Psohlavci

Pověst o nebojácných Chodech, kteří se neúspěšně vzbouřili proti nemilosrdné německé vrchnosti, je neodmyslitelně spojena s Psohlavci Aloise Jiráska a národněobrozeneckým étosem. Skutečný příběh chodské rebelie je však především o nedorozumění, o trvání na privilegiích, která de facto neexistovala, respektive byla mylně vkládána, o dětinsky naivní víře v osvíceného panovníka, o lačných advokátech a nerovných soudních sporech. A samozřejmě o více či méně účelových interpretacích té které doby.

O Psohlavcích spolu v Historii.cs z 18. ledna diskutovali historici Eduard Maur z Univerzity Pardubice, Josef Nejdl z Muzea Chodska v Domažlicích a Jiří Mikulec z Historického ústavu Akademie věd ČR. Pořadem provázel Vladimír kučera.

Psohlavec, jak jsem se dočetl v časopise Naše řeč, je původně hanlivé přízvisko. Ostatně také říkáme, že někomu nasadili psí hlavu, že je to vlastně špatný člověk. Co je to Psohlavec?
Maur: Psohlavec bylo ve středověku označení pro nestvůry z Indie, lidi s psími hlavami, velkým počtem prstů na rukou a nohou, živící se lovem zvěře. Později se to přenášelo i na jiné nesympatické národy. Zejména Turci byli označováni jako psohlavci v 16. století, když zaplavovali střední Evropu. A obecně se to používalo jako označení zlého, zlostného člověka. Tento význam je zachycen ještě v Jungmannově Slovníku naučném. Ale zároveň tam Jungmann říká, že se tím názvem rovněž označují Chodové.
Nejstarší doklad pak je ve Stránského O státě českém z roku 1634. A ten tomu vůbec žádný hanlivý význam nepřikládá. Říká, že Domažlice jsou proslulé svým odporem proti Bavorům, že tam proti nim bránili pevnost a že v okolí žijí lidé nadaní svobodami, kteří se nazývají Chodové, lidově, vulgo, po sprostu, Psohlavci. Totéž od něj opsal v roce 1672 Tomáš Pešina z Čechorodu, jen pozměnil formulaci, že svobod, kterých užívali, byli zbaveni tak jako jiní. Tím to dostal do politické souvislosti, když narážel na ztrátu svobod Českého království v 17. století. Ani v jednom z těchto případů nemůžeme říct, že by to mínili nějak hanlivě. Další doklad máme z konce 17. století, z doby chodské vzpoury, kdy je v rokycanských městských knihách několikrát zapsáno, že proti Psohlavcům táhlo vojsko, ovšem blíž není řečeno nic.
A potom je tu korespondence ze začátku 18. století, kdy si vrchnostenský správce Seifrit píše s hrabětem Stadionem, novou vrchností Chodů, a užívají toho názvu Psohlavci. Tentokrát však už jim tím vysloveně nadávají – zlostní Psohlavci, vzpurní Psohlavci (používají německé Hundsköpfe). Je však otázka, zda ta adjektiva souvisí s pojmenováním Psohlavci nebo zda to již bylo zabarveno tou jejich vzpourou.
Důležité je, že už od konce 18. století a zcela určitě od začátku 19. století jsou u Chodů pokusy tento název vysvětlit a dát mu úplně jiný, pozitivní význam. Je to pravděpodobně už v tom nejstarším záznamu té kozinovské pověsti, který zapsal do klášterní kroniky probošt domažlického augustiniánského kláštera Papstmann. Kronika se bohužel nedochovala, ale zápis kdysi publikoval J. Š. Baar s Františkem Teplým. Druhý je zápis mrákovského faráře Schuberta, který píše, že z obce Mrákov pocházel Psutka, který se proslavil v roce 1158 za obléhání Milána, při kterém Češi pomáhali Fridrichu Barbarossovi, protože objevil díru, z které z Milána vylezl pes. On a další Chodové tamtudy vlezli do města, otevřeli brány, za což pak dostali své svobody. A od té doby se jim říká Psohlavci. Totéž pak píše Božena Němcová, která tu první chodskou, kozinovskou, pověst publikovala roku 1846. Později to bylo shrnuto do knížky Obrázky z okolí domažlického, což byly fejetony, které uveřejňovala v Květech, v České včele. Tam pak Němcová pověst podle toho Papstmanna s nějakými svými doplňky a úpravami publikuje. A zase je tam ten Milán. To vše jsou zřetelné snahy nějak vysvětlit to jméno a dát mu pozitivní, heroický význam.

