„Film je nejlepším prostředkem dorozumívání,“ říká Sherry Lansingová

Hostem mimořádného Interview ČT24 z 49. MMF Karlovy Vary byla Sherry Lansingová, první žena v historii Hollywoodu, která stanula v čele filmového studia, v jejím případě 20th Century Fox. Nejslavnější období ale zaznamenala jako šéfka Paramount Pictures. Za jejího vedení tam vznikly filmy jako Foret Gump, Statečné srdce nebo komerční trhák Titanic. Dnes se věnuje především charitativní činnosti na podporu výzkumu rakoviny. Se Sherry Lansingovou hovořil Petr Vizina.

Budeme hovořit o Hollywoodu. Je to mystické stvoření, jak se o něm někdy mluví? Z vaší vlastní zkušenosti, co je to Hollywood?
Hollywood, to je výroba filmů v jakékoliv formě, i televizní. Je to zábava, Hollywood to je o tom, jak na lidi zapůsobit, dojmout je, někdy dokonce přimět změnit způsob, jak přemýšlejí, změnit názor. Je to umění filmu.

Byla jste nadějná herečka, a rozhodla jste se skončit a dát se na ne úplně tak slibnou dráhu. Četla jste a posuzovala scénáře. To byl vlastně první krok k vaší následné kariéře. Co si o tom mysleli lidé okolo vás? Byli z toho šťastni?
Ne. Známý režisér Howard Hawks mi to nikdy neodpustil. Byl na mě velice hodný, obsadil mě do filmu Rio Lobo, ale popravdě jsem nebyla úplně dobrá herečka. Nejen že jsem neměla úplně talent, ale nebylo mi to vlastní, nebylo mi to vůbec příjemné. Když jsem byla na scéně, většinou se mi to nelíbilo. Nebavilo mě někoho předstírat, hrát, že jsem někdo jiný. Zato když jsem se rozhlédla po studiu, přišlo mi úžasné všechno to, co dělali ti ostatní. Tehdy jsem si uvědomila, že můžu dělat kariéru u filmu, ale přitom ne jako herečka a začala číst a posuzovat scénáře.
Dělala jsem to moc ráda a hned jsem se cítila ve své kůži. Byla to pro mě lekce. Někdy si myslíte, že víte, že chcete něco dělat, ale když to vyzkoušíte, můžete zjistit, že vám to úplně nejde a že vás to třeba ani úplně nebaví. Ale to, aby vás to bavilo, abyste se cítili ve své kůži, je důležité, a někdy je proto nejlepší změnit povolání.

Scénářů jste musela přečíst určitě spoustu. Jak rychle jste dokázala poznat, jestli je scénář dobrý nebo špatný? Co dělá dobrý scénář?
Přečetla jsem stovky, možná tisíce scénářů. Když je scénář dobrý, probíhá to vždy úplně stejně. Čtu ho a scénář mě chytne. Chytne mě emocionálně, vyvolá ve mně nějaké pocity. Nenudí mě. Možná mě rozesměje, rozpláče, postraší. Dobrý scénář je něco, co vás dostane na emocionální rovině. A další je postava nebo postavy, na kterých mi záleží, kterým fandím. Pokud se tyto dvě věci skloubí dohromady, scénář se mi líbí.
Možná bych se mohla snažit dospět k nějakému vědeckému vysvětlení, co dělá dobrý scénář. Jenže to, že je dobrý, musíte cítit v kostech, musí vás prostě dostat, musíte cítit, že ho chcete realizovat. A po této první reakci, jakémsi vnitřním instinktu, musí přijít rozum, logika. Musíte najít správné herce, správného režiséra, ale také odpovídající rozpočet. Takže někdy mne sice scénář nadchl, ale nedokázala jsem dostat ty správné herce nebo sehnat toho správného režiséra a nebo by to bylo příliš drahé a nedokázala bych to natočit. Jednou za čas se ale zadaří a všechno do sebe zapadne.

