Ráje kratochvíle

Vnímání a zacházení s krajinou, která bezprostředně i vzdáleně obklopovala lidská obydlí, bylo v renesanční a barokní době diametrálně odlišné od dob dnešních. Architektura ovlivňovala krajinu a krajina zásadně ovlivňovala architekturu. Člověk se, jak je mu přirozené, snažil krajině dát řád, ale vždy s ohledem na její ráz, osobitost, proporce. Mnoho z těchto zásahů do krajiny je již zcela zapomenutých, nezřetelných, zaniklých. Některé jako dílo Albrechta z Valdštejna nebo Františka Šporka jsou jedinečnými exponáty své doby. A další teprve na své objevení čekají.

O renesančních a barokních zahradách a krajině v Historii.cs z 20. září diskutovali historička Sylva Dobalová z Ústavu dějin umění Akademie Věd, historik Petr Macek z Ústavu pro dějiny umění Filosofické Fakulty Karlovy Univerzity a architekt Petr Uličný. Ptala se historička Marie Šedivá Koldinská.

Začněme od Adama. Máme za sebou Rajskou zahradu. Od kdy lidé jakožto budovatelé svých sídel začínají s krajinou počítat nejen ve smyslu praktickém, ale i ve smyslu estetickém?
Dobalová: Od Adama, to míníte zřejmě Rajskou zahradu, která hlavně ve středověku vystupuje jako jistý fenomén.
Pro renesanci a baroko mají ale velký význam antické zahrady, které vystupují do popředí ve výtvarném umění v různých zpodobeních, nástěnných malbách přímořských vil s velkými kolonádami, kde velkou roli hraje výhled do krajiny s rozsáhlými polnostmi, zahradami, plnými nejrůznějších letohrádků, jídelních pavilonů, zařízení pro nejrůznější hry a sporty. Máme k tomu i písemné popisy Plinia mladšího z přelomu 1. a 2. století, kde popisuje dvě takovéto vily, kde užívá svůj oddechový volný čas. V antice zároveň římský městský palác a další městské domy ve svých atriích obsahovaly zárodky středověké i renesanční zahrady. Byla tam voda, sloupové kolonády obklopovaly vnitřní nádvoří se zahradami, stromy, menšími kašnami, fontánami. Tento vývoj antického domu, počáteční zahradní jednotky – čtverce, se potom odrazil i v dalších stoletích.

fotograf Josef Ptáček:
Barokní člověk byl poslední člověk, který dokázal svůj život ještě harmonizovat. Pro mě zámecké zahrady byly symboly harmonizovaného života. Protože v zahradách jsou vždycky dvě věci. Je tam osobní prostor, přilehlý k bezprostředně zámku, který se jakoby rozrůstá do volné krajiny, která už je částečně přístupná. A pak je tam další část, většinou obora, kde se chovala zvířátka pro lov i okrasu. Člověk pochopil, že majitelé zámků byli strašně vyrovnaní lidé. Měli svůj způsob života, který nebyl nijak poživačný, rozhazovačný. Naopak, většinou byli velmi koncentrovaní, soustředění, měli velkou zodpovědnost vůči krajině.

Souvisí v českém prostředí příchod zahrad, které mají zkrášlovat prostředí kolem šlechtických sídel, s módou letohrádků?
Macek: Zahrady tady vznikaly kontinuálně a jejich náplň byla velice rozdílná. Měly nejen funkci estetickou, okrasnou, ale pěstovaly se tam i květiny nebo plodiny vhodné pro kuchyni. Letohrádky bych považoval spíše za doplněk zahrady. Primární je ta zahrada, v té musíme nějak pobývat. A z hlediska luxusu pobývání v zahradě pak letohrádky umožňují, abychom v nich byli chráněni před teplem, světlem a dalšími věcmi a mohli zahradu vnímat.

To, co říkáte, by se asi dalo zajímavě ilustrovat například u letohrádku Hvězda. Všichni si myslíme, že se jmenuje Hvězda podle tvaru stavby, ale ono je to zajímavější. Souvisí to i se zahradou. Jak to je?
Macek: U této zahrady je první věc obora, která byla za Prahou ohrazena velkou zdí. Teprve do ní byla vložena tato stavba.

