Akce Kámen

Akce Kámen byla jedna z nejrafinovanějších metod komunistických bezpečnostních složek, která plně zapadá do mozaiky komunistických provinění a zločinů. Byl to svět, o kterém normální smrtelník neměl ani potuchu. Svět, který se na lidi smál, ale ve skutečnosti byl úplně jiný, než si lidé mysleli, než se domnívali a než si namlouvali.

O komunistické akci Kámen v Historii.cs z 26. dubna hovořili historik Petr Blažek z ÚSTR a historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Pořadem provázel publicista Vladimír Kučera.

Co to byla akce Kámen nebo, jak se někdy říká, akce Kameny?
Blažek: Akce Kámen byla jedna z nejznámějších akcí Státní bezpečnosti po únoru 1948, která využívala dané politické situace, kdy se řada lidí snažila uprchnout z Československa. Státní bezpečnost pak vytvořila falešnou úřadovnu americké vojenské kontrarozvědky, přičemž ďábelskost byla v tom, že ti lidé při výslechu na té falešné úřadovně prozradili nejenom svoje motivy k odchodu, ale i lidi, kteří jim pomáhali. Měli protikomunistické smýšlení, dávali tipy na další lidi, kteří by mohli pomoci údajné americké straně. Další ďábelskost spočívala v tom, že lidé s sebou přinášeli majetek, často šperky nebo hotovost, který končil přímo v rukou lidí, kteří se na té akci podíleli.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Mluvíme-li o akci Kámen, je potřeba se vrátit do let 1948 - 1952, kdy byly tyto provokační akce organizovány. Zjednodušeně řečeno, to byl téměř dokonalý a do posledního detailu promyšlený způsob likvidace komunistických odpůrců. Všechny akce byly organizovány zpravodajskou službou ministerstva vnitra, konkrétně zpravodajský odbor Jindřicha Veselého. To byl přednosta zpravodajské služby, zároveň první velitel Státní bezpečnosti, člen ÚV-KSČ. Zpravodajská služba by toto samozřejmě sama nezvládla, takže ty akce byly organizovány většinou ve spolupráci s oblastními úřadovnami Státní bezpečnosti. Konkrétně ve Všerubech to byla oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Klatovech, referát zpravodajství. Ale to by také nestačilo. A tak byla požádána o asistentce stanice SNB ve Všerubech a na akcích spolupracovaly i hlídky pohraniční stráže.

Tomek: Mě dodnes stále překvapuje, že to tak dobře fungovalo. Každému, kdo si tu situaci představí, se zdá podivné, že lidé uvěřili té boudě, že byla tak dobře zahraná, že byli příslušníci StB tak dobří herci, že dokázali tu provokaci takto zinscenovat.
Když uvážíme ten stres, to neznámé prostředí, vzrušení při přechodu hranic. I bez toho, že by to byla provokace, to byl velice nebezpečný podnik, který mohl špatně dopadnout. Těch faktorů bylo více. Ale fungovalo to. Svým způsobem klobouk dolů, bylo to ďábelsky dokonalé.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Historik Jan Frolík objevil text z roku 1956. Na politbyru byl předložen ministrem vnitra Rudolfem Barákem. Lze jej najít v archivu ÚV KSČ. Cituji: „V daném případě nešlo o název konkrétní operativní akce, nýbrž o metodu. Již byly realizovány různé případy. Podstata této metody spočívala v tom, že orgánové bezpečnosti přivedli osoby usilující o ilegální odchod do zahraniční na domnělou úřadovnu CIC a tam je vyslýchali o tom, jakou činnost hodlají tyto osoby v zahraničí vyvíjet. Po skončení výslechu bylo pod nějakou záminkou fingováno předání těchto osob zpět našim bezpečnostním orgánům.“

ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret:
Nebyla to po roce 1948 osamocená provokace. Byly to řízené úkoly státního terorismu, kdy akce prováděli zejména bývalí příslušníci armády, zařazeni ve vojenské rozvědce (OBZ) nebo civilní (StB, SNB). Bojovným smyslem nebylo odhalit, dopadnout a předat nepřítele potrestání, ale vyprovokovat a vytvářet, produkovat. Oni vytvářeli fiktivně vnitřního nepřítele, který ve skutečnosti neexistoval.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Nezbytnou podmínkou pro úspěšnost těchto akcí bylo napojení agenta provokatéra na osoby, které se chystaly za hranice. Mnohdy to byli dokonce lidé, kteří ani nechtěli odejít, ale bylo jim třeba zatelefonováno, že jim hrozí zatčení. Tito lidé byli tedy k útěku vyprovokováni.
Takovouto úlohu sehrál například František Hejný, krycí jméno „Johny“. Ten se vloudil do vznikající ilegální skupiny Československé strany národně socialistické, která chtěla působit ilegálně a předsevzala si, že se bude snažit dostat některé důležité lidi na Západ. Zároveň měla vytvořit jakýsi kanál, kudy potom měly chodit třeba zbraně zpátky do Československa. Tato strana dala za úkol převádět osoby přes hranice Josefu Janouškovi. Tento člověk si myslel, že osoby, které oslovil, nebo se kterými jednal o ilegálním přechodu, skutečně za hranice bezpečně převede. Bohužel nevěděl, že na něj byl napojený agent ministerstva vnitra, František Hejný, jménem „Johny“.

To jsme si vymysleli my sami? Nebo to bylo řízené Moskvou?
Blažek: Přímo tyto metody nejsou nové. Stačí si vzpomenout na proslulé volavčí sítě z období nacistické okupace, které gestapem poměrně masivně používalo zhruba od roku 1942 do roku 1943. V tomto případě údajní výsadkáři nebo lidé, kteří se prokazovali různými informacemi z odboje, navštěvovali vytipované osoby. Ve skutečnosti to byli konfidenti.

To má aspoň nějakou logiku, že gestapáci chtěli proniknout do ilegální sítě. Ale tady žádný takovýto účel nebyl.
Blažek: Tak to úplně není. Řada lidí, kteří byly vytipovaní v akci Kameny, byli třeba zaměstnanci ministerstva vnitra, nepohodlní lidé, kteří končili dráhu na ministerstvu vnitra právě na jaře 1948, po únorovém převratu. Vytipováni byli velmi cíleně jako lidi pro daný režim nepřátelský. Byli to lidé, kteří často měli nějaké zkušenosti ze zahraniční armády z 2. světové války. A u některých lidí šlo evidentně o majetek. Známý je případ rodiny Prošviců, jejichž vilu dostal Antonín Zápotocký. Jednalo se tam také o různé šperky a podobně. Ale mohlo se tam jednat i o mstu konkrétních jednotlivců, kteří si ty lidi vytipovali.

historik Igor Lukeš z Boston university, USA:
Byla to metoda, kterou sovětské orgány zvláštních služeb používaly už ve 30. letech proti lidem, o kterých tušily, že by měli případně zájem uprchnout ze Sovětského svazu. Proto vytvořili určité falešné pohraniční stanice, o kterých předstírali, že jsou až v Turecku nebo někde jinde za hranicemi tehdejšího Sovětského svazu. Tam je potom vyslechli a popravili.
Po 2. světové válce tuto metodu používala sovětská kontrarozvědka proti vojákům Rudé armády, kteří tehdy byli v Německu jako okupační armáda. Protože tehdy ještě neexistovala Berlínská zeď, každý voják Rudé armády, který získal civilní oblečení a dostal se nějakým způsobem do Berlína, by tak teoreticky nastoupit do metra ve východním Berlíně a vystoupit na Západě. Proto sovětská kontrarozvědka tuto věc velice tvrdě kontrolovala. A za osobami, o kterých si mohli myslet, že mají takovou tendenci, posílali provokatéry předstírající, že jsou agenty zvláštních služeb Spojených států. Ti je pak nalákali do různých bytů v Berlíně, o kterých předstírali, že jsou v západní zóně, a vojáka vyslechli sovětští úředníci a sovětští důstojníci v amerických vojenských uniformách. A když jim ten člověk řekl všechno, co se od něho doufali dozvědět, vzali ho do sklepa a zastřelili.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Původně jsem se začala zabývat tím, co dělal můj dědeček Otta Tulačka z Kdyně. V 50. a 60. letech byl vězněn komunistickým režimem, ve věznicích strávil celkem 14 let a 6 měsíců. Měl totiž převaděčskou skupinu, která organizovala ilegální přechody převážně prominentních osob. Chodila s nimi prakticky podnikatelská a politická elita, důstojníci. Bylo to velmi náročné zorganizovat. A to měl na starosti můj dědeček. On pocházel z Kdyně, ale pracoval přes týden v Praze na Ředitelství kdyňských přádelen. Odtud měl možnost jednak organizovat převody v Praze a dále doprovázet ty osoby až na Kdyňsko.
Převodů se účastnilo často až deset lidí. Postupně si předávali lidi, až je dostali příslušníci Sboru národní bezpečnosti ve Všerubech, kamarádi a podřízení Stanislava Lišky. Stanislav Liška prováděl finální nejnebezpečnější fázi převodů – když se osoby dostaly až do Kdyně, byly převezeny dál do Všerub, Stanislav Liška byl nakonec ten, který je převáděl přes hranice.
Prakticky vůbec první obětí akce Kámen byla rodina Jana Prošvice, úspěšného podnikatele, vynálezce, zakladatele společnosti ETA. Obětí akce Kámen se stal 23. dubna, krátce po únorovém převratu, se svojí manželskou a dvěma dětmi. (Jan Prošvic měl děti čtyři, ale agent Hejný tvrdil, že je potřeba převést jenom dvě děti, že se pro ty dvě zbývající děti můžou nějak vrátit). Zajímavé je, že ty dvě mladší děti byly převezeny na Slovensko k rodičům Jana Prošvice a bylo domluveno, že se pro ně potom vrátí.