Jak to bylo s tím chodským znakem? Měli v něm skutečně od začátku psa? Já jsem slyšel, že ne.
Nejdl:
Uvádí se, že úplně nejstarším znakem Chodů byl pár plstěných bot. Název Chodové je ostatně odvozen podle toho, že chodili po hranici. Tato podoba znaku se nedochovala.
Slyšeli jsme o Arnoštu Papstmannovi, který psal o Kozinovi. Právě z domažlického kláštera pochází obraz (dodnes je vystaven v expozici domažlického muzea), který se vztahuje k první zmínce o Chodech, což je rok 1040, bitva u Brůdku. Na tomto obrazu je znázorněna chodská hlídka už pod psí hlavou. A potom se už prakticky neustále setkáváme s psí hlavou – jak u Jiráska, tak u ostatních, kteří se kozinovské pověsti věnovali, až do druhé poloviny 20. století, kdy tento psí znak převzala pohraniční stráž. Snažila se tím vysvětlit, že navazuje na tradici Chodů, ale bylo to něco úplně jiného.

Maur: Znak, který je namalován na tom obraze (ten byl původně v pivoňském klášteře, po jeho zrušení za Josefa II. přešel do Domažlic), zřejmě navazuje na Hájka. Souvisí to s výklady o původu chodských svobod.
S jedním výkladem přišel Václav Hájek z Libočan, který píše, že za té bitvy roku 1040, kdy Břetislav I. porazil Jindřicha III., přišli Chodové Břetislavovi na pomoc a se svými sekyrami se proslavili v bitvě. Zatímco předtím u Dalimila máme pouze to, že káceli dříví na záseky a že jim Břetislav nařídil zabíjet zběhy. Hájek to posunul a vlastně na tom založil počátek chodských svobod. Obraz, který byl v Pivoni, zřetelně navazuje na Hájkův výklad. Nejspíše vznikl v roce 1740, kdy byla v pivoňském klášteře velká slavnost k výročí založení kláštera. A ta bitva měla být podle Hájka na místě, kde stojí klášter, který pak měl být založen Břetislavem na památku té bitvy. Je to vlastně obraz k založení kláštera – je na něm bitva, klášter, ale i ti Chodové, kteří přicházejí z lesa na pomoc, mají obrovský prapor a na něm je psí hlava. Pes drží v tlamě svitek pergamenu a nad ním je zkřížená sekyra a halapartna.

Tedy čakana?
Maur:
S čakanou je to trochu složitější. Všechno jsou to symboly, které navazují na Hájka. S úplně jiným výkladem přišel zmíněný Stránský, který říká, že je Břetislav přivedl z Polska z tažení roku 1039. Usadil je v této krajině, jmenoval jim náčelníka, dal jim jejich zřízení, pověřil je hlídáním hranic, a za to jim dal jejich svobody. K tomu pak přibývá třetí z povídaček, ta o tom dobývání Milánu.
Prapor samotný nepochybně vznikl v době, kdy už původní prapor neexistoval a nikdo si ho pravděpodobně ani nepamatoval. Chodové ho totiž museli odevzdat, když je získala Mingen, a prapor se prostě ztratil. Objevuje se ve druhé polovině 19. století, dávno před Jiráskem. Dost často se přitom tvrdí, že tu psí hlavu na praporu si vymyslel Jirásek a podobu jí dal Mikoláš Aleš. Není to pravda. Psí hlava se objevuje v 60. letech 19. století, v době velkých národních slavností, demonstrací, táborů lidu, kde nad hlavami samozřejmě musely vlát prapory.
Z těch 60. let tak máme o té psí hlavě několik zpráv. Karel Jaromír Erben píše první pojednání o dějinách Chodů v roce 1868 v Květech a uvádí, že mají psí hlavu ve znaku. Josef Wenzig píše první české průvodce, sice psané německy, ale z českého hlediska, po Šumavě. A třetí je Karel Hájek, domažlický děkan, regionální historik, který píše heslo Chodové do naučného slovníku. A v roce 1862 tam je přímo řečeno, že měli na svém praporu psí hlavu.

