„Nemám ráda venkov, lesy, pole, slepice, mám ráda města,“ říká Eliška Krausová

Cena Gratias agit uděluje ministr zahraničních věcí za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Tento rok byla udělena také Elišce Krausové, zakladatelce Asociace kolumbijsko-českého přátelství, Asocheca. O česko-kolumbijských vztazích, své rodině i návratu do Čech hovořila s Eliškou Krausovou v Profilu ze 7. června Petra Krmelová.

Jak jste cítila, když vám dali o ocenění vědět?
Byla jsem hlavně překvapená, poctěná, ale o ceně jsem vlastně nic nevěděla. Takže jsem začala hledat, o co se jedná. (Napsala jsem na naše velvyslanectví v Peru, protože v Kolumbii ho nemáme, i když teď tam pár měsíců máme prvního českého představitele a zase začínáme dávat dohromady lepší styky.) A všimla jsem si, že to je za šíření dobrého jména České republiky v zahraniční, tak jsem byla hrozně spokojená.

Byla jste dojatá?
Dojatá jsem byla hlavně včera. Na začátku je to takové překvapení, že vlastně ani nevíte, co máte dělat. To nejdůležitější je, jak přijet, v kolik hodin, ke komu. Pracuji na státní kolumbijské univerzitě, kde dělám zahraniční vztahy, a zrovna jsme měli asi pět mezinárodních návštěv. Dívali se na mě dost zvláštně, speciálně pan rektor, když jsem jim řekla, že u toho nebudu. Takže to pro mě bylo v tu chvíli to nejhorší. Pak jsem trochu uklidnila. A dnes se cítím hrozně důležitá. Možná nejdůležitější za celý svůj život.
Ty tři dny byly hrozně krásné. Je to jediná cena, kterou znám, kdy pozvou všechny, kteří cenu dostali, aby spolu byli dva nebo tři dny, aby se poznali. Takže neodjíždíte pak jenom s pocitem, že jste na jedné fotografii s nějakými patnácti nebo sedmnácti lidmi, ale víte, kdo je každý z nich, co dělá, poznáte se, stačí si vzít maily nebo telefony.

Ocitla jste se ve společnosti Blanky Matragi nebo Agnieszky Holland…
Ano, a každá je jiná, jiná zdálky a z blízka zase jiná. Prostě to bylo strašně zajímavé. Když nám řekli, že nás provedou Prahou, tak jak jsme v naší rodině přehnaně kritičtí, řekla jsem si, že zapomněli, že jsem z Prahy. Ale vůbec ne, to, co jsem viděla, jsem neznala. Takže se zpětně omlouvám. Viděla jsem místa, která normálně člověk vidět nemůže. Končilo to včera v bytě Jana Masaryka, což pro mne bylo opravdu vrcholné, vždy jsem toužila podívat se, kde ten byt byl.
A také slova, která řekl pan ministr, byla hrozně zajímavá. Tedy že Česká republika vděčí všem, co žijí venku a šíří o ní dobré zprávy. Že ukazují, jaká jsme krásná velká rodina. To bylo opravdu dojemné.

Bylo vám řečeno konkrétně, za co jste tu cenu dostala? Třeba že jste za Asochecu udělala to a to, například výstavu obrázků terezínských dětí?
To pan ministr nemůže vědět. Žádný ministr nemůže vědět, co všechno, kdo dělá. Navrhnulo mne české velvyslanectví v Peru a ti to vědí. A já jsem velmi neskromná osoba na rozdíl od jiných. Mám dojem, že většina lidí, kteří dostávají vyznamenání, není právě skromná. Já se postarám o to, aby se vědělo, co děláme.
Naše malá asociace vznikla z mého žalu a zlosti, že skončilo české vyslanectví v Kolumbii. Začala jsem proto hledat možnosti, jak mluvit v Kolumbii o České republice. Kolumbie je totiž strašně veliká, strašně daleko a málo lidí zajímá, kde je Česká republika. Byli jsme součástí komunistického bloku a nikdo přesně nevěděl, jestli je to Polsko, Československo, Jugoslávie a tak dále. Styky sice byly, ale velice střídmé. Takže člověk se musí snažit, aby řekl, odkud je a co dělá. Tehdy jsem zjistila, že na ministerstvu pomáhají krajanským spolkům. (Neměla jsem s vyslanectvím moc styky, nechtěla bych vyprávět, jak se chovali vyslanci za komunismu, ale bylo to nepříjemné. Navíc mi vzali pas, takže jsem vlastně byla odnikud, neměla jsem tam, co dělat, a měla jsem spíš strach se tam objevit.) Když se to ale zase začalo dávat všechno dohromady a říkali nám, je svoboda, můžete dělat, co chcete, paní, ukázalo se, že o nás nikdo nic neví. Na začátku jsem si říkala, že za tu malou finanční pomoc krajanským spolkům (když nemáte nic, zdá se malá pomoc rázem obrovská), přivezu Národní divadlo nebo balet, Prodanou nevěstu, takové ty základní klasické věci. A najednou jsem zjistila, že za to, co mi dají, nepřivezu nikoho nebo maximálně jednoho.
Shodou okolností jsem šla po Praze a nedaleko Židovského hřbitova našla knížku přeloženou do španělštiny s básničkami a obrázky od dětí z Terezína. A to byl ten první nápad, to se mi tam podařilo odvézt, udělat výstavu. A výstava je krásná a s velikým dopadem.