Dobalová: Už cestovatelé, kteří navštívili dvůr Rudolfa II., tu oboru popisují. Některé popisy z té doby dokonce uvádí, že se celé místo nejmenuje Hvězda podle půdorysu letohrádku, ale podle hvězdice cest, respektive alejí, kterými byla obora protkána. Bylo pak prokázáno, že hvězdice alejí opravdu vznikla už v době založení obory. (Původně to byl dubový les, proběhly tam nějaké krajinné úpravy, kácení stromů, sázení ovocných stromů, které lemovaly tyto aleje.) Zdá se, že to je opravdu fenomén - letohrádek Hvězda je jedním z prvních evropských dokumentovaných příkladů vzniku hvězdice alejí, kterou jinak jako typický fenomén známe z doby baroka.
Otázka vzniku prvních okrasných zahrad v Čechách je spíše otázkou toho, od kdy o nich víme. Jednou z prvních takových nejznámějších a největších zahrad byla Královská zahrada Pražského hradu. Když Ferdinand I. přišel na Pražský hrad, zakoupil cíleně nové území, aby tam zřídil zahradu. Začal stavět letohrádek. Nechal postavit most, aby se do zahrady mohl dostat. Zahrada sloužila zejména jako sad, jako obrovská zásobárna ovoce, zeleniny, vína. V těchto počátcích nevíme mnoho o tom, zda se dá chápat jako okrasná. Ideálně tam měla být ještě chována zvěř. Letohrádek byl ohrazený zdí, takže u něj přímo zahrada nebyla. Ideální zahrada císaře, krále, nějakého vysoce postaveného šlechtice, pokud na ni byl prostor, by měla zahrnovat všechny tyto funkce, které jsem vyjmenovala.

Macek: Máme tendenci dělit věci na praktickou, užitkovou zahradu a zahradu krásnou, estetickou. Ale tyto dvě věci spolu od počátku naprosto jednoznačně souvisely a nějak se pronikaly. A když jsme zmínili Hvězdu, tam byl základní význam z hlediska lovu, byla to obora a v té se štvala zvěř. Jednotlivé aleje vymezovaly sektory, kde se třeba určitými signalizacemi sdělovalo, kde se zvěř nalézá. Takže od estetické krajiny, od vyzařování paprsků do krajiny v tom vidíme zcela pragmatické řešení, jehož účelem je lov.

historik architektury Lubomír Zeman z NPÚ ÚOP v Lokti:
Valeč je vedle více známého Jičínska jedním z nejzajímavějších příkladů barokně komponované zahrady, vzniklé za Štampachů na konci 17. století. Přestavbou ze starého zámku zde tehdy vzniká nový zámek barokní a k němu přiléhající zahrada. Zahrada byla komponována a zakreslena ve tvaru čtverce do velké hvězdice. Hlavní osa vycházela ze zámku, vedla přes střed hvězdice, pokračovala dál k iluzivní bráně. Podélná osa se napojovala na zámecký kostel Nejsvětější Trojice a vedle stojící sloup Nejsvětější Trojice a vedla přes ústřední křížení k letohrádku, který se zachoval ještě ve své barokní fázi s renesančními artefakty.

Máme tendenci si zahradu představovat spíš u venkovského zámku nebo u letohrádku, ale jak to bylo v Praze, v hlavním městě? Nemám na mysli vysloveně jenom zahrady kolem Pražského hradu, ale třeba zahrady kolem pražských městských paláců, české šlechty.
Uličný: Praha měla výhodu, že Karel IV. jí dal takovou velkou plochu, že v ní bylo možné zřizovat zahrady uvnitř opevněné části Prahy. Hlavně se to týkalo Malé Strany. Postupně toho začali využívat ambiciózní šlechtici, hlavně Albrecht z Valdštejna a Václav Michna z Vacínova, kteří vinice a další plochy Malé strany využívané pro rekreaci přeměnili na zahrady pražských paláců. Mohli se tím inspirovat v Římě, který byl opevněn antickou hradbou a měl podobný charakter. Umožnilo to zřizovat tak nákladné a rozsáhlé areály, jako byl třeba Valdštejnský palác, kde bylo místo i na vodní plochu a na rozsáhlé krápníkové útvary, voliéru a samozřejmě fontány.