Ano, váš manžel Williamem Friedkinem hodně často zmiňuje Zeitgeist. Jak byste popsala Zeitgeist v současné době?
Zeitgeist neboli Duch doby, to je něco, co diváci chtějí vidět, a ten duch doby se mění – jiný byl loni, než je letos. Ale když se do něj trefíte a uděláte film, tak je to hit. Pokud se netrefíte do toho ducha doby, tak se vaše filmy publiku nelíbí. Úžasné ale je, že se filmy uchovávají na DVD, dávají se v televizi, na filmových kanálech. To je skvělé pro filmaře, jejichž film se ve své době do toho ducha doby netrefil. Takový film se může znovu objevit, znovu ho objeví nové publikum, noví kritici a do toho ducha doby se trefí.
Můj manžel tohle prožívá právě teď s filmem, který mám z těch jeho vůbec nejradši. Jmenuje se Mzda strachu v originále Sorcerer. Když jsem na něj šla prvně (zrovna jsem četla ty scénáře a dostávala za to pět dolarů za hodinu, bylo mi třicet let), myslela jsem si, že to je mistrovské dílo. Říkala jsem si, chci dělat takovéhle filmy, takhle syrové, realistické. Williama Friedkina jsem tehdy jsem vůbec neznala, potkala jsem ho až mnoho let později. Ten film se ale tehdy nelíbil, nelíbil se kritikům, publiku, nebyl to ani komerční úspěch. Mělo to spoustu důvodů, ale prostě se netrefil do ducha doby. Teď, o mnoho let později, ho publikum znovu objevilo a konečně se na něj nahlíží jako na mistrovské dílo. Já jsem si to myslela vždycky. Právě proto je tak dobré mít festivaly, DVD, videokazety, i televize, protože je skvělé, že film může žít navždy.

Zmínila jste, že některé filmy časem zrají, zlepšují se a lidé je ocení až později. Kdybyste našla takový film a měla byste vybrané herce, skvělé herce a věděla byste, že do něj dáte spoustu peněz, ale neocení ho hned, ale až za čas, co byste udělala?
Za správnou cenu bych do toho šla. Cena by byla rozhodující. Jako vedoucí studia jsme dělala i filmy, které byly rizikové, kdy jsme si říkali, že nebudou finančně až tak úspěšné, ale věděli jsme, že přetrvají navždy a budeme na ně hrdí. A také třeba budou sbírat ceny. Říkali jsme si, že za čas nám ty peníze vydělají, ale nerozhodně jsme do nich nedali sto milionů dolarů. Byla to dlouhodobá investice. Krátkodobá návratnost byla malá, ale v dlouhodobém horizontu na tom byl ten film mnohem lépe. A právě tuhle roli hraje při rozhodování cena. Když víte, že v tuhle chvíli je obtížné takový film prodat, ale řeknete si, že vám to za to stojí, můžete to udělat. Musíte si ale uvědomit, že to bude za nižší rozpočet, říct režisérovi, hercům, že to nebude za obvyklý plat. Možná řeknou, ne, možná budou souhlasit a půjdou do toho.
Některé z takových filmů pak přetrvají navždy a s časem získávají víc a víc uznání. A to na tom miluju. Mám hrozně ráda to, že film skutečně přetrvá navždy. Hrozně se mi líbí, že moje děti a jejich děti se dívají na stejné filmy jako já a možná za mnou jedno přijdou s tím, že právě viděly Mzdu strachu nebo Osudovou přitažlivost, na které jsem spolupracovala. To se mi na tom líbí, filmy propojují generace a dávají nám nějaký společný zájem. Ovšem někdy se také třeba dozvím, že film, který jsem doporučila jako úplně skvělý, byl hrozně nudný. A já to někdy chápu, protože jsou dnes lidé zvyklí na rychlejší tempo filmu.

