Mizející historická krajina

Nakolik lze vyvážit kulturní a historické bohatství výtěžností nerostných ložisek a megawatty vyprodukované energie? Lze proti tvrdým ekonomickým faktům úspěšně argumentovat jedinečným a nepřenosným „duchem krajiny“? A jak moc se v tomto změnilo současné myšlení oproti devastující socialistické ideologii? To byly hlavní otázky Historie.cs z 10. května.

O mizející historické krajině hovořili archeolog Jan Klápště z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, historik umění Jiří Tomáš Kotalík z Akademie výtvarných umění a historik Matěj Spurný z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Když vidím někde velkorypadla, bagry, traktory a náklaďáky a plno dělníků jako mravenců, tak mám pocit, že se ničí životní prostředí. Když tam náhodou stojí kostel nebo třeba starý hřbitov, mám pocit, že se ničí kulturní památka. Nicméně se také říká, že se ničí historická krajina. Co je to vůbec historická krajina?
Klápště: V českých zemích nic jiného než historická krajina není. Ona se dřív dělila krajina na kulturní a přírodní, pak se rychle zjistilo, že přírodní krajina ve střední Evropě vůbec neexistuje. Všechno, co nás obklopuje, včetně Šumavy, je krajina ovlivňovaná a utvářená člověkem. Někde jsou zásahy větší, někde menší, krajina, které by se člověk v našem prostředí nedotýkal a krajinu neměnil, zde ale neexistuje. V tomto smyslu je to krajina historická.

Kotalík: Pro mě pojem historická krajina znamená nějaký vývoj v historii, ale hlavně krajinu, která je nějak organizovaná. Přístupy jsou samozřejmě různé a s intenzitou různého nasazení v různých dobách se měnily. Jiné to bylo v baroku, kdy šlo o poutní místa a dlouhé aleje. A jiné to bylo v období, kdy se budují dopravní stavby a další industriální záležitosti jako ty nejstrašnější jizvy v historické krajině.

Spurný: Historická krajina se z podstaty věci pořád mění. Otázka je, jaké ty změny jsou. Jestli to jsou změny, které něco přidávají, takže pak v krajině můžeme číst jednotlivé časové vrstvy. Anebo jestli to jsou změny, které likvidují všechny předchozí vrstvy. Mezitím je přece jenom určitý rozdíl.

Čili nemohu srovnávat Hadriánův val, který rozdělil Británii, a přestavbu Mostu?
Spurný: Unikátní krajina, kterou má asi většina lidí nakonec ráda, je ta, kde můžeme číst víc časových vrstev. To by asi krajina kolem Hadriánova valu splňovala, zatímco povrchový důl nikoli.

Kotalík: Je tam ještě ona hodnota za hodnotu. Třeba to, jak byla některá města obkroužena fortifikacemi, v baroku, v 17. – 18. století, třeba Olomouc nebo Hradec Králové, byl strašlivý zásah do panoramatu některých artefaktů. Ovšem s tím přišla nějaká jiná hodnota, s kterou města dokázala vyžít. Jsem historik umění, takže to nechci nijak tabuizovat, ale ta estetická kvalita je v prožitku krajiny důležitá.

Klápště: Přirozeně, historická krajina je u nás přirovnána k složitě malovanému obrazu, kde se překrývají nejrůznější vrstvy. To je jádro problému. Pokud se přidávají další vrstvy barev a struktur a další vrstvy jsou kvalitnější než předchozí, tak se radujeme z toho složitého součtu, ve kterém jsou nám jednotlivé části obtížně dostupné. Nejsme tedy historickou krajinu nikdy schopni v celistvosti poznat – vždycky zůstává nějaké tajemství. Ten největší problém spočívá v zániku jejího toho trvání. Přírodní části krajiny lze nějak rekultivovat. Jakmile se zničí historický obsah, neexistuje síla, která by ho tam vrátila.

Jako historici, jako archeologové nemáte, v čem číst. Dá se to tak říct?
Spurný: Je pak spíš zajímavé téma, jak k tomu dochází a proč nějaká část společnosti souhlasí nebo je dokonce nadšena tím, že se krajina za nějakým, většinou ekonomickým, účelem likviduje. Nicméně v krajině samotné se pak samozřejmě moc číst už nedá. Ale to je spíš otázka na jiné.

