Tři králové

Tři králové, Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek, synonymum československého domácího odboje. Tuto skupinu neproslavily jen diverzní a sabotážní akce, promyšlená konspirace, neobvyklé postupy, ale i přidrzlé provokace. Jejich osudy připomínají dobrodružný román, svou odvahu na konec zaplatili životem.

O Třech králích hovořili v Historii.cs z 12. dubna historici Petr Koura z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR a Vilém Čermák

Kdo to byli Tři králové a proč se jim říkalo Tři králové?
Koura: Ten název Tři králové je konstrukt, patrně již poválečný. Oni sami se tak dle dostupných pramenů nenazývali. Své zprávy do zahraničí podepisovali jako Tři muzikanti. Bylo to kódové označení důstojnické odbojové organizace nebo vojáků v odboji obecně. Zatímco Zpěváci byli civilisté. Kupříkladu Václav Černý ve svých Pamětech uvádí, že si říkali Tři mušketýři. Měli by pak i svého čtvrtého mušketýra, plukovníka Churavého, generační druh Balabána a Mašína.
Pojmenování Tři svatí králové českého odboje známe z pramenů gestapa. Takto je tedy údajně nazývali mezi sebou členové gestapa. A podle svědectví jednoho z členů pražského gestapa máme zachováno, že to hodně používal rezident pražského Abwehru, Paul Thümmel, který sám s Balabánem, Mašínem a Morávkem spolupracoval. Nelze tedy vyloučit, že to byl právě Thümmel, který legendu o nepolapitelných Třech svatých králích českého odboje mezi gestapem účelově rozšiřoval, aby jejich mýtus trochu nadhodnotil. 

Oni do jisté míry legenda skutečně byli a jejich způsob odboje byl dobrodružný, až westernový
Němeček: Co se týká Obrany národa, byli do jisté míry výjimkou, která vyplývala z jejich povahy, zejména z povahy podplukovníka Mašína a štábního kapitána Morávka. Oni byli akční typy, schopní vymýšlet naprosto netradiční způsoby přístupu k odboji. 

Jsou známé historky, zejména u štábního kapitána Morávka, jak se vsadil, že si nechá připálit cigaretu od šéfa skupiny, která právě na ně byla nasazena, což tedy dokázal. To byl takový dobrodruh?
Čermák: Neřekl bych, že byl dobrodruh. Václav Morávek byl určitě šprýmař a žertéř. Možná to vycházelo i z rodinného prostředí, protože jeho otec byl velký šprýmař a velmi dobrý společník. Nicméně Morávek byl také hluboce věřící člověk, kde bych zase spatřoval vliv maminky. Z toho bych dovozoval, že byl dobrodružné povahy, ale vždy věděl, kam až může zajít. 

Je pravda, že měl na nočním stolku pistoli a Bibli?
Čermák: Na stolku měl Bibli a dvě pistole měl pod polštářem.

Říkalo se mu tedy „Pobožný pistolník“?
Čermák: Domnívám se, že to je poválečný konstrukt. Nicméně zachovala se svědectví, kde říkal, že věří v Boha a ve své pistole.

Jak vedli odboj? Vždyť se dokonce pokusili o nějaké sabotážní kousky v Berlíně?
Koura: Tato uzavřená tříčlenná skupina se konstruuje někdy v druhé polovině roku 1939, kdy přichází do Prahy Václav Morávek s dvěma dělostřeleckými důstojníky, bývalými legionáři, Balabánem a Mašínem, a vytváří tuto malou akční skupinu v rámci Obrany národa. Po porážce Francie pak tato skupina provádí trošku jiný typ činnosti než dosud, ke zpravodajství přibývají i sabotáže.