Dala byste mi příklad filmu, který se nakonec vyvedl úplně jinak, než jste očekávala? Třeba z hlediska přijetí od diváků.
Určitě jsou filmy, které mám velice ráda, ale publikum zprvu úplně nenadchly. Třeba film Skvělí chlapi. Ten film nebyl úplně dobře přijatý, ale já ho mám velice ráda. Velmi si vážím Michaela Douglase za jeho výkon a také skvělé režie Curtise Hansona. Filmu jsme dali velice omezený rozpočet. Kritici ten film milovali, ale publikum nenadchnul. A to jsme ho snažili uvést třikrát, pokaždé různě. Pro Oscary, potom v limitované uvedení a teď, kdy se zase líbí.
Další film jsou třeba Nevinné tahy. To je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Myslím, že jsme ho uváděli dvakrát, abychom nalákali publikum a vím, že teď se lidem líbí, dívají se na něj v televizi, půjčují si DVD a mluví se o něm. Jsem ráda, že se takovýmto filmům dostává konečně pozornosti, kterou si zaslouží. A potom jsou samozřejmě filmy, které byly úspěšné okamžitě, a zaslouženě, Statečné srdce, Forest Gump, Titanic, a i ty žijí dál svým životem. Objevují je nové generace. I to je na tom dobré.

Zmínila jste Michaela Douglase. Slyšel jsem, že scénář pro Osudovou přitažlivost byl odmítnut snad pětatřicetkrát, než ten film vůbec vznikl. Kde se bere to odhodlání a výdrž?
Myslím, že ta výdrž plyne z nějaké vášně, nějakého zapálení pro ten film. Je tam taková nepřímá úměra. Filmy, které vznikaly snadno, ať jsem byla producent, nebo ředitelka studia, byly největším zklamáním. Ale třeba u Osudové přitažlivosti, kterou všechna studia dvakrát odmítla a na kterou jsme vyzkoušeli pětatřicet různých režisérů, než někdo konečně souhlasil, jsme tomu filmu já a Stanley Jaffe, můj partner a kolega jako producent, věřili. A čím víc nám lidé říkali, že se pleteme, tím zapálenější jsme do toho byli. Právě tahle vášeň a zápal vás žene dál, pokud věříte tomu, co děláte. A když jsme konečně získali toho správného režiséra, Adriana Lynea, tak to byl skutečně sen. Když s námi mluvil, bylo to jako kdybych poslouchala sama sebe. On ten film naprosto pochopil a měl úplně stejnou vizi. To bylo úžasné.
Jako producent musíte být velice nezdolný. Musíte se vždy znovu zvednout. A to nejenom, když filmu se nevede u diváků, ale už když máte například námět, se kterým nikdo nechce pracovat. Když se to pak podaří, užíváte si to vítězství o to víc. Vybavíte si totiž všechny ty, kteří říkali, že to nevyjde. Všechny herce, kteří v tom filmu nechtěli být.


Odkud přichází ten zápal, nezdolnost, ve vašem vlastním životě? Je to z vaší rodiny? Je to vychováním? Tím, že si dokážete říct, že lidem dokážete, že se ve vás mílí?
Myslím, že to pochází od mé matky. Moje matka byla mým prvním velkým vzorem. Byla vdova. Otec umřel na infarkt, když mi bylo devět let, mojí matce bylo dvaatřicet. Zároveň jsem měla sestru, které bylo čtyři a půl roku. Pamatuju si, jaká to byla tragédie, jak hrozně plakala. A také si pamatuji, že si v jeden moment setřela slzy. Otec měl realitní firmu a přišel jeden z jeho partnerů a říkal, neboj se, my firmu dál povedeme. Ale moje matka mu řekla, ne, nepovedete, vy mě naučíte, jak ji vést, a já se o ni postarám a postarám se o sebe a své děti. Viděla jsem matku, která nepřipustila, že je obětí. Viděla jsem, jak se zvedla, jak k tomu nezdolně přistoupila. Matce jsem pak v tomto byla vždycky po boku. Stejně tak jsem byla svědkem toho, jak se maminka znovu zamilovala, když mi bylo dvanáct. A i to byl další příklad její nezdolnosti. 
Naučilo mě to, že i když vám život rozdá velice špatné karty, musíte pokračovat, nesmíte se vzdát. Naučila jsem se to z jejího příkladu, ne tím, že by mi to vyprávěla. Myslím si, že my, co děláme filmy, si musíme uvědomit, jak úžasné žijeme životy. Každý ráno se budím a říkám si, jaké mám štěstí, že jsem tady, třeba teď v Karlových Varech. Musíme za to být skutečně velice vděční.

