Tak nám zabili Ferdinanda

Atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda de Esté rozpoutal první světový válečný konflikt a lze říci, že spolu s jeho smrtí zemřel i svět habsburské monarchie. Jeho skutečná osobnost a vliv na běh dějin ještě před tragickou návštěvou Sarajeva tak zůstaly zamaskovány nánosem lidového vyprávění a historických anekdot, anebo se staly účelově obrušovaným kamínkem mozaiky jménem české národní dějiny.

O co nejrealističtější portrét tohoto aristokrata každým coulem se v Historii.cs z 28. června pokusili historici Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Dagmar Hájková a Luboš Velek z Masarykova ústavu a archivu. Ptal se publicista Vladimír Kučera.

Kdo to vlastně byl František Ferdinand?
Pernes: František Ferdinand d'Este byl příslušníkem habsburského arcidomu a v závěru svého života se stal následníkem rakousko-uherského trůnu, protože korunní princ Rudolf se v roce 1889 zastřelil.

V Haškově Švejkovi padají některé jeho charakteristiky, i tělesné. Josef Švejk několikrát říká, že do tlustých se střílí lépe než do hubených. A že by ho jistě už dřív ranila mrtvice, když honil báby na Konopišti, když tam v jeho revíru sbíraly roští a houby. Byl František Ferdinand tlustý?
Hájková: Podle mého soudu nebyl. František Ferdinand se narodil jako velmi neduživé dítě, byl hubeňoučký a potom trpěl hodně nemocemi. Měl tuberkulózu. Pouze vlastní disciplínou, urputností a velkou péčí se z této nemoci dostal, což na tu dobu bylo docela neobvyklé.

Pernes: S tuberkulózou se léčil u známého specialisty Victora Eisenmengera. Ten ve svých pamětech napsal: „Stál přede mnou urostlý, hubený, bledý muž v poněkud ochablém postoji, se světle modrýma, horečkou se lesknoucíma očima.“ To byl František Ferdinand – žádný tlusťoch, ale urostlý, spíš hubený muž.

Velek: Byl to sportovec, což v té době znamená šerm, ale zkoušel i atletiku, samozřejmostí je jízda na koni a tak dále. V mladém věku nepochybně tlustý nebyl a myslím si, že kolem padesátky se dostal do takového urostlého rozměru, ale vysloveně tlustý asi nebyl.
A pokud jde o ty báby, je to trochu mýtus, který se objevuje nejen ve Švejkovi, ale i v jiných literárních dílech, v různých vzpomínkách a v dobovém tisku. Osobně si myslím, že tomu příliš neholdoval. Měl na to své lidi. Koneckonců si na Konopišti nechal zřídit četnickou stanici s téměř dvěma desítkami četníků, kteří tuto práci vykonávali za něj.

Hájková: Tento stereotyp byl velmi dlouho udržovaný. První republika mu velmi přála; objevuje se to i v různých vzpomínkách nebo knihách té doby. A pamatuji si, že ještě za mého mládí se to občas povídalo.

A byl to „lakomec lakomá“?
Pernes: To, si myslím, že racionální jádro mělo. Říkalo se, že už od dětství měl rád majetek a na to, co bylo jeho, si nenechal sáhnout. Otokar Černín ve svých pamětech dokonce psal, že byl lakomý a že se o tom vykládaly stovky anekdotických historek, z části pravdivých, z části ne. Víme třeba, že své panství kolem Konopiště nechal obehnat drátěným plotem, aby mu tam nelezli cizí lidé. Takže cesty kolem byly jakoby tunely mezi drátěným oplocením. Existuje historka, že tam šel nějaký pocestný a jel proti němu povoz tažený koňmi. Aby pocestný nepřišel k úrazu, přeskočil přes plot, ale tam už stál četník, kterému musel zaplatit pokutu deset korun. Nepomohlo žádné vysvětlování, nic.

A podle paní Müllerové byl také nábožný?
Pernes: Byl bigotně náboženský, stejně jako jeho manželka. Hrálo to v jejich životě obrovskou roli.

Velek: Je to člověk 19. století, zároveň je to Habsburk, tedy rodina, ke které to katolictví patří. Jeho život ho vystavil řadě těžkých zkoušek, ve kterých obstál. Nalezl vhodnou životní partnerku v Žofii Chotkové, to byla velká láska, manželství bylo šťastné. A myslím si, že tuberkulózu a překonání této nemoci a potom i to manželství bral jako dar tam seshora a stejně k tomu i přistupoval – mohl být vděčný i v tomto metafyzickém rozměru.

Začali jste mluvit o hraběnce Chotkové, později kněžně a nakonec vévodkyni. Tam byl jakýsi problém?
Hájková: O tomto manželství se obecně říká, že bylo morganatické, tedy nerovné. Žofie Chotková, příslušnice starého českého rodu, nebyla habsburským domem jako vhodná budoucí partnerka Františka Ferdinanda d'Este akceptována. On si ji dokázal obhájit, vybojovat, i když při tom musel slíbit, že případné děti z tohoto manželství budou vyloučeny z následnictví trůnu. Byla v tom jistá ostrakizace ze strany císaře Františka Josefa, že Žofie nebyla připouštěna na stejné úrovni jako František Ferdinand d'Este.