To byla vysílačka Sparta?
Koura: To byl vysílačka, kterou předávali informace do Londýna. Co se týká sabotáží, víme o nich poměrně málo, protože se nezachovaly materiály (a oni sami si evidenci samozřejmě nevedli). Hovoří se ale o dvou bombových útocích v Berlíně. První uskutečnil ještě před konstruováním skupiny Mašínův švagr, Ctibor Novák. Druhý bývá datován do prosince 1940, hovoří se o výbuchu na Anhaltském nádraží v Berlíně, které bylo v blízkosti RSHA, hlavního říšského bezpečnostního úřadu, tedy centrály nacistického teroru v celé okupované Evropě. Na nástupiště na tomto nádraží, kam přijížděl salónní vlak šéfa SS, Heinricha Himmlera, Tři králové s pomocí spolupracovníků z německého odboje nastražili pekelný stroj, který tam měl vybouchnout.
Uvádí to pouze české prameny, z německých pramenů to doloženo nemáme. Ale samotný výbuch je doložen. Takže skutečnost, že Tři králové měli kontakty i do Berlína a snažili se svoji sabotážní činnost přenést i mimo území protektorátu, je fakt.

Mašín byl také poměrně něco podobného jako Morávek?
Němeček: Když se podíváme na Mašínovu činnost v rámci československých legií za 1. světové války, jsou to dobrodružné zpravodajské úkoly, kdy přecházel linie a působil v týlu rakouské, respektive německé armády. Kdyby byl dopaden, znamenalo to okamžitý trest smrti. A pokud jde o přímou bojovou činnost v řadách československých legií, byl mimo jiné těžce raněn v bojích o Sibiřskou magistrálu. To vše předjímá události, které přišly za 2. světové války. 

Jak s nimi vycházel podplukovník Balabán? To byl takový uvážlivý, vyrovnaný muž, a měl tam takovéto dva „pošuky“?
Koura: Kdyby si s nimi lidsky nerozuměl, ta skupina by nefungovala. Byl starší, měl velitelskou autoritu, ale také, zdá se, smysl pro humor. Morávek mu říkal „Starej“, ale také „Führer“. Osobně si myslím, že humor byl určitým psychologickým ventilem. Ti lidé žili v ilegalitě, což je velice těžké, pro nás nepředstavitelné. Kdykoliv je mohl někdo na ulici zatknout, vpadnout k nim gestapo. Humor je pak způsob, jak se z těžkého života vybouřit a nějak to ventilovat. Vladimír Krajina kupříkladu vzpomíná, že ho Václav Morávek na ulici zdravil zahvízdáním na hlavně narychlo vytažených pistolí z kapes kabátu. Samozřejmě to bylo krajně nebezpečné, nekonspirativní, proti všem předpisům, ale Morávek to prý takto dělal. 

Tady padlo, že mohli být kdykoliv na ulici zatčeni. Jak vůbec oni žili?
Němeček: Žili životem psanců. Byli odkázáni na ilegální byty, které postupně ubývaly, protože gestapo jednotlivé byty, vysílačky a spolupracovníky likvidovalo. Nikdy si tak nebyli jisti, zda je v některém bytě nepřekvapí gestapo. Ať už to bylo Terebka a další, kde na ně narazili. Gestapo prostě tím, jak se propracovávalo skrz ilegální struktury, síť jejich spolupracovníků postupně očesávalo a dostávalo se k nim blíž a blíž. To pro ně samozřejmě znamenalo obrovské psychické vypětí.

Koura: Počítali s tím, že když přijde úder gestapa, tak spáchají sebevraždu. Mašín i Balabán se o to pokusili. U Morávka se dodnes spekuluje, jestli to byla sebevražda nebo jestli byl zastřelen. Podle výsledků kolegy Čermáka se zdá, že byl zastřelen. Ale jsou stále lidé, kteří jsou přesvědčení, že spáchal nebo by patrně spáchal sebevraždu, kdyby věděl, že už není úniku.
Nechránili tím jenom sebe před mučením, ale i své spolupracovníka. Sebevraždou se zastavilo zatýkání a někteří jejich blízcí spolupracovníci díky tomu přežili. Jejich jména už jsou dnes takřka neznámá. Kupříkladu je to major Sadílek, který měl vyskočit z okna Pečkova paláce, nebo major Sojka, který spáchal sebevraždu požitím jedu.