Klápště: Tady bych se trochu bránil, protože i historické poznávání není dost dobře možné bez znalosti jeviště, na kterém se historické děje odehrávaly. Cokoli je bez znalosti prostředí daleko omezenější. Vesnice, městské prostředí, bitva u Lipan, u všeho toho je bez znalosti jeviště naše poznání omezené, ztrácíme kus informací, pocitů, dojmů.

Kotalík: Zvažme, jak se třeba mění Vltava. To je obrovský zásah do historické krajiny, ale zase to všichni dokáží skousnout, protože to něco přineslo. Ty záplavy a povodně bývaly ještě horší.

Spurný: Právě budování přehrad je v něčem plodem stejného typu myšlení, jako jsou povrchové doly a likvidace měst a obcí, které jim stály v cestě. Je to výměna něčeho, co je vloženo do krajiny, co vnímáme jako krásné, za různé typy technologických a především ekonomických plodů. Ať už je to právě v podobě bezpečí, což je nám tedy vsugerováno v souvislosti s přehradami, nebo je to právě uhlí, energie a tak dále. Je to něco, co provází moderní dobu. Debata se pak vždy vede nad mírou těch zásahů. Asi nemůžeme odmítnout modernu jako takovou se vším, co ji provází. Ani my historici. Ale zároveň je potřeba vést kritickou debatu nad tím, kam až jít a co už je jaksi nedotknutelné.

A co třeba takové rybníky, když mluvíte o přehradách? Ty jsou taky některé nepředstavitelně velké a byly udělány zejména kvůli tomu, aby někdo vydělal na rybách.
Spurný: Aby se vysušila krajina okolo a tak dále. To je přesně ta debata nad mírou. Jestli narážíte na jihočeské rybníky, považoval bych je spíš za vrstvu, která tvoří nějakou novou kvalitu v dříve bažinaté krajině, kde příliš těch přinejmenším lidských vkladů předtím tolik nebylo.

Klápště: Obrovskou roli hraje měřítko jevů. Když se podíváme na Most, je k němu třeba přičíst asi sto zlikvidovaných vesnic a městeček v Podkrušnohoří. To měřítko je prostě obludné. Každému, kdo o tomto pochybuje, bych doporučil vystoupat na Jezeří a podívat se dolů do krajiny. To je něco tak děsivého, že tam nepřipadá v úvahu ani rekultivace přírodní situace z hlediska měřítka lidského života. To je asi nejpodstatnější odpověď na to, na co se ptáte. Rozhodující či nejsilnější je pohled na ten zmar, který v těchto důlních oblastech nastává.

Kdo má právo rozhodnout, co se ještě může a co už je zmar?
Spurný: Zpravidla to nakonec rozhoduje nějaká moc, ať už politická, nebo ekonomická. Snad můžeme být optimisty v tom, že v současném světě má ta aktivnější část společnosti, která spoluutváří veřejné mínění, přece jenom veliký vliv na to, co se bude dít. A proto si také myslím, že nakonec má smysl se o těch věcech bavit, protože všichni svým způsobem spolurozhodujeme o tom, jak se krajina bude do budoucna utvářet.

Kotalík: Je to trochu otázka selského zdravého rozumu. Naši předkové byli v tomto trochu jiní, prostě neporoučeli větru, dešti, byli k přírodě pokornější.
A k tomu rozdíl mezi historickou krajinou kdysi a dnes: Dělali jsme fotografickou publikaci Letem českým světem, ve které jsme srovnávali záběry stejných míst z roku 1891 a z roku 1991. Hlavní rozdíl je v tom, že tehdy krajina byla opečovávaná, všichni se o ni starali. Brali si z ní energii, kterou potřebovali. Byl to logický proces. A excesů, o kterých mluvíme, nebylo tak moc. Problém je, že se nasčítají. Existuje třeba historický Atlas krajiny České republiky, kde je zajímavá mapa, která ukazuje zničené památky. Nejvíc těch červených bodů je přesně v těchto oblastech, Podkrušnohoří, Bílina, Jáchymov, vojenské prostory.