Velek: Toto byl celkem běžný postup. Pokud se někdo z panovnického habsburského rodu oženil nerovnorodě, děti nebyly považovány za členy habsburského rodu a byly z nástupnictví vyloučeny. Takto se to praktikovalo přinejmenším od 16. století. V 19. století Habsburkové trochu „zdivočí“ v mezilidských vztazích a takovýchto případů je tam najednou celá řada – někteří z rodiny úplně odejdou, změní si jméno, zmizí beze stopy, aby s tou rodinou nebyli spojováni. Není to specifikum Františka Ferdinanda.

Pernes: U něho to bylo specifické v tom, že měl být nejen rakouským císařem, ale pravděpodobně také uherským králem, českým králem a tak dále. A třeba Maďaři si to vykládali tak, že pro ně zásady německého manželského práva neplatí.

Tady bylo určité nebezpečí politického zneužití?
Velek: Přesně tak, a nejen u Maďarů, i u Čechů. Na zasedání české národní rady na začátku 20. století se vážně uvažovalo o tom, že v případě nastoupení Františka Ferdinanda na trůn, český zemský sněm neuzná zřeknutí se následnických práv dětí. U Čechů, kteří argumentovali specifickým českým historickým právem, které nic takového nezná, byl skutečný úmysl spíš v tom vnést do mocnářství ještě větší zmatek a případně dosáhnout toho, že bude několik králů, císařů nebo něco podobného.

Tedy trošku takové obstrukce?
Velek: Nepochybně ano. Spíše to bylo zmíněno jako možná alternativa a už se s tím nijak víc nepracovalo.

Ale jeho osobní původ byl skutečně evropský. Byl nejen potomkem Habsburků, ale i Bourbonů. A to, jak říká jeho ministr zahraničí Leopold Berchtold, byly nejskvělejší dynastie světových dějin. Jaký měl vztah k Bourbonům?
Pernes: To, co po nich zdědil, asi nebylo nejlepší. Po matce zdědil tuberkulózu, ta u nich byla dědičně prakticky v každé generaci. A jeho nezkrotnost, pýcha a nesnášenlivost prý také byla právě po Bourbonech. To je ten jeho přezíravý vztah k lidem a neochota, nesmiřitelnost – buď měl přátele, nebo nepřátele. Nic mezi tím.

Vyhledal jsem si jeho obrázky. Prakticky na všech obrázcích byl v uniformě. On tím byl posedlý?
Hájková: Není to pravda. Jsou obrázky, kde je v loveckém obleku nebo má loveckou kamizolu.

Velek: Kolik znáte fotografií Františka Josefa v občanském oděvu? Oni byli vojáci, od dětství vychováváni k vojenské kariéře, neměli žádné úlevy, armáda pro ně byla přirozeným světem. Navíc František Ferdinand armádu reprezentoval, byl inspektor branné moci a měl svou vojenskou kancelář. Zcela přirozeně se rozumělo, že jako reprezentant armády bude chodit v uniformě.
Zajímavá je, že když srovnáváme vojenské fotografie Františka Josefa a Františka Ferdinanda, nevybavuji si starého císaře v admirálské uniformě té rakousko-uherské maríny. Zato František Ferdinand uniformu rakousko-uherského námořnictva nosil poměrně velmi často. Specifická byla tím, že měla motýlka. František Ferdinand měl rakousko-uherské válečné námořnictvo rád a účastnil se i různých spouštění na vodu, svěcení křižníků a tak dále.

Pernes: František Ferdinand podnikl v letech 1892 až 1893 cestu kolem světa na rakouské lodi Kaiserin Elisabeth. Když se vrátil, říkal, že na světových oceánech potkal velké množství lodí různých států, především britských, ale rakousko-uherskou žádnou. A že je jeho ctižádostí, aby se tento handicap nějakým způsobem vyrovnal. Marína byla jeho velkým koníčkem a oborem, který podporoval.

Jaký byl František Ferdinand politik?
Pernes: Stál v dost výrazné opozici vůči politice svého císařského strýce. Nesouhlasil s ní. Na druhou stranu neměl úplně jasnou koncepci, jak monarchii změnit. Věděl, že musí přijít velká změna, ale nevěděl úplně jak. Po smrti svého otce, od roku 1897, kdy bylo potvrzeno, že se stane následníkem trůnu, se jeho politické názory vyvíjely. Kupříkladu víme, že byl stoupencem přátelství s Ruskem. Nechtěl válku a obával se válečného konfliktu. A v jeho politickém rozhodování hrálo velkou roli to, že neměl rád Maďary. Tyto skutečnosti se promítaly do jeho politického postoje.