Mluvíme neustále o StB. Věděly o tom politické orgány? Věděla o tom komunistická věrchuška? Nebo StB bylo zcela stát ve státě?
Blažek: Zhruba do roku 1953 měla Státní bezpečnost skutečně vybudovanou obrovskou moc, kterou později už nikdy nenabyla. Podle mého názoru o tom muselo vědět aspoň vedení ministerstva vnitra. Nakonec o tom někteří vysocí příslušníci nebo funkcionáři ministerstva vnitra vypovídali v pozdějších letech. Například velitel StB, Jindřich Veselý.
Nedovedu si představit, že by takovouto akci organizovaly osoby, které by byly na úrovni oblastních úřadoven. Tam fungovali lidé jako Anton Tomašovič, který byl řízen z centrály Státní bezpečnosti. Na druhou stranu nutno říct, že ta akce možná byla utlumena i díky tomu, že v letech 1950 až 1951 dochází v rámci Státní bezpečnosti k obrovským čistkám, zatýkání a k personálním přesunům. Podle mého názoru nebylo možné, aby takováto akce vznikla jen tak, že si 2 - 3 důstojníci něco domluví. K tomu muselo být požehnání minimálně od vedení ministerstva vnitra.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
23. dubna 1948 se Jan Prošvic ocitl v hotelu Modrá hvězda. Stanislav Liška přijel s přesně určeným autem k hotelu. Naložil rodinu Prošviců a vydali se směrem do Všerub. Zastavil u stanice SNB ve Všerubech. S těmi lidmi šel potom už dál pěšky, zhruba asi 1,5 kilometru, až k hrázi Myslíčského rybníka, kde byla umístěna falešná závora. Tam se měli rozloučit. Uprchlíci samozřejmě neměli tušení, jestli jsou na československém nebo německém území. Bylo jim řečeno, že za závorou je Bavorsko a že až přejdou hráz, je možné, že narazí na německou pohraniční hlídku, která je odvede na německou celnici. Prošvicovi byli osloveni dvěma pohraničníky, kteří měli německou uniformu, ve skutečnosti to byli příslušníci stanice SNB ze Všerub. Byl to František Martinů, který se narodil nedaleko Vídně, takže měl i výbornou němčinu. Další kolega zase moc německy neuměl, čehož si Jan Prošvic všiml. Dokonce to potom napsal v některém svém protokolu. Tito dva odvedli rodinu Prošviců, která byla vyčerpaná, unavená, skrze celodenní stres, asi tak 700 metrů a dostali se k domku. Prošvicovi byli přivedeni do kanceláře důstojníka, který měl amerického uniformu údajně půjčenou z Barrandovských ateliérů, a ten s nimi prováděl výslech v němčině.