Klápště: Problém je, že v tomto sporu jsou vždy na jedné straně hodnoty, které se velmi rychle spočítají. Třeba jako to, kolik tam je milionů tun uhlí, aby si každý laik mohl tu hodnotu odvodit. A na druhé straně mluvíme o něčem, co nejsme schopni definovat. Říkáme, že je to otázka trvání. Jak se tyto hodnoty definují? Jak se to v nějakém sporu určí?
A k tomu ještě jedna souvislost, která mi v našem prostředí připadá dost znepokojivá. Když mluvíme o historické krajině, u nás není takový hlas jako u ekologů, kde jde o systémový přístup a kde se mluví o propojení různých částí. (Dokud vedli spory o rosničky a upolíny, hlas byl slabý nebo kuriózní, v momentě, kdy přišli s biotopy a komplexním chápáním krajiny, je jejich hlas vnímán daleko citlivěji.) A to nám chybí. Prostě nemáme takovýto základ, kdybychom s krajinou dokázali zacházet argumentačně jinak, protože je jasné, že tyto otázky vždy budou předmětem velikánských sporů.

ředitelka Oblastního muzea Most Libuše Pokorná:
Co se týká zániku starého Mostu a výstavba Mostu nového, je to záležitost pro dvě skupiny lidí. Jedna skupina se snažila uchránit ze starého Mostu co nejvíce. Druhá skupina říkala, ať už je ten starý Most zbouraný, ať už se konečně přestěhujeme do Mostu nového. Je pravdou, že s novým Mostem došilo ke změně kultury bydlení. Spousta lidí se tehdy chlubila, že bude mít koupelnu, teplou a studenou vodu, ústřední topení, kamna na plyn a podobně. Že to bude úplně něco jiného než bydlení ve starém Mostě. Dnes spousta z nich říká, škoda starého Mostu, mohlo by z něj být krásné město. Mohlo. Zejména z toho historického jádra se toho mohlo zachovat podstatně více, než se zachovalo.
Nás jako muzeum to postihlo také. Nemohli jsme provádět nějakou sběratelskou činnost, terénní činnost. Museli jsme se věnovat balení, abychom zavčas stihli přestěhovat všechny sbírky do náhradních prostor. Za zády nám odstřelovali starý Most, takže to pohltilo i staré muzeum, starou piaristickou kolej. Z muzea dnes máme nejen všechny sbírkové předměty, ale z bývalého objektu, kde jsme působili, jsme si zachránili aspoň zdobné mříže do oken a hlavní vstupní dveře.

Já tam vidím ještě jeden problém. Když přijdu za lidmi, kde mají být vyhloubeny nějaké doly, a řeknu jim, že ta vesnice je stavební klenot, součást jejich života, do jisté míry památka, oni mi na to řeknou, to je sice pravda, ale my potřebujeme práci.
Spurný: To je problém jakékoli politiky ochrany nějakých hodnot, že to často nefunguje úplně tak, jak bychom si představovali. Princip subsidiarity, kdy si lidé rozhodují na konkrétním místě, co chtějí. Kdybychom takto postupovali, pravděpodobně nemáme národní parky. Pro většinu lidí z obcí na Šumavě nebo v Krkonoších je vzhledem k jejich krátkodobým zájmům (to není výčitka, všichni uvažujeme částečně v nějakém krátkodobém horizontu) výhodnější si nechat v dosahu svého bydliště postavit lanovky a lyžařský areál, aby tam jezdili turisti. Nevím, jestli je to stále, ale rozhodně to tak dlouho bylo i s likvidací některých obcí výměnou nejenom za ekonomický profit, ale i za pohodlnější bydlení, za práci a podobně. Nedá se nic dělat. To je prostě úloha prozíravé politiky a nástrojů politiky, aby si stanovila priority, co je třeba dlouhodobě chránit.

