„Jsem radikální filmařka,“ říká Mira Fornay

Členkou hlavní poroty 49. ročníku MFF Karlovy Vary bude mezi jinými slovenská režisérka a scenáristka Mira Fornay. Jako autorská filmařka si vybírá především palčivá témata mimo hlavní proud, ať už je to téma imigrace, celovečerní debut Lištičky, rasismus ve filmu Můj pes Killer, který získal hlavní cenu na MFF v Rotterdamu, nebo domácí násilí v připravovaném projektu Cook, Fuck, Kill (již oceněném na MFF v Sofii). A právě názor a téma bude hledat i coby porotkyně karlovarského festivalu. S Miro Fornay hovořila v Profilu z 28. června Petra Krmelová.       

Máte už nějaké echo, jaké filmy na festivalu budou?
Určitě o tom mám nějaké povědomí, ale na samotný program by se bylo asi lepší zeptat programového ředitele. Těším se na porotu, protože vypadá velmi radikálně a já jsem radikální filmařka. Je tam například Luis Miñarro, který spolupracoval s Albertem Serrou, nebo Viktor Tauš, fakt dobří lidé. Velmi se na to těším.

Budete poprvé v úloze porotkyně, kdy budete hodnotit práce svých kolegů?
Ne, teď jsem se například vrátila z ruského festivalu Andreje Tarkovského. A tam to bylo též těžké. Porota je prostě těžká práce, protože hodnotíte jako filmař práci jiných lidí, a to je těžké.

Říkáte, že jste radikální filmař. Co vás jako porotce zajímá nejvíc? A co vás dokáže úplně rozčílit, kdy říkáte, tohle tedy ne?
Většinou mne rozčílí práce, která nemá názor, která se snaží uspokojit všechny.

Alibistický přístup?
Možná. I když je v tom filmu nějaká chyba, mám ráda, když je ten film silný a má názor, riskuje, je radikální v tom smyslu, že je těm věcem otevřený. Takový film je pro mne cennější než ten, který je třeba formálně dokonalý.
Mám také ráda autorský film, takže jdu vždy po autorovi. Vždy mne zajímá, jak se mnou ten autor hovoří a zda mi jako divákovi nechává prostor. Autorský film totiž není jen o zábavě, ale o tom, že komunikujete, že vytváříte nějaký dialog. Pokud tam pro to není prostor, nemá to pro mě žádný smysl.

Za vámi stojí dva celovečerní a třináct krátkometrážních snímků, které taky „objížděly“ festivaly. Jaké to je být jako filmař na festivalu a čekat na výrok poroty?
Čekání na výsledky pro mne není nijak traumatické. Pro mne je velké ohodnocení, že mne například do toho Rotterdamu vůbec vybrali, a jelikož tam ta porota byla tak skvělá, že to ti lidé vůbec viděli. A to, že jsme vyhráli, bylo už úplné „wow“. Neočekávám tedy, že vyhraju. Spíše samotná prezentace toho filmu, že mohu s těmi lidmi na festivalu mluvit, že tam proběhne nějaká diskuze, je pro mě a pro ty autorské filmy strašně podstatné.

Debutovala jste celovečerním snímkem Lištičky, pak přišel Můj pes Killer. To byl ten zlom ve vaší kariéře?
Každý nový film je zlom nebo posun. Lištičky znamenaly posun, stejně tak Můj pes Killer. Stejně tak nový projekt, který teď připravuji, je další posun. Myslím si, že to tak nějak jde pro mě správným směrem.

Teď přichází vašimi slovy „karta, na kterou jste vsadila všechno“, a sice nový snímek. Řekněte mi celý název. Když si to člověk přečte, tak sama radši říkám název „Žáby bez jazyka“?
Žáby bez jazyka je takový decentnější název. Pak máme anglický název, který se víc líbí distributorům a producentům v zahraničí, Cook, Fuck, Kill.
Je to film o domácím násilí. Myslím si, že je to sále málo diskutované téma, protože je velmi složité. Máte pohled, že za všechno můžou muži, nebo naopak že si za všechno můžou ženy. Osobně se nepřikláním na žádnou stranu, snažím se zůstat objektivní. I v tom předcházejícím filmu jsem se snažila zůstat objektivní a spíše pozorovat. Tak to bude i tentokrát. A už teď máme velmi silné reakce, například v zahraniční se to velmi líbí. Doma na Slovensku zatím tu podoboru nemám, což mne mrzí, doufám, že se to změní.