Tomek: Státní bezpečnost využila skutečnosti, že za hranicemi americké okupační zóny Německa skutečně existovaly úřadovny důstojníků, kteří dělali ten screening. Říkalo se tomu CIC.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Falešná německá celnice byla umístěna ve skutečnosti ve výminku na okraji českoněmecké vesničky Myslív, vzdálené asi dva kilometry od Všerub. Dodnes jsou tam patrné pouze zbytky cihel, jelikož se vesnička nacházela v zakázaném hraničním pásmu a počátkem 50. let byla srovnána se zemí. V domečku byly dvě místnosti. Jedna měla sloužit jako čekárna. Byl tam nadepsaný německý nápis „Wartezimmer“. V druhé místnosti měl úřadovat americký důstojník v americké uniformě. Na zdi tam visely obrazy amerických prezidentů Trumana, Roosevelta. Byla tam pověšena americká vlajka. Na skříních stála flaška whisky, americké cigarety. Dětem se nabízely švýcarské čokolády. Svědkyně, oběť akce Kámen, paní Eleonora Holešovská, mi vyprávěla, že byli tak strašně rádi, když přišli do té budovy, že si mohli lehnout na chvíli na kavalec, že byli šťastní, že byli v bezpečí. Nikdo nepřemýšlel nad tím, jestli ta budova je skutečná nebo není.

ředitel Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Pavel Bret:
V rámci dokumentace jsme zjistili, že tyto skutečnosti byly známy už před rokem 1990. A to nejenom tehdejším aktérům, ale i tehdejší Státní bezpečnosti a prokuratuře. Prvním impulsem bylo, že americká vláda předala cestou amerického velvyslanectví v roce 1948 dvě protestní nóty proti zneužívání amerických symbolů, myšleno amerických uniforem, amerických vlajek a tak dále. Na ministerstvu zahraničních věcí ale nebyla dohledána žádná odpověď. Teprve když byla akce dekonspirována, zabývala se tím i inspekce ministerstva vnitra, která vyslýchala aktéry, jako byli Tomašoff, Orovanov, ale i Abrahamovič, kteří doznali trestnou činnost. Věčně prohlašovali, že byla taková doba a podobně. Přirozeně v té době v tom Státní bezpečnost ani prokuratura nepodnikala žádné právní kroky. Navíc to později před prokuraturou bylo zatajeno. Do roku 1990 nedošlo k žádnému stíhání a v zásadě ani k žádné dekonspiraci.
Byli jsme poučeni, že do roku 1990 hodně materiálů zmizelo, nejenom v rámci tehdejší řádné skartace. To jsme zadokumentovali. Některé osoby byly požádány též o podání vysvětlení. Ale nic uchopitelného pro trestní stíhání jsme neměli. Nakonec přišel impuls od profesora Igora Lukeše ze Spojených států, tuším v roce 2011, který tam vypátral rodinu, žijící v současné době v Německu, a podal trestní oznámení na konkrétního člověka, na pana Abrahamoviče.

historik Igor Lukeš z Boston university, USA:
Jan Frolík byl jeden z prvních, ne-li vůbec první člověk, který akci Kámen studoval. Já přišel až po něm, někdy v roce 1993, 1994. Potom jsem ale věc odložil, psal o něčem úplně jiném a vrátil se k tomu až pak.
Shodou okolností jsem narazil na paní Evu Prošvicovou, dceru Jana Prošvice, slavného českého průmyslníka. Když jsem se s ní a její dcerou Yvonnou, která žije v New Yorku, seznámil, pochopil jsem, že zatímco tato akce je z hlediska české veřejnosti a snad i českých zákonů něco tak dávno starého, že nejlépe je schovat to s ostatním smetím národních dějin pod koberec a předstírat, že se to nikdy nestalo, z hlediska těchto dvou se stala v nejlepším případě předevčírem, ty rány si s sebou nesou celý život. Proto jsem se obrátil na úřady České republiky, aby zjistily, zda osoby, které tuto akci vymyslely a řídily a osobně v ní byly angažovány, neporušily zákony České republiky.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Abrahamovič byl příslušník zpravodajské centrály, který přijel do Všerub a všechny ty provokační akce zde organizoval, to znamená, že rozdával rozkazy. Stanislavu Liškovi jako veliteli stanice SNB nařídil určité úkoly s tím, že on má zase pověřit určitými úkoly své podřízené. Jeho spolupracovníkem a poté velitelem oddělení byl Emil Orovan. Jejich agentem byl Amon Tomašoff, který nosil nejčastěji americkou uniformu. Pravou rukou Evžena Abrahamoviče byl Jaroslav Němec, vedoucí zpravodajského referátu oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Klatovech, který zajišťoval komunikaci mezi Klatovy a Všeruby a mezi Prahou a informoval, jak akce probíhá. Spolupracovníkem Jaroslava Němce byl Karel Kocina, který působil na falešné úřadovně amerického důstojníka jako tlumočník v civilu (údajně to byl Němec) a také podepisoval ty protokoly.

