to?
Ne. S Pánem Bohem se mi to ještě povede, nebo se svatým Petrem.

Mluvíte nebo jste mluvil šesti jazyky šesti jazyky. Máte v cizích jazycích i sny?
Ne, nikdy.

Spoustu let jste dělal reportéra, ve Francii vás i s kameramanem napadla skupinka přistěhovalců. Co se tehdy přesně stalo? Přišli jste tehdy i o kameru.
O všecko, i o pár svršků, které stačili ti chlapci pobrat. Vybrali jsme si tehdy krásné nedělní odpoledne, že si pojedeme udělat exteriéry do problémové čtvrti se dvěma třemi domy, jaké stojí u nás na Jižním městě, které se měly demolovat. V padesátých letech je tam postavili pro miliony přistěhovalců. Hospodářství bylo tehdy zruinované válkou a přistěhovalce potřebovali, ale jak je pak potřebovali méně a méně, stala se tam z toho ghetta. Postavili jsme se na louku, před námi potok, tak dvě stě metrů za mnou ty tři činžáky a krásné panorama čtvrti. A já jsem říkal, zítra sem zajedeme znovu a ty tři baráky už tady nebudou. Už jsme tam nezajeli. Ti chlapci tam hráli fotbal, bylo jich dobře dvě jedenáctky, a najednou měli všichni kapuci a běželi k nám. Jakmile jsem pochopil, řekl jsem, okamžitě do auta, a už nás obírali. Kameraman stál k nim nejblíž a já viděl, jak za ním vlaje obal od kamery, tak jsem říkal, ať nechá futrál být, ale na to jsem slyšel, ty vole, vždyť mají i kameru. Okamžitě jsme proto naskákali do automobilu a zamkli jsme se. Ti kluci se navěsili na všechny kliky, na které se pověsit mohli, a teď jedeme, nebo nejedeme… No, jeli jsme, a oni zvolna odpadali. Zbytek dne jsme strávili u četníků.

O vypjaté situace v televizi nemáte úplně nouzi. Sice nejste lovec senzací, ale shodou okolností jste moderoval improvizované živé studio 11. září 2001. Jak jste se k tomu tehdy dostal? Tehdy se ještě kontinuální zpravodajství nevysílalo.
Byl jsem asi jeden z mála Čechů, kteří to viděli naživo. Díval jsem se na CNN a skutečně jsem viděl nárazy obou letadel. U prvního jsem si říkal, jaké je to neštěstí. Ale když se za nějakou dobu opakovala ta stejná situace, byli mi to jasné, sabotáž nebo terorismus. Běžel jsem do vysílání, do newsroomu a říkal jsem v New Yorku se stalo něco strašného. V té chvíli jsem si ani neuvědomoval, že to jsou ta Dvojčata, že to je World Trade Center. To až pak, jak jsem poslouchal americké zprávy.
Pak přišli pro mě, já si říkal, že to vyřídím a že na obraz půjdou profesionální moderátoři. Neměl jsem totiž vůbec zkušenosti se studiem, nevěděl jsem, na kterou červenou se dívat, která kamera mě zabírá. Nevěděl jsem, co budu říkat, a takhle jsme tam seděl čtyři hodiny, chodili ke mně odborníci, pamatuji si na hasiče a na statika, jak se to mohlo stát všechno a co se to tam děje.

V Česku začaly volby do Evropského parlamentu. Jsou i v jiných zemích Unie tak nepopulární jako v Česku?
Ano, účast je skoro všude kolem těch třiceti čtyřiceti procent. Tyto volby se skutečně nedostaly do centra pozornosti i politicky myslící veřejnosti, protože jsou považovány za něco, co je tak trochu mimo, na čem ani ten volič nemá takový zájem.

(redakčně kráceno)