První rok velké války

První měsíce první světové války žádná z mocností netušila, jaký konflikt je čeká. Žádná mocnost nebyla připravena na průmyslovou válku, kdy se naplno projeví doposud doutnající technologický pokrok. Masovost a účinnost válečné techniky, zcela jiný systém podpory bojiště a schopnost přesunu bojových jednotek, zásadní sepjetí zázemí s frontou a nepřeberné množství ideologií, které hnaly jednotlivé národy do krvavých lázní, to vše byly zcela nové atributy války, které vytvořily doposud nepřestavitelnou globální válečnou konflagraci.

O prvním roce 1. světové války spolu v Historii.cs z 13. září hovořili historik Ivan Šedivý z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu a historik Tomáš Kykal z Vojenského historického ústavu. Pořadem provázel publicista Vladimír Kučera.

Manifest Mým národům císaře Františka Josefa nezasáhl pouze národy Rakousko-Uherska. Dotkl se i osudu lidí na mnohem větším prostoru. Začala jím 1. světová válka, jinak zvaná Velká válka. Co se dělo od Sarajevského atentátu do manifestu Mým národům?
Šedivý: Je to dvojsečné. Na povrch se nedělo téměř nic. Jednak v tu dobu byly politické prázdniny, jednak si i ta mezinárodní veřejnost myslela, že se krize vyvolaná sarajevským atentátem promění v pouhou bouři ve sklenici vody a nic vážného se nakonec nestane. Máme řadu svědectví, že se běžní lidé domnívali, že léto proběhne přes všechny nenadálé události velmi poklidně.
Více se toho samozřejmě dělo za kulisami. Jednak tam postupně krystalizoval postoj Rakousko-Uherska vůči Srbsku, kdy Rakousko-Uhersko postupně formulovalo a zpřesňovalo své požadavky vůči Srbsku. Mnohem důležitější ale byly probíhající sondáže mezi Rakousko-Uherskem a Německem, které oba státy chystaly na eventuální krizi nebo dokonce na vojenské řešení. Nebylo to jednostranné, že by ty iniciativy vycházely pouze z Rakousko-Uherska směrem k Německu. I Německo si postupně ujasňovalo svoji pozici a uvažovalo, zda nenastala ta pravá chvíle, kdy by mělo v mezinárodních souvislostech zaujmout nějaký tvrdší postoj, byť i za cenu hrozby světové konflagrace.

Rajlich: Myslím si, že od 28. června skoro celý následující měsíc málokdo věřil ve válku jako takovou. A určitě nikdo nevěřil v takovou konflagraci, která pak nastala.
Německo tehdy vystavilo Rakousko-Uhersku bianco-šek, což byla věc, která asi všechny následující události akcelerovala. S tím bianco-šekem, s Německem v zádech, předá 23. července Rakousko-Uhersko známou notu Srbsku, která byla přinejmenším v některých bodech naprosto nesplnitelná. Některé z bodů popíraly suverenitu Srbska. Srbsko, ať už se na jeho roli díváme jakkoliv, přistoupilo na naprostou většinu podmínek, které Rakousko-Uhersko nastolilo, rozhodně si nepřálo žádnou válku, protože bylo vyčerpané předchozími balkánskými válkami. Rozhodně ale nemohlo přijmout podmínku, aby rakousko-uherské policejní orgány na srbském území vyšetřovaly protirakouskou činnost spojenou s atentátem.

Kykal: Byla to kombinace vícero prvků. Srbsko mělo zaručit, že budou umlčeny veškeré protirakouské invektivy a propaganda a že soudně vyřeší případ atentátníků. Navíc ultimátum uzavírala formule, že Srbsko má o každém svém postupu v této záležitosti Rakousko-Uhersko informovat. Ultimátum bylo předloženo 23. července. Běžela lhůta 48 hodin, ve které mělo Srbsko reagovat. Zajímavé je, že rakousko-uherský vyslanec v Bělehradě dostal instrukce, že i kdyby Srbsko přistoupilo na veškeré podmínky, měl ji odmítnout.

