6. 6. 1944, Normandie

Vylodění v Normandii z pohledu československých vojáků znamenalo především leteckou bitvu, na samotných plážích se ocitli podle dostupných informací pouze tři Čechoslováci. Hlavní úlohu naše pozemní jednotky na této „druhé frontě“ splnily až při obléhání Dunquerke.

Zdroj: ČTK/ullstein-autor/ullstein - LEONE Autor: ullstein - LEONE

O vylodění v Normandii spolu v Historii.cs ze 17. května diskutovali vojenský historik Lubor Václavů, historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu a historik Zdenko Maršálek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Jako laikovi mi neustále připadá název druhá fronta trochu zavádějící?
Václavů: Celá kampaň za otevření druhé fronty je záležitost Sovětského svazu. Britové válčí na moři od září 1939, válčí v Africe v letech 1940 až 1943, pak přijde invaze na Sicílii. Od září pomalý postup v Itálii. Některé Brity dokonce název „druhá fronta“ iritoval.

Proč vlastně vznikla druhá fronta? A proč zrovna tam, kde vznikla?
Václavů: Bylo jasné, že nacistické Německo musí být v Evropě poraženo. Klíčové bylo, že Roosevelt prosadí proti vůli části americké generality, ale hlavně admirálů, pro které byla hlavní válka v Pacifiku a námořní operace, zásadu „Germany first“ (nejdřív Německo). Rozhodnutí o vylodění ve Francii pak padlo na spojenecké konferenci Velké trojky v Teheránu v zimě 1943.

Rajlich: Rozhodnutí vlastně padlo ještě dřív, na konferenci ve Washingtonu a v Quebecu. Ale v Teheránu bylo oznámeno Stalinovi i s nejzazším termínem, květen 1944, otevření, jak říkal Stalin, druhé fronty.

Proč vlastně Němci vytvořili Atlantický val?
Rajlich: Němci se od začátku války snažili porazit Británii. Přibližně od roku 1942 bylo jasné, že se karta pomalu obrací a že Němci budou čelit dříve nebo později spojenecké invazi. Proto se snažili pobřeží opevnit, aby zachytilo první úder z moře. Délka, kterou nakonec museli opevňovat, byla ohromná, 2.500 kilometrů od severu Norska až po španělské hranice.

Na základě čeho si vybrali spojenci právě toto místo?
Rajlich: Každému vojenskému stratégovi muselo být jasné, že nejkratší cesta z Británie do Německa vede přes Pade Cale. Pade Cale bylo opevněno úplně nejvíc. Takže když vybrali Normandii, snažili se jednou z největších dezinformačních kampaní v historii vojenství Němce utvrdit, že hlavní vylodění přijde v Pade Cale. Koneckonců je známo, že ještě týden po invazi některé z nacistických špiček věřily tomu, že Normandie je jenom odlehčovací diverzní útok a ten hlavní teprve přijde právě v Pade Cale.

Václavů: Hitler tomu věřil v podstatě až do konce června, také podle toho Němci posílali jednotky a tak dále.
Zastírací operace má britský kódový název Forty-two. Je velice zajímavá. Britové museli v rámci operačního zastírání obětovat vlastní lidi. Britská organizace SOE (Special Operations Executive) vědomě shazovala do Holandska agenty do volavčí sítě gestapa. A dělali to proto, aby vzbudili dojem, že bude vylodění v Holandsku. Alternativní možností vylodění totiž bylo Norsko, ale také Řecko, ale i to Holandsko a Belgie.

Rajlich: Operace Forty-two měla dvě části. Jih a sever. Forty-two jih byl určen jako klamný úder přes Pade Cale. Forty-two sever byla krycí operace, která měla Němcům vnutit myšlenku, že v ohrožení je také Norsko.
Je docela zajímavé, jak v tom vojenském myšlení dochází k průniku mezi zastíráním a připravovanými plány. Invaze do Norska byla připravovaná skutečně tak, jako každá armáda připravuje plány pro nějaký vhodný okamžik. Celá britská pěší divize byla už od roku 1942 cvičena s tím, že bude nasazena do Norska. V přímé podřízenosti divize s nimi cvičila norská exilová brigáda. Jak britští, tak norští vojáci skutečně věřili, že budou posláni do Norska. Neznamená to ale, že by je Britové obelhali. Šlo o to, aby měli připravené jednotky pro jakoukoliv eventualitu. Takže i kdyby na to německá rozvědka přišla, tak ty přípravy byly skutečné.