Čím si to vysvětlujete?
Nevím. Jsem z toho sama překvapená a byla bych vlastně strašně ráda, kdyby si na Slovenském filmovém fondu uvědomili, že to je strašně důležité téma. Doufám, že například v České televizi se mi dostane podpory, protože si myslím, že tady se o tom diskutuje trochu víc.
Zase to pojímám radikálně. Dělám to z pohledu agresora, z pohledu chlapa, už ve scénáři si neberu servítky. Velmi dobře na to reagují v Německu, ve Francii a věřím, že přesvědčím i doma.

Tento rodící se snímek už získal ocenění na festivalu v Sofii. Je to běžné?
Filmařů je strašně moc, takže aby se nějak probrali, existují „markety“, kde můžete svůj námět prezentovat už během vývoje filmu. A vlastně za ten scénář a námět jsme dostali v Sofii hlavní cenu. Teď se budeme prezentovat v Karlových Varech, kde je takováto nesoutěžní sekce.
„Skvělé“ je, že ta cena ze Sofie je na postprodukci – nemáme peníze na produkci, ale máme peníze na postprodukci. Ale je to super. Podpora pro takovéto minoritní filmy je velice podstatná. Jako autorští filmaři totiž děláme témata, která jsou jiná. A myslím, že hlavně pro mladou generaci je nutné, aby věděla, že existují autorské filmy, že mají silnou tradici, že nejsou jen hollywoodské filmy. Nic proti nim, zábava je super. Měla by ale být vyvážena kritickou filmařinou, která učí diváky myslet, analyzovat a kritizovat společnost za to, co ve společnosti nefunguje. A domácí násilí je téma, které se otevřít musí. Nejen pro to, že jsem žena. To u toho na mě nemá žádný vliv. Jako to byl v předcházejícím filmu rasismus, tady je to domácí násilí. Prostě jsem ten typ filmaře, který potřebuje silné téma.

Jak se vůbec shánějí peníze na takový film? Je to i tak, že scenárista i režisér těch nemainstreamových filmů třeba nespí, protože neví, jak to bude?
Já spím, protože to nepomáhá, když člověk nespí. Pak je akorát vyčerpaný. Podstatné je tomu věřit. Pokud tomu věříte, víte, že tu podporu najdete. Většinou to funguje tak, že musíte mít nějakou majoritní národní podporu, v mém případě na Slovensku. Když ji ale nenajdu tam, najdu tu cestu jinde. U Lištiček jsem měla podobný problém a najednou mi Irsko dalo padesát procent, protože to považovali za silné téma i pro ně.
Domácí násilí je v celé Evropě, nejen u nás, takže věřím, že otevřené oči jsou tam, kde být mají, a že podpora se vždy najde. Autorský film prostě nesmí zoufat. Musí věřit tomu, že najde podporu a že bude ta nejlepší, jakou můžete dostat. Dalo by se říct, že jsem velký optimista.

Na koho konkrétně se obracíte, když jde o peníze? Jsou to firmy, sponzoři, vlády?
V Evropě máme oproti Americe skvělý systém národních fondů, které fungují na základě majorit a minorit. Pro mě jsou majority právě Česko a Slovensko jako země, s kterými stále počítám a věřím v ně. A potom jsou tu Francie nebo Německo jako strašně silné země co do podpory kinematografie. Stojí to strašné úsilí, je to hrozná byrokracie, ale máme tu vytvořený systém a podporu autorského filmu. V Americe mohou o tomto jen snít, tam musí všechno dělat nezávisle, přes sponzory, na koleně. Myslím, že máme v Evropě obrovský luxus, který si někteří ani neuvědomují. Já jsem za něj vděčná.

Mimochodem, jste festivalový typ? Užijete si to i mimo porotu?
Jsem člověk, který má rád filmy, takže se těším na to, že se podívám na filmy a potkám lidi, kteří jakoby putují s těmi festivaly. A pak, člověk potřebuje zábavu, velmi se těším.

(redakčně kráceno)