„Žena je v Tibetu podřadný druh,“ říká Jocelyn Fordová

Tibet se v očích západního světa změnil v zemi zaslíbenou, zemi osvícených svatých mužů, která je utlačována komunistickou Čínou. Režisérka filmu Nowhere To Call Home Jocelyn Fordová ukazuje úplně jinou tvář Tibetu. Zemi s tragickou negramotností, hlubokými sociálními problémy, místo, kde nemá žena žádnou hodnotu. O jiném Tibetu hovořila s Jocelyn Fordovou zpravodajka ČT v Číně Barbora Šámalová.

Co jste si pomyslela, když vám Zanta nabídla svého syna?
Vyrazilo mi to dech. Potkaly jsme se jen jednou a poté se dva roky neviděly, když mi nečekaně zavolala. Řekla, stačí, když bude vědět, že jsem jeho matka, a občas ho budu moci vídat. Neznala jsem ji a nevěděla, jestli je čestná nebo jestli je tam nějaký problém. Ale v dětských očích malého Jang Čchinga jsem viděla, že svoji matku opravdu potřebuje. Byl to ten na matce nejzávislejší sedmiletý kluk, jakého jsem kdy poznala. Z jeho očí jsem pochopila, že potřebuje pomoc a že ji tím pádem potřebuje i matka. Řekla jsem, tam, odkud pocházím, něco takového neděláme, nebereme si od cizích lidí děti. Ale byla jsem ochotná pomoci, aspoň najít pro chlapce školu. 

Hned tehdy jste se rozhodla, že natočíte dokument?
K tomu mě přiměl až můj produkční. Dlouho jsem se zdráhala, protože jsem s natáčením neměla zkušenosti. Jsem rozhlasová reportérka. Rozhodlo, když jsem si uvědomila, že lidi jako Zanta nikdo neposlouchá. Nikdo nemá tušení, čím v životě procházejí.  Jen málo Tibeťanů má možnost promluvit a zároveň jen minimum lidí má možnost dostat jejich hlas k širšímu publiku. Číňan by si těžko získal důvěru tibetské rodiny. A v přítomnosti muže by se Zanta zase nemohla ukazovat. Rozhodla jsem se vyprávět její příběh, protože Tibeťané uvnitř Číny nemají hlas.

Jaký je vlastně námět filmu?
Velmi jednoduchý. Zanta je opuštěná vdova, která chce dát synovi vzdělání. Ale tchán si nepřeje, aby chodil do školy. Učí ho krást, přestože jeho nejstaršího syna popravili za kriminální činnost. Jak je možné nepodpořit matku, která si nepřeje, aby z jejího syna vyrostl zloděj, ale aby měl šanci naučit se číst a psát? Šanci, kterou její generace neměla. Přidejte k tomu nástrahy, kterým Zanta čelí jako chudá pouliční prodavačka, která přichází do hlavního města v době, kdy státní média házejí na Tibeťany špínu. Jak předtím můžete zavřít oči? To, co jsem udělala, bylo vcelku normální. Jako bílý cizinec se těším v čínské společnosti zvláštním privilegiím. I když to není vždycky příjemné, mám pocit, že bych se o ně měla se Zantou podělit.

Vzala jste na sebe velký závazek – opustila jste bezpečnou pozici pozorovatelky a začala jste se vměšovat do života hlavní hrdinky. Nelitovala jste někdy?
Projekt stál daleko víc úsilí a času a trval daleko déle, než jsme předpokládali. Ale došla jsem k tomu, že v úplně nejhorším případě Zanta a Jang Čching dostanou v životě lepší šanci. Změnit život dvěma lidem pro mě znamená hodně.

V Zantině rodné vesnici jste měla možnost přímo sledovat rodinné vazby a život obyčejných Tibeťanů. Co vás nejvíc překvapilo?
Hodně věcí. O Tibetu jsem dřív moc nevěděla. Znala jsem pár tibetských intelektuálů, vzdělaných lidí, ale ti žili v exilu. Netušila jsem, jak vypadá opravdový život. Díky Zantě jsem pochopila dynamický vývoj, kterému lidé čelí při přechodu z životního stylu na úrovni před průmyslovou revolucí do postinformační éry. Je to, jako bych cestovala do 18. století. To, co jsem viděla, se daleko vzdaluje našim romantickým představám. Neměla jsem například ani tušení, jak špatně se v Tibetu zachází se ženami. Ve vesnici, odkud Zanta pochází, nemají cenu jediného haléře. Manželova rodina s ní zacházela jako se svým majetkem. Také jsem si uvědomila, jak jsem vděčná za přístup ke vzdělání. Míra negramotnosti v Tibetu mě šokovala, 45 procent lidí tam neumí číst a psát. Tuto tragédii jsem nechápala, dokud jsem nepotkala Zantiny sestry. Nejen neumějí číst a psát, ale neznají ani číslovky. Nedokáží vytočit telefon. Když prodávají na ulici, jsou závislé na zákaznících, jestli jim vrátí drobné. Dovedete si představit, že přijedete do Pekingu, neumíte slovo čínsky, nedokážete si přečíst znaky na autobuse a dokonce ani vytočit číslo a zavolat rodině o pomoc?

