„Farmaceutické firmy ebola nezajímá,“ říká Pavel Gruber

Tři státy západní Afriky - Guinea, Sierra Leone, Libérie - v současnosti čelí historicky největší epidemii eboly. Oficiální čísla hovoří o více než tisícovce mrtvých a dvakrát tolik nakažených. Skutečná situace je ale nejspíše mnohem horší. I kvůli nedůvěře místních obyvatel se totiž zcela nedaří mapovat ohniska epidemie a včas předcházet jejímu šíření. Největší tíhu pomoci teď na místě nesou týmy Lékařů bez hranic, jejich personální kapacity jsou však vyčerpány. Volají proto pro větší účasti především Světové zdravotnické organizace (WHO), ale i dalších humanitárních (nejen zdravotnických) organizací. Hostem Světlany Witowské v Interview ČT24 z 20. srpna byl Pavel Gruber, ředitel české pobočky Lékařů bez hranic.

Lze epidemie eboly v západní Africe ještě zvládnout, anebo už se vymkla kontrole?
Vymkla se kontrole, ale doufáme, že lze stále zvládnout. Kdyby všichni aktéři reagovali rychleji, to znamená někdy mezi březnem až květnem, situace by byla mnohem lepší.

Kdy bude možné říct, že to je pod kontrolou? Kdy si budete moct říct, to nejhorší máme za sebou, je to na dobré cestě? Šéfka Lékařů bez hranic to odhaduje na půl roku?
Klíč k celé situaci je v Libérii. Jakmile dostaneme situaci v Libérii pod kontrolu, budeme moct říct, jsme na dobré cestě. Naše prezidentka Joanne Liu říkala šest měsíců, ale sama k tomu dodávala, že to je velmi optimistický odhad.

Co je ten rozhodující okamžik v boji proti ebole?
Je to několik věcí. Je potřeba masivně posílit přítomnost týmů na zemi. A to jak zdravotnických týmů (izolačních jednotek), tak komunikačních týmů, které budou s těmi lidmi hovořit. Další věc je dobře tu epidemii zmapovat,­ mít epidemiologické plány, což v případě Sierra Leone a Libérie pořád ještě není. Až to všechno bude, budeme moci říct, že jsme na cestě k tomu epidemii zvládnout. Zatím ale třeba v Libérii a v Sierra Leone vůbec nefunguje sledování všech lidí, s kterými nakažení přišli do styku. Takže není v podstatě celkový obrázek o tom, jak se epidemie dále šíří.

Hovoří se o více než tisícovce mrtvých, dvou tisících nakažených. Jak je to ve skutečnosti? Dá se vůbec odhadnout, kolik lidí je opravdu nemocných a kolik jich zemřelo?
Číslo bych si asi odhadovat netroufal. Rozhodně bude horší než oficiální čísla, protože to jsou čísla z laboratoří, tedy potvrzené případy. Situace je asi daleko horší. Jde i o to, že naše týmy v řadě míst tuší výskyt eboly, ale vzhledem k problémům s místní populací se do těch míst nedostanou. Takže epicenter tušíme mnohem víc, ale nikdo se tam zatím nedostal.

Zatím? To znamená, že se tam ještě dostat chcete? Máte šanci se tam dostat?Budeme se snažit, ale není to jenom o nás. Lékaři bez hranic jsou největší aktér v boji s ebolou, ale neměli by být. Měla by to být Světová zdravotnická organizace a další.

Když o mnoha místech nevíte, co vás tam čeká, nemáte z toho strach?
Jde o to komunikovat. To, co je vidět na obrazovkách nebo na fotkách, jsou izolační jednotky. Tedy „fotogenické obrázky“, ochranné oděvy a tak dál. Jenže minimálně stejná část práce na těch záběrech vidět není. Momentálně tam máme přes tři stovky komunikačních pracovníků, kteří mluví s vesničany, s místními autoritami, se stařešiny, aby ti lidé pochopili, co se kolem nich děje.
Lidé u nás mají na Afriku často jakoby paušál, Afrika jako jednolitý kontinent. Nicméně všechny dosavadní epidemie eboly se týkaly Konga, Ugandy, Jižního Súdánu. Pro západní Afriku je ebola úplně něco nového, a proto jsou tak vyděšení a neví, jak se k tomu postavit.