Byla zmíněna královské zahrady v Praze. Jak to souvisí s dobou Rudolfa II., kdy jsou nově utvářeny, rozšiřovány, přebudovávány? Podílel se na tom nějak aktivně sám císař Rudolf II.?
Dobalová: Konkrétně Královská zahrada byla z velké míry utvořena už předchůdci Rudolfa II. Rudolf II. k Tesařské oboře přikoupil další díl, bažantnici, a hlavně zřídil ještě Lví dvůr, voliéru. Co se týká přímo Královské zahrady, tu můžeme chápat jako pokračování jeho sbírek, jako pokračování kunstkomory. A asi nejosobnější vklad Rudolfa II. je areál Císařského mlýna vzdálený asi dva kilometry od Pražského hradu. Tam si nechal zřídit vlastní tuskulum, útočiště. Z původního mlýna nechal zbudovat brusírnu kamenů, českých polodrahokamů. Nechal zde zřídit jakýsi sál s krbem, kde mohl přebývat. Dlouhou chodbu, rybníček, kde pozoroval a chytal ryby a pstruhy. A hlavně tu známou grottu, kterou ve skále Pecka vykutali kutnohorští havíři a která nemá krápníkovou výzdobu, jak se to v té době dělalo v Itálii. Zcela unikátní je svými hladkými kamennými deskami a vytváří zvláštní kontemplativní prostor poněkud záhadného účelu. Pravděpodobně zde byla nějaká vodní fontána.

historik architektury Lubomír Zeman z NPÚ ÚOP v Lokti:
Ve Valči se zachovala velice zajímavá grotta. Je jednou z mála grott na kruhovém půdorysu. V českých zemích je to druhý takový příklad. Jedním z příkladů je známá Rudolfova grotta v Císařském mlýně v Praze. Je to prvek, který tady zbyl patrně ještě z renesanční zahrady. Kruhový prostor je zaklenut kupolí s vrcholovým světlíkem, který osvětloval interiér. Uvnitř byly typické grottové omítky, jakoby náznaky stékajících krápníků. Přestože se jednalo o lázně, nemusely to být lázně v pravém slova smyslu, že se do nich nořilo a koupalo. Nicméně byly to v symbolickém duchu.

Několikrát jsme se dotkli tématiky vody v zahradách. Jak to funguje, ať už jde o fontány, umělé nádrže, akvadukty? Nakolik raně novověcí stavebníci zapojují právě vodu do celkového dojmu ze zahrad?
Uličný: Voda je klíčový element pro udržování života všech rostlin v zahradě. Takže je tam užitkový důvod. S ním se pak věc okrasná - voda dává krásné prostředí. Můžete u ní sedět a mít tam kratochvíli, lze to kombinovat s krásnou formou fontány. A je tam ještě další moment - stavebník, který zadal vybudovat fontánu v zahradě, tím mohl zdůraznit sílu, kterou dokázal vodu do zahrady přivést, voda jakoby symbolizovala jeho moc. Proto jsou často na fontánách sochy Neptuna (třeba ve Valdštejnské zahradě), boha, který dokázal ovládat svojí silou vodu.

V zahradách se často objevují labyrinty, ať už přírodní nebo jiné. Víme o nich něco?
Macek: Labyrint jako motiv bloudění, jako motiv strachu, jestli se někam dostanou, nebo nedostanou. To jsou věci, které zřejmě lidi bavily odjakživa, takže podobné prvky se v zahradách objevují velice často. Spojovány jsou s dobou, o které tady mluvíme, třeba s dobou rudolfínskou, kde právě motiv hledání může být smyslem takovéto věci.
Dnes mají lidé rádi horory. Horory mají rádi proto, že se rádi bojí. Ale bojí se bezpečně. Zahrada po středověkém způsobu (v renesanci to do značné míry přetrvává) je vymezena vysokou zdí vůči nepřátelskému světu venku, přírodnímu nebo lidskému, a lidé si v ní můžou hrát na divokou přírodu, na překvapení, na hrozby, které jsou ale dobře zrežírované a zvládnutelné.