Václavů: Na jeden operační let nad Normandií připadaly dva operační lety nad Pade Cale. I tímto utvrzovali spojenci Němce v přesvědčení, že operace bude v Pade Cale, na nejkratším směru z Británie do Evropy.

Rajlich: Ikdyž to vypadá jako plýtvání silami, mělo to svůj smysl. Útoky na komunikační mosty, křižovatky severně od Seiny měly význam v izolaci budoucího bojiště.

Maršálek: Také když Hitler rozpoznal, že je 15. armáda soustředěna v Pade Cale zbytečně, nebyly už k dispozici mosty, přes které by se jednotky do Normandie včas dostaly.

Jak vypadala samotná akce? Úder v Normandii?
Václavů: Naplánovaná byla původně na 5. června, ale byla odložena o 24 hodin kvůli počasí. Bylo to docela kritické. V té době napíše Eisenhower slavný dopis, že v případě neúspěchu invaze bere veškerou vinu na sebe, a dá si ho do zásuvky psacího stolu.
V první vlně se vylodí asi 140000 spojeneckých vojáků. Vrchním velitelem spojenců, expedičních sil, byl americký generál Dwight David Eisenhower. Jemu podléhaly dvě armádní skupiny, 21. Montgomeryho a americká, generála Bradleyho. Invazních pláží bylo pět. Když to vezmu od západu k východu: americká invazní pláž Utah, americká invazní pláž Omaha, britská invazní pláž Gold, kanadská invazní pláž Juno a britská invazní pláž Sword. Podstatná byla ale také spoluúčast francouzských jednotek vycvičených ve Velké Británii. Až na problémy na Omaze, proběhlo vylodění první den, v Den D, na ostatních plážích celkem hladce. Ztráty ale samozřejmě byly. Jen za první den to bylo přibližně 10000 spojeneckých vojáků – 6000 Američanů, z toho 4000 na samotné Omaze, a Britů a Kanaďanů asi 4300.

Rajlich: Ztráty se precizují. Někdy se ztráta těch 10000 až 12000 spojeneckých vojácích ztotožňuje s mrtvými. Podle posledních propočtů ztráty na mrtvých představovaly asi 4414 jmenovitě určených padlých spojeneckých vojáků v Den D. K tomu se samozřejmě nabalují další ztráty, kdy v každém válčení tohoto typu připadají na jednoho mrtvého asi 3 až 4 zranění.

badatel Jiří Klepsa:
Na pláži Omaha začalo vylodění v 6 hodin 30 minut. Vyloďovalo se někdy kolem půl osmé hodiny ráno. V tom časovém rozmezí byly na té pláži jednotky skutečně drceny. Teprve po 14. hodině odpoledne se jim podařilo dostat až na ten asi 30metrový horizont, částečně svahu, částečně skály. Podařilo se jim překonat a zničit jednotlivá kulometná, ale i dělostřelecká hnízda. Byla to naprostá jatka.

Jaká byla letecká podpora?
Rajlich: Při každé kombinované operaci tohoto druhu je naprosto nezbytná naprostá vzdušná nadvláda. Vzpomeňme jenom, že když se v roce 1940 Němci chystali vylodit ve Velké Británii, museli nejprve svést leteckou bitvu, aby zlomili sílu anglického letectva. Nepodařilo se jim to a invazi odpískali.
Pokud jde o poměr sil v roce 1944, v předvečer invaze, tak ten hovořil jasně ve spojenecký prospěch. Ten nepoměr byl obrovský. Podle úředních záznamů se Němci zmohli na 319 bojových letů ten den, zatímco spojenci jich vykonali více než 14000. Tam je úplně zřejmé, že i ty místní úspěchy, kterých dosáhli Němci už v prvních hodinách (po páté hodině raní sestřelovali letadla nad vyloďovací pláží), vlastně neměly žádný efekt. Němci sestřelili asi 24 letadel toho prvního dne, spojenci asi 30. To znamená dost podstatnou část toho, co Němci poslali do vzduchu.

