„Předseda vlády je vždy strašně sám,“ říká Iveta Radičová

Dosud jediná žena, která byla ve funkci předsedkyně vlády Slovenské republiky, je Iveta Radičová. A také neúspěšná kandidátka prezidentské volby z roku 2009, kdy prohrála ve druhém kole s Ivanem Gašparovičem. Bývalá první žena slovenské pravice je dnes mimo politiku a věnuje se svému oboru, sociologii. Na nejhorší job v životě, kolegu Petra Nečase, rivala Roberta Fica a stav politiky obecně se v Interview ČT24 z 9. června ptala Světlana Witowská. Radičová přijela do Prahy na akci Aspen Institute.

Předsedkyně vlády byl podle vašich slov „nejhorší job, jaký jste kdy měla“. Jak to?
Zodpovídáte za vládu, za ministry, za řešení. Mnohá řešení byste přitom, kdyby to bylo jen ve vašich rukách, udělala jinak. Musíte být připravená na kompromis, vyjednávání. Z tohoto hlediska je to určitě těžší, než když nesete zodpovědnost sám za sebe, případně za jeden resort nebo pouze za svoji profesi.

O tom, jak těžký ten job je, dnes hovoří také bývalý premiér Petr Nečas. Jako politička jste mu byla názorově velmi blízká. Petr Nečas dokonce říkal, že jste na sebe měli mobilní čísla ještě předtím, než jste se oba stali předsedy vlády. Voláte si ještě?
Dávno jsme si nevolali. Teď jste mi to připomněla, asi zvednu telefon, mrzí mě to.
Poznali jsme se ještě jako ministři práce, sociálních věcí a rodiny, takže naše spolupráce byla dlouhodobější. Pak to bylo pochopení, pomoc, podpora, když jsme oživovali fungování Visegrádské čtyřky. Pan premiér mi byl také více než nápomocný, když jsem přišla s návrhem, abychom se potkávali před každým evropským summitem a společně prosazovali to, co je pro středoevropský region společným zájmem. Funguje to dodnes, asi se to jako metoda osvědčilo. A společné jsme měli asi i to, že jsme se oba tak trošku s koalicí natrápili.

Co říkáte jeho strmému politickému pádu? Překvapilo vás, jak rychle a proč musel v politice skončit?
Zaskočilo, překvapilo a je mi to upřímně líto.

Petra Nečase policie obvinila z toho, že třem poslancům ODS nabídl výměnou za složení mandátu vlivné pozice ve státních firmách. Nejvyšší soud ale rozhodl, že ti poslanci byli chráněni imunitou, ta se ovšem na Petra Nečase nevztahovalo. Na Slovensku jste měli něco podobného, aférku s kupováním poslanců, když fungovala menšinová vláda. Vyšetřování u vás tehdy nic neprokázalo. Je takzvaná trafika za složení mandátu korupce, nebo není?
To jsme asi u největšího problému nejen slovenské a české politické scény, ale mnohých dalších, hlavně těch novějších demokracií. Je to problém transparentnosti, financování, nakládání s veřejnými funkcemi, ve zkratce: stranická kolonizace státu.
I mojí vládou se nesla diskuse o principiální otázce, jestli se může člen koaliční strany, ale i okresní funkcionář koaliční strany ucházet v tendru o nějakou zakázku, anebo musí být vyřazený ze soutěže. A ani tyto otázky nemáme přesně zodpovězeny, nemáme dohodu napříč politickým spektrem na dodržování takových zásad. Takže pak jednu kauzu promlčíme, jinou nepromlčíme – některé politiky kriminalizujeme, druhé ofoukneme a šetříme.

Jak to působí na lidi?
Strašně zle. Vyvolává to pocit nedůvěry vůči politikům a politice en bloc. Politická scéna se začíná dělit ne na levicové nebo pravicové, tedy hodnotově definované politické subjekty. Lidi dnes zajímá, zda nejsou nějak poznamenané minulostí: sebedestrukcí, vzájemnou destrukcí a obviňováním, ale i reálnými korupčními aférami a chováním, které však nemají žádné konsekvence – nevyústí v potrestání, v odstoupení, leda v nějaké tragické odvolání z funkce, jestli vůbec. Důvěra je tak dnes asi klíčový moment a fenomén. Lidé pak utíkají k novotvarům a doufají, že to budou subjekty, které se nebudou podobat takzvaným tradičním politickým stranám a nepřizpůsobí se systému stranické kolonizace státu.