Klápště: Máme ten stereotyp, že v severozápadních Čechách jsou lidé přestěhovaní a tak dále. Nejsem si jistý, jestli ten stereotyp nemáme proto, abychom si pohled na situaci usnadnili. Kdybychom přišli do Jiřetína, tak se lidé likvidaci městečka většinově brání. Tam ten stereotyp neplatí. V Libkovicích se lidé vzpouzeli také. V momentě, kdy se společnost otevírá, jak se to stalo přesně po roce 1989, tak se diferencuje a je řada lidí, kteří s tím nesouhlasí. A docela bych se obával, že ten stereotyp je životnější než konkrétní situace.

Kotalík: Ono je to dvousečné. Ta města z toho také určitý čas těžila a prosperovala. Byl to pro ně ohromný stimul. Bohužel je ta neodvratná tragická situace všem jasná. Ale pozor! Nejenom, že zmizely nějaké kapličky. Je to fenomén sociologický, kulturně-lidský. A především Most je naprosto mimořádný. Nevím, jestli ve světě existuje takováto paralela, kdy odsoudí k zániku jedním rozhodnutím nějakého plánovacího orgánu okresní město, 30 tisíc lidí, možná víc.

Podstatnější je „královské město“.
Klápště: Kvůli Mostu bychom neměli zapomínat na vesnice okolo, na tu rozsáhlou krajinu. Když se podíváme na mapu, to je pekelné, to je naprosto neuvěřitelné. A je tam trošku také moment zástupných kroků – likvidaci Mostu překryje přestěhovaný kostel a Most kryje zlikvidovanou krajinu.

A teď nás čeká ještě Jiřetín.
Kotalík: Měl jsem pocit, že z pohledu místních to není tak úplně jednoznačné. Dnes už je opravdu situace trochu jiná, než byla tehdy, kdy padala tato centrálně-ideologická rozhodnutí.

Spurný: V případě Mostu nebo těch 60. let, kdy se to vyjednávalo, to trvalo dlouho. Přece jenom dnes mají místní rozhodně lepší karty v rukou a zvlášť v tom Jiřetíně to vypadá dobře. Velká část místních lidí se tam cítí opravdu doma a zdá se, že nechtějí ten boj vzdát. Takže pokud se nějak dramaticky nezmění politické podmínky a nebude nějaký brutální politický tlak na prolomení limitů, osud Jiřetína není zpečetěn. Rozhodně si myslím, že stojí za to za Jiřetín bojovat.

Klápště: Jasně se to posunulo do roviny politické otázky. Zároveň je jasné, že v Jiřetíně samotném je víc pracovních míst než na těch potencionálních dolech. Je to tedy také otázka souvislostí a znalostí kontextu. A to, že to lze kdykoliv demagogicky zneužít, je jasné.

Ostatní občané v této zemi ale řeknou, podívejte se, nevíme, jak to dopadne s plynem, uhlí bude potřeba, kvůli nějakému Jiřetínu si pouze komplikujeme situaci. Má Jiřetín v této souvislosti význam? Dá se srovnat s ekonomickou a dokonce strategickou položkou?
Klápště: To jsme zase u otázky času: na jak dlouho by konzumace Jiřetína byla záchranou pro českou společnost. Samozřejmě z politického hlediska – od voleb do voleb – to fungovat může. Ale nakonec i Most padl za oběť budování socialismu během několika málo let. Není to principiální řešení problému.

Spurný: Dalším rozšiřováním povrchové těžby uhlí přicházíme nejen o kulturní dědictví a přírodní bohatství, navíc místo toho, aby to něco řešilo, to problém spíš prohlubuje. Jistě, možná na nějaký čas budou zásoby uhlí a pak energie z těchto zdrojů. Stejně nás ale dříve či později čeká nutnost se nějak přeorientovat, protože uhlí nebude věčně. Zároveň ve srovnání například se sousedním Německem je to předpotopní energetická koncepce, takže i z hlediska strategického plánování je to slepá ulička. Jenže proti tomu vždycky stojí mocné krátkodobé zájmy.
Na druhou stranu je pravda, že likvidace Mostu a celé krajiny Podkrušnohoří je plodem nějaké doby, která zanechala stopy nejenom v zemích sovětského bloku, ale i na Západě. Zhruba v 70. až 80. letech se v řadě zemí na tyto škody moc nehledělo. Panoval optimismus ve smyslu, že jde přece o pokrok. To se ale na Západě obrátilo dřív než na Východě. My tady, zdá se mi, pořád vězíme v pocitu, že pro ekonomický růst bychom sem tam nějakou obec obětovat mohli. A to je znamení propasti, o kterou zaostáváme za vývojem přinejmenším západní Evropy.