Čermák: Blízký spolupracovník Tří králů a v poslední fázi života Václava Morávka byl telegrafista Peltán. Ten podle vzpomínek v jedné vypjaté situaci, kdy gestapo dělalo zátah, rozkousl ampulku s cyankáli. Samozřejmě ji nespolkl, ale nicméně to na něm zanechalo takové následky, že když vystoupil na sluníčko, mělo to na jeho kůži a vzezření určitý vliv. Čili byl rozhodnut, že spáchá sebevraždu, ale z obklíčení se dostal, takže ji nedokonal.

Jak to bylo s tím cigárem a gestapákem Fleischerem?
Čermák: Existuje několik verzí. Nejpravděpodobnější je, že Morávek, pravděpodobně v převleku gestapáka nebo německy smýšlejícího občana, přišel k Oscaru Fleischerovi a nechal si připálit cigaretu.

On mu psal i dopisy…
Čermák: Psal mu o tomto úspěchu včetně toho, že se údajně vsadil o 1.000 korun s Mašínem a s Balabánem a že sázku vyhrál. Traduje se to a s vysokou pravděpodobností se to skutečně stalo.

Prý také dodávali do služeben gestapa odbojové materiály?
Němeček: Dodávali nejenom odbojové materiály, ale plánovali dodávat i výbušniny, které měly maskované jako uhlí přijít do uhelny. V podstatě by to znamenalo výbuch přímo v Pečkově paláci v centru Prahy. Nakonec to realizováno nebylo. Nicméně akce podobného charakteru dělali na železnici, kdy házeli podobné výbušniny do lokomotiv, které směřovaly s vlaky do Itálie. K důsledkům sabotáže tak došlo až mimo území protektorátu. Byla to tedy takzvaná nepostihnutelná sabotáž.

Koura: Co se týká zasílání materiálů, asi jste měl na mysli zasílání čerstvě vydaných výtisků ilegálního časopisu Boj. Říkali tomu „povinný výtisk“, aby když vydají číslo, gestapo ho nemuselo shánět a perzekuovat české lidi. Byl v tom kus fanfarónství, ale také samozřejmě věděli, že gestapo bude časopis analyzovat a některé řádky patrně psali s tím, že je budou číst samotní gestapáci. A dokonce jedno číslo vydali v němčině s tím, aby ho gestapo nemuselo překládat. Také se uvádí, že když jejich spolupracovníci převáželi balíky s ilegálním časopisem Boj, měli na něm napsanou adresu Pečkova paláce. A kdyby byli přistiženi, měli říct: „Tohle jsem našel a jako uvědomělý občan to vezu na gestapo.“ 

Ale oni to měli všechny svoje kousky hodně promyšlené?
Čermák: Určitě nepatřili k průměru. Podle toho, jak jsem měl možnost studovat jejich kvalifikační listiny a kmenové listy, byli nadřízenými hodnoceni jako lidé s vysokou přirozenou inteligencí, schopni pracovat s fakty, nebyli to jenom prostí vojáci, omezení na plnění rozkazů. Byli kreativní… 

Hodně kreativní. To ten Oscar Fleischer z toho musel mít velkou radost…
Čermák: Velkou ostudu. Navíc tuto informaci záměrně šířili, takže záhy to vědělo celé gestapo a řada zaměstnanců gestapa si z Fleischera dělala srandu – ptali se ho, jestli by jim nepřipálili cigaretu a podobně. Jsou zachovány vzpomínky, že Fleischer údajně zuřil a hledal muže podobného tomu, kdo si od něj připaloval. 

A chytal lidi po chodníku. To jsem někde četl, že chytal lidi na chodníku a tahal je dokonce i do služeben gestapa. Pak zjistil, že to tedy nebyl Morávek. Gestapo o Třech králích vědělo hodně?
Němeček: Gestapo o nich samozřejmě vědělo z výslechů dalších odbojářů. Byla to známá jména. Problém byl v tom, že se v podstatě nezdržovali na jednom místě. Neustále putovali po ilegálních bytech po celé Praze, takže nebylo jednoduché je zachytit.
Co se týká Fleischera, bylo to dvousečné. Na jednu stranu ho samozřejmě dohnali ke vzteku, ale zároveň k ještě většímu úsilí o to Mašína, Balabána a Morávka dostat. Bral to totiž jako svou osobní potupu. 