Hájková: Myslím si, že jako politik čekal na svoji roli. Možná netrpělivě, možná trpělivě. Každopádně se na ni připravoval a myslím, že měl vize, jak má budoucí monarchie vypadat.

Velek: Nikdo ovšem neví jaké! Osobně si myslím, že politikem vůbec nebyl. Byl následníkem trůnu, potenciálním státníkem. O vnitřní politice ale moc nevěděl – ne že by ho snad nezajímala, ale pohrdal jí. Ostatně pohrdal i politiky, především těmi občanskými, politici pro něj byli hmyz. Opovrhoval jimi, nestýkal se s nimi nebo jen s velmi malým okruhem lidí a nesnášel, když se jim vycházelo vstříc, neměl rád politické kompromisy. Byl to muž železné ruky, muž přísné vlády císařského majestátu.
Podle mě vůbec nereflektoval, že politika na začátku 20. století se už, a to i v habsburské monarchii, dělá jinak. Že je výsledkem konsensu širokých lidových vrstev. Koneckonců od roku 1907 platilo všeobecné, rovné, přímé volební právo. Muselo se počítat s parlamentem. František Josef toto věděl a naučil se s tím nějak žít. Ne, že by se mu to líbilo, ale nějak to akceptoval. Koneckonců sám Františka Josefa podezřívám, že byl ve skutečnosti vnitřně trochu liberál a s liberalismem se dokázal vyrovnat. František Ferdinand liberál nebyl. Byl to velmi strohý konzervativec, aristokrat a zakládal si na tom. Nesnášel občanskou politiku.

Pernes: Nicméně si uvědomoval nutnost nějak s tím, až se stane císařem, žít. Vytvářel si okruh jakýchsi rádců, mezi kterými byli politici, reprezentanti různých národních skupin, které v Rakousku žily. Ti mu pak pomáhali vypracovávat politické plány do budoucna. Za Slováky tam byl třeba Hodža, za Rumuny Aurel Popovici. Kdyby se stal císařem, realita by asi pak byla jiná, asi by to vyvolalo střet s parlamentním způsobem života.

Velek: Já si myslím, jestli trochu nepodléháme iluzi. Nevím, že by se stýkal s nějakým českým politikem, ani takovým jako Kramář a podobně. Oni o to stáli, ale on nestál o ně. A pokud se česká politika občas pokusila vyslat nějaké tykadlo, třeba přes primáře benešovské nemocnice, který byl rodinným lékařem na Konopišti, nefungovalo to.
Stejně složité je to s tím Hodžou. Znám pozůstalost Františka Ferdinanda ve Vídni, ale že by tam byla nějaká korespondence nebo něco takového, to ne. Je tam memorandum, které Hodža vypracoval. Je ovšem otázka, zda ho vypracoval přímo na objednávku Františka Ferdinanda nebo jestli to byl jeho samostatný krok, kdy něco napsal, poslal to a František Ferdinand si to uložil. Hodža položil třeba ten známý věnec při pohřbu Františka Ferdinanda.

Jaký věnec?
Velek: Dal tam věnec s nápisem, volně parafrázováno, „Ve velké naději slovenského národa“. Vypovídá to primárně o Hodžovi, to, co si o něm nebo o českých politicích konkrétně myslel František Ferdinand, jestli je vůbec znal, jestli je nějak reflektoval, nevíme. Osobně si myslím, že ne.

Ale rozhodně byl proti dualismu. Dokonce se o maďarském sněmu vyjádřil, že je to banda? Proč tak neměl rád Maďary?
Pernes: Asi to mělo víc objektivních i subjektivních důvodů. K těm subjektivním patřila neschopnost naučit se maďarsky. To se dá, myslím, docela pochopit. Objektivní důvody byly ty, že Maďaři odmítali některé skutečnosti, které v Rakousku-Uhersku platily. Třeba jako velitel pluku v Šoproni narazil František Ferdinand na to, že místo němčiny jako velící řeč užívali běžně maďarštinu, ale i na to, že mluvili maďarsky s ním. A to ho velice uráželo. Začal vyžadovat dodržování platných předpisů, a oni ho samozřejmě neposlouchali. To všechno vedlo k tomu, že Maďary neměl rád.

Hájková: Uvědomoval si, že pro budoucnost je to velký problém. Že je to hypertrofovaný útvar a že to takto nefunguje a hledal nějaké alternativy.