Souvisí s tím i umělé jeskyně, grotty, které se také často objevují v zahradách?
Macek: To je vůbec jedna z nejtypičtějších, nejdůležitějších věcí. Jeskyně má jednak přirozený prvek, pak tu tajemnost - jste na prosluněném prostranství, vejdete do jeskyně, tam bude téměř naprostá tma, rozkoukáte se až po čase. Než se rozkoukáte, může tam někde šumět voda, kapat voda, mohou tam být nějaké další zvuky. Tím se vytváří určitá dramatická situace, kterou si návštěvník velice rád prožil. Samozřejmě mnoho z těchto atrakcí bychom dnes viděli jako naivní nebo pouťovou věc, ale to tehdy tak nerozlišovali. Hranice mezi tím, co dnes máme jako vysoké umění a co bychom brali jako něco zábavného, byla velice volná. A právě různé hříčky v jeskyních, různé stříkání vody, různé zvuky byly podstatou toho, co stavebník nebo architekt nabízel.

fotograf Josef Ptáček:
Na Valeč na Karlovarsku se jezdíval velmi často Matyáš Bernard Braun dvořit nějaké šlechtičně a sám tam vyráběl sochy, takže kolem centrální kašny bylo asi deset jeho soch. V parku je jedna obrovská zajímavost. Jsou tam dvě cesty dolů do krajiny. Jedna cesta je široká a jedna úzká. Ta široká cesta sloužila pro kočár. Ale protože samotní jezdci mají jiné nároky, jsou to chlapi adrenalinově zaměření, udělali pro ně úzkou alej, že tam kůň sotva projel. Jezdec na koni tak z té úzké aleje dostává absolutní pojem rychlosti. Je to adrenalin.

V Jičíně je krajinotvorba ještě daleko zajímavější, protože je rozsáhlejší, netýká se jenom jedné zahrady, ale celého Jičínska. Nakolik Valdštejn poznamenal tvář Jičína a jeho okolí?
Uličný: Jičín byl před příchodem Valdštejna malé a bezvýznamné městečko, které si vybral jako centrum pro své vévodství. Tam se odvíjí příběh české komponované krajiny, který začal mezi Pražským hradem a Stromovkou, když v roce 1616 císař Matyáš nechal vysadit stromovou alej spojující Královskou oboru, Stromovku a Prašný hrad. Valdštejn udělal to samé v Jičíně. Byla tam stará obora, kterou nechal založit jeho předchůdce Rudolf Trčka. Valdštejn pak po vzoru Prahy spojil tu oboru ve Valdicích stromovou, lipovou, alejí, která má čtyři řady, zatímco ta pražská jenom dvě. A to tak, že vnější řady jsou posunuté o půl sponu, takže z bočního pohledu vypadá cesta neprodyšně, což byl záměr. Ostatně Valdštejn píše v jednom dopise, že chce mít stromy posunuté přes sebe, aby tam byla krásná vista (krásný pohled). Ta alej nemířila přímo do obory, ale do zahrady, což je také změna oproti Praze, kde alej mířila do Královského letohrádku. Valdštejn tam přidal nový element - přes alej přecházel do obory skrz zahradu.
To však nebyl konec příběhu o komponované krajině. Valdštejn zřejmě vzápětí, co nechal tuto kompozici realizovat, nechal o něco dál založit kartuziánský klášter ve Valdicích, který byl ve směru té lipové aleje. A navíc z Jičína na druhé straně zrcadlově přes bod v centru byl vrch Velíš, kde byl tehdy velký středověký hrad, renesančně přestavěný, a na něm chtěl Valdštejn vybudovat klášter františkánů, ale to se nerealizovalo. Záměr tedy byl obsadit krajinu dvěma kláštery se středem v Jičíně. V samotném středu, prvním středem krajiny, pak byla Valdická brána. Od té se všechno vyměřovalo, protože to byl nejvyšší bod ve městě. Vedle ní byl později postaven kostel svatého Jakuba, který má záměrně vybránu centrální formu, protože byl středem kompozice.
Takže to, co se začalo dělat v Praze za císaře Matyáše, Valdštejn doplnil o spirituální prvky, což je kongeniální spojení. My se tady bavíme o zahradách, o rekreaci, o kratochvílích. A v Jičíně je tento motiv spojený se sakrálním rozměrem, což je velice zvláštní kombinace, která byla tak inspirativní, že se potom v mnohanásobných variantách rozšířila a dala vzniknout krásné české krajině, vrcholící různými kaplemi, kam směřují aleje stromové.

