„Už nejsem samožer,“ říká Michael Kocáb

Michael Kocáb oslaví letos v červenci šedesáté narozeniny a svou dosavadní tvorbu se rozhodl shrnout na trojalbu s příznačným názvem Povídali, že mu hráli, stejně se totiž jmenovala Kocábova prvotina z roku 1986. Posluchači tak mají šanci poznat všechny polohy Kocábovy tvorby, od rocku přes šanson po vážnou hudbu. 15. června, na Den otců, hovořila v Profilu s Michaelem Kocábem Petra Krmelová. 

Máte čtyři děti, plánujete nějakou akci na dnešní Den otců?
Spíše se snažím dávat ty děti dohromady. Přece jenom ten věkový rozptyl je velký, ale nemám nějaký konkrétní plán. Ani nevím, že je Den otců.

Je člověk u čtvrtého dítěte hodně rozmazlující rodič?
Jo. Bohužel. Je to logické a je to tak. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje zázrak toho stvoření. Zní to tedy nesmírně floskuloidně a mnohým to prostě nedochází, ale mně už to dochází v plné míře. Je to neuvěřitelné, jak je to dítě nevinné a nádherné, důvěřivé a vy ho nechcete za žádnou cenu zklamat. A akcent toho nezklamání toho dítěte se neustále zvyšuje, ten roste.

Takže narušujete výchovu mamince?
Bohužel ano. Mám tendenci na něj být jenom hodný, protože mám pocit, že musí vyrůstat v permanentní lásce a okruhu, atmosféře, kde mu bude neustále dobře. To asi není úplně dobře, ale nemůžu si pomoct.

Pouštěl jste mu něco z Povídali, že mu hráli?
To ne, ale když byl úplně malinký, zpíval jsem mu jako ukolébavku Zubatou. Na to si zvyknul, to mu bylo asi pět měsíců.

Na trojalbu se jednou prezentujete jako rocker, podruhé jako šansoniér a potřetí jako skladatel instrumentalista?
Je tam celá ta moje paleta. Vzniklo to celé pod dramaturgií Supraphonu, kterému za to velice děkuji. Já bych tam dal možná více vážné hudby, protože to cítím jako životní dluh, ke kterému se budu ještě hodně vracet. Ale oni správně říkali, že potřebují udělat můj profil podle toho, jak mne lidé znají.

Do konce roku ale chcete vydat další komplet několika CD?
Je to další komplet asi osmnácti nebo sedmnácti CD. Dlužno říct, že to bude skutečný souhrn mé tvorby, i když to bude obsahovat asi pět zbrusu nových CD, která nikdy nevyšla. Vzniklo to tím, že jsem se svého času domluvil se svým manažerem, že uděláme velkou halu, třeba takový ten slavnostní koncert. Ale on na to po čase nějak zapomněl a zatvářil se jako lentilka a říkal, cože, jo aha, já jsem na to zapomněl. Naštěstí se toho ujal Supraphone a vyšel mi neuvěřitelně vstříc touto velikou souhrnnou kompilací, která bude obsahovat opravdu minimálně 20 CD.

Když chystáte 20 CD za jeden rok, nedivím se, že nemáte ani čas slavit vaše šedesátiny. Někde jste řekl, nejsem žádný slavoman, nic slavit nebudu. Opravdu?
On mne do toho nikdo netlačí. Takže na nějakou polévku půjdeme, ale nemám v úmyslu to nějak slavit. Mě to ani nějak nebere, nejsem za to šťastný, že jsem tak starý. Řeknu vám na rovinu, že je to docela velký životní zlom a nebere mě. Můj životní pocit je pořád čtrnáct let. Když jsme se sešli s Jirkou Stivínem, povídá mi, ty jsi mezi dvanácti a čtrnácti a já jsem čtrnáct až sedmnáct. A je to pravda.