Je to důsledek tvrdého režimu, který v Tibetu uplatňuje centrální vláda, nebo je to ovlivněno tradicí?
Obojí. Důvody jsou komplexní. Centrální plánovači nevzali v úvahu místní kulturní pozadí. V tak obrovské zemi, jakou je Čína, nemůže existovat jen jeden vzdělávací systém, univerzálně napasovaný na všechny skupiny obyvatel. Co funguje v čínském prostředí, nemusí fungovat v tibetské vesnici. Jakou motivaci mají rodiče, aby posílali děti do školy, když vědí, že budou celý život pást dobytek? Doufám, že film zvýší povědomí o potřebě efektivního vzdělávání v Tibetu.

Během natáčení jste se stala přímým svědkem vážného rodinného sporu. Měla jste strach, jak to dopadne?
Měla jsem strach o Zantu. Pár dní předtím ve vesnici někoho zabili. Je to způsob, jak se tam řeší konflikty. Podle tradice patří Zanta i její syn rodině manžela. Měla jsem obavy, aby jí neublížili. Z tchána se vyklubal tyran, který neváhá vytáhnout na své protivníky kudlu, dokonce i když je to snacha.

Co jste se dozvěděla o předsudcích, které má vůči Tibeťanům většinová čínská společnost?
V Číně vlastně neexistuje definice toho, co je diskriminace. V tom je zásadní problém. Západní svět se snaží mluvit s Čínou o lidských právech, ale nepoužívají stejný slovník. Pro mnoho Číňanů to není definováno. Číňané, kteří ten film viděli, namítali, my ale diskriminujeme všechny chudé. V tom je ten problém. Nerozlišují mezi tím, jestli diskriminují někoho, protože je přistěhovalec, nebo protože je z jiné etnické skupiny či jiného vyznání. Říkají, proč jste tady, běžte pryč, vraťte se, odkud jste přišli. Ale zároveň Čína prohlašuje, že Tibet je součástí Číny. Je v tom rozpor, který většina lidí nechápe.

Jak vlastně Zanta na natáčení reagovala? Co si o filmu myslí?
Zanta je mimořádně otevřená a čistá bytost, oddaná buddhistka. Říká, nebesa mají oči, všechno vidí a soudí nás, pro lež není místo. Potěšilo mě, že přítomnost kamery ji nezměnila. Musíme si přitom uvědomit, že když vyrůstala, nikdy nebyla vystavena vlivu televize ani médií. Než jsme se poznaly, neslyšela o Americe a netušila o mezinárodním zájmu o Tibet. Často se ptala, proč by měl její život někoho zajímat, zejména když je žena, rozumějte bezvýznamná. Výraz pro ženu v Tibetu je „podřadný druh“. V Zantině vesnici názory žen nikoho nezajímají. Dřív nezpochybňovala způsob, jakým se tam se ženami zachází. Nabádala sestry, aby snášely týrání mlčky a doufaly, že se jejich život zlepší. Často říkala, že kdyby měla jistotu, že se znovu narodí jako muž, okamžitě se zabije. Dnes je úplně jiná. Nedávno dokonce fyzicky zasáhla, když švagr bil její sestru.

Jak vypadá Zantin život dnes, bude mít váš příběh šťastný konec?
Pořád je to boj o přežití. Ale syn se zlepšil ve škole a Zanta je šťastnější než dřív, už tolik nepláče. Vyrábí vlastní šperky, kombinuje tibetský styl s tím, co odpovídá západnímu vkusu. Prodává na trhu a na mezinárodních bazarech. Stále žije od ruky do úst, za 500 RMB měsíčně (přibližně 1500 Kč) si pronajímá pokojík a šetří, aby našla doučování pro Jang Čchinga. Je ale finančně stabilnější a to jí dodává sebedůvěru. A i když mě považuje za člena rodiny, ví, že existují hranice. Touží po nezávislosti a díky tomu náš vztah funguje.

Jaké jsou ohlasy publika?
V Číně film vidělo jen vybrané publikum, ale ohlasy mě překvapily. Většina lidí se shodla, že dokument poukazuje na citlivý problém, který je třeba řešit. A mezinárodní publikum je v šoku, že Tibet není ta bájná Šangri-la, ale společnost se sociálními problémy jako každá jiná. Pro většinu je překvapivé zejména zacházení se ženami. Někteří Tibeťané namítají, že v jiných vesnicích diskriminace tak silná není. Tibet je velký a mám informace jen o některých sociálních skupinách. Problém je, že se na to téma dosud nikdo pořádně nepodíval. Tibet je různorodá společnost s úžasnou kulturou. Ale živení falešné představy o osvíceném národě, který je jiným nadřazený, lidem jako Zanta nepomůže. Odkládá to řešení vážných sociálních problémů. Jedním z důvodů, proč jsem chtěla, aby film vznikl, je ukázat, že Tibeťané jsou normální lidé jako my. Mají velmi podobné sociální problémy, ale nevnímají je ani v Číně, ani ve zbytku světa.

(redakčně kráceno)