Kotalík: Je strašně důležité neustále oživovat paměť a připomínat tu zrůdnost. Byla to opravdu kulturní genocida, kterou zplodila zrůdná ideologie.
Dnešní generace to tak už možná nechápe. Nedávno jsem byl se studenty v Mostě a byli jsme samozřejmě i v tom přeneseném kostele. Na začátku exkurze nám promítli film z roku „poručíme větru, dešti“, jak to bude všechno bezvadné. Všichni studenti se smáli, až se za vlasy popadali; byl to obrovský kabaret. Mně tuhla krev v žilách. Je to tak absurdní, jak tam vykládají a líčí, jak bude lépe a tak dále, a vy okolo vidíte tu realitu.

Klápště: To je měřítko, které člověk asi není schopen racionálně uchopit. Když se koukáme na Most, v podstatě nevidíme nic kromě kostela z historického jádra, kde kromě kostela byly další kostely a řada středověkých a časně novověkých domů. Čili jedinečný soubor. To vše je pryč. Cena za ty miliony tun uhlí je prostě enormní, nepředstavitelná. A to je přesně téma, které bere dech a které je aktuální ve vztahu k tomu Jiřetínu.

Spurný: Padlo tady „zrůdná ideologie“. My v té ideologii částečně žijeme pořád. Sice bez těch komunistických aspektů, ale právě v tom smyslu technokratického myšlení. Když se koukneme na argumentaci kolem Jiřetína, objevují se tam dokonce úplně stejné návrhy, jako že kostel je přeci možné přesunout. Můžeme tisíckrát vysvětlovat, že když přesuneme jednu památku, nezachraňuje se tím kulturní krajina, že to ztrácí ducha a tak dále.
To myšlení je pořád kolem nás. Není ale tak monolitické a v tom je ta naděje, možností kritiky je víc. Přesto mám občas pocit, že když všechny ty ztráty a jizvy připisujeme komunistické ideologii, možná trochu zjednodušujeme, a že v něčem je to i nebezpečné. Nejsme pak dost ostražití vůči současné moci.

Občas také všeho moc škodí.
Spurný: Koneckonců to, co se děje s kulturní krajinou po roce 1989, kdy byla jenom satelitními městečky a velkosklady zastavěna plocha zhruba jednoho okresu, jsou změny, které sice nejsou koncentrované do jednoho místa, ale jsou obrovského rozsahu. A přitom zase přinejmenším v 90. letech nebyly vnímány tak kriticky. Lidé měli pocit, že je to spíš znamení ekonomického růstu, toho, že se nám dobře daří.

Když Václav Havel kritizoval velkosklady, stal se terčem posměchu…
Klápště: Doly jsou nejnápadnější. Ale to, že velká města, především Praha, požírají své okolí, je děj, který tak zjevný není. Přitom ta krajina mizí velice rychle a také nevratně. V posledních letech je ten zásah největší.

Kotalík: Šikovní developeři.

V této souvislosti mě vždy za minulého režimu pobuřovalo, že v řadě krásných domů v hradbě stál najednou dům Jednoty, Okresního výboru KSČ a podobně, odporný panelák, škatule. Toho se už žádné město nezbaví. To se stalo součástí historické krajiny?Zpravidla se to stavělo tak, aby nebylo vidět na kostel. Nestává se to dnes také? Že se něco postaví, developeři vítězí?
Spurný: Kořeny toho jsou trošku jiné. Není to o tom zastínit pohled na kostel, ale o to vybudovat na co nejlukrativnějším místě co nejlevněji stavbu, do které se vejde co nejvíc obchodů a kanceláří. Pokud nejsou dostatečně účinné politické nástroje a dlouhodobá rozvaha rozvoje měst a tak dále, tak se tomu společnost nebo politika nedokáže bránit. Jen po Praze takových staveb vzniklo v posledních 10 až 20 letech víc než ve 40 letech předchozích.