Když jste tady byla jako premiérka na státní návštěvě, byla ředitelkou kabinetu Petra Nečase už Jana Nagyová, dnes Jana Nečasová. Setkala jste se s ní někdy?
Já se velmi omlouvám, ale já si ji vážně nepamatuji.

Objevují se další a další informace o tom, že Jana Nečasová měla velmi úzké vztahy s různými lobbisty. Překvapilo vás to, když jste se to dočetla? Petra Nečase znáte dlouho.
Byla jsem zaskočená a překvapená. Každý premiér je vlastně strašně sám a určitě by měl rád někoho, na koho se může spolehnout, na koho může delegovat jistý typ rozhodování. Jenže to nejde. Z různých důvodů. Ten první důvod je pozitivní, nejbližší okolí vám v dobrém úmyslu začne vytvářet jakýsi skleník a chránit vás, abyste byli odolnější vůči všem nárazům a náporům. A pak je to i ten negativní, že to některé skupiny používají a zneužívají k manipulaci, a tak začnete být ostražitý úplně vůči všem.
Ten moment samoty a osamocení v takovéto funkci je třeba si uvědomit; zodpovědnost zůstává tak či tak jen a jen na vás. V každém případě se potřebujete spolehnout minimálně na odborníky, abyste prosazovali politiku řešení, a ne politiku oligarchů a lobbistických skupin.

Jak jste to řešila vy? Měla jste taky pocit, že jste sama? Spoléhala jste se jen sama na sebe?
Bylo to skoro za cenu nespaní a vyčerpanosti. Měla jsem velmi dobrý okruh poradců, ale také se u všech nezadařilo. To se v životě stane. Podstata korupce je v tom, že dospějete k závěru. My jsme traumatizovaní tím, že o ní mluvíme, je tu kauza za kauzou, ale nic se nevyšetří. Skutek utekl. A znovu ten samý příběh. Proto ta rezignace na politiku a naděje v novotvary, která může vyústit v kombinaci staronového a nového, anebo v něco úplně nového, to ještě nevíme.

Když ale odpovím velmi jasně a důrazně, politika řešení je to, o co se určitě každý premiér snaží. Politika řešení znamená, že přijímáte systémová opatření pro transparentní vládnutí, snižování korupce, otevřené soudnictví.

Krize pravice zasáhla i Slovensko, SDKÚ opouští jednak voliči, ale i Mikuláš Dzurinda a Ivan Mikloš. Ti jako důvod uvedli nespokojenost s tím, jak strana funguje, jak se vyvíjí
Nikdy to není černobílé. Zopakuji to, co jsem řekla před dva a půl rokem, SDKÚ-DS je reformní strana, díky které měla Slovenská republika značku tygr Evropy. Strana, která přinesla vstup do Evropské unie a pomohla překonávat mečiarismus. Byla a je to strana řešení. Ale má i ten těžký batoh na zádech, systémovou charakteristiku, kterou bylo třeba vyřešit. A k dořešení podezření z financování, z rozhodování při privatizaci a podobně.

Vidím na vás, že je to pro vás poměrně emotivní záležitost?
Určitě ano, je.

Nechcete se vrátit?
Určitě ne. Jednak na to nemám právo. Odešla jsem před volbami v roce 2012, což bylo unfair. A navíc jsem zažila situaci, kdy na tom SDKÚ-DS opravdu nebyla dobře, ať už to byl rok 2006, nebo rok 2010, a zkušenost mi říká, že tudy cesta nevede.

Na Slovensku teď vládne Robert Fico. Jak se Slovákům žije pod jeho vedením? Jsou rádi, že mají euro? Žije se jim dobře?
Podle čtvrtiny oprávněných voličů ano.

A podle vás?
23 zemí v Evropské unii nezodpovědnou politikou, nezvládnutím institucí, rozhodovacích procesů, prorůstáním finančních trhů nad hlavy politiků, otevřením prostoru pro takzvanou oligarchickou demokracii otevřelo brány a přímo záplavu vážné krize. Lidé už jsou možná alergičtí na slovo dluh, deficit a podobně, ale je to vážná věc. Když nejsou peníze, není možné financovat základní služby, základní rozvojové aktivity, roste nezaměstnanost. Důstojný život je život z příjmů z práce, ne z almužny, z pomoci ze sociálních systémů.
Takže situace je stále nelehká. Dluh Slovenské republiky je na hraně a pan premiér řeší deficit, jehož je sám autorem z let 2009, 2010. Máme opravdu problém s dlouhodobou nezaměstnaností, máme velký problém s nezaměstnaností mladých lidí – 60 tisíc lidí ve věku 20 až 24 let je bez práce. Máme velký problém se střední vrstvou, která je výrazně oslabena. A máme velmi vážný problém, který diskutujete i vy, s kvalitou vzdělání, v nastartování ekonomiky a se zdravotnictvím.