Byly tyto provokační akce, jiného charakteru, v repertoáru StB?
Blažek: Provokace se jako jeden z nástrojů práce objevují po celé období komunistického režimu, ale i před jeho vznikem, po válce, je doložena řada provokačních akcí.
Největší provokace byly na počátku 50. let. Když se podíváme do politických procesů, do výslechových protokolů velkých skupin, které byly vytvářeny často uměle nebo kdy byli dáváni dohromady lidé, kteří se ani neznali, často vidíme, že se tam objevují různé spojky pod různými krycími jmény, které nejsme schopni dohledat. Například v případě Milady Horákové se objevují různí lidé, kteří mají nějaký vzkaz ze zahraniční nebo navrhují, že jim zprostředkuje kontakty na nějakou odbojovou skupinu, že je může převést do zahraničí. Potom mizí a lidé jsou zakrátko zatčeni. Toto byla metoda typická pro všechny tajné služby sovětského typu. A tyto metody byly typické i pro nacistický bezpečnostní aparát.

Tomek: Napadá mne ještě několik typů podobných akcí. By to také takzvaný Nepravý kámen. To byla situace, kdy falešní převaděči přivedli skupinu uprchlíků na státní hranici, kde došlo k fingované přestřelce, při které se převaděči jakoby podařilo utéct a ostatní byli zatčeni. Také byly případy, že došlo i k zastřelení některého z uprchlíků. V roce 1950 je známá třeba akce Masna ( tento termín používala Státní bezpečnost nebo pohraniční stráž). Nedaleko Břeclavi při ní byli zastřeleni tři mladíci (Šťastný, Duroň a Králíček), přivedeni tam byli převaděčem, který byl současně agentem Státní bezpečnosti. Totožný scénář byl na tom stejném místě proveden ještě o něco později, kdy tam byl zastřelen jeden člověk.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Po výslechu byli Prošvicovi požádáni, aby nastoupili do aut, že budou převezeni dále. Cestou se vrátili do Všerub na stanici SNB, kde byli zatčeni. Bylo jim řečeno, že jsou na československém území a že pro překročení státních hranic jsou zatčeni. Tu samou noc s nimi byl sepsán další protokol, mnohem podrobnější, už v češtině. Zajímavost je, že první protokol v němčině podepsal právě Karel Kocina, příslušník Státní bezpečnosti Klatovy. Druhý protokol v češtině ve Všerubech pak podepsal zase jako svědek Karel Kocina. Druhým účastníkem výslechu ve Všerubech byl Jaroslav Němec, také příslušník Státní bezpečnosti Klatovy, pravá ruka Evžena Abrahamoviče, který na celý proces dohlížel, aby nedošlo k nějakému selhání, aby vše proběhlo tak, jak mělo.

Blažek: To, co ty případy spojuje, jsou často osoby, které to dělají, jejich charaktery. Často jsou to velcí dobrodruzi, lidé, kteří v sobě mají zvláštní mentalitu. Často se jedná o lidi, kteří mají zahraniční zkušenosti, s válečnou mentalitou, takže byli schopni dělat věci, které si dnes v klidné situaci, ve které žijeme, těžko dokážeme představit.

Vy jste dělal portrét Tomašoffa. Mohl byste vytvořit jakýsi kádrový profil člověka, který organizuje a provádí takovéto akce? Nebo to byli různí lidé, různé typy lidí? Museli mít něco společného?
Tomek: Amen Tomašoff se těžko popisuje. Není k němu příliš mnoho informací, protože třeba jeho život za války je velice těžko mapovatelný. Strávil jej zřejmě u amerického obchodního loďstva. Byl to světoběžník, rozený dobrodruh. Člověk od ďábla nadaný. Když se zabýváme svazky a problematikou tajných spolupracovníků, jen malá část z nich je nadaná a uzpůsobená pro tuto aktivitu. On byl rozhodně jeden z nich.