Maršálek: Letecká podpora se významně podepsala na nižším počtu ztrát spojeneckých jednotek. Jestliže hovoříme o zhruba 10.000 ztracených mužích, tak vzhledem k tomu, že během prvního dne operace bylo vyloděno až 150000 vojáků, to procento ztrát není nijak vysoké.

Vy jste tady říkali, že tam byli Britové, Američani, Kanaďané a Australané?
Rajlich: Australané byli zastoupeni v Commonwealthu jako v britských jednotkách. Ale byli tam svobodní Francouzi, byl tam francouzský stíhací „wing“, polský stíhací „wing“ a československý také.

Maršálek: Je těžké říci, které národy se zúčastnily, které ne. Jako suchozemci máme většinou tendenci započítávat pouze pozemní jednotky. Uvádí se ale také, že se operace zúčastnila námořnictva osmi spojeneckých států – řecká plavidla, nizozemská plavidla, polské válečné lodě, norské lodě a podobně. Těžko bychom hledali národ, který byl alespoň formálně ve válečném stavu s nacistickým Německem, který by nebyl zastoupen na invazi. Myslím si, že to byl úmysl.

Byli tam také Češi?
Maršálek: Když započítáme československé vojáky, kteří byli přímo příslušníky československé zahraniční armády, vždy se uváděl počet tři. Jedním z nich byl Miloš Knor, který sloužil u průzkumného bloku 43. divize. Jeho postihla tragédie tohoto britského pluku, když byla přepravní loď zasažena torpédem a půl průzkumného pluku bylo zničeno. Vojáci se utopili nebo zahynuli při výbuchu ještě předtím, než se mohli zapojit do boje na pláži. Další důstojník sloužil u 160. Brigády velšské 53. divize (jako mateřštinu uváděl němčinu). Je zajímavé, že brigáda v pozměněné formě existuje dodnes, což je celkem rarita.

Jak je možné, že tam nebyli Češi, vždyť měli svoji samostatnou jednotku?
Václavů: Byli tam Čechoslováci, letci, prakticky od prvních hodin. Naše obrněná brigáda z Velké Británie se tam dostane až na samém konci srpna. Nebojuje v Normandii jako takové. Až potom obléhá německou posádku v Dunkerque. Vyloďováni z Británie do Francie byli od posledního srpna až prvního září.

Maršálek: Účast československé brigády úzce souvisí se zapojením dalších pozemních svazků ostatních exilových armád. Československá armáda v Británii se potýkala s nedostatkem vojáků. Čechoslováci, kteří utíkali z okupované vlasti, aby sloužili se zbraní v ruce v zahraničí, tak početní nebyli, celkově se jednalo o několik tisíc mužů. Jakmile Němci kontrolovali celou Evropu, možnost útěku do zahraničí se limitně blížila k nule. Československá zahraniční armáda tedy neměla, kde nové vojáky brát. Pokoušela se mobilizovat krajany a podobně, ale vždy byl problém s naplněním početního stavu. Nejlepší vojáky pak odebíralo letectvo, protože udržet bojeschopnost letectva byl prvořadý úkol. A ve stejné situaci byly i ostatní exilové vlády. Jednotky, které se jim podařilo postavit, měly více či méně symbolickou hodnotu. Nebylo proto možné je poslat do nejtěžších bojů během vylodění – jakékoli vyšší ztráty by znamenaly okamžitou ztrátu bojeschopnosti toho kterého svazku.

Já jsem někde slyšel, že naši údajně cvičili?
Maršálek: Ano, necvičili přímo úderné vylodění, že by měli být první vlna, která by útočila na pláže. Nicméně všechny jednotky, které se měly na plážích vylodit, povinně cvičily přímo taktiku vyloďování a technické postupy tak, aby vyloďování probíhalo bez nejmenších problémů a co nejrychleji. Jsou fotografie, kdy československé tanky vyjíždějí z betonové makety vyloďovacího plavidla, aby si řidiči zvykli na šířku, výšku a případnou vzdálenost od budoucího břehu.

