„Jsem radši, když čeští politici volí uměřenější slovník,“ říká Šimon Pánek

Blízký východ se za posledních deset let proměnil v ještě nebezpečnější region, než kterým kdy býval. Obzvláště pro Evropany a Američany ­- národnost cizince dnes předčí jeho poslání. Obětmi únosů a následných licitací o výkupné či přímo propagandistických vražd se tak stávají i humanitární pracovníci, novináři či zaměstnanci zahraničních firem. Stalo se tak i v případě poslední oběti teroristů z hnutí Islámský stát, humanitárního pracovníka Davida Hainese. Hostem Světlany Witovské v Interview ČT24 z 15. září byl Šimon Pánek, ředitel humanitární organizace Člověk v tísni.

Co vás napadlo jako první, když jste slyšel o vraždě humanitárního pracovníka Davida Hainese?
Trochu jsme to očekávali, protože David je ze spřátelené organizace ACTED, s kterou už šest sedm let pracujeme po světě. Někde my pro ně, někde oni pro nás, někde společně. Tím pádem jsme věděli, že jeho život je ohrožen. Děsivé na tom je, že Davida si Islámský stát pravděpodobně koupil od moderátnějších skupin s cílem ho popravit.
My sami máme mezi kolegy lidi, kteří přišli nebo téměř přišli o život, naposledy jsme v lednu letošního roku přišli o tři místní spolupracovníky v Sýrii. Takže to, co člověka napadne, je: absurdita, ošklivost, nesmyslnost, odpornost toho činu, to, že se fundamentalisté nezastaví před ničím. Že jim je úplně jedno, že ten člověk je civilista, že tam jel pomáhat, že riskoval svůj život jednak proto, že tomu věří, ale pravděpodobně ho k tomu vedlo něco dalšího - potřeba pomoci blízkým.
Situace humanitárních pracovníků se obecně za posledních deset let na celém světě zhoršuje. A těch případů přibývá. Takže s každým dalším člověku zatrne, protože tam někde má své kolegyně a kolegy. Na druhé straně, kdybychom své práce nechali, bylo by to přesně to, co by si lidé, kteří chtějí ovládat celé části zemí, přáli. Aby tam nebyli cizinci, novináři, svědci, aby se spousta věcí nedostala ven a oni si tam mohli vládnout zcela podle svých principů a pravidel. Proto si myslím, že je dobře, že se svět rozhodl nějak reagovat.

Říkáte, že Davida Hainese si islámští radikálové zřejmě koupili. Máte představu, kolik stojí takový lidský život?
Nemám představu. Nevím, kolik peněz mají k dispozici. Vím, že rukojmích je na světě mnoho desítek. Takže se může stát, že jsou mezi těmi skupinami předáváni nebo dokonce přeprodáváni.

Jsou vaši lidé připraveni na podobnou situaci, že by se i oni mohli stát obětí únosu? Počítají s tím?
Myslím, že s tím nepočítají. Člověk nejede někam pracovat s tím, že se stane obětí únosu. Samozřejmě to zvažujeme jako jedno z možných bezpečnostních rizik. Speciálně v Sýrii od loňského ledna neustále vyhodnocujeme bezpečnostní situaci, vážíme, kdy, kam a kolik lidí může jet. A naši zaměstnanci, myslím tím cizince, nejezdí do Sýrie posledních osm devět měsíců, protože to riziko je prostě příliš vysoké. Naši pomoc v Sýrii tak řídíme z Turecka, čili ze zahraničí, z bezpečného místa. Nicméně v Sýrii máme několik desítek místních spolupracovníků, kteří jsou samozřejmě vystaveni velkému riziku.

Připravujete své lidi na to, že by se mohli dostat do nějaké krizové situace? Existuje na to nějaký manuál, jak se mají v takové situaci zachovat? Co mají dělat, když se stanou obětí únosu?
Máme určitá bezpečnostní školení. V případě únosu by mohla být asi pro takové země, jako je Sýrie, ještě lepší.
Před deseti lety, když jsem jezdil do Afghánistánu, bylo nebezpečí na místě minimální. A dnes je Afghánistán vedle Sýrie nejnebezpečnější zemí na světě. To riziko strašlivě vzrostlo. Takže na tom pracujeme, investujeme do toho. A když člověk vidí, co se teď děje, napadá mě, že bychom do toho měli pravděpodobně investovat ještě víc.