Kotalík: Priory a sekretariáty na náměstích, to je někdy neuvěřitelné, třeba Jihlava. To je smutný pohled. Ještě nikoho nenapadlo to tam zbořit, přitom i to by byl akt památkové péče a milosti. Byly to chrámy konzumu a moci.
Situace je dnes jiná. Je to o počtech. Problém baráků není podle mě to, že jsou to kanceláře nebo banky, ale že mají jedno využití. Přitom právě polyfunkčnost každý velký dům v Praze, každý ten palác, ctil. Jednoduše řečeno, všechno je to alespoň o polovinu větší, než by to být mohlo. V okamžiku, kdy se začnou počítat metry, a výtěžnost, tak to dobře udělat nejde. To je ten problém Myslbeků a všech těchto úřadů, o které jsme se zastavili.

Spurný: Je neuvěřitelné sledovat sledovat ty věci do minulosti a o to překvapivější zjišťovat, jak se opravdu výrazně navazuje na myšlení 70. až 80. let, dokonce i na konkrétní plány s podobnými argumenty. A ještě překvapivější je, že společnost na to přinejmenším částečně slyší.

Klápště: Je to otázka kvalifikovaného dialogu. Pořád mám pocit, že tady chybí výraznější hlas z naší strany historiků a tak dále. Památková péče se s tímto nijak moc nevyrovnává. Sám se na to koukám zvnějšku. A z vnějšího pohledu mi připadá jako kardinální chyba rozdělení památkové péče a ochrany přírody. To jsou součásti téhož systému. Jenže jak po roce 1989 praskaly různé okovy, praskl i tento. Mám pocit, že to byla velikánská chyba.
Vždycky to bude ostrý složitý spor. Jde o to, jak hlasy z naší strany budou kvalifikované a přesvědčivé. Bez systémového přístupu se prostě nehneme. My budeme pořád říkat, to je špatné, tamto je špatné, to by se mělo změnit. Ale to nejsou argumenty. V tom je ten problém.

Spurný: Je to problém těch tvrdých a měkkých argumentů. Pro devastaci jsou vždycky ty tvrdé, jakoby nevyvratitelné argumenty v podobě čísel, ekonomického rozvoje a tak dále. Na to naráželi už kritici v 60. letech. Ti také přesně psali, že se historické dědictví, krása, čisté a pěkné prostředí strašně špatně převádějí. Ale to je argument jen pro ty, kteří tyto věci nějak vidí. Ty, kteří je nevidí nebo nepovažují za podstatné, se přesvědčují špatně. Je tam třeba nějaké předporozumění, abychom o těch věcech mohli vůbec mluvit.

O jakou historickou krajinu jsme přišli v severozápadních Čechách, v Krušnohoří? Nejenom v Mostě, ale i v těch vesničkách? O co jsme tam přišli?
Klápště: Přišli jsme o kus krajiny, která byla velmi intenzivně osídlena v raném středověku, tedy před 13. stoletím. A od 13. století to byl nejvýrazněji urbanizovaný kus krajiny u nás s mozaikou významných měst, od Chomutova, Kadaně, až po Ústí nad Labem. Ta města prosperovala v téměř dokonalé souhře agrárního zázemí, protože to byla velice úrodná oblast, víno, obilí a tak dále. A pokud se rozvíjelo dolování stříbra především v Krušnohoří, prosperovala na tomto kontaktu. Jak to tak bývá, ten, kdo v této situaci dodává potraviny, bohatne. Přes hory se valily potraviny a města z toho stavěla kostely, venkovské kostely a podobně. To vše je zrcadlem této prosperity. O tuto krajinu jsme přišli.
Další významná kapitola této oblasti je časný novověk. I o tuto intenzivně urbanizovanou a intenzivně osídlenou krajinu jsme přišli. Jedním ze symptomů toho, o čem mluvím, bylo i to, že krajina byla už někdy v 13. až 14. století takřka bezlesá. Dříví zmizelo, protože se pěstovalo obilí.