Našich pilotů tam bylo kolik? Dá se to odhadnout?
Rajlich: Skoro celé československé letectvo. Československá vlajka, která vlaje na památníku Dne D v Arromanches, je tam především kvůli účasti československého letectva. Naše obrněná brigáda se začala vyloďovat až koncem srpna, kdy už byla bitva o Normandii dobojována, pokud jde o hlavní československé svazky.
V rozbřesku 6. června se zúčastnilo letecké podpory 134. československé stíhací křídlo pod velením štábního kapitána Tomáše Vybírala. To byly 310., 312. a 313 squadrona. Čtvrtá naše letecká jednotka, 311. bombardovací peruť, byla podřízena Coastal Command a dělala uzávěru v průlivu La Manche. Skoro vůbec se neví, že prvními československými letci nad Normandií toho historického dne bylo několik příslušníků československého letectva, kteří sloužili u britských jednotek. Ve dvě hodiny ráno zaútočila na jednu železniční křižovatku v Normandii osádka Mosquita od 21. peruti, pilot Josef Stránský, kapitán, a jeho navigátor, poručík Bouda. Ti později padli 21. června, také nad Normandií. O dvě hodiny později, Zdeněk Kokeš jako člen posádky bombardovacího Mitchellechu, bombardoval taktické cíle u Caen. Mezi čtvrtou a pátou hodinou začali hlídkovat noční stíhači nad celou flotilou. Jméno Karel Šeda, dosti známý pilot, byl první československý noční stíhač nad Normandií, v rámci operace Overlord.
Pokud jde o první den, stíhací československý „wing“ dostal za úkol, a to i v následujících dnech a týdnech, letecké krytí vyloďovacích pláží. Hlídkovali především nad Swordem a Junem. Svedli asi čtyři vzdušné boje, ze všech vyšli vítězně. Celkem dosáhli asi třinácti vítězství. V rámci taktického letectva byli až do 3. července, kdy museli být staženi na statickou základnu.
Ta bilance je obrovská. 1877 bojových letů, 3622 bojových hodin. Při poměrně slušných výsledcích ve vzdušných bojích relativně nízké ztráty. Málo se ví, že v tom největším ze vzdušných bojů poslali českoslovenští stíhači na onen svět jedno z velkých německých es, nadporučíka Zweigarta, který měl 69 sestřelů. 8. června ho sestřelili právě nad Normandií.
311. peruť nebyla zařazena přímo do svazku taktického letectva, byla u Coastal Command, velitelství pobřežního letectva. Té připadl mimořádně důležitý, i když ne tak „akční“ úkol. Letouny pobřežního letectva měly dělat jakousi zátku v průlivu La Manche. Měly krýt boky námořní cesty, aby se tam nedostaly rychlé torpédové čluny, které udělaly v prvních dnech určité škody, a ponorky. 24. června se kupodivu podařilo československé posádce zvýšit své protiponorkové skóre. Potopili ponorku U971 kapitána Zepliena, které se přes tu uzávěru podařilo proniknout, a většina jeho námořníků skončila v zajetí. Taková zajímavost: vítězství dosáhl podporučík Jan Vela, což byl starší pilot a předválečný mašinfíra Slovenské strely. Kdo chodí okolo Masarykova nádraží v Praze, jeho jméno je uvedeno mezi oběťmi války, protože půl roku po invazi zahynul při letecké nehodě.