Měl nějaký plán národního sebeurčení či autonomie?
Velek: Plánů měl spoustu, ale nevíme, který z nich preferoval. Během života to měnil. Chvíli federalizace, chvíli trialismus. Stejně si však myslím, že uvnitř byl pořád stoupenec silného jednotného centralizovaného Rakouska, vídeňského domu. Prostě silný stát, velmoc. Evropa byl světadíl velmocí, a Rakousko z toho konceptu vypadlo a postupně se rozkládalo. Maďaři si v roce 1867 vymohli rozdělení říše na dva samostatné státy, Rakousko a Uhersko - Předlitavsko a Zalitavsko, které měly společného panovníka, společnou armádu, společnou zahraniční politiku, společné ministerstvo zahraničí. A tím to končilo. Jinak tyto státy měly své vlajky, své hymny, dělaly si různé naschvály a každých deset let své soužití musely obnovovat. Každých deset let se při tomto obnovování dostavila obrovská politická krize, kdy hrozilo, že se Rakousko-Uhersko rozpadne.
František Ferdinand to samozřejmě vnímal jako porážku konceptu toho silného, velmocenského postavení Habsburské monarchie. Nesouhlasil s tím. A já si myslím, že to byl nesouhlas legitimní. On měl vizi silného státu a tu s Maďary nešlo uskutečňovat, nebo aspoň ne v rovině Rakousko-Uherska.

Hájková: V podstatě hledal cesty, jak do budoucna ten stát stabilizovat. Budoucnost neviděl jenom v těch dvou jednotkách. Jak už tady bylo řečeno, trialismus, ale v tom případě nepočítal s Čechy.

Ten třetí by tedy byl kdo?
Hájková: To by byli „Jeho Slovani“.

Pernes: Chorvati byli katolický národ, to se mu líbilo. V Češích viděl pořád zakuklené husity. Potom taky Rumuni. Nenapsal žádnou politickou práci, nedefinoval žádnou politickou koncepci, ale víme, že proti Maďarům byl ochoten podporovat nemaďarské národy uvnitř Uher, jako byli právě Slováci, což nepochybně vedlo Hodžu k jeho gestu. Zejména se mu líbili Rumuni, jak jejich řeč oproti té odporné maďarštině. A Chorvati. V tomto pravděpodobně viděl jakési řešení.

Velek: Chorvati byli vynikajícím politickým spojencem. Měli společného nepřítele, Maďary. Chorvati byli jako národ totiž rozděleni do Rakouska i do Uherska, takže žili v obou částech. V uherské části vedli Chorvati s Maďary obrovské spory. V některých okamžicích to bylo až v rovině výjimečného stavu. František Ferdinand je potřeboval, protože se vždy hledá hůř konsensus, když je to ten dualismus. V okamžiku, kdy jste tři, už máte určité pole k vytváření koalic proti tomu třetímu. Takže v tom, že by se to rozmělnilo, hledal snazší způsob, jak dosáhnout nějaké jednoty v různosti.

Hájková: Opevnit tu centrální moc.

A s Čechy a s rakouskými Němci, kteří se také do jisté míry profilovali jako samostatně myslící etnická skupina, také nepočítal?
Velek: Ne, trialismus, to měli být rakouští Němci, respektive Němci v Předlitavsku, druzí byli Maďaři a třetí byli ti jeho Slované. Češi přitom byli jakoby Němci, kteří mluvili česky.

Pernes: Svůj vztah k české společnosti dával František Ferdinand najevo v každodenním úřadování na Konopišti, kdy sice nezakazoval svým zaměstnancům česky mluvit, ale neměl to rád a dával jim to najevo. Když někdo mluvil česky a nechtěl německy, tak musel jít. Všechny úřední dokumenty, smlouvy, i s českými dodavateli, byly vystaveny německy. Nápisy na jeho panství byly jenom německé. On neměl k Čechům žádný extra vztah ani důvod je politicky podporovat.

Jsou názory, že by to bývala byla naděje pro Čechy?
Velek: Záleží, v jakém slova smyslu. Naděje ve smyslu, že obnoví český stát, v žádném případě. Na druhou stranu, nepodlehněme mylné představě, že to byl nějaký německý nacionál nebo šovinista.
Byl to Rakušan, Habsburk a Němci pro něj samozřejmě bylo to nejdůležitější etnikum říše, to byl pilíř. Toto etnikum bylo tehdy velmi frustrované, protože ztrácelo silné postavení, které vždycky mělo. Musíte si vybrat. Ve státě žilo dvanáct velkých národů, ale stát nemůže mluvit dvanácti jazyky. Nějaký jazyk prostě musel převážit a němčina byla přirozená. Byl to rozumný krok.
Pokud se ovšem uprostřed českého etnika chovám výrazně německy, je to problém. Problém, který ukazuje nedostatek citlivosti pro okolí a snahy s ním být. Studoval jsem paměti a korespondenci jeho sloužících (zachovalo se toho poměrně velké množství), jak oni spolu mluvili česky, František Ferdinand to někdy komentoval vtipem, český sněm tady pohromadě.
Mě spíš zaráží jedna věc. Jako student musel napsat maturitní práci v češtině. Mě by zajímalo, kdo to psal. Pochybuji, že to byl on – v tom dospělém věku už česky nevládnul.