Jakou odezvu tato vražda vyvolala mezi humanitárními pracovníky? Byla to zlost, naštvání, odhodlání, zůstaneme tam i přesto, že nám hrozí takové riziko?
Určitě je to kombinace všech těch emocí, které zmiňujete. Všichni tak nějak cítíme soustrast, určitou bolest, protože to byl jeden z kolegů. Představujeme si, co by to bylo, kdyby to byl jeden z nás, jak bychom to sdělovali jeho blízkým nebo celé organizaci. Je tam určitě kus zlosti a vzteku nad tím, jak je možné, že pro člověka, který chce skutečně jenom pomáhat, není alespoň nějaká minimální ochrana.
Ale svět je prostě takový. Svět se za posledních deset let velmi vyostřil a jsou celé oblasti, kde nejen nám, ale i novinářům nebo třeba pracovníkům zahraničních firem hrozí obrovské nebezpečí prostě proto, že jsou z Evropy nebo ze severní Ameriky. S touto realitou musíme nějak pracovat. Nemyslím si, že by to znamenalo zastavení pomoci. Ostatně David nebyl úplně čerstvým rukojmím, byl tam delší dobu a bohužel v Sýrii není sám. Určitě to bude znamenat další přemýšlení o tom, kam až v riziku chceme jít, větší opatrnost. Na druhé straně ale jsou ty miliony civilistů, kteří jsou chyceni v té válce zejména v severní Sýrii a obrovská potřeba, obzvlášť teď s nadcházející zimou, těm lidem alespoň trochu pomoci se základním vybavením a potravinami, třeba matkám s dětmi. Tu práci je prostě potřeba dělat. Konec humanitární práce to určitě znamenat nebude.

Interview ČT24 (zdroj: ČT24)


Zneškodnit své protivníky se tedy teroristům asi nepodaří. Nezaznamenal jste mezi svými kolegy, že mají strach, že chtějí domů, že už nechtějí být v rizikových oblastech?
To bych se tak rychle nedozvěděl. My dnes máme velmi decentralizovanou strukturu a to těžiště je vždycky na místě. V Turecku máme nějakých osm lidí, misi vede náš velice zkušený kolega, který s námi pracuje deset dvanáct let. A pokud teď vedou nějakou diskuzi, vedou ji na místě. Jak jsem říkal, cesty našich spolupracovníků, Čechů, Evropanů, do Sýrie jsme přerušili již před deseti měsíci, takže tam to bezprostřední nebezpečí nehrozí. Na místě máme asi 60, 70 místních zaměstnanců, Syřanů, kteří se také sami rozhodují, jestli ještě chtějí nebo nechtějí dělat tu práci nebo jestli se chtějí přesunout do Turecka. Nechci říct, že je to pro ně menší riziko. Ale o něco asi ano. Nejsou tak vidět, nejsou to běloši, nejsou to cizinci. Navíc jsou doma ve své zemi, takže lépe čtou různé signály, rozumí jazyku, víc se dozví. Prozatím, přestože riziko stoupá, chtějí tyto naše syrské týmy ve své práci pokračovat.

David Haines pomáhal obětem válek v Africe, na Blízkém východě a na Balkáně. Radikálové ho unesli loni v březnu. Říkal jste, že je z vaší spřátelené organizace. Víte něco o tom, co se dělo od té doby, co byl unesen? Vyjednával někdo o tom, že by ho chtěl vydat?
Nevím, bohužel nevím. Ty detaily se v zásadě nesdělují. Je to tak citlivé, že se po nich nikdo z nás ani nepídí. Vím, že ta organizace vyvíjela velkou aktivitu, snažila se komunikovat směrem do Sýrie, určitě chtěla najít nějaké styčné body a vyjednávat. Na kolik ta vyjednávání probíhala, ale bohužel nevím.