To nezní moc optimisticky…
Všichni jsme udělali neuvěřitelný skok. Z nerozvinutých zemí před rokem 1989 jsme dnes v prvních 25 procentech nejrozvinutějších zemí – logicky se porovnáváme s nejrozvinutějšími zeměmi světa. To neznamená, že nemáme problémy. To neznamená, že si velká část obyvatelstva nemyslí, že to přineslo hlavně efekt jednomu procentu vyvolených. Tedy že nastal nějaký superstar efekt. A že ti ostatní nesou na bedrech zátěž a břemeno nespravedlivé distribuce našeho společného bohatství.

Zajímá mě váš osobní vztah s Robertem Ficem. V jednom rozhovoru jste řekla, že byste mu ruku nepodala. Jak je to dnes?
Já jsem v životě neřekla na adresu pana premiéra žádný přívlastek. Kromě slov nezodpovědný a podobně, tedy z říše slušnosti. To, co předváděl pan premiér, bylo za hranicí. A obávám se, že když spustíme průtrž, je pak nezastavitelná. Takovýto způsob odmítám. Vím, že ve Štrasburku i Haagu rozhodli, že politici jsou veřejný majetek a že musí snést víc než běžný občan. To ale neznamená, že všechno. A dohodněme se, co toto víc znamená. Že vyvoláváme ve společnosti atmosféru, že si na toho politika opravdu můžeme dovolit úplně všechno?

Vyjádření premiéra SR Roberta Fica z 4. června 2014:

Slovensko už má svoje historické zkušenosti s účastí cizích vojáků. Vzpomeňme si na invazi z roku 1968, proto je toto téma pro nás mimořádně citlivé. Já si neumím představit, že by na našem území byli cizí vojáci v podobě nějakých základen. Neumím si představit, že by tu byly nějaké protiraketové stanice, které by opatrovali zahraniční vojáci.


O Robertu Ficovi bylo slyšet i v Česku minulý týden, kdy v reakci na ohlášené posílení vojenské přítomnosti amerických vojáků v Evropě řekl, že je proti rozmístění cizích vojsk na území SR. Podobně mluvil i premiér Bohuslav Sobotka, který si za to stejně jako Robert Fico vysloužil ze všech možných stran kritiku. Jeho vystoupení označil za chybu i prezident Miloš Zeman. Jak jejich prohlášení hodnotíte?
Když jsem si prohlížela důsledně monitoring tisku, tak stejný výrok, jaký měl pan premiér Fico, měl i pan ministr obrany Stropnický…

Ale bylo to později…
Možná se navzájem povzbudili. Především porovnávání s rokem 1968 považuji za velmi nešťastné, necitlivé a hlavně nepravdivé. Rok 1968 znamenal zásah vojsk proti demokratizačním silám v bývalém Československu. Zásah a přítomnost těchto vojsk nastolil opět návrat totality, nedemokracie, prověrky, normalizaci a opravdu velké represe.
Rok 2014 je z tohoto hlediska neporovnatelný. Pokud je premiér Donald Tusk v Polsku přesvědčený, že je v důsledku situace v sousední zemi ohrožena suverenita jeho vlastního státu, anebo ví, že jeho občané nemají pocit bezpečí, má právo obrátit se na své spojence a požádat je o podporu. Jde však o reakci na situaci v sousední zemi. Takže je to neporovnatelná situace, a výrok je proto necitlivý a nepravdivý. Situaci na Ukrajině silnými řečmi, aniž bychom udělali konkrétní rozhodnutí a opatření, nevyřešíme.

V neděli bude inaugurace nového prezidenta Andreje Kisky. Ulevilo se vám, že nevyhrál Robert Fico?
Já bych to nenazvala úlevou. Je to výzva. Je to nová šance. Pan prezident má výhodu nezkušenosti z politiky a nevýhodu nezkušenosti z politiky.

(redakčně kráceno)