Jak na to reagovali Němci?
Václavů: Dva hlavní němečtí velitelé ve Francii měli odlišné představy, co je třeba udělat v momentě spojenecké invaze. Gerd von Rundstedt byl německý vrchní velitel na západě. Ten chtěl vyloďující se síly rozdrtit tankovými jednotkami, ale i jemu bylo jasné, že jejich přesunutí do Normandie bude trvat. Jasné to bylo především jeho podveliteli, polnímu maršálovi Erwinu Rommelovi. Rommel, vědom si obrovské spojenecké převahy ve vzduchu, chtěl rozdrtit spojence hned při vylodění na plážích. Přesuny německých, hlavně obrněných nebo tankových, jednotek do Normandie byly totiž zpožďovány především útoky spojeneckého letectva, ale i činností francouzského odboje, francouzských partyzánů a sabotážemi francouzských železničářů. Některým německým jednotkám to trvalo ze střední a jižní Francie dokonce přes týden, než se vůbec do Normandie dostaly.
Německá reakce byla daná slabostí a přesvědčením, že tohle je diverzní útok v Normandii a že hlavní přijde v Pade Cale. Skutečný německý protiútok tak přišel až začátkem srpna, v momentě, kdy spojenci už ovládají Normandii, a skončil obrovskou porážkou německé armády a obklíčením u Falaise v srpnu 1944.

Jak pokračovala cesta přímo z pobřeží, z pláží?
Maršálek: Rozhodující pro spojenecká vojska bylo dobýt a udržet předmostí a poté ho nějakým způsobem rozšířit. Poté, co se zdálo být jasné, že se předmostí udrží, byla připravena operace s krycím název Cobra, za níž se skrýval pokus o průlom německé obrany.
Podstatné je, že se znovu podařilo zmást Němce, kteří Brity považovali za podstatně schopnější vojáky, než měli být Američané. Na britském sektoru fronty tak působily nejsilnější německé jednotky včetně pancéřových. Dáno to bylo i geografií předmostí, protože Britové působili na ohroženějším východním cípu předmostí. Američané toho využili a spustili operaci Cobra, která měla úspěch – německé linie se podařilo prorazit. To byl začátek pozdějšího velkého vítězství již zmiňované bitvy nebo obklíčení u Falais.

Rajlich: Málo se zdůrazňuje, že britský neúspěch při operaci Cobra byl způsoben ze značné části především tím, že Němci měli lepší obrněnou techniku. Po celou dobu války mělo nacistické Německo přes všechny problémy se surovinami lepší obrněnou techniku prakticky všech druhů.

Václavů: Nedobytí Caen byl veliký průšvih a málem to vedlo k Montgomeryho odvolání. Caen mělo být dobyto v Den D plus 1, to znamená 7. června. Dobyto bylo až za pět týdnů. Navíc když Britové nedokázali Caen dlouho dobýt, udělali chybu, kterou opakují všechny armády. Ačkoli s tím Britové sami měli vlastní zkušenost, poslali těžké bombardéry, které Caen rozbombardovaly. A to byl také důvod averze části francouzského místního obyvatelstva vůči spojencům a výčitek de Gaulla.

To byl tedy jeden z důvodů, proč byl de Gaulle po operaci ve sporu s ostatními spojenci?
Václavů: Příčin bylo víc. Spojenci ho do Francie dlouho nechtěli pustit. Jeho slavný projev z Baye, což bylo první větší osvobozené město, měl být původně v Caen. To se ale dobýt nepodařilo. Ukázala se stará pravda, že když rozbombardujete město, které protivník používá jako obranný pilíř, trosky jeho armády ho nakonec hájí lépe než intaktní město.
Šlo také o spor, zda francouzské osvobozené území bude spravovat spojenecká vojenská správa, takzvaný AMGOT (Allied Military Government for Occupied Territories), nebo předají moc francouzským úřadům. Samozřejmě, že de Gaulle stál o předání moci. A když se konečně do Francie dostane, okázale předává moc stávajícím starostům. Částí Francouzů je pak obviňován, že předal moc kolaborantům.

Rajlich: De Gaulle neměl moc šťastnou povahu, k čemuž nepřispívalo nejisté postavení celého hnutí Svobodné Francie. Je obecně známo, že prezident Roosevelt de Gaulla vyloženě nesnášel. Ze subjektivních, ale i z objektivních důvodů. Pokud jde o ty objektivní důvody, Roosevelt nebyl příliš velkým přítelem koloniálních velmocí, kulantně řečeno. A problémy měl de Gaulle i s Churchillem. Koneckonců Churchill ve svých pamětech řekne jednu památnou větu, že za 2. světové války byl nejtěžší kříž, který musel nosit, ten lotrinský.