Říkal jste, že s tou čakanou to nebylo tak, jak se říká? Vždyť se to tam prodává jako suvenýr.
Nejdl:
Jeden z nejvýznamnějších atributů Chodů je právě čakan a psí hlava. Velmi často se objevuje jako jakési logo a jakýsi prvek, který se váže k původní historii. Jak vypadal čakan, dnes nikdo neví. Vychází se z celé řady nepřímých dokumentů. Třeba z pečetě asi z 16. století, na které je vyobrazen čakan, jakási sekera, a 11 hvězdiček, které symbolizují 11 privilegovaných chodských vesnic. Dále se vychází z archeologických nálezů. A pak lze říct, že se čakan jako takový prvně objevuje až v Jiráskových Psohlavcích a jeho definitivní podoba až v Alšových ilustracích.

Já to mám ještě doma z dětství, dřevěná hůl s kovanou čepelí. To je tedy jen jakýsi folklór?
Nejdl:
Dá se to tak říct. Jsou dokonce dva druhy. Jeden je menší, zhruba do pasu, připomíná tak trochu hůlku. Druhý je velký a připomíná tak trochu sekyru. Součástí toho regionálního svérázu se to ale stává až v druhé polovině 20. století, kdy se ve kdyňských strojírnách na přesné lití odlévaly hlavice, dekorované svérázovými květinovými motivy. To je tedy příběh čakanu, který vychází z nějakých racionálních a reálných podkladů, ale skutečná podoba je spíše smyšlená.

regionální historik Zdeněk Procházka:
Říci, co je to Chodsko, je složité. Návštěvník, který sem přijede, vidí Domažlice a okolí Domažlic, k tomu Čerchov a krajinu kolem něj. Pro historika je to ale především těch 11 chodských vesnic, které se objevují v opisu privilegia českého krále Jana Lucemburského. Nahoře to začíná Postřekovem, přechází to přes Klenčí (městečko lammingenské, lomikarovské), okolo toho byly Chodov, Draženov, Újezd. A když potom postupujeme dolů, byl to Mrákov, Starý Klíčov a vesnice, které ležely nejjižněji, Pocínovice a Chodská Lhota.
Chodové si svou národnost uvědomovali, protože už ze starých zápisů lze říci, že o tu hranici bojovali s Němci, že se s nimi pořád přeli. Byli tu vlastně kvůli tomu, aby tu hranici drželi, takže se s tím německým živlem stýkali. Samozřejmě to nemuselo vést k tomu, že by se Chodové s obyvateli německých vesnic nestýkali nebo že by se navzájem neženili, nevdávali. Třeba Postřekov a nedaleký Mlýnec – Postřekov byla chodská vesnice, Mlýnec byl spíše německý, byly tam mlýny, které vlastnili spíš Němci. Němci byli totiž na lesní hospodaření, smolaření, dělali v železárnách, ve sklárnách. Chodové zase měli poměrně velké polnosti a hospodařili na polích. Bylo to tedy velice výrazně rozděleno a ty dvě enklávy žily v pohodě.

Když jsme u Chodů coby ochránců hranic, jakou oni měli povinnost?
Nejdl:
Měli povinnost vykonávat strážní službu. A na základě strážní služby od českého panovníka dostávali svá privilegia.

V čem spočívala strážní služba?
Nejdl:
V současnosti panuje obecné přesvědčení, podpořené Jiráskem a druhou polovinou 20. století, onou pohraniční stráží, že měli bránit hranice proti německému živlu.
Musíme si uvědomit, zda by vůbec počet obyvatel těch jedenácti vesnic byl schopen zabránit vpádu cizího vojska. Jejich úloha byla spíše, moderním jazykem řečeno, podobná finanční stráži. Měli dohlížet na výběr poplatků a cel a v rámci svých možností zabezpečovat obchodní stezky. (Všerubským průsmykem vedly významné obchodní stezky mezi Českem a Bavorskem, dodnes máme hraniční přechod Folmava.) A v případě nebezpečí ho měli signalizovat. To je vše, co se o strážní službě dá stručně říct.