Strach z eboly obchází i Evropu. Ebola naposledy vyděsila Německo, protože v Berlíně zkolabovala mladá Afričanka. Nakonec se ukázalo, že má malárii. Strach je ale znát všude. Je oprávněný? Dostane se ebola až k nám?
Oprávněná je opatrnost. Asi každý vnímá, jak propojený a globalizovaný je dnešní svět. A to, že v Praze nebo kdekoliv jinde v Evropě může přistát člověk nakažený ebolou, se skutečně může stát kdykoliv. Na druhou stranu není potřeba vyvolávat zbytečnou paniku. Jak české zdravotnictví, tak zdravotnictví většiny států Evropské unie je natolik vyspělé, že by se tady epidemie šířit neměla.
Kdyby člověk nakažený ebolou přistál na letišti v Ruzyni, náš hygienik a epidemiologické týmy budou schopni mít pod kontrolou doslova všechny lidi, s kterými přišel do styku. Rozhodně by pak nemělo docházet k takovému šíření, jaké vidíme v západní Africe.

Ebolu způsobuje virus, kterému se daří v teplotách nad třicet stupňů Celsia. Znamená to, že v našich podmínkách by se nešířil tak rychle, jako se šíří v Africe?
Podle našich poznatků by se neměl tak rychle šířit.

Jak se díváte na výzvy, aby státy, které jsou zasažené ebolou, uzavřely hranice? Mělo by to nějaký smysl?
To je komplikovaná otázka. Pokud by se uzavření hranic provedlo kvalitně, smysl to mít může. Tím myslím, že ten stát bude schopen uzavřít hranice a monitorovat je tak, aby byly skutečně uzavřené. Důvod, proč nejsme jednoznačně pro uzavření hranic, je ten, že potřebujeme sledovat, jak se epidemie šíří. Ve chvíli, kdy uzavřeme hranice, může se plno lidí začít přesouvat mimo oficiální hraniční přechody, epidemie se dostane jakoby do podzemí a její sledování bude ještě mnohem horší. Čili toto opatření by se mělo přijímat skutečně s velkou opatrností.

Jaká opatření byste si jako Lékaři bez hranic ideálně představovali? Co by měly jednotlivé státy udělat? Komunikují spolu už teď dostatečně rychle a mají všechny informace, které potřebují?
Všechny tři státy a jejich ministerstva zdravotnictví se snaží. My voláme jen po tom, aby se Světová zdravotnická organizace ujala své vůdčí role, koordinovala ty aktivity a měla více týmů na místě. Voláme po tom, aby další aktéři a humanitární organizace poslali více týmů, které budou s ebolou bojovat přímo v terénu. A nemusí to být pouze zdravotnické organizace. Můžou to být organizace, které jsou šikovné v komunitním vzdělávání; takových lidí je v současné době potřeba stovky. A potom další věc, která se může a měla by se udělat, vyspělý svět musí těm státům dát podporu, ohromnou podporu. Může to být rada, mohou to být experti, mohou to být i samotné týmy.

Jak se díváte na použití experimentálního léku, u kterého nikdo neví, jaké má vedlejší účinky, ale i z toho pohledu, že ho není k dispozici mnoho? Kdo pak rozhodne o tom, kdo lék dostane a kdo ne? A je to etické?
Je to problém. Obecně jsme rádi, že nějaký lék existuje. Na druhou stranu, ten lék nebyl schválen. Myslíme si, že odpovědnost za jeho použití musí nést Světová zdravotnická organizace a místní ministerstva zdravotnictví. Jedním z důvodů šíření eboly je totiž také nedůvěra. Nedůvěra mezi komunitami, útoky na zdravotnická zařízení. Ve chvíli, kdy by se třeba v Libérii rozneslo, že se na lidech zkouší neschválený lék, mohl by to být absolutní konec. Takže to je další věc, kterou je třeba velmi opatrně zvažovat při použití takového přípravku.

