Češi v Osvětimi

V noci z 8. na 9. března 1944 došlo v koncentračním táboře Osvětimi-Birkenau k největšímu masovému vraždění bývalých občanů Československa za 2. světové války. Bylo zde tehdy popraveno téměř 4000 československých Židů z takzvaného terezínského rodinného tábora. A jen o několik měsíců později dostihl stejný osud vězně takzvaného cikánského tábora, i v něm bylo mnoho Romů z českých zemí. Z obecné historické paměti českého národa však tato děsivá mementa téměř zmizela.  

O Češích v Osvětimi hovořili v Historii.cs z 8. Března historici Tomáš Fedorovič z Památníku Terezín, Michal Frankl z Židovského muzea v Praze a Milan Hes. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Co se stalo z 8. na 9. března 1944?
Frankl: V té noci bylo v Osvětimi-Birkenau zavražděno téměř 4.000 vězňů takzvaného terezínského rodinného tábora, což byla zvláštní sekce tohoto vyhlazovacího tábora. Většinou šlo o před válkou československé občany. Z toho lze usuzovat, že šlo o největší jednorázovou vraždu československých občanů během druhé světové války. Je to symbolická událost, která vyčnívá nejen svou hrůzností. Můžeme ji totiž považovat za symbol vraždění českých Židů, českých Romů v Osvětimi, za symbol deportací českých Židů.

Čili to byli muži, ženy, děti?
Frankl: Byli to muži, ženy a děti, kteří byli do Osvětimi deportováni z ghetta Terezín na začátku září 1943. Na rozdíl od jiných osvětimských vězňů měli jistá privilegia - nikdo z nich nebyl hned poslán do plynových komor, muži, ženy a děti od sebe nebyli odděleni ostnatými dráty nabitými elektřinou a také si mohli nechat své oděvy z Terezína, což jim v kontrastu těmi pruhovanými vězeňskými mundůry přidávalo na takové civilnosti.

Jak byli ti lidé v Terezíně vybráni?
Fedorovič: Vedení SS v Terezíně používalo různé fámy a zvěsti, protože samozřejmě deportace do Osvětimi v září 1943 nebyla první, deportace začínaly už v lednu 1942. Nejdříve se říkalo, jedete na východ. Pak ono „na východ“ znělo už příliš hrůzně, takže se vymýšlely různé další kamufláže, aby se těm odjíždělo jakoby lépe. Na podzim roku 1942 tak například tvrdili, že přestárlí lidé odjíždějí do jiného ghetta, kde o ně bude postaráno.

Proč takové ohledy?
Fedorovič: Bylo to proto, aby se v Terezíně, ale i mezi těmi, kteří měli nastoupit do toho transportu, udržel klid.
V září 1943 se proto vymyslelo, že se pojede na práci a transportovaných bylo přes 5.000. V nějakých pramenech jsem se dočetl, že asi 43 lidí zemřelo už během cesty. Do transportu byli zařazeni také staří lidé, ale spíš v menšině. Největší gró tvořili práceschopní lidé, muži. V té době totiž vypuklo ve Varšavě povstání a nacisti měli z mladých mužů v terezínském ghettu strach a tou kamufláží, že jedou na práci, se jich snažili zbavit.

Vzpomínají na to nějací pamětníci? Existuje něco takového?
Hes: Vzpomínek je relativně hodně. Musíme si ale uvědomit, že úmrtnost v rodinném táboře byla obrovská, přes 90 procent. Životní podmínky v rodinném táboře byly obzvláště pro dospělé stejně tvrdé jako v jiných částech Osvětimi, byla tam obrovská úmrtnost hladem. Jedna pamětnice vzpomíná, že se jedno odpoledne bavila s manželem, zdál se jí promrzlý, zkřehlý, říkala mu, Pavle, jsi si raději lehnout, a mezitím Pavel zemřel. Táborový doktor ji řekl, že by ho zachránily dvě kostky cukru. Ty tam ale nebyly. I tak někteří lidé přežili, z těch ze září 1943 se jedná zhruba o 30 lidí. A z těch, co přijeli v prosinci a květnu, jsou to další desítky lidí.

pamětnice Anna Hydráková:
Všichni jsme podepsali takovou kartičku jako korespondenční lístek. A tam bylo napsáno, že stvrzujeme, že jsme tam na šest měsíců Sonderbehandlung. Brzy jsme se dozvěděli, že Sonderbehandlung znamená „zvláštní zacházení“, v podstatě je to likvidace v plynové komoře. Když jsme se ptali na zářijový transport, tak nám řekli: No, ti šli do komína!" Později jsme se dozvěděli, jak to bylo. Jakmile jim uplynula ta šestiměsíční lhůta, jedné noci ten zářijový transport odvezli do karanténního tábora. Kromě několika lidí, kteří byli nemocní, na marodce, všechny poslali do plynu.