Tři králové v podstatě věděli, že dřív nebo později spadne klec. Ale Mašín s Balabánem měli rodiny?
Koura: Balabán se se svojí manželkou rozvedl a pak žil s přítelkyní, která ho v ilegalitě podporovala. U Mašína byly tři děti, Ctirad, Josef a Zdena, takže jeho rozhodování bylo daleko komplikovanější. Balabán svoji dceru opustil (soukromé důvody neznáme, to už je záležitost za hranou toho, co by měl historik zkoumat), ale Josef Mašín byl v tomto ohledu nejvíc zranitelný. A také toho gestapo později využilo a pokusilo se ho vydírat skrz rodinu. 

Jak vlastně Obrana národa fungovala?
Němeček: Obrana národa byla jedna ze tří největších ilegálních domácích organizací a byla založená na vojenské bázi. Bohužel nejen na personální bázi, ale také na systému předmnichovské československé armády. Byla budována vojenským způsobem, od nejvyššího velení až po velení jednotlivých pluků a praporů. V podstatě to byla rámcová armáda v podzemí, která měla v okamžiku, kdy by se Němci blížili porážce, vydat mobilizační vyhlášky a zahájit ozbrojený boj a dosáhnout osvobození vlasti vlastními silami. A v tom také tkvěla její slabost – Němcům se podařilo systém rozkrýt a celou organizaci poměrně jednoduše rozbít. 

Tady padlo, že nedodržovali zcela pravidla konspirace. Jak na ně pohlíželo velení Obrany národa?
Čermák: Oni měli velký význam v tom, že byli napojeni na agenta A54, Paula Thümmela, který byl pro československý zahraniční odboj naprosto klíčový.

Thümmel byl údajně dvojitý agent?
Němeček: Thümmelova osoba je trochu mytizována. Zejména pro publicistiku je zajímavé najít si člověka, který je opředen různými mýty z jedné i z druhé strany. Na druhou stranu bych ho tak úplně nepřeceňoval.
Ve skutečnosti byly pro zahraniční odboj možná důležitější komplexní zprávy domácího odboje ze všech zpravodajských sítí. Třeba zprávy prostých železničářů, kteří na všech železničních tratích v protektorátu sledovali, kudy projel jaký vlak s vojenským transportem. Zkušení zpravodajci v Anglii pak mohli dát dohromady směry, kam směřuje přeprava německého vojenského materiálu. Klíčové informace od Paula Thümmela, které mimochodem nebyly vždy úplně přesné, byly do určité míry přeceňovány. Zahraniční odboj jim věnoval obrovskou pozornost, protože pak mohl Angličanům předložit zprávy od poměrně vysokého německého zpravodajského důstojníka.

Traduje se, že Thümmel varoval před napadením Sovětského svazu?
Čermák: To ano, ale otázka je, jak a v jakých souvislostech a zda to mělo nějaký praktický význam. Jinak bych naprosto souhlasil: historiografie, zvlášť ta poválečná, přeceňovala význam a úlohu Paula Thümmela. Thümmela bych vůbec nechápal jako double-agenta. On byl agent operačního zastírání. Moje teorie je, že byl záměrně nasazen na území Československa, aby v určitém slova mystifikoval československou zpravodajskou službu. A s vysokou pravděpodobností se domnívám, že tuto hru hrál až do konce. Byl členem Abwehru.

Koura: Byla to zpravodajská hra různých složek nacistického bezpečnostního aparátu, které si navzájem konkurovaly. A Thümmel byl agentem operačního zastírání a je vysoce pravděpodobné, že byl v kontaktu s českým odbojem a že mu podsouval i záměrné dezinformace.

O jeho konec se zasloužilo gestapo…
Čermák: O svůj konec se zasloužil sám svojí neopatrností.