Macek: Zahrada je výsek světa, který je dost často vymezený zdí. Je to ještě i zahrada renesanční, kdy se v rámci střeženého, divoké přírodě odňatého světa odehrává nějaký organizovaný program. A tady najednou vidíme, že ta věc přechází do krajiny. Krajina se stává jednak bezpečnější. Když si totiž vezmete slovo „krajina“, to je „kraj“, „okraj“. V našem případě je to ta jičínská věž, vidím horizont a to je celý svět. To, co není z toho místa vidět, je věc, která tam nepatří. Najednou tam byla snaha uspořádat celý svět a dát mu jasný smysl, jasné osy, rovinu praktickou, rovinu duchovní, a tyto věci se tam začínají takto propojovat.

Uličný: Valdštejnův architekt se nejspíše inspiroval Římem. Protože papež Sixtus V. na konci 16. století během krátké doby (pěti let) Řím zcela přebudoval. Rozhodl se spojit hlavní římské baziliky přímou cestou. To byla revoluční myšlenka. A je to také nápad, kterým inspiroval Valdštejna, který ho přesunul do krajiny.

Dobalová: Přemýšlím ještě o problematice vztahu uzavřené renesanční zahrady a krajiny. To vždy bylo v nějakém souladu. I francouzské uzavřené renesanční zahrady mají ve zdech prolomená okna, aby bylo možno pohlédnout na řeku. V teorii vil Albertiho, v traktátech, je, že z vily má být krásný výhled na město, ale také z města má být vila se zahradou dobře vidět. Jde tedy o určitou vzájemnou funkci, o vzájemné prolínání jednotlivých složek. Je to hlavně u italských zahrad, jejich teras, ono zakomponování výhledu na hory města, loveckou krajinu a podobně. Francouzské zahrady se pak odehrávají spíš na rovině, v rámci zdí, libují si v ornamentálních, dekorativních záhonech, nejrůznějším opakování kobercového vzoru.

Existuje celá řada dalších zajímavých artefaktů z této doby, dnes pozapomenutých. Třeba Ostrov nad Ohří. Tam existovala zahrada, které se svého času říkalo „osmý div světa“?
Macek: Pokud se podíváme na staré pohledy na Ostrov, je na nich obrovská zahrada a vedle ní se krčí středověké město ¬- jako apendix, jako doplněk zahrady, zahrada byla vůdčí. Funkcí Ostrova bylo vytvářet servis pro panské sídlo a tuto obrovskou zahradu. A nároky na takto obrovskou plochu, která byla náročně vybavena, byly obrovské.
Ta ostrovská zahrada měla jednu velkou smůlu v tom, že leží v údolí řeky, která se dost často rozvodnila. Na druhou stranu právě povodně a třeba i válečné škody způsobily, že ta zahrada má několik tváří. Ta první je manýristická a byla skutečně obrovská, byly tam zajímavé říčky. Potom se zahrada měnila na barokní, z čehož měla různé aspekty. Kdybych měl jmenovat jeden (zmiňuje ho i Bohuslav Balbín), byla to obrovská voliéra v jedné její části, v tomto případě zřejmě pro ptáky dravé. Navíc měla rozměry několika desítek metrů, byla na ní udělána provizorně střecha, která se snad dokonce dala zatahovat. Tedy něco, co známe jako barokní stadion, a to v dimenzích, které měly návštěvníky překvapit, šokovat. To byl totiž taky jeden z účelů zahrad.
Spojeno to bylo zejména s rodem Sasko-Lauenburským v 17. století. To byli vojáci, kteří bojovali s Valdštejnem, a u Valdštejna bydlely části vojska. Když potom Valdštejn špatně skončil, oni se z toho velice zajímavými taktickými úhyby vymluvili, přimkli se k císaři, „učinili sebekritiku“ a statky jim zůstaly zachovány. A právě oni si chtěli budovat velkou zahradu jako representační sídlo, která zase navázala na nějaké věci starší, protože ta zahrada je rozhodně ještě dřívější.