Frankl: Ve chvíli, kdy lidé z prvních transportů v září 1943 přijedou do Osvětimi a dostanou takzvaná privilegia, dostanou zároveň vyměřený půlrok života. Po půlroce přijde 8. březen a jsou zlikvidováni. Než se toto stane, jsou nuceni napsat pohlednice svým známým, příbuzným, do Terezína. Pohlednice byly postdatované a jakoby psané z pracovního tábora Birkenau bei Neuberun. Měly totiž vyvolat pocit, že jsou jejich pisatelé v pořádku, že se jim vede docela dobře, že by snad potřebovali trochu jídla. V některých pohlednicích je různými kódovými slovy naznačována pravda, která mohla projít cenzurou. V době, kdy pohlednice datované 25. březnem 1944, dochází svým adresátům, jsou ovšem jejich pisatelé již po smrti.
Jediné, co se s jistotou dá říct o plánování a rozhodování, tak je, že úzce souvisela s propagandistickou funkcí Terezína. Na jaře 1944 v Terezíně probíhá opravdu na plné obrátky příprava na návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže, která proběhne v červnu 1944. Terezín se takzvaně zkrášluje a vylepšuje, aby dobře vypadal. Také víme, že druhá část terezínského tábora (lidé, kteří tam jsou deportováni v prosinci 1943 a v květnu 1944), kromě těch, kteří nebyli vybráni na práci, byla zlikvidována nikoli přesně půl roku po příjezdu, kdy to všichni čekali, ale o několik týdnů později. Je pravděpodobné, že zlikvidováni byli poté, co proběhla úspěšně delegace Červeného kříže v Terezíně. Nacisté zřejmě očekávali, že by Červený kříž mohl chtít vidět lidi, kteří byli z Terezína deportováni dále na východ.

pamětnice Anna Hydráková:
V termínu, kdy měl jít prosincový transport do plynu, zorganizovali Němci selekce. Nalevo nebo doprava. Na život, nebo na smrt. K té selekci musely oba transporty, které tam byly. Z toho vybrali lidi práceschopné, nebo o nichž si mysleli, že jsou práceschopní. Ty poslali na tu správnou stranu. Ti, co byli staří, nemocní, kulhali nebo nosili brýle, šli na špatnou stranu. Maminka šla k selekci třikrát. Mě vzali hned poprvé. Maminku třikrát odmítli. A tatínek tam vůbec nešel a řekl mi, já bych s tebou nemohl být a maminku tu nenecháme samotnou. No, a tak jsme se rozloučili. Na to nerada vzpomínám… když se loučíte a víte, že je to na vždycky.
Den dva na to nás odvedli do ženského tábora a pak byl jednoho dne lágr prázdný a komíny kouřily. Všichni pochopili, co se stalo.

Pokud vím, v Osvětimi se dokonce chystalo povstání, protože něco takového tušili. Vězňům, tuším Vrba a Wetzler, se podařil útěk na Slovensko a v Žilině podali svědectví o tom, co se v Osvětimi odehrává?
Fedorovič: Známe dokonce i jména těch, kteří byli v odbojové skupině, která to připravovala. Zvrat nastává ovšem ve chvíli, kdy se Němci rozhodnou, že využijí práceschopných mužů a žen a na počátku července provedou selekci. Tím se dostanou mimo tábor a zbývající se stanou obětí té poslední hromadné vraždy. Byli na to připraveni a všichni si byli vědomi toho, že povstání proběhne. Chtěli ho uskutečnit, protože věděli, že jejich lhůta končí. A když přišla ta možnost vyjet na práci, tak se toho chopili. 