Vraťme se k Čechoslovákům. Slyšel jsem, že jedním z dalších důvodů nebyly pouze nenaplněné stavy jednotek, ale že na Východě i na Západě byly spojenecké exilové armády rozhodujícími silami hodně šetřené?
Maršálek: Exilová vláda se samozřejmě snažila doložit před celým světem, že je mluvčím okupovaného národa i všech státních příslušníků a příslušníků národa v zahraničí. Že má být uznávána celým svobodným světem jako právoplatná vláda. A jedním z hlavních atributů státnosti, zvláště ve válce, je vlastní vojsko. Každá exilová vláda se proto snažila postavit vojsko co nejsilnější. Pokud postavíte jednotku, která má málo vojáků, kde by každé ztráty jednotku ohrozily na její bojeschopnosti, je samozřejmé, že nadřízení spojenečtí velitelé mají velký problém s tím, jak a na jakém místě tuto jednotku zasadit.
Podobalo se to kvadratuře kruhu. Případný nadřízený spojenecký velitel musel vyřešit, na jaký úsek fronty by měl jednotku poslat, aby zabránil vzniku nějakých těžkých, nebo dokonce i jakýchkoli ztrát, aby mu jednotka nějakým způsobem pomohla při plnění bojového úkolu. Současně chtěl vyslyšet přání samotných vojáků, dobrovolníků, kteří odešli bojovat co nejhouževnatěji proti svému nepříteli. A současně přání exilové vlády, která z propagandistických důvodů potřebovala nějaký výrazný úspěch nebo přítomnost u velkého vítězství. Skloubit všechny tyto požadavky bylo prakticky nemožné nebo velice obtížné.

U letců to takhle nebylo?
Rajlich: U letců tomu tak bylo, ale ne zase v takové míře. Letectvo sice nemělo možnost standardní mobilizace jako pozemní vojsko, ale odčerpávalo od pozemního vojska, jak ve Velké Británii, tak ze Středního Východu, ty nejmladší, nejschopnější ročníky. Koneckonců polovina letců, kteří sloužili u našeho letectva ve Velké Británii v druhé polovině války nebo na konci války, nebyli vycvičení letci z domov, ale ti, kteří se přihlásili ze zámoří, většinou ze severoamerického nebo jihoamerického kontinentu. Anebo to byly ty doplňky od československé pozemní armády ve Velké Británii nebo na Středním Východě.

Václavů: Naše letectvo strádalo nedostatkem kvalifikovaného pozemního personálu. Jedna naše peruť, 313. stíhací a částečně i 312., měla za mechaniky Brity, a i část létajícího personálu byli Britové.

Rajlich: To byl jeden z důvodů, proč ten „wing“ stáhli zpátky. Třeba 3. stíhací peruť, 313., začala být československá už jenom podle názvu. Pozemní personál měla prakticky úplně britský. Doplňky pilotů přicházely tak pomalu, že tři čtvrtin létajícího personálu byli Britové nebo Kanaďané.

Dunkerque byla velmi důležitá koncentrace našich pozemních armád. Proč obléhali Dunkerque?
Václavů: Neměli za úkol pevnost Dunkerque dobýt. Jejich úkol spočíval v blokování německé posádky. Když naše obrněná brigáda přišla k Dunkerque, německá posádka byla početně silnější. Navíc když brigáda přišla v září 1944 do Francie, byla na dvou třetinách plného stavu. Třetí prapory se tvoří až u Dunkerque.
Byl to úkol vybraný pro tuto svým způsobem vzácnou a cennou jednotku. Jiná věc je, že její výcvik a výzbroj nebyla vhodná k obléhání takové pevnosti, kde víc by užili motorové čluny než tanky, protože Němci zaplavili předmostí a tak dále. Při výběru Dunkerque jako operačního cíle československé obrněné brigády spolupůsobila zkušenost s účastí polské obrněné divize, což byla mnohem silnější a početnější jednotka. (Právě v rozhodující bitvě u Falais polská obrněná divize utrpěla veliké ztráty.) Poláků bylo ve Velké Británii jak u letectva, tak u pozemních jednotek vždycky nejméně třikrát tolik co Čechoslováků.