historik architektury Lubomír Zeman z NPÚ ÚOP v Lokti:
Z roku 1642 terasovitě vedené do středu s hvězdicovou kašnou. Všechno obklopené vodními kanály, vodními hrátkami, říčkami, vodními prvky, vodotrysky. Na terasách je dlouhá, procházková chodba, galerie, arkády a zase velká kašna s mohutným sousoším. Pak tam jsou tři velké grotty, jak je můžeme nalézt v řadě italských romantických zahrad. Přímo u říčky Bystřice se pak nalézalo velké bludiště versailleského typu - téměř shodných rysů jako ve Versailles.

Dobalová: Je jasně zřejmé, že zahrada vznikla ke konci třicetileté války. Je opevněná. Ale patrné to to je i z architektonických traktátů. Opevněná zahrada má v té době zvenku pevnostní, vojenské vzezření. Často se na tom podíleli vojenští architekti, kteří dokázali stavět pevnosti, uměli určovat úhly střel. Na základě tohoto přesného měření pak dokázali vyměřit a rozvrhnout zahrady. Zároveň uměli zacházet s vodou, svést správně vodní toky. Tato práce je v Ostrově vidět, protože tam bylo obrovské množství kompartimentů s různými vodními automaty, vodopády, hříčkami a tak dále. Voda tak byla bohužel důvodem zániku, ale také určovala život a program celé ostrovské zahradě.

historik architektury Lubomír Zeman z NPÚ ÚOP v Lokti:
Zánik vznosné francouzské zámecké zahrady v Ostrově v době vrcholného baroka se kryje se zánikem nevolnictví, kdy v podstatě nebylo možné obhospodařovat zahradu nevolníky tak, jak to bylo v minulosti. Obrovská skvostná zahrada s obrovskou výbavou tak postupně zaniká. Většina staveb byla po dalších požárech stržena, zničena. Plocha zahrady se sice nezmenšila, zůstala stejná tak, jak ve vrcholném období, nicméně spíše samovolným vývojem se převrstvila do přírodně-krajinářského parku.

V souvislosti s Jičínskem se věnujete tomu, co přišlo po Valdštejnovi, to znamená tomu, jakým způsobem tamější krajinu přetvářeli Šlikové. Dá se nějak srovnat přístup Albrechta z Valdštejna ke krajinotvorbě a přístup Šliků?
Uličný: Šlikové, kteří přišli na velíšské panství, které patřilo původně Valdštejnovi, neměli tolik prostředků jako Valdštejn ani nebyli tak ambiciózní. Zřejmě se inspirovali tím, co tam Valdštejn realizoval. Provedli svoji vlastní verzi komponované krajiny. Možná je k tomu inspirovali i Šternberkové, další majitelé, kteří přišli po Valdštejnech do Jičína.
V Jičíně byl také letohrádek Hvězda, postavený na konci lipové aleje. Měl stejnou formu jako v Praze. Byl také zakomponovaný, propojený s nějakou alejí, realizované to bylo už někdy v polovině 17. století. Šlikovská kompozice je poblíž bývalého hradu Velíš vytvářena křížem, který má centrum v loretě (imitace svaté chýše lorety italské), ze kterého vedla čtyři ramena v lesním průseku a končila v sakrálních stavbách. Jedna ze staveb měla kruhový tvar, druhá měla šestiboký tvar.
Čtyři sakrální body ve tvaru kříže, to je samozřejmě známý motiv. Známe různé realizace z císařských měst Německa, kde se realizovaly kláštery po obvodu města, které vytvářely magickou ochranu městu a tvořily tvar kříže. To je tady aplikované do krajiny.