Asi to trošku byla taková plzeňská práva?
Pernes: Těžko říct. Měl učitele češtiny, setníka Ferdinanda Čenského, který učil češtinu na vojenské akademii ve Wiener-Neustadtu. Čenský pak v časopise Osvěta vydal vzpomínky na to, jak učil Františka Ferdinanda češtině, a popisuje ho jako velmi šikovného chlapce, který se česky dobře učil. Potom se mi do ruky dostaly dopisy Stanislava Černého, rakouského námořníka ze Šlapanic u Brna, který se s Františkem Ferdinandem zúčastnil cesty kolem světa. Popisuje tam situaci, že když se dostali někam do oblasti dnešní Indonésie, připlul k nim na člunu nějaký člověk a volal, jestli jsou Rakušané a jestli je tam někdo, kdo mluví česky, kdo je Čech. Někdo takový se našel a začal s ním mluvit, to uslyšel František Ferdinand, pozval ho na palubu a česky s ním rozmlouval. Je otázka, jaká ta čeština byla.

Velek: Řada z jeho sloužících německy vůbec neuměla, byli to Češi z okolí, z Benešovska a tak dále. On se s nimi domlouvat česky musel, ale nebyl to jazyk, který by používal někde v politice. Byl jenom na domácí záležitosti typu „udělej“, „přines“, „jak je venku“.

Hájková: Podobně na tom byl s italštinou. I když měl povinnost se italsky naučit jako součást akceptování dědictví d'Este, myslím, že na takové úrovni to nezvládl.

Asi nebyl asi na jazyky…
Pernes: Pravděpodobně byl jazykový antitalent. Zatímco třeba o Františku Josefovi v dobovém tisku čeští novináři píší, že císař pán promluvil pěknou češtinou, bez akcentu, František Ferdinand zřejmě neměl na jazyky nadání.

František Ferdinand měl poměrně pozitivní vztah k Rusku, nechtěl s ním žádný konflikt. Je ale pravda, že byl velmi blízký Vilému II.? Že ho považoval za přítele?
Pernes: Procházelo to vývojem. Na rozdíl od Františka Josefa se dlouhou dobu nesmířil s výsledkem prusko-rakouské války. Bral to jako pohanu monarchie, jako začátek jejího úpadku. A údajně se nechal slyšet, že až se stane císařem, vztahy k Německu budou jiné. Naopak od své návštěvy v roce 1890 až 1891 v Rusku byl nadšen ruským carem a ruským způsobem vlády. Prohlásil ostatně, že v Rusku vidí přirozeného spojence pro Rakousko-Uhersko. A v závěrečné etapě svého života v dopisech píše: „Pokud to budu moci nějakým způsobem ovlivnit, nedopustím, aby Rakousko vstoupilo do války s Ruskem. Je to nesmysl, aby se Habsburkové a Romanovci navzájem shazovali z trůnu a někdo třetí se potom smál.“

Velek: V závěrečné etapě jeho života došlo s císařem Vilémem k jakémusi sblížení – obrazem toho byly dvě Vilémovy návštěvy na Konopišti v roce 1913 a 1914.

Když říkáte, že obdivoval carský systém vládnutí, to by svědčilo pro autoritativní způsob, pro představu řízení státu bez opozice a diskusí? Pořádek musí být a rozhoduje nahajka.
Velek: Ruské carství byla ultrakonzervativní monarchie, až do první války v podstatě samoděržaví a tehdejší pokusy o liberalizaci byla jenom jakási fasáda. Myslím, že Františku Ferdinandovi se to líbilo. Navíc Romanovci byli starý panovnický rod, i když zdaleka ne jako Habsburkové, takže tam byla dynastická loajalita. Stejné to ale bylo i mezi carem Mikulášem a německým císařem Vilémem. Když čtete jejich dopisy, to je „milý Miky“ a „milý Vily“, všichni byli bratranci, příbuzní a tak dále. Válka tak měla průmět i do rodinných vztahů; monarchové ve střední Evropě jsou vlastně všichni příbuzní.

Hájková: Obecně se tradovalo, za první republiky to bylo podporované i třeba názorem z Anglie, Wickhama Steeda, že se na těch návštěvách Františka Ferdinanda s Vilémem II. „pekla“ válka. František Ferdinand ovšem určitě v tomto směru válku nepodporoval.

Chtěl vytáhnout Balkán do pozice jedné z rozhodujících zemí monarchie. Nechtěl válku. Pak přišlo Sarajevo a atentát. Já tomu nerozumím?
Pernes: Zastřelili ho Srbové.