Když si je pak dali pohraničníci do znaku a hlásili se k hraničářské tradici, tak Chodové také chytali lidi, kteří odcházeli z této země do Německa?
Nejdl:
Nevíme. Pokud někdo něco ukradl, prchal pryč před trestem, možná ho chytili. To společné s pohraniční stráží je však skutečně jen slovo „hraničáři“. To je všechno. Základní filozofie je úplně o něčem jiném.

Mikulec: A také hranice je úplně jiná. Nesmíme si představovat hranici ve středověku a v raném novověku jako dnes, tedy jako jasně danou čáru – za potokem začíná druhá země a podobně. Ve středověku to bylo velmi volné, hlavně tam byly poměrně neprostupné lesy. Takže jestliže tady zazněla zmínka o tom, že Chodové dělali záseky, to je přesně to, co ještě mohli ve své službě dělat. Tedy kácet stromy tak, aby padly na cestu a zkomplikovaly její průjezdnost. Nebyla to hranice ve smyslu neprostupné zóny. Režim na hranici bychom mohli chápat spíš jako uvnitř schengenského prostoru, kdy lze hranice přejít, aniž by byl člověk nějak šikanován.
Ono se říká, že domažličtí Chodové byli taková česká výspa v německém moři, ale oni údajně byli Chodové němečtí nebo poněmčení. To byli, tuším, z Přimdy a z Tachova. A ti údajně také byli v nějaké rebelii. A jen proti české vrchnosti. Na rozdíl od nebohého Lammingena.

Maur: Pokud jde o ty Tachovské, o těch víme velmi málo. Ani o nějakých rebeliích toho moc nevíme. Ale pokud jde o ty u Přimdy, tak v 16. století vedli takový urputný zápas, velmi podobný tomu, který vedli v téže době Chodové domažličtí. V obou případech to bylo proti Švamberkům, jen každé to panství patřilo jiné větvi. A ti Švamberkové, kteří byli na té Přimdě, tak to byla česká vrchnost. A to panství už se v té době víceméně poněmčilo. Jedině v tom městečku Stráži, tam máme ještě poměrně dost českých jmen na konci století, ale jinak už bylo poněmčené. Zatímco ještě na začátku 16. století některé ty vesnice byly české. Ale tam byl velký příliv německého obyvatelstva a to panství se poněmčilo. A pokud jde o to tachovské panství, tam byly zřejmě některé ty vesnice od počátku německé.

Mikulec: Chodská privilegia byla skutečně privilegia od panovníků. Byly to listiny, nejstarší byla vydána, tuším, Janem Lucemburským ve 14. století. A tam je jedna strašná zajímavost, která se potom váže k tomu dalšímu příběhu Chodů. Tyhle listiny byly psané gotickým písmem, byly to texty latinské a pro to velmi málo vzdělané venkovské obyvatelstvo nebyly příliš srozumitelné. A to je asi jedna z věcí, která potom v 16. a hlavně potom v 17. století umožní Chodům, aby za nimi hledali zřejmě to, co tam nebylo. Ta privilegia se týkala určitých chodských svobod, tam se jednalo i o jejich možnosti třeba z hlediska robotních úlev, roboty byly převedeny a nějaké peněžní platy, takovéto záležitosti. Ale nebylo tam přímo řečeno, že nejsou poddaní. A to je to, co ti Chodové potom v 17. století hledají v těch privilegiích a čím oni argumentují.

Mikulec: Oni byli poddaní panovníka a ty vrchnosti konkrétní, se kterými měli problémy už v tom 16. století, tak to byly zástavy.