Koura: Dlouhou dobu před zprávou o útoku na Sovětský svaz Thümmel tvrdil, že nacisté nejprve zaútočí na Británii, že bude invaze na Britské ostrovy. V Londýně této zprávě dlouho věřili, přestože z protektorátu proudily informace od železničářů, že všechny transporty směřují na východ, ne na západ. Západní představitelé mu tak skutečně skočili na špek.
Nevíme přesně, kdo za zpravodajskou hrou stál, patrně lidé z Abwehru, z prostředí admirála Canarise. A jedna z možností také je, že Thümmel tuto hru rozehrál sám, protože si tím chtěl v rámci Abwehru vydobýt ostruhy. Pokud to tak bylo, vymklo se mu to z rukou a jeho samotného to semlelo.

Čermák: Nicméně bych připomenul zprávu, kterou dodal československým zpravodajcům s naprostou jistotou Thümmel a díky které českoslovenští zpravodajci opustili včas Československo a odletěli do zahraničí. Možná proto měli o to větší důvěru. To však je jediná jistá správná a pravdivá informace, kterou jistá našim zpravodajcům předal, čili kdy bude okupován zbytek Československa.

Němeček: Každopádně Thümmelovu osobu musíme chápat jako kartu v rukách československé exilové vlády. Bez ohledu na kvalitu to prostě byly informace, které přicházely z německého prostředí, a Britové si jich cenili. Pro československý odboj to byla jedna z klíčových věcí, díky ní vysílá první vlnu paravýsadků do protektorátu na konci roku 1941. Navázat spojení s Paulem Thümmelem.

Koura: Thümmel se přátelil s Milošem Havlem, Lídou Baarovou (podle některých zdrojů byl i jejím intimním přítelem) a zároveň se stýká s nejhledanějšími lidmi protektorátu stejně jako se špičkami okupační správy. Z psychologického hlediska je to dost těžko představitelné. Ten člověk vedl několik životů.
Jeho motivace jsou těžko rozklíčovatelné, protože nemáme dokumenty z vyšetřování, které se ztratily na konci války. Dokumenty, které máme, jsou pouze z provenience československé zpravodajské služby.

Jak skončili ovšem Tři králové? Jak je dostalo to gestapo nakonec?
Koura: Jako první byl zatčen podplukovník Josef Balabán, ve večerních hodinách 22. dubna 1941 v Dejvicích. Bylo to na schůzce v lékárně lékárníka Otakara Šídka, Balabánova blízkého spolupracovníka. Za Balabánem tam přišel muž, kterého Balabán už znal (takže lze předpokládat, že byl méně ostražitý), a poté, co lékárník Šídek odjel tramvají, se na Balabána vrhlo zatýkací komando gestapa. Byla to práce konfidenta, který se vydával za odbojáře a který Balabánovi přinášel informace o další odbojové skupině. Pamětníci se shodují, že Balabán měl až mánii v tom, že chtěl propojovat a centralizovat různé odbojové skupiny. A když se dozvěděl, že někde působí silná odbojová skupina, zapojil ji do ústředního vedení domácího odboje. To se mu nakonec tedy stalo osudným.

Druhý byl Mašín…
Němeček: Mašín přišel na řadu krátce nato, 13. května 1941. V ulici Pod Terebkou spolu s Morávkem a Peltánem vysílali zprávy do Londýna prostřednictvím vysílačky Sparta II. Gestapo nevědělo úplně přesně, koho tam najde. Byl to prostě další z bytů, o němž se dozvědělo z výslechů. Takže když zazvonili, dveře se otevřely a proti nim stál muž s pistolí, bylo to pro ně značné překvapení. Mužem s pistolí byl podplukovník Mašín, který tím umožnil svým dvěma druhům uprchnout a sám se pustil do více či méně beznadějného zápasu. Přesila gestapáků byla příliš velká, aby je dokázal vyřadit z boje. Nakonec jednoho zranil těžce, jednoho lehce, až byl sám v souboji těžce zraněn a zatčen. Zajímavé je, že gestapo v prvních okamžicích vůbec nevědělo, kdo to je, protože povaha jeho zranění neumožňovala okamžitý výslech. Jeho identitu se podařilo zjistit až po několika dnech.