Některé státy s únosci vyjednávají, platí výkupné, některé zásadně ne, třeba Spojené státy a Velká Británie. Lze z vašeho pohledu říct, jaký postup je správný?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Velmi to závisí na postavení toho státu vůči zbytku světa. Na to, kde všude má své obyvatele, občany, diplomaty. Je pravděpodobné, že řada evropských států, rozhodně některé evropské firmy a pravděpodobně i mediální korporace za ty unesené platí, pokud mají možnost je dostat ven. Je pravda, že existuje americká a britská státní politika neplatit. To je ovšem politika, kterou pravděpodobně v té zemi někdy schválil parlament, a ta země si za ní stojí.
Ovšem situace, že máte někde uneseného zaměstnance, rozhodnete se nezaplatit a nesete odpovědnost za jeho smrt, je nesmírně obtížná, téměř neřešitelná. Tedy pokud neexistuje státní politika, která svým způsobem nutí privátní zaměstnavatele, aby výkupné neplatili, a sám stát není ochoten výkupné dát.

Je pravda, že z výkupného pak teroristi žijí?
Jistě ho nedávají na charitativní účely. Na druhé straně výkupné samo o sobě není hlavním příjmem teroristických skupin. Hlavní příjmy souvisí s obchodem s drogami, s tabákovými výrobky, s částečnou kontrolou těžby a prodeje ropy, s výpalným za dopravu přes jejich území. To jsou velké objemy peněz, z kterých teroristické nebo fundamentalistické skupiny leckde na světě kumulují svou hotovost. Neznamená to však, že když někdo zaplatí výkupné, že tím nepovzbuzuje další k tomu, aby někoho unesli a o to výkupné žádali.

Teroristi z Islámského státu mají ještě několik rukojmích. Na jedné videonahrávce ukázali dalšího zajatého Brita, znovu humanitárního pracovníka, Alana Henninga, který byl zajat v Sýrii. Má nějakou šanci?
Může se stát, že se někdo rozhodne udělat gesto a pustí ho. Bohužel může být také popraven. Nechci o tom spekulovat, je to nejisté a přijde mi to i mírně netaktní.

Lze vůbec s touto formou terorismu bojovat?
Nejsem bezpečnostní expert. Myslím, že válka ve smyslu velkých armádních bojů by přinesla jenom částečné výsledky, byť o ní teď slyšíme velmi hlasitě. S terorismem a se skupinami, které se pohybují mezi civilisty a částečně se za civilisty schovávají a částečně je rekrutují, pravděpodobně nelze vést boj jenom vojenskými prostředky. Ale znovu, nejsem bezpečnostní expert a nedokážu posoudit, na kolik je plán, který prezident Obama před několika dny představil, realistický.

Videozáznam teroristů z Islámského státu nesl název Vzkaz spojencům Ameriky. Kurdům v severním Iráku chce pomoct taky česká vláda. Chce tam dodat nějakou munici. Nebudete mít ještě větší strach o svoje lidi?
Česká republika je členem NATO. Naši vojáci navíc velmi smysluplně a efektivně pracovali třeba v Afghánistánu, ale také trénovali policejní jednotky leckde jinde na světě. Takže to o tolik nová situace nebude. Samozřejmě pokud by byl podíl České republiky hodně viditelný, budeme ho při nějakém bezpečnostním zvažování brát v potaz.

Která místa jsou teď pro vaše humanitární pracovníky ta nejrizikovější? Kolik lidí tam máte?
Možná bych to zobecnil. Mám statistiku za posledních deset let, která není vůbec hezká. A alarmující není jen počet humanitárních pracovníků, kteří přišli ve světě o život. V roce 2003 to bylo 87 lidí, v loňském roce už 155 lidí. Ale extrémně alarmující je počet únosů, který vzrostl během těch deseti let ze 7 na 130.

Před deseti lety humanitární pracovníky strany konfliktu respektovaly, braly je jako lidi, kteří na přišli pomoc. Teď najednou se stávají oběťmi únosu, oběťmi vražd. Co se stalo za těch deset let?
Je to větší polarizací v širší oblasti Blízkého východu. To znamená v Afghánistánu, v Iráku, v Sýrii. Tam spadá absolutní většina těch nejhorších situací. Takže je to tou polarizací, vyostřením. Je to tím, že se objevily ozbrojené skupiny jako Islámský stát. Tím, že začala válka v Sýrii, která se z toho protiasadovského povstání převrátila ve velký atomizovaný konflikt. Objevilo se tam mnoho ozbrojených skupin, které už mají také své agendy, které jsou třeba vyhraněně islámské, nejen primárně protirežimní. Ty tři roky konfliktu, tři roky atomizace s sebou nesou kriminalizaci. A to znamená i to, že část únosů je vedena čistě ekonomickým důvody, ne politickými nebo ideologickými.