Rajlich: Přesto Britové říkali, nechceme mít s vámi takové problémy, jako máme s Poláky. I Poláci, kterých bylo víc, a měli trošku lepší možnosti doplňování stavů, mimo jiné i z řad zajatců z wehrmachtu, svoji divizi ani neuživili.

Maršálek: Tam byl zásadní rozdíl. Ze všech exilových armád na tom Poláci byli nejlépe. Jim se oproti ostatním víceméně symbolickým armádám podařilo zformovat to, co bylo pro Brity nejpodstatnější. A to plnohodnotné bojové svazky, na plných stavech, které byly plně kompatibilní v bojových operacích s jakýmikoli dalšími spojeneckými jednotkami. Proto se také Poláci do Normandie dostali jako první a byli přímo zasazeni do bojů. Ztráty byly pochopitelně těžké, přesto se je, byť takovými improvizovanými prostředky, podařilo poměrně velice rychle nahradit. V Británii sice už Poláci žádné zálohy neměli. ale přímo na bojišti brali zajatce polského původu, kteří byli nuceni sloužit ve wehrmachtu, a přímo na bojišti je začleňovali do svých jednotek. To byl zásadní rozdíl oproti naší brigádě.

Václavů: Byly jediné dva zdroje, z kterých mohla naše obrněná brigáda v době, kdy obléhala Dunkerque, doplňovat. Zajatci, bývalí příslušníci německé armády, a bývalí vládní vojáci, kteří v Itálii utekli k italským partyzánům, dostali se do Švýcarska, odkud je Švýcaři propustili do už osvobozené Francie, pak jsou loděmi přivezeni do Británie. Jiné zdroje podstatě nebyly.

Rajlich: Pokud jde o rekrutaci z řad wehrmachtu, když tu byla řeč o Polácích, v tomto měli navrch. Byla zde velká přetahovaná o vojáky z vojenského pomezí, o každého jednotlivého vojáka.

Maršálek: Málo se ví, jak velice významný rekrutační zdroj pro československou jednotku byli právě zajatci z wehrmachtu. Prakticky až do okamžiku vylodění sháněla československá exilová armáda doslova každého zbraněschopného muže. Do Normandie posílá i mladé chlapce, kteří sotva dorostli odvodnímu věku. 2. srpna nastoupí poprvé v životě do armády a 1. září už odjíždí s brigádou do Normandie. Kvůli tomu, že sháněli opravdu každého vojáka, rekrutovali především v širokém okruhu československého exilu. A někdy to národnostní složení zahraničních vojenských jednotek ne zcela odpovídalo toužebným přáním některých částí vedení exilu.

To je kulantně řečeno…
Maršálek: Kdybych to měl shrnout, když brigáda odjíždí do Francie, 34 procent vojáků přímo udává židovskou konfesi, plus celá řada dalších je židovského původu. To se u Dunkerque zcela zásadně změní, protože začnou převažovat ty dva hlavní rekrutační zdroje. Takže v okamžiku, kdy brigáda odjíždí do Francie, má více než třetinu židovských vojáků. A v poslední den války, 8. května 1945, má z necelých 10000 vojáků (to je má celé zahraniční vojsko v Británii včetně letců) 3000 zajatců z wehrmachtu. Každý třetí československý voják tak měl na konci války za sebou kratší či delší službu ve wehrmachtu, což je všeobecně zcela neznámý fakt.

Václavů: Někdy působí až groteskně, když čtete záznamy z jednání československé exilové vlády v Londýně, jak se ministr národní obrany, generál Sergěj Ingr, hádá se svými kolegy o každého úředníka, kterého vyreklamovali z vojny. On vždycky přijde a řekne: „Máme málo lidí, tohohle a tohohle musíte pustit.“  A oni říkají, ne. Zvláště Hubert Ripka dokázal být vůči němu velice tvrdý a odmítavý.

 (redakčně kráceno)