Maur: Proti Lammingenovi se začali Chodové bouřit velmi záhy, jakmile je dostal do zástavy a potom zejm. do dědičného držení. A tyhle spory vyvrcholily potom v roce 1668, kdy skončily neúspěchem a císař tehdy nařídil, že tzv. Perpetuum Silentium, neboli Věčné mlčení, tzn., že jim zakázal jakýkoli další odpor. K dalšímu takovému důležitému aktu došlo v roce 1680, kdy tady za návštěvy císaře se k němu obraceli poddaní z řady vesnic, z řady panství s peticemi, a to potom přerostlo v takovou ozbrojenou manifestaci mezi poddanými, veliké povstání. Toho se účastnili Chodové jen v té první fázi, podali petici, ale nevíme, že by se nějakých dalších akcí účastnili. Nicméně právě během tohoto povstání císař vydal důležitý patent, ve kterém zrušil všechna poddanská privilegia, která pocházela z doby před Bílou horou jako trest za vzpouru, pokud nebyla potvrzena novými vrchnostmi. A na základě toho si potom Lammingen vyžádal, aby mu pergameny, které měli pořád ve své úschově, aby mu je vydali. Takže mu je poslali, poslali je prý po nějaké ženě, protože žádný muž je tam nechtěl odnést, což ukazuje vztah muž a žena v té době velmi hezky. A tím zase byl na chvíli pokoj. Ale potom, v roce 92, z naprosto absurdního důvodu tam jeden takový mluvka, hajný z České Kubice, který byl v nějaké své záležitosti ve Vídni, přišel a tvrdil, že se sešel s císařem, a ten, že jednak císař a jednak kancléř Kinský, že ho přijali velmi příznivě a kancléř Kinský se prý ptal, že mají jistě Chodové nějakou dobrou vrchnost, že už se tak dlouho neozvali. Takže to samozřejmě přililo vodu do ohně a okamžitě vyslali delegaci do Vídně, s tou právě šel Kozina. Byly ty delegace celkem tři. A ta třetí byla potom už zatčena. A mezitím došlo na Chodsku k takovým nepokojům, ale vcelku bezvýznamným, že tam nějakého vrchnostenského úředníka zavřeli do chlívku, ale jaksi žádné velké povstání to nebylo. Ale zastavili roboty a tvrdili, nebudeme robotovat, císař rozhodl, že nemáme robotovat, oni pevně žili v přesvědčení, že jsou na dobré cestě.

Byl ten Lammingen, Lomikar, skutečně takový padouch?
Nejdl:
Moderním jazykem by se dal označit jako schopný, avšak bezohledný podnikatel. Založil první manufakturu v Čechách, budoucí kdyňské přádelny.
Když Lammingenové přišli na Chodsko, sledovali především osobní ekonomické zájmy. A stejně jako předešlí zástavní pánové se snažili ekonomicky vytěžit z toho regionu co nejvíce a kladli vysoké nároky na obyvatelstvo, které tam žilo. A z toho plynuly ty konflikty.

regionální historik Zdeněk Procházka:
Lomikarovi je přičítáno založení přádelny ve Kdyni. Potom začal využívat hluboké chodské lesy, takže už za něho byly postaveny pily. Také začal podnikat v železářství, založil železárnu Na Peci.

Trhanovský zámek si Lammingen postavil na místě, kde do té doby stál jen trhanovský mlýn. Osudy zámku nejsou nijak výjimečné. Postaven byl někdy v 70. letech 17. století, od Lammingenů potom přešel k jejich nástupcům, Stadionům. Za nich zámek dvakrát vyhořel a byl přestavěn. Naposledy byl zámek přestavován počátkem 19. století, kdy byl o patro zvýšen.
Na zámku se narodil Josef Thomayer, lékař, který tam později pozval Aloise Jiráska. Když Jirásek přijel poprvé, o psohlavcích moc nevěděl, nepsal o nich. Teprve při další návštěvě jel do těch míst cíleně, aby napsal svůj známý román Psohlavci.


Bylo to povstání brachiální, krvavé, nebo jak vlastně probíhalo? Byly tam nějaké bitky?
Nejdl:
Všechny vzpoury Chodů (většinou kvůli sporům se zástavními pány) probíhaly formou soudů. A to zase klobouk dolů před Chody. Jednak proto že se rozhodli neřešit své spory krvavou cestou. A jednak je třeba ocenit jejich odvahu, že se pouštěli do sporu s vrchností, která měla konexe, styky a protřelé advokáty s obrovskými zkušenostmi. Sami sedláci byli přitom zpravidla negramotní. To sice neznamená, že by byli hloupí (jejich statky velice dobře prosperovaly), ale byli negramotní. Mluvili česky, zatímco soudním jazykem byla němčina. Byli odkázáni na překlady, na advokáty, kteří zase mohli být spřízněni se šlechtou, proti které vystupovali. Docházelo tak k situacím, že si jenom náznak nějakého úspěchu vyložili jako úspěch zaručený. Řada těchto mylných interpretací, rozhodnutí soudu a advokátů pak byla předmětem řady komplikací, které Chodům spíše přitěžovaly.