Macek: Ta šlikovská krajina je skutečně dosti dramaticky odlišná od toho, co dělal předtím Valdštejn. Některé podstatné stavby vznikaly už v 90. letech, na přelomu 17. a 18. století. Ta krajina má pravidelné řešení kříže. Ale na rozdíl od Valdštejna, kde to byly skutečně velké plochy, kde se mohly aleje plně rozvinout, v tomto případě byl terén neobyčejně členitý, hornatý. Fascinuje mě, že Šlikové přes barokní symetrii a snahu dát tomu řád byla zvolena krajina, která to do jisté míry popírá.
Zajímavé na tom je, že v této části byl projektantem Mathey, bylo to jedno z jeho posledních děl. U Matheye se vždy zmiňuje kostel svatého Františka u Karlova mostu, inspirace římská. Potom jakoby již neměl náměty. To teď ale vypadá jinak. Na konci života do toho Mathey vstoupil velice intenzivně a jeho díla (ta, co dělal přímo on nebo se stavěla poté, co odešel v 90. letech 17. století z Čech) přináší něco nesmírně zajímavého. Z hlediska pozice architekta se mi tam velice líbí, že jedním z bodů je loreta. Když se na ni podíváte, je tam vnější oltář, aby se mohlo sloužit také v přírodě. (To je další prvek - propojit život, nesloužit u oltáře v kostele, ale ve volné krajině.) Nad tím je dlouhá nápisová deska, kde se píše, jak Šlik vymezil, a kde je Mathey zapsán jako autor, sice pouze ve vztahu k jedné loretě, ale vypadá to, že jeho role mohla být větší. Třeba v severních Čechách, v Chlumci u Ústí je zřejmě také jedna Matheyova pozdní stavba. Najednou se nám tak objevuje jeden špičkový architekt, který možná do krajiny a proměny vnímání krajiny v baroku vstoupil už velice raně, v 90. letech 17. století.

Když se řekne krajinotvorba v období baroka, člověku automaticky naskakuje Kuks a František Antonín Špork. Byl tak výjimečný? Nebo se dá říci, že se takové menší, skromnější varianty Kuksu v Čechách a na Moravě objevovaly i jinde?
Dobalová: Kuks nevznikl zčistajasna, bez nějakých předpokladů. Traduje se, že hrabě Antonín František Špork navštívil zámek Valeč, kde byla obrovská zahrada. Dnes je dochovaná v torzu. A byl její nádherou tak ohromen, že si chtěl něco podobného také zřídit. Myšlenka eskalovala do podoby lázní, spojených se špitálem, zase k tomu sakrálně-filozofickému pojetí celé krajiny.
Kuksem byl pak ovlivněn zámek v Duchcově, zámek valdštejnských pokračovatelů, kde obrovská zahrada ustoupila těžbě v 50. letech 20. století. Tam zahrada, plná vodních prvků a vodních toků, proti zámku postupně ústila údolím nahoru směrem k baroknímu špitálu s centrální kaplí Panny Marie. Tedy jako v Kuksu.
Domnívám se, že nám ve zkoumání barokních zahrad chybí klíčové zahrady, které se zcela nutně vytratily. Je to i ta zahrada v Ostrově, která nebyla bez následovníků - Zákupy, Ploskovice. Byl to celý komplex architektů, kteří navazovali na zahradu v Ostrově. Jenže tu, ačkoliv máme pohledy a nějaké plány, si v detailech zejména kolem roku 1720, v době té vrcholně barokní fáze, nedovedeme úplně reálně představit.