Velek: Problém Balkánu je v tom, že Rakousko se chtělo považovat za velmoc a každá velmoc v 19. až 20. století musela expandovat. A Rakousko už nemělo kam. Z Itálie, z Německa, z říše, odevšad bylo vytlačené. Balkán mu tak v podstatě zbýval jako jediný, kde mohlo velmocenskou roli hrát. To pak samozřejmě naráží na místní nacionalismus jednotlivých národů, Srbů nebo Rumunů, které oba mají jak vlastní stát, tak jich část žije v habsburské monarchii. Proto vznikají tyto třenice. Balkánské státy, zejména Srbové, ale i Bulhaři nebo Rumuni, touží po tom, aby byl jeden národ - jeden stát. To je v 19. století vzor vyspělého západoevropského modelu státu. V okamžiku, kdy je váš národ roztrhán do různých státních celků, usilujete o sjednocení. Rakousko je tady překážka. A mladí nacionalisté, kteří mají zásadu „nic než národ“, pak samozřejmě v Habsburcích vidí zcela přirozenou překážku sjednocení a „svobodného vývoje“. Nechci nijak obhajovat svobodný vývoj, to je samozřejmě klišé, nadto vražda jednoho „tyrana“ nic neřeší.

Hájková: Atentáty jsou součástí politické kultury.

Velek: Na Balkáně, ve Španělsku, ne ve střední Evropě.

Pernes: Srbům nebylo neznámé, že určitá část vládnoucí elity v Rakousko-Uhersku uvažuje o preventivní válce proti Srbsku. To byl Conrad von Hötzendorf, náčelník rakouského generálního štábu, kterého do této pozice přivedl František Ferdinand. Také je známo, že František Ferdinand v nějakém dopisu napsal: „Držte mi toho Conrada zpátky, ať se vzdá těch svých plánů na válku proti Srbsku nebo proti Itálii, protože to bychom neustáli, na to nejsme připraveni.“

Měl František Ferdinand nějakou opozici uvnitř Rakouska-Uherska kromě jeho strýce, císaře, s nímž byl v opozici?
Velek: Je těžké vystupovat proti svému následníkovi. Opozici ale samozřejmě měl, a to v lidech, kteří byli spjati s Františkem Josefem a kteří si velmi dobře uvědomovali, že jakmile starý císař zemře, oni končí. Na druhou stranu se Františku Ferdinandovi dařilo od začátku 20. století dosazovat do vedení státu lidi ne o jednu, ale možná o dvě generace mladší než císař, své vrstevníky. Často se říká, že to byli „jestřábi“, kteří chtějí Rakousko reformovat, i za cenu preventivních válek. Byl to například ministr zahraničí Alois Lexa von Aehrenthal nebo zmiňovaný Conrad von Hötzendorf. Tedy často to byli lidé přímo z okruhu Františka Ferdinanda, třeba ministerský předseda Max Vladimír Beck, nebo lidé, kteří se s ním dokázali domluvit.

Četl jsem, že když došlo k atentátu a dozvěděl se o tom František Josef, měl říci: „Mám o velkou starost méně.“ Je to reálné?
Pernes: Tomu nevěřím. Myslím si, že František Josef byl natolik korektní, že i když mu František Ferdinand úplně nevyhovoval, tak by, a to i jako dobrý křesťan, něco takového neřekl. Nehledě na to, že mu starost neubyla, ale naopak přibyla. Protože kdo najednou nastoupí na místo Františka Ferdinanda? To byl připravený následník trůnu. Teď měl nastoupit arcivévoda Karel, s kterým se ovšem počítalo až o nějakých dvacet pětadvacet let později. A víme, že vůbec nebyl připraven na převzetí trůnu.

Co ten atentát znamenal pro Rakousko-Uhersko?
Hájková: Určitě to byl šok a reakce byly různé. Někteří si začali uvědomovat, že situace není úplně v pořádku. V té době tady byl na návštěvě z Ameriky Emanuel Voska, podivná postava, který se někdy 6. až 8. července vydal na Balkán, aby zjistil, co se vlastně děje. Vrací se až po 28. červenci s tím, že už viděl různé pohyby a mobilizace, cítil třaskavost situace. Tedy to, co si v té době Evropa ještě vůbec neuvědomovala, někteří už cítili.

V čem byl Voska podivná postava?
Hájková: Byl to takový potenciální dobrodruh a špion, který se počátkem září vrátil do Ameriky s tajnými Masarykovými vzkazy, že Češi očekávají, že jim válka může přinést emancipaci a samostatný stát. A byly tam i některé regule, kdy se prostřednictvím této postavy Masaryk snažil navázat kontakt s některými západními žurnalisty a politiky.

Pernes: Shodou okolností toho 28. června 1914 v Brně probíhal sokolský slet, který musel být kvůli atentátu ukončen. Z dobového tisku víme, že to bylo ohromení. Smrt arcivévody Františka Ferdinanda a ukončení všesokolského sletu tedy přinejmenším moravskou a českou společností na Moravě dost otřásla.

Velek: Česká společnost měla přes všechny negativní nebo rozporuplné zkušenosti s Františkem Ferdinandem stále tendenci vnímat ho jako někoho, kdo si rodinné sídlo zvolil v Čechách (neměl jenom Konopiště, další zámek měl Chlum u Třeboně, dlouho žil v Praze). Kdo si za manželku vybral členku staré české rodiny. Kdo má ve svém nejbližším okolí české sloužící. A jehož děti jsou vychovávány česky (katecheta byl z benešovského gymnázia, vychovatel páter Otto Stanovský byl také Čech, majordomus se jmenoval Janáček).
Česká společnost ho tak podprahově a bez podložení vnímala jako někoho, s kým může počítat, až se to v budoucnosti nějak politicky „okotí“. Myslím si, že to byl klam. František Ferdinand takhle vůbec neuvažoval.