Maur: Pokud jde o advokáty, tak ti z Chodů tahali peníze a bylo v jejich zájmu ty spory prodlužovat. Ty spory stály dost peněz. Třeba za napsání jedné supliky si inkasovali částku, za kterou se v té vesnici dalo koupit slušné stavení. To nebyly drobné obnosy, na to se dělaly sbírky.

Mikulec: Chodové měli jednu obrovskou výhodu, jednoho obrovského spojence, aspoň ve svých představách, a to svůj naivní, lidový monarchismus. Tedy představa o panovníkovi, který je nadstranický, spravedlivý, dobrý, který se zastává utiskovaných. To je něco, co je i v pobělohorských dějinách poměrně silné. Ne že by ti poddaní byli až tak naivní, ale panovník byla prostě úplně jiná kategorie, úplně jiný svět, který stál mimo ně. A oni se k němu obraceli. To je rok 1680 a série těch poddanských stížností, která vedla až k nepokojům na venkově, respektive k jejich zastavení. Chodové stále toho Leopolda oslovují, neustále s ním počítají. Stačí pak, aby se panovník na delegaci ve Vídni mile usmál a laskavě pokynul rukou, a oni si to hned interpretují ve svůj prospěch. Ovšem další je, že tento naivní lidový monarchismus venkované, ale často i poddaní, měšťané používali proti vrchnostem naprosto záměrně. Nebyla v tom pouze ta naivita, že panovník je jediný spravedlivý, ale využívali toho při těch sporech.

Nejdl: Chodové zůstávali de facto věrní císaři. Katolíky ale zůstávali ani ne tak z loajality k císaři, ale spíše proto, že to bylo proti Domažlickým, kteří je v té době poměrně dost utiskovali. A když chtěl tehdy Wolf Vilém Lammingen získat nejprve region a potom dědičné držení, záměrně mylně uváděl, že Chodové byli součástí vzpoury proti císaři.

Maur: Ten Vilém se panství a dalších statků zmocnil podvodem, protože původně měl jen malý stateček, ale pak se zmocnil statku svých bratří. Ti se totiž jako evangelíci účastnili povstání a jejich statky měly být konfiskovány. A protože Vilém tvrdil, že jsou mu dlužni a že mu nevyplatili jeho dědický podíl, jejich statky získal. Bylo to něco podobného jako Valdštejn a statky Smiřických.

Mikulec: Lammingenové nebyli cizí šlechta, to je obrozenecká představa o cizácích, kteří sem přicházejí a usazují se tady kořistnicky po Bílé hoře.

Mnoho lidí si ale dodnes myslí, že Lomikar byl německý uzurpátor?
Maur:
Tak on německy asi zřejmě mluvil, ale asi už vůbec česky neznal, protože od něj neznáme jediný dokument, který by byl český. Na rozdíl od jeho předků.

Mikulec: Ta země byla dvojjazyčná, takže nesmíme němčinu nějak deklasovat. V části země to byl zemský jazyk a obyvatelstvo bylo obyvatelstvem Českého království. V souvislosti s tím je koncept zemského patriotismu velmi důležitý.
Mluvíme o pohraničí, takže si zkusme připomenout jednu jeho zvláštnost, takzvané území Frais, v českých dějinách věc dost atypickou. Toto území (mezi Čechy, Horní Falcí, později Bavorskem, a Chebskem) bylo od středověku až do 19. století sporné. Týká se to v podstatě toho Altalbenreuthu a Neualbenreuthu - jedné vesnice a jednoho městečka a ještě několika vesnic. Na toto území si dělal současně nárok klášter ve Waldsassen a Cheb. Někdy od 16. století se na základě smlouvy začala každoročně správa střídat - Horní Falc jeden rok, jeden rok České království. To je v českých dějinách věc dost atypická a zřejmě dost nenapodobitelná.

regionální historik Zdeněk Procházka:
Kozina byl chodský sedlák a chodští sedláci na tom zase tak špatně nebyli, Kozina rozhodně nebyl chudý člověk. Nakonec, byli to svobodní sedláci a nahospodařili si pěkný majetek. Hospodařili v úrodné krajině oproti Českému lesu, kde to pak zakoupili Němci. A drželi se gruntu.