Když Morávek utíkal, údajně si uřízl prst o lanko zabezpečovací vysílačky?
Čermák: Ano, o anténu vysílačky. Když se Peltán s Morávkem snažili uniknout (bylo to asi dvanáct metrů vysoko), Morávkovi se do smyčky na tenkém lanku antény připletl ukazováček levé ruky a uřízl si ho, ale ne zcela. Zbytek si ještě podle svědectví dořezal doma. Peltán byl opatrnější. Nefixoval se na lanko, ale zase si narazil nohy a způsobil si zranění, které mu znepříjemňovalo pohyb, z kterého se poměrně dlouho dostával.

Traduje se, že Morávek si tam nechal kabát a že napsal Fleischerovi: „Oscare, ukradl si mi kabát.“
Čermák: To se skutečně stalo, ale až v období, kdy Morávek přecházel do ilegality, myslím na jaře 1940. Gestapo šlo pravděpodobně na jistotu do toho bytu s tím, že tam Morávek sídlí. Když vyrazilo dovnitř, byla tam zamčená skříň, a když ji odemkli, byl v ní zimník, o kterém domácímu řekl, aby ho dal jistému důstojníkovi v Brně. Gestapo tak jelo toho důstojníka zatknout, aby po chvilce zjistili, že je to blízký spolupracovník Němců.
Nicméně v souvislosti se střetem v Nuslích mi vždy naskočí otázka, jak je možné, že se tak agilnín a dobrým střelcům, jako byl Morávek a Mašín, nepodařilo nějak gestapo zastavit. To přitom nebylo v přesile, bylo dezorientované, nevědělo, kdo je v bytě. Jedna z teorií je, že jim nefungovaly zbraně. Mašín měl při zápase s gestapáky v ruce pistoli, a přesto nikoho nezranil. Domnívám, že v tento velice vypjatý okamžik oběma selhala zbraň; asi používali nevhodné nebo špatně uskladněné náboje.

Odboj měl v tomto vůbec smůlu, při atentátu na Heydricha taky selhala zbraň. Jak skončil Morávek? Jaký byl konec „třetího krále“?
Čermák: Padl na Prašném mostě. Místo schůzky s Thümmelem bylo vyzrazeno a gestapo ho mělo velmi pečlivě obklíčeno. Takže když gestapo zjistilo, že se skutečně někdo přiblížil na místo určené schůzky (Morávkův pobočník Řehák), chtělo dotyčného zatknout. Teď je otázka, jestli zpovzdálí Morávek svého pobočníka, který nesl určitý obnos pro Paula Thümmelam, jistil. A když byl lapen, Morávek mu šel na pomoc, snažil se ho vystřílet ze spáru gestapa, ale padl. Zasažen byl zhruba šesti ranami. Zhruba třetí zasáhla aortu a Morávek padl na zem. Podle svědectví zaměstnanců gestapa, ale i dalších svědků, byl, ještě když ležel na zemi, střelen více jak dvěma ranami do oblasti obočí.

Vždyť se říká, že gestapáci měli zákaz je zabít? Že je měli dostat živé?
Čermák: Tady se pohybuji na tenkém ledě hypotéz. Domnívám se, že ten, kdo střílel po Morávkovi, chtěl mít jistotu, že nežije. Jedna z teorií je, že to byl Oscar Fleischer, který byl velmi blízký spolupracovník Paula Thümmela (znali se ještě z Drážďan).

Nechtěl, aby Morávek promluvil?
Čermák: Nechtěl, aby mluvil. Bylo to v období, kdy byl Thümmel už potřetí a definitivně zatčen.
Ještě k tomu, jestli spáchal sebevraždu. Podařilo se mi najít pitevní protokol a měl jsem možnost konzultovat závěry pitevního protokolu v Ústavu soudního lékařství. Z pitevního protokolu jasně vyplývá, že Morávek oproti tradovanému příběhu před gestapáky neutíkal, nýbrž jim šel v ústrety. A že s vysokou pravděpodobností nespáchal sebevraždu. Střely, které měl v obličeji, šly z levé strany, mírně zezadu, jak ležel na zemi. Podle svědeckých výpovědí měl v okamžiku, kdy šel do střetu jednu zbraň, a to v pravé ruce. Čili je vysoká pravděpodobnost, že sebevraždu skutečně nespáchal. Prostě padl v boji.