Už deset let jste činná v charitativní organizaci, která se věnuje výzkumu rakoviny. Kdy jste se rozhodla Proč jste se rozhodla právě pro tohle?
Bylo to zase kvůli mé matce. Investovat do rakoviny jsem si nevybrala já, ale rakovina si vybrala mě. Moje maminka zemřela, když jí bylo 64 let , a byla jsem svědkem jejího utrpení. Chtěla jsem udělat něco na její památku, takže jsem se ve svých čtyřiceti letech zapojila do charitativních činností na podporu výzkumu rakoviny, abych jednou já a lidé kolem mě nemuseli trpět jako moje matka.
Mám pocit, že většina lidí v charitě dělá něco, co se jich osobně dotýká. Kdyby moje matka nezemřela právě na rakovinu, dost možná bych si vybrala něco jiného. Na každý pád je rakovina hrozná nemoc a doufám, že se ještě dožiji toho, že rakovina zvládnutelnou chorobou, a ne tou hroznou nemocí, kterou je teď.

Hovoříte o filmech s velkou láskou a zanícením. Připomíná mi to režiséra Miloše Formana. On byl také velice nezdolný, velice tvrdohlavý. Jeho první film, který natočil v Americe, nebyl úspěšný, ale on se stejně zvedl. Jaký je váš názor na českou kinematografii?
Miloš Forman je vůbec první, kdo mi představil českou kinematografii, české filmy. Inspirovala mě i jeho odvaha a nezdolnost. Byli jsme na večeři, byla jsem na večeři i s Jiřím Menclem. To byl první kontakt s českou kinematografií. Dnes ale žijeme v globálním světě, dostávají se k nám nejrůznější vlivy, nejen přes DVD. Máme iPady, zmáčknete knoflík a můžete se dívat na film z jakéhokoliv části světa.

Váš manžel dostal cenu za celoživotní přínos kinematografii. Když přijdete domů a váš manžel plánuje další nový film, máte snahu změnit to, jak se dívá na scénáře?
Zaprvé, nelezeme si navzájem do práce. Myslím si, že můj muž je génius, a jeho filmy zbožňuju, ale naše pohledy na film jsou jiné. Kdybych mu do toho lezla a snažila se mu radit, k dobrému by to asi nebylo. Někdy jsem jeho scénáře četla, ale většinou spíš ne. A když už je čtu, nikdy mu nedávám žádné komentáře. A když natáčí, nechodím přímo na natáčení, myslím si totiž, že by ho to ranilo a ublížilo mu to. Teprve když se dostává k finálnímu střihu, k finální podobě filmu, mi ho ukáže a až tehdy mu řeknu, jak se mi líbí. Myslím, že zatím jsem všechny jeho filmy zbožňovala. Opravdu mě jeho práce neustále fascinuje. On je velice vřelý, hodný, milý člověk. Ovšem když člověk vidí takové filmy jako Zabiják Joe, říkám si, jak je možné, že to udělal člověk, který by podle toho, jak ho znám, měl točit disneyovky. Je ale skvělé pozorovat jeho talent.

Myslíte, že se z filmů jako z média můžeme poučit? A že je to něco, co se můžeme jako lidstvo naučit jenom z filmu?
Film je úžasný v tom, že kombinuje různá média. Film je úplně nejlepším prostředkem dorozumívání. Slyšíte ho, vidíte ho, je dynamický, pohybuje se. Je vůbec nejsilnějším typem zábavy, a právě proto může zapůsobit na lidi ještě více než jiné formy umění. Může naprosto zásadně ovlivnit vaše emoce. Úžasné samozřejmě je, když vás rozesměje. Ale třeba pro mě je vůbec nejdůležitější, jestli se rozpláču. Pokud mě film dostane tak, že mě rozpláče, inspiruje mě to třeba k tomu, abych něco udělala. Třeba dokumentární filmy vás burcují k tomu, abyste něco udělali. Když se podíváte na film, můžete změnit způsob, jak nahlížíte na věci a výsledkem může být skutečná změna.
Když se koukáte na film, pohltí vás to. To je na tom to neuvěřitelné. Když jdu na koncert, slyším hlavně hudbu. Když se dívám v galerii na obrazy, pouze je vidím. Film je kombinace toho všeho, proto je to po mě velice silné médium.

(redakčně kráceno)