Újezd patřil z těch chodských vesnic k těm menším. Největší bylo Klenčí, později městečko. Poměrně velký byl Mrákov, hodně lidnatý byl Postřekov. Újezd měl věnčitou náves, skládal se asi z dvaceti selských gruntů. Grunt vždy dědil ten nejstarší nebo nejschopnější syn a sedláci neradi dělili celé lány na půllány a čtvrtlány, aby se grunt neztenčoval.
V okolních vesnicích bylo sedláků méně. Je to dobře vidět na vesnicích, které vznikaly potom v 17. století v Českém lese, jehož většinu už měli Němci. Tam ta pozemková držba byla daleko menší než v chodských vesnicích. Tam měli lidé opravdu strašně malá políčka a hospodařili, jen sázeli brambory pro vlastní potřebu.

Mikulec: V roce 1693 vznikla vyšetřující komise a chodští vyslanci byli zajati a vyšetřováni v Praze. Ve svém prvním výroku byla ale komise neuvěřitelně benevolentní a my se musíme ptát proč. Ve svém rozkladu napsala latinský citát, že zlo, které je dobře skryto, je lépe nerozviřovat. Čili v podstatě se ty státní úřady bály a při řešení poddanských problémů měly dvojí politiku. Jednak nekompromisně a přísně trestat povstání, ale současně se snažit ho dál nerozšířit. A to bylo u těch Chodů také. Jakmile se to dozvěděla vrchnost, Lammingen, dochází k jeho zásahu, protože vůbec nepotřeboval, aby to došlo k nějakému smírnému řešení. On potřeboval exemplární příklad, něco, co by navždy zastavilo chodské protesty. Původně mírné tresty (odůvodněné neznalostí Chodů, nedorozuměními a de facto neškodností jejich vzpoury) jsou po Lammingenově zásahu v roce 1693 změněny a dochází ke drakonickým třem trestům smrti a řadě nařízených pevnostních prací. Nakonec je to zmírněno panovníkem na výsledek, který známe, tedy na Kozinovu popravu.

A jak to bylo s tím „do roka a do dne“? Opravdu Lammingen umřel do roka a do dne?
Nejdl:
Nezemřel úplně do roka a do dne. Ke Kozinově exekuci došlo 28. listopadu, Lammingen umírá na Dušičky, 2. listopadu 1696. Lidová slovesnost může být ale trochu benevolentní, nevychází z přesných dat. Ve skutečnosti byl Lomikar zřejmě nemocen. Historici porovnávali jeho podpisy a jeho rukopis je na konci už hodně kostrbatý, takže byl zřejmě nějak vážně nemocen.
Na pověst by se téměř zapomnělo. Tato záležitost se znovu otevřela až v polovině 19. století s příchodem Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena. Němcová slyšela pověst o jakémsi Kosinovi, kauza se otevřela, otevřel se koutsko-trhanovský archiv a tam je tato záležitost popsána. Objevuje se Georg Leopold Wiesel ze Všerub I., který se pustil do studia toho archivu, tato kauza se otevřela a krásně zapadla do kontextu doby.

Pověst o Chodech coby národním prvku tedy vznikla za obrození?
Maur:
Pokud jde o domažlické Chody, v první polovině 19. století se sice nemluvilo o jejich vzpouře, s výjimkou záznamu té pověsti, ale oceňovalo se jejich hájení hranic, jejich vyznamenání se v roce 1040, stavba záseků, obrana země, pochůzky po hranicích. To je jak v odborné literatuře, tak zejména v krásné literatuře. Třeba Jan Nepomuk Štěpánek na konci napoleonských válek dává hru Břetislav I., český Achilles ve Stavovském divadle. A tam figurují Chodové. Trochu si je pletl a říkal jim Chodci. Podobně třeba Jan Erazim Vocel v básnické sbírce Přemyslovci (vychází to současně s prvním dílem Palackého Dějin) přímo oslavuje Chody v té bitvě velmi vzletnými slovy. Druhá věc, která se začala oceňovat, byl svéráz. První polovina 19. století byla doba velkého romantického zájmu o lidovou kulturu. Čili v tomto případě kroje, základ národní kultury, pohádky, písničky a tak dále. Ve 40. letech 19. století tam přichází Němcová a Erben a ti to vlastně spouštějí.