V zákulisí jste mi říkal, že slavit budete až tak od pětasedmdesáti?
To potom člověk slaví, že se dožil. A to už je jiné kafe. Když je člověku osmdesát, to už je nádhera, protože měl člověk požehnaný a dlouhý život.

Lidé vás hodně vnímají jako rockera. Vy říkáte, že hodně cítíte dluh k vážné hudbě. Na vaší kompilaci nechybějí skladby Pražského výběru, ale i z vašeho posledního projektu Aftershocks, který jste dal dohromady s kytaristou Glennem Proudfootem, Billy Sheehanem, Virgilem Donatim?
To je vrchol mé rockové tvorby. Kdo zná Pražský výběr, ví, že to není rock v pravém slova smyslu. Je to rocková hudba, ale taková typická, charakteristická, trošku novovlnná, trošku česká. Aftershocks je klasický bigbít, navíc hraný světovou špičkou. Z toho mám velkou radost a je to moje chlouba.

Bude ten projekt nějak pokračovat? Vydáte třeba live verzi?
Bezesporu jo. Ale nedávno mi při jednom rozhovoru došlo, že máme materiál jenom na čtyřicet minut. Takže máme jenom polovinu programu. Teď jsme se proto s Billem dohodli, že napíšeme dvojku. Musíme mít ještě jednu desku, abychom mohli zorganizovat skutečně velké koncerty. Jinak bychom museli s tou světovou elitou hrát třeba Pražákům těm je tu hej a to nevím, jestli by do toho šli.

Jak je to vlastně dlouho, kdy vzniklo vaše první, stejnojmenné album Povídali, že mu hráli?
Co to? No, to já nevím…

Je to 26 let…
26 let? No ne, to snad není možné.

Vypadá to jako bilancování. Narazil jste na něco, co se vám s odstupem času skutečně nelíbí?
Tohle je docela dobrá otázka, protože to vyzrazuje jakousi „samožerskou povahu“. Fakt už nejsem samožer. To patří k mladšímu věku, kdy člověk sám sebe nebo svojí tvorbu obdivuje. Já to už dávno nemám. Ale! Musím přiznat, že jsem na moc takových věcí nenarazil. Dokonce jsem si pouštěl takové ty dvě typické „kornovky“, Karel nese čaj, která je hodně slavná, a Trénink, která trochu zapadla, i když po ní Jiří Korn pojmenoval své LP. A hodně se mi ten Trénink líbil.
Dáno je to tím, že to trojalbum vznikalo dvěma prizmaty – co mají rádi lidi (S cizí ženou v cizím pokoji, Stáří, Penzion svět, ty „výběrovky“ a tak dále) a co baví mne. A je logické, že když tam dávám věci, které baví mne, nemůžu současně konstatovat, že už mě to tolik nebaví. A ty věci, za kterými si už tolik nestojím, se tam vlastně neobjevují.

Na trojalbu jsou vaše známě písně s Bárou Basikovou, Michalem Pavlíčkem, Vilémem Čokem, Natálií Kocábovou…
Ale také Jiřinou Bohdalovou. Na to jsem speciálně hrdý, to byl zážitek. Čekal jsem, že jako herečka s tím bude mít potíže, rytmické nebo trošku intonační. Ale ona to ve studiu dala na první, jak rytmicky, tak intonačně, a mezi tím stačila odvyprávět asi dvacet vtipů. Bylo to hotové, aniž jsme se nadáli, a krásné. Z toho mám radost.

Co momentálně teď chystáte?
Mám toho hodně. Řekli jsme si, že letos musíme udělat další řadovou desku Pražského výběru, což tedy splníme. Dále je rozjetá práce na pokračování Aftershocks a do toho mám už skoro hotovou sólovou desku. Takže jsem docela rád, že se mi to teď tak nahromadilo, protože to znamená, že jsem nějakým způsobem potentní. Člověk si pořád hlídá, jestli neztrácí tvořivost.

(redakčně kráceno)