Hes: Někde je zmiňováno, že povstání teoreticky mohlo propuknout už před březnovou nocí. Ale jedná se spíše o nedorozumění. Lidé spíše věřili, že se opravdu odjíždí pracovat do nějakého Heidelbergu, do Horního Slezska, že je ta nákladní auta, která s nimi toho 8. března odjela na chvíli ven z tábora, než zase zahnula zpátky k plynovým komorám, vezou za lepší budoucností.

Někdy se setkáváme s tím, že jako potenciální vůdce povstání je interpretován Fredy Hirsch, což byl člověk, který se tam staral zejména o děti. Četl jsem, že když se dozvěděl, že děti to pravděpodobně odnesou nejvíce, spáchal sebevraždu.
Hes: Je to nejpravděpodobnější řešení, nejspíše v tom hrál roli lék na uklidněnou, Luminal. Někde jsem četl, že by potřeboval asi pět gramů, aby skutečně zemřel. Hirsch byl každopádně v době, kdy dochází k té masové vraždě z 8. na 9. března, v agónii.
Četl jsem interpretaci, že to mohla být snaha terezínských lékařů, kteří mohli tušit, že si je Mengele vybere na jakýsi seznam a zachrání je. Ovšem pokud by došlo k povstání, takovýto seznam by přestal platit. A také jsem četl variantu, že Fredy se chtěl tím lékem jenom uklidnit a do jisté míry získat větší manévrovací prostor pro přemýšlení. Akorát že si toho léku vzal hodně. Jak prohlásil Toman Brod, asi málokdo z nás je schopen definitivně s jistotou říci, tak to bylo.

Frankl: Na otaznících kolem možného povstání v rodinném táboře jsou dobře vidět dvě věci. První je, jakou byl terezínský rodinný tábor jako tábor rodinný, privilegovaný anomálií. A pak, jaká očekávání ti lidé vzbuzovali, když nebyli rozděleni a byli v trochu lepším stavu, nebo to tak aspoň vypadalo. Ze svědectví těch ostatních vyplývá, že jim připadalo, že právě tohle byla ta jediná skupina, která dokáže povstat.

Hes: To bude tím, že existovalo trochu identity.

Frankl: Pravděpodobně. A asi měli také trochu lepší možnost se organizovat. Jenže tady byly nepřekročitelné limity nějaké odbojové činnosti v koncentračním táboře. I v té privilegované sekci nebylo snadné se dostat ke zbraním a zorganizovat odbojovou skupinu, aby se to neprozradilo a aby měla bojový potenciál a nešlo jenom o nějaký výkřik. A zadruhé, lidé si často, když se hovoří o odboji, představují hrdinský boj na život a na smrt proti nacistům. Boj dobra proti zlu. O tom všem samozřejmě odboj je. Zároveň s tím je však rovněž napojen na nějakou představu o budoucnosti, o kterou nám jde. Třeba nežidovský odboj je veden představou o poválečné rekonstrukci Československa, jestli bude komunistické, anebo nekomunistické. Stejně tak je nějakou perspektivou veden židovský odboj v koncentračních táborech a v ghettech. A dokud je to perspektiva, že můžeme zachránit aspoň část židovského společenství a převést ho i za cenu obrovských ztrát do poválečného období, tak ji sleduje i většina odbojových složek. Vysvětluje to pak chování do března, kdy se dá v rodinném táboře mluvit o nějakém výrazném odboji maximálně ve smyslu solidarity, zásobování potravinami, popřípadě léky, pomoci s výchovou dětí v dětských domovech, jak to prováděl Fredy Hirsch. Samotná fáze boje je tak spíše výrazem beznaděje ­ odboj jako poslední vzdor. V této situaci už lidé nevěří, že by mohli zachránit vlastní životy.

Je to prostě jenom dát najevo, že jsem…
Frankl: Dát najevo, že se nedám bez toho, abych se bránil. I vlastně z poválečné perspektivy je to, jako by lidé chtěli symbolicky protestovat proti tvrzením, že se Židé často nebránili.

Je to pověst, my ne, ale Židé hodně podléhali…
Frankl: Je to pověst, která nebere v úvahu skutečné možnosti a skutečné podoby židovského odboje. Ale ono když to hodně zjednoduším (a odmyslím exilové armády), tak se Češi až do povstání na konci války zas až tak moc ozbrojeným způsobem nebránili. 