Do jisté míry se to tedy chystalo?
Šedivý: Je třeba zdůraznit dvě věci. Zaprvé, stále hovoříme o válce se Srbskem. Zadruhé, a o tom se hovoří možná ze všeho nejméně, i v nejvyšších patrech rakousko-uherské politiky se velmi vášnivě zvažovalo násilné řešení krize a snaha válce zabránit. Existovala skupina politiků, která si z počátku, nikoli z mírumilovnosti, ale z pragmatických důvodů, válku se Srbskem příliš nepřála. Například uherský ministerský předseda István Tisza se obával, že pokud by Srbsko prohrálo, a to se předpokládalo, co by monarchie s tou zemí dělala. Další zvětšení území Uher v tomto případě pravděpodobně o slovanské obyvatelstvo bylo velmi nežádoucí. Maďarské vládnoucí špičky se nadto obávaly, že se v případné válce budou angažovat i další země. Obávaly se například rumunského vpádu do Uher a podobně. K „mírové straně“ mimochodem původně patřil i zavražděný František Ferdinand. A někteří autoři říkají, že právě jeho zavražděním se otevřela cesta k válce, protože nejvýznamnější figura „mírové strany“ byla odstraněna.

Kykal: Vrátil bych se k jedné mírové aktivitě, o kterou se pokusil britský státní tajemník pro zahraniční záležitosti Edward Grey. Ten se v době, kdy Srbsku běžela lhůta na zodpovězení ultimáta, pokusil napříč velmocemi iniciovat svolání mírové konference, kde by Velká Británie jako svolavatel, dále Francie, Německo a Itálie rozhodovaly o sporu Rakousko-Uherska se Srbskem. Zajímavé je, že zatímco Velká Británie, Francie a Itálie byly ochotné se sejít, Německo to rázně odmítlo.

Jak do toho vstoupili Rusové a další země?
Kykal: Od 29. července do 31. července se Rusko rozhodlo pro částečnou mobilizaci, kterou vzápětí následovala mobilizace všeobecná. Tím se před centrálními mocnostmi, Německem a Rakousko-Uherskem objevila alternativa války na dvou frontách.

A Francie, Británie, Japonsko, Čína?
Šedivý: Způsobeno je to především logikou těch dvou mocenských bloků, které před vypuknutím války ovládaly mezinárodní politiku poslední třetinu dlouhého 19. století. Zatímco dlouho po vídeňském kongresu tady existovalo něco jako „koncert velmocí“, kdy velmoci vzájemně vyvažovaly své zájmy a snažily se o to, aby zejména na kontinentě byla udržována rovnováha sil. To ale neznamená nějaký statický stav, ale stav dynamický, kdy je to jednu chvíli tak, jednu chvíli na druhou stranu. Přesnější je tedy asi anglický pojem „balance of power“.
Pak se ovšem ten mezinárodní politický svět dělí na dvě části. Jedna část je ta trojspolková, s jádrem především v Německu a Rakousko-Uhersku; účast Itálie byla v té době poněkud pofidérní. A potom to byly státy dohodové, poměrně nesourodá směs dvou západních demokracií, Francie a Velké Británie, a zaostalého carského Ruska.

A jak do toho zasáhla Asie - Čína, Japonsko?
Šedivý: Čína byla v tu dobu takový uzlíček, který se snažila rozcupovat každá z velmocí. Ať to byl již vzrůstající asijský tygr v podobě Japonska, ale samozřejmě především měly tam svůj zájem evropské mocnosti, i Rakousko-Uhersko, samozřejmě ony západní státy. A Čína byla kupodivu jeden ze států, kde začínaly mít zájem i Spojené státy. Nicméně přestože se říká, že je to světová válka, vedena byla především na evropských bojištích, ačkoliv se válčilo i v Africe.

Rajlich: Válka na dvou frontách samozřejmě nebyla vítaná alternativa. Německo tuto možnost nevítalo, ale počítalo s ní. Ve svých válečných nástupových plánech předpokládalo, že se nejdříve vypořádá s Francií, zatímco Rakousko bude krýt ruskou frontu. A po plánované porážce Francie se hlavní síly Německa vrhnou na ruskou frontu. K tomu ale nedošlo, nebo nedošlo až tak, jak si plánovači představovali.