Koura: Když běžel vstříc té velké přesile, věděl, že to nemůže přežít.

Němeček: Za ten skoro rok, co uplynul od zatčení jeho spolubojovníků Balabána s Mašínem, se stává štvancem. Existují svědectví, že už opravdu nevěděl kudy kam. V podstatě to mohl chápat už jako poslední boj.

Koura: Podle jednoho svědectví se několik hodin před svým koncem sešel Morávek se svým pobočníkem Řehákem, alias Fešákem, s Gabčíkem a Kubišem a měl se od nich údajně dozvědět, jaké je jejich poslání. Jeden pramen dokonce tvrdí, že je od toho činu zrazoval a říkal, ať s ním radši založí partyzánskou skupinu někde mimo Prahu. Věděl totiž, že žít třeba půl roku v Praze na falešné doklady a plánovat takovou akci, je velice obtížné.
Je tedy možné, že z Morávkovy strany šlo skutečně o poslední čestný boj, ve kterém chtěl padnout, protože věděl, že by z něj i z Václava Řeháka mohlo gestapo za použití velkého násilí dostat. Je-li to pravda, gestapo mělo od 21. března ve vězení člověka, který ví o akci Anthropoid a který je popraven v důsledku atentátu na Heydricha v kobyliské střelnici. Václav Řehák je tedy nedoceněným hrdinou českého odboje, protože mlčel, ačkoliv kdyby to gestapákům prozradil, mohl si tím možná vykoupit život.

Němeček: Faktem je, že při střetnutí s gestapem, měl u sebe fotografie parašutistů, kterým měl zajistit doklady. Při útěku trhá podobenku Valčíka, kterou gestapo slepuje, dává dohromady a začíná hledat v Pardubicích a úplnou náhodou přichází na stopu parašutistů ze Silver A.

Čermák: Jestli trhal, tak dříve, než přijel a rozhodl se jít do střetu. Velmi zajímavá věc také je, že pokud by Morávek přežil, s vysokou pravděpodobností by se účastnil atentátu na Heydricha. Schůzky, která se měla účastnit ten den zhruba v 13:00 hodin, se účastnil zástupce odbojové organizace Jindra. A to byli ti, kteří později nějak podporovali parašutisty a účastnili se samotného atentátu na Reinharda Heydricha.
Ale k tomu konci Václava Morávka. V tomto byl výjimečný. Měl za sebou několik střetů s gestapem. Jeden z nich se odehrál v prosinci, v Karlově ulici. Morávek byl v brzkých ranních hodinách překvapen gestapem v bytě úplně nejvyšším patře, s jedním, zamřížovaným oknem. Jediná cesta ven vedla dveřmi. V okamžiku, kdy do místnosti, kde spal, vkročil zaměstnanec gestapa, vytáhl zpod polštáře své dvě pistole a začal pálit. Zaměstnance gestapa zranil tak těžce, že nebyl schopen cokoli podnikat. Morávek se velmi rychle rozhodl prorazit útokem dopředu, a protože se zaměstnanci gestapa, když slyšeli výstřely, poschovávali, podařilo se mu z tohoto obklíčení dostat.

Mimochodem, Morávek se pokusil, nebo to plánoval, dostat Mašína z vězeňské nemocnice?
Němeček: Plánoval to, ale přímo se o to nepokusil. Mašín totiž tím, že se sám pokusil o únik z nemocnice, kdy se pokusil omráčit německého dozorce, celou záležitost znemožnil, protože ho převezli a začali lépe střežit.

Koura: Morávek se poté pokusil dosáhnout osvobození Balabána i Mašína diplomatickou cestou. Napsal depeši do Londýna, zda by nebylo možné vyměnit jeho přátele za dva zajaté německé důstojníky. Byl to zoufalý pokus. Nacisté by na to nikdy nepřistoupili. Tím, že by uznali, že lidé zajatí z českého odboje jsou váleční zajatci, by totiž odboj vlastně legitimizovali. To, že Morávek poslal tuto depeši, svědčí o vztahu, jaký s Balabánem a Mašínem měli. Pro jejich záchranu byl ochoten udělat cokoli.