Jak to bylo se zprávou Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera, kterou odnesli do Žiliny a dali židovským předákům? Jak na to reagoval svět?
Fedorovič: Zpráva Alfréda Wetzlera a Rudolfa Vrby nebyla první, kterou obdrželi v Žilině představitelé tamější obce. Už v roce 1942 utíká z Izbice Jan Bachrich, ústecký rodák. V Žilině ho totiž zavřou četníci a ta obec se o něj čtrnáct dní stará, takže jim říká, nechoďte do transportu, čeká vás smrt.
Toto ale byli samotní slovenští Židé. Utíkají na počátku dubna, pak se strastiplnou cestou dostávají až do Žiliny a sepisují, každý zvlášť, aby se potvrdila věrohodnost jejich zprávy, své zážitky. To se pak nějak kontroluje a přes Bratislavu dostává až do Švýcarska. I čeští představitelé ve Švýcarsku si to čtou v době návštěvy, kdy je v Terezíně Rosel s vizitací Červeného kříže. Takže je to takový kontrast. Samozřejmě že zpráva vyvolala určité pobouření, byla informována česká vláda, poté byly vysílány i rozhlasové zprávy o tom, co se chystá, varovaly se zodpovědné orgány, aby se něco podobného nestalo. Ale jak víme, v červenci 1944, byli ti nepráceschopní vězni vyhlazeni. Dokonce až do listopadu 1944 vyvolávala zpráva nesmělé reakce i ze strany spojeneckých armád. Braly ji rezervovaně, protože se jim to prostě zdálo neuvěřitelné ­ jestli to zveřejníme a ukáže se to jako nepravdivé, bude to průšvih.

Frankl: Tam je důležitá souvislost nejen s vyhlazením zbytku terezínského rodinného tábora, před kterým exilová vláda velmi výrazně varuje. Ale také souvislost s deportacemi maďarských Židů, což byla poslední velká skupina Židů v okupované Evropě, která byla poměrně fyzicky zachována. Právě na jaře 1944 probíhají hromadné deportace několika set lidí do Osvětimi a je to právě ta doba, kdy se volá i po bombardování Osvětimi, bombardování železničních drah, které tam směřují a tak dále. 

Hes: Pokus o záchranu maďarských Židů byl částečně pokus o záchranu bývalých československých občanů, protože do Maďarska prchala řada slovenských Židů. Do Osvětimi se tak dostali až s deportací maďarských Židů. 

Já jsem slyšel, že té noci z 8. na 9. března zpívali Židé v plynových komorách Kde domov můj, Internacionálu a židovskou Hatikvu. Je to mýtus?
Frankl: Podle všeho to není mýtus, protože se to objevuje v nezávislých svědectvích, například ve svědectví Salmena Gradowskiho, člena Sonderkommanda (skupiny vězňů, kteří museli z donucení obsluhovat plynové komory a pomáhat při vyvražďování). Sám nepřežil, ale své zápisky raději zakopal. Zároveň se to objevuje v dalších svědectvích. Někde jsem také četl, že zpívali Nad Tatrou sa blýska, což nemusí být samozřejmé. Jako by se v tom odrážely všechny možné identitní prvky, které lidé chtěli symbolicky sdělit ve chvíli, kdy čelí smrti. Detaily se asi nikdy nedozvíme.
Zajímavé je, že v poválečném období, pokud se o rodinném táboře mluvilo, v různých obdobích se zdůrazňují různé z těchto významných písní. V době bezprostředně poválečné se mluví hlavně o československé hymně, protože jde o zapojení tohoto příběhu do příběhu českého. Později se zase zdůrazňuje internacionála, kdy se utrpení českých Židů v Osvětimi dává do souvislosti s bojem proti fašismu, proti kapitalismu, s bojem Rudé armády u Stalingradu.
Možná bych dodal, že čím tajemnější samotná událost je, o to více se množí ta symbolika. Nejde jenom o hymny, ale třeba také o datum samotné. Po válce se často uvádělo, že si nacisté vybrali den narozenin prezidenta Masaryka, a byl tam budován jakýsi vztah k meziválečné Československé republice. Osobně si myslím, že nacisté v Osvětimi neměli ponětí, kdy se narodil Masaryk. A z hlediska židovského liturgického roku, se zdůrazňoval Purim, který víceméně padl na to samé datum. Purim je svátek, který připomíná zničení krále Hamana, který usiloval o vyhlazení Židů. Podobných symbolických mostů, které se potom používají k zasazení historie rodinného tábora do nějakého širšího příběhu, je ještě několik. 