Jeho to prostě bavilo?
Tomek:
Jeho to evidentně bavilo. Žil po cizineckých hotelích, na pokraji šmeliny a různých podvodů, obchodů a tak dále. Žil na vysoké noze, rozhazoval peníze. Zároveň projevoval obrovskou sympatii komunistickým myšlenkám a tvářil se jako velký komunista.

Čili bolševik hochštapler?
Tomek: Bolševik hochštapler, který tím životem proletěl jako meteor. Zemřel asi ve 30 letech na rakovinu, na nádor na mozku. Měl celou řadu krátkých fází života, kdy to vždycky špatně dopadlo, on zase navázal, zase se vyšvihnul, zase to špatně dopadlo. Velice zajímavá postava. Stále je tam spousta tajemných koutů.

Takový shakespearovský typ?
Tomek: U té druhé lokality, u Tří seker, u Mariánských Lázní, to zatím nemám potvrzeno, ale zřejmě je tam také člověk, který sloužil u zahraničního vojska v Anglii nebo na Západě (koneckonců tam bylo také dost levičáků). Tento uměl projít interbrigádami a potom se dostal na Západ. Později měl hrát podobnou nebo stejnou roli jako Amen Tomašoff. Tam došlo ke skartaci materiálů. Zatím je tento případ nejasný. Tito provokatéři, tito důstojníci, většinou zřejmě nebyli běžní příslušníci StB. Museli mít nějakou zkušenost se zahraniční armádou, s americkým prostředím, museli být nějak jazykově vybaveni, museli mít určitou sebejistotu, se kterou vystupovali.

Objevila se u některého z nich sebereflexe? Uvědomění, že se dopouštěli čehosi, co je zrůdné?
Blažek: Máme možnost vyprávět o jediném z nich, Evženovi Abrahamovičovi, který byl díky profesoru Lukešovi stíhán. Evžen Abrahamovič nedávno zemřel. Podle toho, jakým způsobem se vyhýbal přebírání obsílek, pozvánek k výslechům a tak dále, je jasné, že u něj žádná sebereflexe nenastala. A myslím si, že to samé můžeme říci i u ostatních. Když se podíváme na zejména materiály z inspekce ministerstva vnitra po roce 1956, které se toho dotýkají, ta sebereflexe je tam minimální. A to třeba i u lidí, kteří nakonec svůj život ukončili, jako byl třeba Jindřich Veselý. Veselý sám akci označil za velmi dobře odvedenou, nelitoval toho, naopak. Ti lidé se vnímali jako vojáci velkého válečného konfliktu, vnímali to jako pokračování válečného konfliktu z 2. světové války. Vnímali to jako metody, které byly naprosto v pořádku.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Ve Všerubech byli přivedeni na falešnou úřadovnu amerického důstojníka příslušníci Československé strany národně socialistické Karel Doutnáč a Otto Slavík. A největší ryby, jak to sám Abrahamovič řekl, byli Oldřich Maláč, bývalý zpravodajec, s manželkou, a zároveň manželé Zavadilovi s dvěma dětmi. Pět dní po této akci ve Všerubech byly zahájeny hromadné akce Kámen v Novém Mohelnu nedaleko Mariánských Lázní. Na falešné německé celnici tam bylo během jedné noci zatčeno dvanáct dospělých osob a dvě děti. Týden poté byly zatčeny další čtyři osoby. Mezi nimi třeba paní Eleonora Holešovská, dosud žijící svědkyně této akce, která se stala její obětí se svým budoucím manželem.
Zajímavý z pohledu organizace je třeba případ Marie Štěrbové a její dcery Vlasty. Ty se staly obětí akce Kámen v červnu 1950. Se Štěrbovými měli jít ještě další lidé, zaměstnanci amerického velvyslanectví, takže hrozilo, že by možná mohli tu léčku prohlédnout. Agenti ministerstva vnitra tu skupinku rozdělili. Bylo rozhodnuto, že Marie Štěrbová s dcerou Vlastou budou zavedeny na falešnou celnici. Na zbytek skupiny byla použita metoda fingovaného přechodu a byli zatčeni dřív, než překročili hranice. Jiným zajímavým případem je osud pana Koutníka z Moravy, který byl zatčen s panem Hájkem. Až z Moravy byli přivezeni na Karlovarsko agenty československých bezpečnostních složek, aniž by cokoli tušili a tam nakonec zase prošli těmi výslechy. Velmi zajímavé je, že se už šest týdnů dopředu bezpečnostní složky z Moravy a z Prahy mezi sebou korespondovaly o tom, že na pana Koutníka a pana Hájka budou učiněna opatření pro akci Kámen.