Byl také v Českých Budějovicích…
Velek: V Českých Budějovicích a tak dále. V mládí to byl prý častý návštěvník pražských bordelů. Žil tady, oni ho tak vnímali, a najednou ho, vlastně někoho našeho, zastřelí. Atentáty do střední Evropy nepatřily. To bylo něco cizorodého, co patří na Balkán, do Francie, do Itálie nebo do Španělska, tedy do zemí, kde bylo silné anarchistické hnutí. To my jsme nebyli.

Hájková: Ten klam je trošku symbolicky vyjádřený v tom, že nedaleko Konopiště byla vesnice Žabovřesky, kterou se František Ferdinand snažil přestavět v tyrolském vzoru. To, že do českého prostředí vnáší tyto prvky, je vůči tomuto nesourodé. On to sice vnímal optikou říše, ale pro ty Čechy je to klam.

Pernes: Na druhou stranu když v roce 1891 proběhla zemská jubilejní výstava (vyloženě český národní podnik, demonstrace české síly), František Ferdinand se jí zúčastnil jako český podnikatel, český statkář. Měl tam svoji vlastní expozici a také tuto akci podpořil. To nelze přehlédnout.

Velek: Na rozdíl od česko-německých firem, které ji bojkotovaly. On byl Rakušan, ne Němec.

Byla to velmi rozporuplná postava?
Velek: Nevím, jestli rozporuplná, tímto byla výjimečná. Rakušanů, kteří nebyli ani Češi, ani Němci, ani Maďaři, ani Italové, bylo strašně málo a v této době působí jako exoti, jako dědictví dávných věků.

Jeho se nedotkla národní revoluce, která táhla Evropou?
Velek: Nejen, že se ho nedotkla, že ho nepohltila, on jí ani nerozuměl. A to bylo, myslím si, typické i pro řadu jiných Habsburků.

Hájková: Někde jsem četla bonmot, že nebyl příliš rád, když byl oslovován d'Este, protože tvrdil, že je Habsburk, ne Ital.

Velek: Kdysi jsem měl napsat článek „Co by bylo, kdyby nezastřelili Františka Ferdinanda“. Samozřejmě to byla legrace. Dospěl jsem k tomu, že by se Rakousko rozpadlo dřív než v roce 1918, kdy by nastoupil na trůn. Byl to politik velmi kontroverzní. Člověk, který vůbec nebral na zřetel, jaká je doba, že má nějaké podmínky, poměry, které jsou na hony vzdálené situaci kolem roku 1850, kdy by se mu asi líbilo vládnout.

Postava to byla bezesporu zajímavá, v říši měl obrovský význam, nakonec po atentátu na něj začala 1. světová válka, byť to nebyla rozhodující příčina. My tento problém ale známe hlavně ze Švejka, pak samozřejmě ze školy a také byl česko-jugoslávský film Sarajevský atentát. Proč tady není společenská reflexe tohoto člověka a vůbec toho atentátu v Čechách? Snažíme se to historicky odbourat?
Hájková: I za první republiky vycházely velmi tendenční názory na Františka Ferdinanda. Jeden, úplně ten nejkrajnější, je třeba v Malých historkách o T. G. Masarykovi. Tam je popsána příhoda, jak jde Masaryk na Konopiště s Františkem Veselým a ostentativně se otáčí, aby neviděl sídlo Habsburků. To je zřejmě přemrštěné. Atentát sám o sobě nebyl víceméně po roce 1918, 1919 v českém tisku zmiňován. A když je v tento den v tisku zmínka, týká se bitvy na Kosově poli, jen někdy je zmíněný Gavrilo Princip, ale samotný atentát se nikdy nepřipomíná. Maximálně se vytahují nějaké dokumenty, opět tedy spjaté s tou zvláštní postavou Emanuela Vosky, který je přivezl z Vídně. A na základě korespondence s Černínem se dokazuje, že František Ferdinand d'Este chtěl zničit český národ.
Pro mě je ale o hodně zajímavější to, k čemu se česká společnost vrací dnes. Na Praze 6 jsou totiž nyní vystaveny modely budoucího pomníku Žofie Chotkové, který by měl tam stát. František Ferdinand se nám tak vrací trochu jinak.

Velek: Je tam zajímavý posun. Dřív se o Srbech, Principovi a dalších, mluvilo výhradně jako o atentátnících. Když řeknete „atentát“, „atentátníci“, je to jakási snaha ten čin nějak ohladit. Dnes mám dojem, že se mnohem častěji mluví o vraždě, o vrazích a tak dále.