Hes: Já bych možná ještě doplnil, že symbolika skutečně nabývá ve vzpomínkách pamětníků. Když škvírami v barácích sledovali, co se děje ve vedlejším karanténním táboře B2A, vzpomínají, že od půl deváté večer do desáté hodiny večerní, kdy transport do plynových komor skončil, slyšeli zpěv zejména národní hymny. A to už v automobilech, které odjížděly z karanténního tábora. Není to přisuzováno jenom plynové komoře. 

Frankl: Je tu ještě souvislost s dalším rodinným táborem, který byl v Osvětimi, což byl takzvaný cikánský tábor pro Romy, který byl zřízen na přelomu let 1942 a 1943 z rozkazu samotného Himmlera. V tomto táboře bylo i velké množství českých Romů a jeho historie je trochu odlišná, ale přece jenom ty paralely jsou očividné. Zlikvidován byl jenom několik měsíců po 8. březnu, na začátku srpna 1944. 

historik Michal Schuster z Muzea romské kultury Brno:
2. srpna 1944 v koncentračním táboře Osvětim-Březinka byly z části B2E, kde byl cikánský rodinný tábor, došlo jedny z posledních transportů romských vězňů do koncentračních táborů na západě, Buchenwald, Flossenbürg nebo do ženského tábora Ravensbrück. V táboře zbylo asi 3.000 lidí, především nemocných, starých, dětí, žen, těhotných žen. Všichni byli v noci z 2. na 3. srpna nahnáni do plynových komor a zabiti. Pokusy o likvidaci takzvaného cikánského tábora v Březince byly už na jaře 1944. Podařilo se je ale oddálit. Práceschopní vězni byli nadále posíláni do jiných koncentračních táborů.
Okolo likvidace cikánského tábora v Osvětimi-Březince panují otazníky. Dodnes se neví, od koho vzešlo nařízení, že tábor musí být zlikvidován. Velitel koncentračního komplexu Osvětim-Březinka Rudolf Hes ve svých pamětech popisuje, že ta myšlenka přišla díky návštěvě SS Heinricha Himmlera v Osvětimi. Když viděl podmínky panující v Březince, měl prý prohlásit, že toto musí být rozhodně zlikvidováno. Nicméně na základě historického bádání se ukázalo, že Himmler navštívil naposledy Osvětim ještě před vznikem takzvaného cikánského tábora. Tudíž se tedy nemohl na místě k tomuto vyjádřit.
Další možností je, že vedení toho osvětimského tábora se obávalo postupující východní fronty a nechtělo, aby byl tábor osvobozen Rudou armádou. Proto se rozhodli větší část vězňů, práceschopných, mladých, odtransportovat někam na západ a zbývající zlikvidovat.

Je to strašný příběh, příběh rodinného tábora židovského i toho romského. To množství obětí bylo hrozné, když to srovnáme se všemi oběťmi, které v Československu nebo v Čechách a na Moravě byly. Přesto se o tom nemluví po mém soudu tak, jak by mělo. Jak si tohle vysvětlujete?
Frankl: Nemluví se o tom často, přestože samotná historie terezínského rodinného tábora byla bezprostředně po nebo dokonce už za války známá. A hlavně, jestliže se o tom tématu nikde nemluvilo, je to mimo minimálně židovskou komunitu pamětníků v užším slova smyslu. 