historik Igor Lukeš z Boston university, USA:
Organizátoři akce Kámen způsobili úraz české společnosti dvěma způsoby. Zaprvé z ní ukradli talentované, schopné a statečné lidi. Vsadil bych se, že kdyby lidé, jako například Prošvic a další, v Československu zůstali, po roce 1989 by nedošlo k tomu vakuu, kdy najednou scházely vůdčí osobnosti, které by dokázaly zemi nějakým inteligentním způsobem politicky a ekonomicky transformovat z totalitního komunismu do otevřené demokratické společnosti.
Druhá věc je, že ve společnosti způsobili pocit, že jakákoli resistence je nesmyslná, že to nemá cenu: oni stejně vědí všechno, kontrolují úplně všechno, a dokonce i ti, kteří si myslí, že jsou někde v odboji, jsou ve skutečnosti z dálky řízeni StB nebo sovětskými zpravodajskými službami, a proto je resistence nesmyslná, proto resistence znamená vyhodit vlastní život.
Mluvíme sice o akci Kámen, ale podobných provokačních akcí byly na přelomu 40. a 50. let desítky. Například akce Světlana, kdy se stovky lidí přihlásily do protikomunistického odboje, někteří dokonce přijali po podpisu jakési legitimace členů této organizace, a vzápětí na to byli všichni ti lidé zatčeni a asi deset jedenáct z nich popraveno.

Víme něco o tom, jak se cítili ti lidé, kteří si na to, lidově řečeno, naběhli a potom zjistili, že nevědomky udali i své přátele?
Tomek: Někteří na to nikdy nepřišli, někteří na to přišli ve vězení, některým to začalo docházet poté, co byli odvezeni do vazby. Při výsleších jim nikdy nebylo přímo řečeno, že byli obětí provokace. A například to, že se tam objevily dotazníky, ve kterých doznali svoji činnost, bylo zdůvodňováno třeba tím, že jim to Američané sami předali, protože je považovali za agenty komunistů nebo Státní bezpečnosti a poslali je zpátky do Československa. Bylo to různé.
Někteří se dostali z vězení poměrně brzo. Zvlášť u mladších uprchlíků to byly několikaměsíční tresty nebo vazba a krátce na to propuštění. V jedné velké skupině, kde bylo asi jedenáct lidí, která byla chycena tímto způsobem u Tří seker u Mariánských Lázní, byl jeden západní voják, major Hnátek, který se z vězení dostal až v roce 1960. Jelikož byl voják v aktivní službě, bylo to považováno za zradu. A studentíci, kteří se s ním o to pokoušeli, byli puštěni poměrně brzy. Naopak taková Marie Štěrbová zemřela ve vězení a nikdy se nedozvěděla, do čeho se dostala.
Druhá věc je, že když byli propuštěni, už neměli svůj vlastní byt, protože ho před odchodem z Československa s veškerým vybavením prodali. Při přechodu hranic jim všechno zabavili. Takže se ocitli zase v Československu, ale v daleko horší situaci, s cejchem nepřítele, protože se pokusili utéct, bez peněz, bez práce a tak dále. Byla to velice krutá zkušenost.