Spisovatel Karel Nový je vysloveně označuje jako revolucionáře. Bojovníky za svobodné Srbsko.
Velek: Karel Nový byl komunistický spisovatel. Ale ty posuny tam jsou a myslím, že u nás je i dnes velký zájem. Koneckonců máme tady několik životopisů Františka Ferdinanda v češtině, ať už v beletristické rovině, nebo odborné. Konopiště je jednou z nejnavštěvovanějších památek v České republice, jak Čechy, tak cizinci. To, že to lidé neznají do detailů, je jiná věc. Ale v tom českém vnímání určitou popularitu má, protože je v Čechách a na tom Konopišti.

Hájková: František Ferdinand nikdy nevymizel, to Konopiště tam vždycky stálo, s těmi ohromnými sbírkami zbraní a trofejí. Vždycky tu byl nějak přítomný.

Velek: Je to jakýsi český dotyk světových dějin. Konopiště bylo místo, kde se mohla dělat světová politika - jako třicetiletá válka začala na Bílé hoře, první světová válka začala sarajevským atentátem, respektive na Konopišti, kdy odjíždí císař Vilém do Německa a František Ferdinand den dva na to odjíždí na svou smrt do Sarajeva. I toto má přitažlivou sílu pro české vnímání jeho osobnosti. Byl to evropský státník a Konopiště mohlo být významným evropským centrem.

Pernes: To, že se mu v Čechách a na Moravě věnovala tak malá pozornost, bylo proto, že to byl Habsburk. A po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se Habsburkové stali úhlavními nepřáteli československé státnosti. Nebyli prohlášeni za sesazené z českého trůnu. Teprve ve 30. letech vyšla biografie císaře Františka Josefa od Bedřicha Hlaváče. Jinak vycházely akorát paměti císařova komorníka, spisy Leopolda Wölflinga Z Arcivévody hokynářem, ale žádná seriózní práce o Habsburcích za první republiky v českém jazyce v podstatě nevyšla. A po roce 1945, respektive 1948 to bylo totéž s výjimkou toho, co napsali Galandauer s Honzíkem, Osud trůnu habsburského, ale to bych radši ani nepřipomínal.

Františka Ferdinanda jsme se do jisté míry pokusili objektivizovat, protože objektivní pohled na něj tady po desetiletí nebyl. Nemůžeme to přitom říkat jenom o komunistech, jak se říká v řadě věcí, bylo to už předtím. Přece jenom je tady jedna věc, prý hrozně zabíjel zvířata. Je to pravda? Měl nějaký světový rekord?
Hájková: Byl extrémně vášnivý lovec.

Velek: Tady je otázka, kdy končí lov a kdy začínají jatka.

Hájková: Myslím si, že to tuto hranici překročilo. Je pečlivě zdokumentováno, že zastřelil asi 300 tisíc kusů zvěře. Někde jsem četla, že byl v průběhu dvou hodin schopen zastřelit asi 820 zajíců, ovšem specifickým způsobem.

Velek: Liboval si v tom, že seděl ve stanu, sloužící mu nabíjeli flinty a on střílel. Ostatní naháněli zvířata koridorem, který byl vytvořen z drátů s nějakými fáborky. Zvířata neměla kam utéct, běhala jenom okolo stanu a on střílel a střílel a střílel. Střílel úplně všechno, včetně pandy, která se nehýbala, slony, tygry, medvědy.
Když ležel s tuberkulózou, někdy začátkem 90. let na Konopišti, nechal si otevřít okno a střílel šišky z rostoucích smrků. On byl střelec a lov byl sport 19. století. On ale střílel na všechno, i na to, co se nehýbe. To je úchylka.

Pernes: I jeho osobní nepřátelé zdůrazňovali, že byl pravděpodobně nejlepším střelcem v Rakousku. Uvádí se historka, že když jel kolem světa, tak vystoupili na pobřeží Indie, přešli Indickým poloostrovem napříč pěšky nebo na slonech a pak zase nastoupili na loď. Při té cestě byli na návštěvě u nějakého mahárádži, který se jim chtěl pochlubit tím, jak mají vynikajícího střelce. Ten prý vyhodil do vzduchu dvě mince, vystřelil a obě byly prostřelené. František Ferdinand vyhodil tři mince a všechny prostřelil. Víme, že na Konopišti si prý nechal chytat brouky, čmeláky, mouchy a v jedné prázdné místnosti je vypouštěli do vzduchu a on je tam sestřeloval. V tomto směru byl tedy trošku blázen. Tu zvěř si vyloženě choval. Měl obory, kde dělal všechno pro to, aby té zvěře bylo co nejvíc, vytvářel pro ni optimální podmínky, staral se o ni určitě líp než o lidi a pak si tu zvěř zastřelil. Byla jeho, takže to bylo legitimní. A možná, že se do toho promítalo trošku něco jiného.

Nemůžeme to ovšem hodnotit dnešníma očima.
Velek: Přesně. Tehdy byl jiný úzus. Ekologové tehdy nebyli.

(redakčně kráceno)