Nebyl tam v našich dobách později problém, že to bylo po roce 1945 zcela vylidněné?A vůbec ten vztah vnitrozemí a Prahy byl trošičku odtažitý, protože to všechno byli Němci.
Spurný: To je důležitá věc. Z kraje byli nuceně vysídleni původní obyvatelé. Na druhou stranu právě do Podkrušnohoří, protože tam už staletí probíhala hlubinná těžba uhlí, přicházeli už v 19. století a zejména v první polovině 20. století čeští horníci. Takže zrovna Podkrušnohoří byla smíšená oblast. Není proto možné to, co se tam stalo, svalovat jenom na vykořenění, které je charakteristické pro celé pohraničí, byť samozřejmě to tam hrálo roli. Třeba z Mostu po roce 1945 zmizela jednak většina obyvatelstva, jednak veškeré kulturní elity.

Klápště: Do Mostu se v 50. až 70. letech zároveň nechodilo za odměnu. Ta společnost, která tam byla, byla velice zajímavá, sesypaná z různých částí tehdejšího společenského spektra. Byla tam celá řada velmi zajímavých lidí, a když jsem tam přišel, byl to pro mě úplný zázrak.
Čechy, Morava, Slezsko, to jsou země, které jsou něco jako kaleidoskop. Jsou rozdělené do poměrně malých regionů. Každý region je svým způsobem svébytný. To není krajina, s kterou by šlo zacházet s rozmachem a velkoryse. To je kabinet, kde má každý kousek svoje kouzlo, svoji krásu a svůj význam v systému. Pásmo pod Krušnými horami je úzké. Bylo osidlováno až někdy ve 13. století. Potom to byla typická kontaktní zóna. Z jedné strany se dotýkalo úrodných oblastí, z druhé strany přiléhalo ke Krušným horám, které zase nabízely úplně něco jiného. Nadto měla tato místa měla velký komunikační význam.
A třeba právě Jiřetín byl navlečen na jednu z obchodních tras. A zároveň měla tato část krajiny ve středověkém systému dost velký energetický význam. Tam se valily potoky z hor, takže tam byly mlýny a tak dále. Je to tvar sídliště, kdy osu tvoří potok, vedle něj je cesta, potom jsou dvě řady domů na každé straně osy. To je vyspělý kolonizační půdorys, který může mít řadu kilometrů v délce. A je to jeden z posledních příkladů, které máme.

Kotalík: Naše země skutečně není tak veliká, takže bychom si měli toho všeho, co zde máme, vážit a do budoucna se maximálně snažit o to pečovat. Právě v pestrosti a v tom, jak to během historického vývoje na sebe různě navazovalo a překrývalo se s úplně jinými lokálními charaktery, je to taková krásná mozaika, která, když se naruší, tak je tam prostě díra, kterou už nikdy nezacelíte. Bude tam na věky věků.

Spurný: Uhelná lobby a její představitelé se snaží argumentovat v tom smyslu, že není alternativy. Pokud nemá dojít k nějaké strašně sociální bouři, ekonomickému propadu a závislosti na cizích mocnostech, je zničit Jiřetín a pak jít dál jediná alternativa, která nám zbývá. To je styl argumentace, který zastánci tohoto průmyslu, případně politici, kteří za něj bojují, používali vždycky. Přesně styl toho technokratického myšlení.
Přitom je to tak, že to je jen jedna alternativa rozvoje, za kterou platíme obrovskou daň v podobě dalšího ztraceného kusu naší poměrně malé země. Všude v okolních zemích vidíme nové energetické koncepty, zejména v Německu, prostě spoustu možností. Jednak nemusíme prodávat tolik elektřiny, jednak jsou nové zdroje a není důvod přicházet o další kusy kulturní krajiny.

Klápště: Je to otázka vědomí souvislosti. Jsme v jiné situaci, než v roce 1964, kdy se rozhodovalo o Mostě. U Libkovic se říkalo, že se musí zlikvidovat, protože to je otázka ekonomická, energie a tak dále. Budou tam postupovat doly. Dneska tam ještě ty doly nejsou. Kolik let uplynulo? A tehdy Vladimír Dlouhý, nejoblíbenější politik této země, měl sdělení o tom, že bez toho se nemůžeme obejít.

(redakčně kráceno)