Balabán a Mašín byli údajně jedni z velmi mála lidí, kteří na gestapu nepromluvili i při nejkrutějších výslechů?
Koura: Nenašel jsem žádný výslechový protokol Josefa Balabána. Jeho složka byla na pražském gestapu, a když se na konci války dokumentace gestapa likvidovala, byla patrně zničena. Ovšem jeho výpovědi jsem nenašel ani u jeho spolupracovníků, kteří byli popraveni především v Berlíně. A u Mašína je to velice podobné. On potvrzuje pouze skutečnosti, které mu byly prokázány. Takže ne že by neprozradil ani slovo, vypovídal, ale pouze věci, ze kterých byl usvědčen. Na gestapu bylo obtížné vůbec nevypovídat –  nevíme však o člověku, který by byl na základě výpovědi Balabána nebo Mašína zatčen. 

Čermák: Našel jsem nepřímé svědectví tlumočníka pražského gestapa Chalupského, že speciálně Mašín odmítal cokoli sdělit. A nepovolil ani pod pohrůžkou, že se stane něco jeho rodině. 

Němeček: Obával bych se tady toho, že jde o Chalupského poválečnou výpověď a snahu zachránit si svoji kůži. Byť to byl člověk, který našim lidem pomáhal, pořád to byl tlumočník pražského gestapa. 

Traduje se také, že gestapo od Mašína chtělo prohlášení o odsouzení atentátu na Reinharda Heydricha a on řekl, že ho mrzí akorát, že ho nezastřelil sám. To je také legenda?
Němeček: To už spíše spadá do říše legend. Legend kolem nich se vynořilo takové množství a byly přiživovány publicistikou a rozvíjeny, že když jdeme zpátky k pramenům a snažíme se dohledat reálných základů těchto legend, uspějeme jen někdy. Třeba u toho připálení cigarety existují konkrétní dopisy. Ale to jsou jednotlivosti. U řady legend se nám je už verifikovat nepodaří. 

Koura: Když po atentátu na Heydricha stanul Josef Mašín před popravčí četou, gestapo mu spoutalo nohy, což obvykle nečinilo. Obávali se totiž, že se rozběhne proti popravčí četě, že se do poslední chvíle bude bránit. A protože byli členové popravčí nezkušení, mohl je tím natolik znervóznit, že by nebyli schopni vystřelit. 

Přestože kolem toho vzniklo plno legend, byli tito tři důstojníci bezesporu skutečně stateční, navíc vtipní ve své statečnosti. A pro tento národ vykonali hodně. Proč si myslíte, že byli v dějinách tak trošku zapomenuti a odstrčeni? Vždyť je to příběh, s kterým by Američané nebo Poláci leccos nadělali.
Čermák: Plně s vámi souhlasím. Tak trochu z nadsázky ve špatnou dobu na špatném místě. Byli to představitelé demokratického odboje. 

Ale vždyť oni měli poměrně levicové názory, tedy speciálně Balabán…
Koura: On kritizoval předválečné uspořádání Československé republiky a přál si změnu. Myslím si, že by Balabán, pokud by přežil, byl velkým podporovatelem Národní fronty. Otázka je, na jak dlouho, nejspíše maximálně do roku 1946, 1947. 

Němeček: Kdyby Mašín přežil druhou světovou válku, komunistický režim by určitě nepřežil. Postavil by se totalitě, jako se postavil za první a za druhé světové války. 

Čermák: A Morávek by nejednal jinak. 

(A jak dopadl vysoký nacistický funkcionář Paul Thümmel, agent A54, René, dr. Holm či Paul Steinberg a pro Heydrichovy muže onen zrádce X? Paul Thümmel byl naposledy zatčen gestapem v březnu 1942, nejprve byl vězněn v Pankrácké věznici, později byl převezen do Terezína. Zde byl registrován pod dalším ze svých krycích jmen jako Peter Toman. V Terezínské věznici byl držen až do konce války a před popravčí četou stanul přesně v den posledních Hitlerových narozenin – téhož dne přišel z Prahy radiogram, že má být tento vězeň zastřelen bez soudu.) 

(redakčně kráceno)