To chápu, ale jsou to českoslovenští občané, proč by o tom měla mluvit jenom židovská komunita?
Frankl: Pro židovské pamětníky je to jádro připomínání holocaustu, vážou se k tomu náboženské připomínkové obřady v synagogách. V Pinkasově synagoze se konají právě na 8. března. Dokonce tuším, že v roce 1946 Rada židovských náboženských obcí z Československa navrhuje americkým židovským organizacím, aby byl 8. březen jedním z hlavních dnů připomínky obětí holocaustu (tehdy se mu ale neříkalo holocaust). Zároveň se toto téma objevuje v knihách, které byly poměrně recipovány. Nejznámější je asi kniha Kulky a Krause Továrna na smrt, kde je to poměrně detailně popsáno. Ale dalších publikací a možností získat o tom informace je celá řada. Je proto zajímavé, že do čím vyšších pater české historické paměti jdete, tím méně je tam toto téma vidět. Dobře to dokumentují učebnice dějepisu. 

Fedorovič: Na přijímání poválečné historie a toho, co se vůbec stalo s židovským obyvatelstvem v českých zemích, je dobře vidět rozdíl mezi národním pojetím: „Byli to českoslovenští občané a Židé.“ Slovo Žid se jakoby počítá vlastenecky za československého občana. Vidíme to i na památníku v Osvětimi, kde je Birkenau jakoby upozaděno, a hlavní zájem je o polské utrpení. 

Tak to ostatně bylo i s Terezínem…
Fedorovič: Právě, že to tak bylo i s Terezínem. V roce 1950 se dokonce navrhovalo, aby se zrušila nějaká malá výstavka na 4. dvoře o ghettu Terezín, protože by to bylo jakoby mluvit o imperialistickém Izraeli. Je to jakoby kontext toho, že to byli českoslovenští občané, ale jako Židé do toho nepasovali. 

historik Michal Schuster z Muzea romské kultury Brno:
Uvádí se, že za druhé světové války bylo zavražděno zhruba 250.000 až 300.000 Romů z celé Evropy. To číslo je velice těžké přesně určit. Většina obětí nepocházela z koncentračních táborů, ale z masového vyvražďování a popravování.
Zatímco židovský holocaust byl celkem zpracováván, mluvilo se o něm hodně i v rámci Norimberských procesů, v souvislosti s romskou genocidou tomu tak nebylo. Často byli Romové po válce považováni za asociální skupinu a to se vztahovalo i na jejich vraždění a perzekuci za druhé světové války. Tedy že nešlo o rasový postup, ale o sociálně-kriminální základ. Změna přichází teprve s výměnou generací, stejně jako denacifikace v Německu, v 60. letech. Souvisí to i s celosvětovou romskou emancipací. Tehdy se začíná uznávat, že Romové by měli být stejně jako Židé považováni za rasové oběti nacismu a jako takoví by měli být odškodněni. Na našem území bylo toto téma během 40 let komunismu tabuizováno a otevírat se začíná až po roce 1989. 

Hes: Byla to otázka paměti, otázka politiky. Prostě nebylo záhodno vzpomínat na tuto skupinu z politických důvodů. Ne snad proto, že by komunistický režim byl antisemitský jako ten nacistický. Ale minimálně byl dlouhodobě antisionistický, takže neměl v zájmu to nijak zvlášť zdůrazňovat. 

Frankl: Počet židovských obětí pro celé Československo byl často subsumován pod celkový počet československých obětí. To samo o sobě není špatně, pokud by to bylo spojeno s nějakým uznáním židovského příběhu a jeho kreativní a otevřenou integrací do příběhu Československa v době druhé světové války. Ale to právě to, co se neděje.
Podle mne je to jeden z hlavních důvodů (kromě komunistických dějinných narativů, ve kterých se vypráví hlavně o hrdinech a hrdinství a komunistech a tak dále), proč rodinný tábor dodnes nenachází tak silný ohlas. Náš národní příběh není příběh lidí, kteří žijí nebo žili na území České republiky nebo Československa, ale je to něco mezi. Dodnes se tento příběh orientuje etnocentricky. A i když třeba máme menšiny rádi, jsou pro české národní dějiny okrajové. A zároveň je to něco, co se děje po Mnichovu. A Mnichov a druhá republika ve veřejných diskurzech, to je moment, kdy se od uznání menšin posouváme k přesvědčení, že naše země by měla být (a později třeba i je) etnicky, národnostně, jazykově a kulturně homogenní. A i když třeba takto homogenní není, to vnímání je mnohem silnější než realita. A vřes všechen současný zájem o dějiny menšin vzadu zůstává toto základní paradigma.
Nejsme tedy schopni sledovat příběh lidí, kteří byli zavražděni někde v Osvětimi, protože ho nejsme schopni vyprávět funkčně. Nejsme schopni ho zařadit do nějakého souvislého vyprávění českých národních dějin. České národní dějiny za druhé světové války, to je přece něco jiného, to je pronásledování odboje Čechů. Přitom je zajímavé, že příběh Terezína a terezínského rodinného tábora by se dal velice dobře srovnávat s Lidicemi. A dokážu si představit, že by se o obou tématech mluvilo zároveň nebo paralelně jako o dvou aspektech nejvýznamnějších politického a rasového pronásledování v protektorátu. 