V Kolumbii žijete celá desetiletí, v hlavním městě Bogotě, na velmi poetickém místě s názvem Růžové vrchy. Tak růžové to ale v Kolumbii asi není?
Není, ale může být. Je to jako všude…

Neměla jste nikdy strach o život vzhledem k tomu, co se tam děje, co tady slyšíme?
Ne. Vy tady slyšíte vždy jen to špatné jako všude na světě. 45 milionů obyvatel jsou ti lepší a asi milion se zabývá těmi horšími věcmi. A nezapomínejte, že můj úkol je mluvit dobře o obou zemích a snažit se dokázat, že Kolumbie je, a to zrovna od momentu, kdy se zavřelo české vyslanectví, jednou ze zemí s nejlepšími komerčními možnostmi v oblasti. Vědí to všichni ostatní a doufám, že Češi si toho taky brzy všimnou a všechny ty možnosti otevřou. Teď je ten nejlepší moment. Já se pak snažím přes kulturu trochu otevřít cestu, do jiných věcí bych se nemohla plést, o tom nic nevím.

Četla jsem, že když si vás namlouval váš muže Ignacio, vaši rodiče si mysleli, že je to sňatkový podvodník, a on je velmi roztomilým způsobem uplácel, aby si to nemysleli. Vy jste pak neměla ani na nákup…
O tom se nemluví, to se stává i v nejlepších rodinách. Nejdůležitější je výsledek. Navíc měl to štěstí, že si myslel, že je sympatický a že je všem sympatický stejně. Vůbec nepochopil, že můj tatínek může být třeba žárlivý. A že si třeba myslí něco úplně jiného. To ho nikdy nenapadlo a až do smrti tvrdil, že mám ty nejlepší rodiče, a kdykoliv se stalo něco negativního, byl první, který se jich zastával. Takový je život.

Vaše rodina hodně stojí při sobě, své mamince jste celý život říkala Boženo nebo Boženko, když nezlobila. Jezdíte do Čech pravidelně, setkáváte se všichni?
To jsme slíbili naší mamince. Ta to na nás vyžadovala, že jí vůbec nezáleží na tom, jestli se spolu bavíme přes mail nebo skype, že tady prostě musíme aspoň jednou ročně všichni společně být. Každý z nás jsme jí to museli, aniž jsme o tom navzájem věděli, skoro odpřisáhnout. Takže to všichni plníme a stala se z toho hezká tradice.
Všichni se tak v červnu červenci snažíme mít trochu času, abychom byli spolu. Moji bratři mají za Prahou domy, které jsem ze začátku nenáviděla. Nemám ráda venkov, lesy, pole, háje, slepice, nic z toho, já mám ráda města. Ale je to místo, kde se můžeme všichni sejít, je tam víc domků a každý zvlášť, takže může být spolu, ale i sami. My se totiž strašně milujeme, ale vždy jen chvíli, je nás moc.

Přemýšlela jste po revoluci, že byste se natrvalo vrátila? Nebo to vůbec nepřipadalo v úvahu?
Myslela jsem na to. Tehdy byl můj muž ještě na živu a zrovna v tom nejlepším období své profese, takže mne to zrovna nenapadalo. Pak jsem na to začala trochu myslet, ale všimla jsem si, že celý můj profesionální život se odvíjel v Kolumbii. Pracovní život, pracovní přátelé za více než čtyřicet let jsou tam. Tady mám moc krásné kamarádky a kamarády ze školních let, které strašně ráda vidím, ale mají svůj život. Je to hezké, když se jednou za rok uvidíme, ale jinak bych s nimi moc být nemohla. To by ze mě byla taková babička a to si nedovedu představit, co bych dělala.    

(redakčně kráceno)