Macek: Jsme stále pořád na začátku. Známe některé konkrétní věci. Třeba Špork nebo Valdštejn jsou významné osobnosti. Okolo toho se bádá spousta věcí a jsme relativně dost daleko a je dnes možné těmto věcem docela dobře porozumět. Máme ale jeden problém, nemáme srovnávací materiál. Podobných věcí byla jistě spousta. Výjimečná, zvláštní a osobitá je věc, která nás teprve čeká, Špork a Kuks, velice zjednodušeně Labské údolí. Na jedné straně zámek, schodiště, jsou tam lázeňské budovy, dole u vody závodiště se slavnými trpaslíky, pak mírný svah. Na druhé straně to, co známe dneska, špitál s centrálním kostelem.
Vrátím se k Sasko-Lauenburským, ne do Ostrova, ale do jejich druhého sídla, do Zákup. Tam je zámek, v zámku je ložnice, alkovna. Z té vybíhá osa dolů k vodě, přes vodu vede most, alej, na druhé straně kapucínský klášter typické barokní poloze - tedy kostel z bloku konventu vystupuje jako rizalit. Aktivně navozuje roli dvou protějšků. Baroko totiž většinou nejde jenom do ztracena, ale většinou jde od nějakého bodu k nějakému bodu. Je to situace, která byla budovaná zase na sklonku 17. století, a kdybych popisoval jednotlivé části, řeklo by se, že je to vlastně Kuks. Ale je to jeden příklad. Je to typické? Je to atypické? Tady je ještě pořád bádání velice otevřeno. Osobně mám spíš dojem, že to, co se objevuje u Šporka, je samozřejmě osobité, ale ukazuje to něco, co se v české krajině dělo daleko častěji. Těch příkladů tak bude mnoho, ale bohužel o nich nevíme.

Dá se říci, že v období renesance, baroka, si člověk krajinu částečně přizpůsoboval. Částečně se ale musel přizpůsobovat on sám krajině. V čem jako odborníci na tuto tématiku vidíte nejzajímavější odkaz renesančně-barokní krajinotvorby pro dnešní dobu?
Macek: Je jedna triviálnější odpověď: když se dostaneme do zachovalého prostředí, můžeme vstoupit do nějaké jiné doby.
Já bych řekl něco jiného. Ten, kdo nemá rád baroko, mluví o totalitním přístupu, o nadirigování věcí, o přísných věcech. Ovšem na to lze nazírat i jinak. Touha po řádu je lidem vrozená. A když přistoupíme na nějaká pravidla, podřídíme se určité myšlence, tak jsme v těch barokních celcích odměněni neskutečně silným zážitkem. Jistě, stačí udělat krok z osy a už se nám kompozice začíná rozpadat. Ale v tomto případě si myslím, že zažívat si to, hrát si tam, nechat se překvapit, divit se, je věc, kterou bychom si možná mohli zkusit taky. Je to věc, která je nám blízká. A takovýto způsob vnímání by nám mohl ukázat některé aspekty, které jsme možná dnes už opomněli.

Dobalová: Co se týká renesančních zahrad, já tam obdivuji racionální uspořádání, tendenci porozumět přírodě, rozložit ji na určité prvky a ty pak zase složit dohromady nějakým esteticky elegantním způsobem. V tomto je, domnívám se, renesanční zahrada inspirativní pro současné prostředí, hlavně pro prostředí města. Tam se moderní architekti skutečně inspirují zahradou uzavřenou v rámci různých městských bloků, kdy nelze počítat s možností pohledu za horizont a vnímání okolních tras. Musí se pracovat s pohledem omezeným zdmi, nebo pouze s pohledem vzhůru, směrem k nebesům. To jsou fenomény nebo pravidla v městském prostředí neustále platná.
Z baroka si pak beru velký respekt ke krajině, k přírodě. Nejsem si přitom jistá, že moderní architekti nejrůznějších satelitních měst i jednotlivých vil nějakým způsobem myslí na to, jaký bude výhled, nebo jestli by se skupina stromů neměla nějak rozšířit, aby zasazení architektury v krajině bylo estetičtější a přirozenější.

Uličný: Architektura vždycky dávala přírodě řád, manipulovala ji, stylizovala ji. Zároveň se jí inspirovala. Byl tam vztah, kdy se jeden bez druhého nemohl obejít. Barokní komponovaná krajina je výsledkem rovnováhy mezi množstvím inspirace a množstvím manipulace. Je to jakési dávání linie, řádu, kompozic. Řekl bych, že dnešní moderní architektura je mimo rovnováhu. Manipulace je mnohem větší a inspirace naopak velice slabá. Takže to, co by bylo inspirativní pro nás u historické architektury, je zkusit se vrátit zpátky do harmonické rovnováhy mezi inspirací a manipulací.

(redakčně kráceno)