Blažek: Když jsme mluvili o té reflexi, je vhodné připomenout osobu Stanislava Lišky, protože někteří lidé, kteří se v okolí Všerub na této akci podíleli, k tomu byli přinuceni a potom utekli na Západ. A právě u nich je možné hovořit o pozitivní reflexi, protože oni svou činnost vnímali velmi těžce a také s tím měli problémy. Stanislav Liška byl dokonce obviněn z toho, že je komunistický špion. Díky tomu napsal pro Američany zprávu, která se dostala díky jinému komunistickému agentovi do Československa. Dneska tvoří společně se zprávou, která se zachovala v jeho pozůstalosti, hlavní zdroj informací.
Současně přitom ti lidé, kteří se podíleli na akci Kámen ve funkcích příslušníků SNB, a byli tedy k tomuto donuceni, prováděli i své vlastní převádění lidí, které skutečně dařilo. Podle Stanislava Lišky se jednalo minimálně o 120 až 130 lidí, kteří díky němu dostali ven. Takže ty váhy jsou docela složité. Na jeho případu je dobře vidět, v jak složitých situacích se lidé ocitali, a že to často ani nebyl jasný příběh s jasnými hrdiny.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Stanislav Liška se nikdy nedokázal vyrovnat s tím, že musel vodit lidi do pasti. Ve skutečnosti už po prvním převodu Jana Prošvice informoval americkou zpravodajskou službu, pro kterou ve skutečnosti pracoval od roku 1946. Druhou cestou ty informace o akci Kámen vyzradil svým přátelům za hranicemi, kteří potom zařídili to, že bylo varování vysíláno v českém znění BBC.

Tomek: Další z pramenů byl bývalý velitel klatovské SNB, podplukovník František Havlíček, který byl později popraven. Ten tuto informaci také předal na druhou stranu přes svoje kanály, zřejmě v létě, časově to vypadá, že trochu později než Liška. Takže těch zdrojů bylo více.

badatelka a autorka knihy Kámen Václava Jandečková:
Stanislav Liška byl pro podezření z vyzrazení této tajné akce šest měsíců ve vazbě. Pro nedostatek důkazů byl propuštěn. Jeho obžaloba byla složená z několika bodů, aby to nebylo takové okaté, že vyzradil akci Kámen, o které se nedalo veřejně mluvit, před soudem nebylo ani možné nějakou akci Kámen projednávat. Ty body zněly, že zneužíval své postavení, že převedl nějaké lidi přes hranice. To mu nakonec dokázáno nebylo. Akce Kámen se nijak ani neřešila. Byl propuštěn. Byl neustále sledován, a když zjistil, že mu hrozí nebezpečí, uprchl za hranice.
Nebyl jediný příslušník stanice SNB ve Všerubech, který uprchl. Někteří uprchli před ním, jeden s ním. Poslední byl jeho kamarád Václav Šnajdr, který zde zůstal a byl navlečen do další odbojové činnosti. Možná z toho důvodu, aby mohl být umlčen jako přímý svědek akce Kámen. Jeho spolupracovník v pozdějších odbojových aktivitách byl oblastní velitel Sboru národní bezpečnosti v Klatovech. Ten byl tedy popraven s ním.

historik Igor Lukeš z Boston university, USA:
K mému děsu se tato metoda, jako všechny špatné věci, dostala do všech států světa. Dobré věci se z jednoho státu do druhého těžko předávají. Ale špatné věci, cestují velmi rychle. Proto se tyto provokační metody dnes používají stále častěji. Zavedla je především sovětská rozvědka, která pro to dokonce měla termín „nastupatelnosť“, což znamenalo něco jako agresivní kontrarozvědka. Jinými slovy, že kontrarozvědka nečeká, až narazí na nepřátelské agenty, ale sama agenty vytváří. Vytváří organizace, na které se nalepují další osoby, které případně nemají nejlepší úmysly se Sovětským svazem nebo se soudruhem Stalinem a tak dále. Právě tato forma agresivní kontrarozvědky je dnes bohužel čím dál tím běžnější ve zpravodajských službách snad celého světa.

Tomek: Metoda provokací z hlediska zpravodajského? Policie provokatéry používá. Jde o to, aby byl případ transparentní, aby lidé nebyli odsouzeni za to, že čin skutečně udělali, přestože ho udělat nemohli. Bylo to pod kontrolou bezpečnostních orgánů, to znamená, maximálně by to byla příprava nebo pokus a tak dále. Mělo by to být použito adekvátním způsobem, což je v podmínkách totalitního režimu absurdní. Nakonec zde není, o čem se bavit. Policejní práce se v podmínkách totality mění ve zločin.

(redakčně kráceno)