A později Jindřich Šimon Baar…
Mikulec:
Pro národní obrození byla chodská tematika přitažlivá z několika hledisek. Je tam téma sociální, i když to nebylo věcí prvořadou. Hlavní byl jejich pocit, že mají být svobodní. Důvodem chodské rebelie nebyl ale ten klasický vrchnostenský útlak, který bychom v pobělohorské době nalezli na mnoha panstvích. Národní obrození pak také akcentovalo národnostní, ale také zemskou hranici, která tam někde probíhá. Historik Jiří Rak popisuje, jak tam dochází k propojení národnostní a státoprávní tematiky právě tím, že je to v představě národního obrození ta česká výspa a likvidace Chodů je pak likvidací hráze proti tomu německému vnějšímu nepříteli.
U této problematiky bychom měli rozlišovat termín „německý“ ve dvou významech. Pro obrození je to „německý“ samozřejmě jazyková záležitost. Ale to „německé moře“, které leží za našimi hranicemi, je něco jiného než čeští Němci.

regionální historik Zdeněk procházka:
To, kdo první začal psát o Chodech, není úplně jasné. Mluví se ale třeba o Leopoldu Wieselovi, židovském lékaři ve Všerubech, který poprvé psal o tom chodském procesu. Od něj to snad převzala Božena Němcová, která to začala šířit dál. Pak tady byl Hippolyt Randa, takový předchůdce Baarův, z kterého zase těžil Jirásek a další historici, kteří udělali to Chodsko, které dnes známe. Ti to Chodsko velice vylepšili, představili ho celým Čechám, nejdříve před 1. světovou válkou, pak před 2. světovou válkou, kdy byly i chodské poutě. Chodský živel potřeboval nějak projevit, že měl slavnou minulost. A když husitské války už tolik nezabíraly, Chodsko přeci jen bylo stále svébytné a své.

Marie Hanáčíková z archivu Muzea Chodska v Domažlicích:
V srpnu 1939 se na Vavřinci, vršku nedaleko od Domažlic, uskutečnila velká národní pouť, na které se sešlo zhruba 120 000 lidí. Celebroval ji monsignor Stašek. Tato velká pouť přerostla v národní manifestaci, která byla zaměřena proti okupaci českého státu.

Mikulec: Pan doktor Třeštík vždycky mluvil o „velkovyprávění“, o národním mýtu, který se konstruuje. U nás se konstruoval v 19. století s vytvářením nového, modernějšího národa. A tam ta chodská tematika měla samozřejmě svoji tradici. Celého Jiráska se pak zmocnili bolševici. Jestli se nemýlím, první film podle Psohlavců vzniká někdy ve 30. letech, ale druhý už jsou těžká 50. léta. A to bizarní propojení s ostnatým drátem a uzavření hranic tam fungovalo skutečně až do pádu totality.

Jak vnímají na Chodsku Chody a Psohlavce?
Nejdl:
To je docela zajímavé, že se Chodové objevili až teprve v 19. století. To bylo období, kdy ti Chodové měli možnost jakési sebereflexe, kdy se zase zpětně ukazují některé prvky na chodském kroji. Že černá výšivka je na výraz smutku za smrt Jana Sladkého Koziny. To, že se ty kroje, ke kterým se to vztahuje, nenosily, a že se na Kozinu zapomnělo, to už je věc trochu druhá.

Mikulec: Oni se učili být Chody, těmi správnými historickými Chody.

Nejdl: Ano. Na druhou stranu to, co přežilo možná už ze středověku, je velice silná konzervativnost. My jsme obyvatelstvo, které nerado přijímá novinky, které velice lpí na tradicích. Koneckonců předmětem těch sporů s vrchností nebývala již potvrzená privilegia, ale spíše otázky zvykového práva, které ti zástavní pánové nerespektovali. Takže lpění na tradicích a nechuť přijímat něco nového, to je to, co přežilo z minulých dob až do dneška.

(redakčně kráceno)