historik Michal Schuster z Muzea romské kultury Brno:
Můžeme říci, že ta situace připomínání romského holocaustu v České republice se zlepšuje. Že se to dostává i do učebnic. Samozřejmě je to pořád ještě nedostatečné, je to pořád okrajové téma. To se samozřejmě může ještě vyvinout. Dá se říci, že je potřeba větší motivace i ze strany např. ministerstva školství a dalších vládních orgánů, které by měly motivovat jaksi to oficiální české školství, aby se tomuto tématu více věnovalo. Protože toto téma dnes už mladou generaci nemusí zajímat, nicméně když se podíváme na problémy současnosti, tak můžeme vidět celou řadu pozoruhodných paralel, které se vyskytovaly ve 30. letech 20. století, ne jen v Německu, ale i u nás, a tedy toho, co se děje v současnosti. To znamená jakési paušalizování, generalizování, vytváření nějakých zástupných termínů. V období Protektorátu to byly termíny jako asociálové, práce se štítící, nepřizpůsobiví. Tady tato kategorizace se nám zase vrací do médií a do rétoriky, nejen populistických politiků, ale jakýchkoliv politiků. Takže ta situace se zase nějakým způsobem radikalizuje. 

Frankl: V Židovském muzeu primárně vzděláváme o židovských dějinách, a přitom se snažíme otvírat perspektivu pohledu na další menšiny a specificky hovořit třeba o romském holocaustu nebo anticiganismu. A zatímco mluvit o antisemitismu je dnes zdánlivě nekonfliktní téma, Ve chvíli, kdy začínáme vytvářet paralelu s Romy, řada učitelů znejistí. Myslím si, že nevědí, jaký potom zacházet s vlastní třídou. A je hodně učitelů, kteří se bojí to téma otevřít, protože narazí na velice silné projevy rasismu. 

Myslíte si, že je naděje, že si většinová, tedy česká, společnost uvědomí a začne si připomínat, jako si připomíná Lidice, osud Židů i osud Romů?
Fedorovič: Myslím, že se pohybujeme mezi tím nepřetáhnout moc špagát, nepřehltit informovanost lidí, a tím dát najevo, že se tady doopravdy něco stalo.

Hes: Je asi opravdu potřeba nepřehltit společnost holocaustem. V posledních dvaceti letech doháníme to, co tady nebylo. Boom tematiky holocaustu byla v západní Evropě 70. až 80. léta, včetně toho slavného seriálu Holocaust z 80. let. Můžeme být optimisté v tom, že vzdělávací materiály existují. Jsou tady speciální instituce, které se tím zabývají. Jsou tady školení pro učitele, toho všeho je relativně velké množství.

Ale aby to ta společnost vzala za své?
Hes: Určité generační vrstvy už to za své nevezmou, ale o mladé bych se nebál.

Frankl: Terezínský rodinný tábor je zajímavý právě v tom, že velice názorně ilustruje, že i přes obrovskou vlnu informací toto téma naráží na jisté limity. Abychom o něm mohli vyprávět, nesmíme se věnovat jenom holocaustu jako takovému nebo židovským nebo romským dějinám. Musíme začít vyprávět české dějiny jinak. Tak, aby byly otevřené, aby nebyly ztuhlé, aby se dějiny druhé světové války netočily jenom kolem odboje a pronásledování. Musíme je vyprávět jako dějiny občanů nebo dějiny pluralitní, dějiny různých skupin, které se proměňují a nachází svoji identitu. Ve chvíli, kdy to uděláme, budeme schopni, aniž bychom nějak zdůrazňovali holocaust, reflektovat jeho události, včetně toho 8. března. 

(redakčně kráceno)