Jakou roli v tom hraje globální mediální svět? To, že se ty videonahrávky dostanou téměř v přímém přenosu mezi lidi, do televizí, že o tom všichni vědí. Může i to hrát roli, že je takových případů víc?
Řekl bych, že ano. Pro propagandu, kterou teď vede Islámský stát, být v přímém přenosu téměř okamžitě ve všech světových médiích hraje velikou roli. Propaganda a propagandistické nástroje v tom dnes vůbec hrají čím dál tím větší roli. A vidíme to i jinde.
Takže ano, řekl bych, že síla médií a to, že lidé, kteří někoho popraví, mohou rychle být v médiích a vyvolat tím pádem nátlakovou reakci, je pro ně pravděpodobně zajímavé a mají pocit, že tím mohou svůj nátlak zvýšit a více získat.

Měl jste někdy strach o svoje lidi, když některý z českých politiků pronesl nějakou ne úplně diplomatickou větu na adresu státu, ve kterém jste zrovna fungovali?
Snad nepřímo. Samozřejmě jsem radši, když čeští politici volí uměřenější slovník a zejména se nedotýkají třeba náboženského vyznání a dalších věcí. Jedna věc totiž jsou extremistické skupiny, druhá věc je víra.
To, co nás velmi chrání v zemích, kde pracujeme, je kvalita práce a míra toho, jak nás přijímá ta místní komunita. Ta je nakonec pro vás tou největší pasivní obranou. Tím, kdo dokáže včas říct, pozor, tady se něco mění, tady se pohybují nějací cizí lidé, teď k nám - do těchto vesnic, do tohoto údolí - nejezděte, protože nemůžeme zajistit vaši bezpečnost. A tam i nějaký neuvážený výrok týkající se třeba víry, státu nebo národnosti může zvýšit tenzi, znamenat menší důvěru místních směrem k nám. A my na té důvěře strašně stavíme, protože nemáme ozbrojenou ochranu, nemáme výzvědné služby. Když to zjednoduším, snažíme se, aby si vážili toho, co tam děláme, a měli zájem, aby se nám nic nestalo.

Poměrně kontroverzní výroky proti islámu pronesl letos v červnu prezident Miloš Zeman. Výroky pak musel vysvětlovat ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Měl jste příležitost s panem prezidentem o tom mluvit a říct mu třeba, že některé výroky politiků vám můžou tu práci zkomplikovat?
Ne, já jsem s panem prezidentem od jeho zvolení nemluvil. Ale kdybych měl možnost s ním o tom diskutovat, tak bych se mu to samozřejmě pokusil vysvětlit.

Člověk v tísni teď působí taky na Ukrajině. Jak to tam aktuálně vypadá? Co nejvíc trápí místní lidi? Píše se o tom, že tam je zhruba půl milionu uprchlíků. Kam ti lidé odcházejí?
Nejvíc místní lidi trápí nebezpečí, které lze velmi špatně predikovat. Tam se na jednom místě bojuje, pak nějakou dobu ne. Mezitím se začne střílet na jiném místě. Je to velmi nejisté prostředí. Není to jedna pevná frontová linie. Je tam poměrně vysoká míra tragédií, které vznikají z toho, že separatisté a někdy asi i ukrajinská armáda není schopna zacílit své operace a všude kolem jsou civilisté. A to druhé je, jak zvládnou zimu, jestli budou schopni se vrátit zpátky domů, jestli rychle opraví okna, dveře, dokáží dát dohromady před zimou svůj byt nebo dům, jestli půjde plyn, jestli poteče voda.

Co jim může nabídnout Člověk v tísni?
Děláme především distribuci jídla a hygienických potřeb pro matky s dětmi v uprchlických centrech. To znamená ne přímo na frontě, nicméně na východní Ukrajině, kde je té pomoci nejmíň. A hledáme způsoby, jak začít pomáhat lidem s těmi návraty a s přípravami na zimu. A samozřejmě hledáme způsoby, jak pomáhat například ve zdravotnických zařízeních, v těch kapsách, které jsou zavřené. Je to nebezpečné, je to složité, nicméně myslím, že se někam posunujeme.

(redakčně kráceno)

Vydáno pod