O ebole lékaři vědí už od roku 1976, ale stále neexistuje účinný lék ani vakcína. Proč ještě lék není? Hraje v tom roli, že je to nemoc, která se vyskytuje v chudých částech Afriky? Že to pro farmaceutické firmy není tak atraktivní?
To jste řekla úplně přesně. Ebola postihuje převážně chudé lidi a za necelých čtyřicet let tady máme několik tisíc nakažených. To je skutečně nezajímavý trh. A bude to asi hlavní důvod, proč dosud nemáme ani vakcínu ani lék. A to se netýká jenom eboly, takových nemocí je víc, spavá nemoc, Leishmanióza (smrtonosná nemoc vyvolaná parazitem - poznámka redakce) a další.

Na výzkum těchto nemocí jste zřídili speciální fond?
Když Lékaři bez hranic dostali Nobelovu cenu za mír, zvažovali jsme, co udělat s finanční odměnou. A protože na tento problém upozorňujeme dlouho, společně s dalšími instituty jsme založili organizaci Léky pro opomíjené nemoci, kde se sami snažíme ty léky vyvíjet.

Máte nějaký výsledek? Povedlo se vám připravit lék na některou opomíjenou nemoc?
Organizace existuje zhruba deset let a zhruba deset let trvá vývoj nového léku, čili teď by nám měly přicházet první výsledky. A skutečně tam jsou nadějné výsledky jak u Leishmaniózy nebo malárie, tak u HIV. U malárie a HIV jde hlavně o to, že potřebujeme pediatricky šetrné léky. A jde třeba čistě jen o to, že pilulka je tak velká, že ji dítě prostě nespolkne.

Co se týče eboly? Kdy očekáváte, že bude k dispozici účinný lék, který projde klinickými testy? Jak je totiž vidět, je to na dobré cestě.
Nedokážu to odhadnout. Každopádně s panikou, kterou kolem eboly momentálně máme, bude to úsilí masivně zesíleno a budou tam investovány velké prostředky. Vím, že se mluví o existující vakcíně, u které chybí klinické testy. Pokud se bude postupovat rychle, je možné, že do roka, do dvou se něco objeví.

Co můžou lékaři pro nemocné udělat, když neexistuje účinný lék? Jak jim mohou pomoc přímo na místě?
Pořád funguje, a naše centra to ukazují, že čím dřív ten pacient přijde, tím má větší šanci na vyléčení. To, co pro něj děláme, je hydratace, správná výživa, snížení horečky, bolesti a psychická podpora. A když pacient přežije první kritickou fázi, v čemž se ho snažíme podpořit, jeho vlastní imunitní systém by už měl ten virus přemoci.

Kdy se dá říct, že se pacient vyléčil? Kdy poznáte, že už není nakažlivý?
Když pominou symptomy a na základě laboratorních testů.

Z Lékařů bez hranic zatím ebolou nikdo nakažen nebyl. Jaká pravidla musí lékaři na místě dodržovat?
Krvácivým horečkám se věnujeme přes třicet let. Čili je to dlouhodobé know-how. Ochranné oděvy jsou ta nejviditelnější část a pak je tam hodně věcí, které tolik vidět nejsou. Jde třeba o jasné oddělení zón vysoce nakažlivých, středně nakažlivých a bezpečných pacietnů - jde o to, že mezi pacienty jsou dostatečné rozestupy. Ale jsou to třeba i takové drobnosti, že je tam dostatek osvětlení. A pokud to lze, tak dáváme přednost přípravkům, které se podávají orálně. Jedno z největších rizik je totiž manipulace s injekční stříkačkou. Lékaři tam také vždycky chodí po dvou, aby se vzájemně kryli. Je tam velké horko, k tomu ten ochranný oděv, takže kdyby se někomu udělalo nevolno, vždycky mu ten druhý může pomoct. Smějí tam být maximálně třicet minut, ne déle. A ten mezinárodní personál rotuje po čtyřech až šesti týdnech, abychom předešli extrémní únavě, která bývá často zdrojem chyby. Čili je to celý komplex opatření, kterým náš personál chráníme.

Doposud bylo známých pět kmenů eboly. Ten, který zabíjí teď, je ale úplně nový. Znamená to, že nějaký kmen zmutoval, anebo se objevil další, šestý?
My si myslíme, že je to jeden z těch kmenů, jen mírně zmutovaný. Neměl by to být nový kmen.

Dočetla jsem se, že původcem eboly je netopýr nebo jemu podobné zvíře, které požírá ovoce. Jak se ze zvířat virus přenesl na člověka?
To, že nositelem je netopýr, je obecná domněnka. Na člověka se virus přenáší přes primáty. To znamená, že z netopýra se dostane na primáty a z primátů se dostává na člověka.

Je pro boj s nemocí a výzkum léku důležité vědět, kdo je původcem? Nebo to nemá žádný význam?
Pro výzkum a vývoj nového léku to asi důležité je. Ale v současné chvíli to není to, na co bychom se měli soustředit.

Jak to vypadá v místech, kde Lékaři bez hranic fungují? Daří se vám komunikovat s místními zdravotníky? Důvěřují vám lidé? Vědí, co po nich chcete? Chápou to?
Snažíme se. Zmínil jsem tři stovky pracovníků, kteří to mají na starosti. Nejsme vždy stoprocentně úspěšní, ale věnujeme skutečně velké úsilí tomu lidem vysvětlit, o co jde. Jak jsem říkal, čím dřív jsou lidé přijati, tím větší mají šanci se uzdravit. Nemohu ale samozřejmě tvrdit, že bychom byli stoprocentně úspěšní. Když epidemie začínala, v Guiney nás obvinili, že jsme to my, kdo přináší ebolu. A nedůvěra ke zdravotnickým týmům je asi i v případě Libérie. Souvisí to s tím, že je to pro ně něco úplně nového. Do toho se tam objeví ty ochranné oděvy, takže ti lidé z nás prostě mají strach. A my jim nemůžeme zazlívat, že se bojí.

Světová zdravotnická organizace oznámila, že bude posílat do zasažených oblastí jídlo, aby zamezila tomu nutnému přesunu lidí. Je to dostatečná pomoc? Pomůže to?
Zaprvé musíme získat víc informací, jak to funguje. Nedokážu si ale představit, že by se udělaly karanténní zóny a nenabídli bychom těm lidem i léčbu. Samozřejmě jídlo je důležité, voda je důležitá, ale my je musíme také léčit.

Lékaři bez hranic upozorňovali na hrozbu epidemie eboly už od března. Proč vás už tehdy nebrala Světová zdravotnická organizace vážně? Podcenila tu situaci?
Oni sami přiznali, že to trošku podcenili. Domníváme se, že to souvisí s tím, že máme hodně lidí v terénu. To znamená, že nás naši vlastní spolupracovníci v terénu zalarmovali, že situace je skutečně vážná. Já se obávám, že Světová zdravotnická organizace neměla tolik lidí v terénu, kteří by zvedali varovný hlas a říkali, tohle je úplně něco jiného, tohle je mnohem větší rozsah, než jsme kdy v historii zažili.

Kapacity Lékařů bez hranic už jsou teď poměrně vyčerpané. Co se bude dít dál?
Mám pocit, že se trošku opakujeme, ale je to skutečně náš apel na další aktéry. Naše kapacity jsou vyčerpané ve smyslu lidských zdrojů. Prostě nám došli zkušení spolupracovníci, kteří jsou ebolu schopni zvládat. Nyní nám tak nezbývá než poskytovat expertízu ostatním - prostě rádi komukoliv poradíme. Ostatní musí zesílit svoje úsilí.

Je teď bezpečné cestovat do západní Afriky, nebo byste to nedoporučoval?
Tak přímo do těch tří zemí západní Afriky bych to asi spíš nedoporučoval.

Mají se ti, kteří se vracejí z rizikových oblastí, nějak speciálně hlídat?
Třeba naše spolupracovníky hlídáme jednadvacet dní, což je inkubační doba eboly. Po tu dobu musí být v určité vzdálenosti od nemocnice, která je schopná ebolu zvládnout. Musí mít u sebe člověka, který je schopen řídit. Takže i naše kolegy hlídáme, aby se nestali, nedej bože, zdrojem přenosu té nákazy.

(redakčně kráceno)