Šedivý: Ono od počátku šlo všechno špatně.

Pro koho?
Šedivý: Pro centrální mocnosti, zejména pro Rakousko-Uhersko. Rakousko-Uhersko nejdříve provedlo jenom částečnou mobilizaci, protože počítalo s tím, že bude bojovat pouze proti Srbsku. Slabina celého počátku války z hlediska Rakousko-Uherska je v tom, že nijak nereagovali na rostoucí nebezpečí Ruska. Síly, zejména druhá armáda generála (opavského rodáka) Böhma Ermolliho, které byly určeny pro východní nebo severovýchodní válčiště s Ruskem, byly poslány na jih, na Balkán. To bylo neuvěřitelné podcenění situace na počátku války. Jakmile se celá armáda naložená ve vlacích dá jednou do pohybu, nelze jen tak otočit. Takže došla na jižní balkánské válčiště, tam ji vyložili, několik dní se podílela na počátcích operací, pak ji naložili zpátky do vagonů a odvezli na severovýchodní válčiště. Celý počátek války byl z hlediska Rakousko-Uherska zpackaný.

Kykal: Velký podíl na tom měla neuvěřitelná lehkomyslnost náčelníka generálního štábu, Konráda svobodného pána z Hötzendorfu. V průběhu července době, kdy se rozhodovalo o postupu proti Srbsku, zmizel do jižních Tyrol na dovolenou. Spolu s ním se rekreovali ministr financí, řada generálů. Johann Straub se ještě snažil přimět svého plánovače železničních transportů k tomu, zda by druhou armádu Böhma Ermolliho, již vyslanou na Srbsko, nebylo možné zastavit a obrátit. Ten mi odvětil, že si tohle nemůže vzít na zodpovědnost, že by to znamenalo neskutečný zmatek. Böhm Ermolli byl svědkem prvního nezdaru, v rámci první invaze do Srbska. Když se jim konečně podařilo uvolnit a směřovali do Haliče nebo do Karpat, stali se svědkem porážky u Lvova. Takže záloha, která měla rozhodovat, nakonec všude přijela pozdě.

Rajlich: Zmiňovaný náčelník rakousko-uherského generálního štábu Konrád von Hötzendorf byl vojenskými historiky vždy považován za brilantního vojenského teoretika a myslitele. Lidl Hard o něm nešetří chválou, aspoň pokud jde o toto. Říká ovšem jednu dost důležitou věc v souvislosti s porážkami v Haliči. Konrád von Hötzendorf byl sice výborný teoretik a myslitel, ale neměl smysl pro taktickou realitu. Doslova se říká, že málo znal svoje vojsko. Když začala válka, obecně se soudilo, že rakousko-uherská armáda je docela slušně vycvičená, ale trošičku hůř vyzbrojená. Situace byla ještě horší. Měla nedostatek spojovacích prostředků. Nebyla to armáda na úrovni doby.
Jenomže Konrád z toho zápolení se svými armádami v Haliči tak manévroval, až se mu rozsypaly. Po několika kampaních, po úspěších u Krašniku, u Komarova, najednou padl Lvov. Konrád chtě nechtě musel zavelet ke generálnímu ústupu na řeku Sanu. Ztratila se pevnost Přemyšl, která zůstala hluboko v ruském záběru. Ruské armády operovaly hluboko na rakousko-uherském území, protože měly v rukou půlku Haliče.

kurátor Jan Skramoušský z Vojenského historického ústavu:
Puška Mannlicher 1895 byla posledním modelem zavedeným do výzbroje rakousko-uherské armády. Na rozdíl od řady zbraní v jiných státech evropských válčících armád, tato zbraň neměla kombinovaný pohyb, ovládání závěru, ale přímo běžný závěr. Ony ty válečné zkušenosti potom samozřejmě ukázaly výhody, ale i slabiny zbraní. Jednoznačně výhodou této zbraně mezi ostatními armádními zbraněmi byla její hmotnost. Byla poměrně lehká. Jednou z nevýhod bylo, že v případě znečištění či vystřelení většího počtu ran se zbraň velice špatně otevírala. To se většinou nestávalo u zbraní jiných systémů, kde byl pohyb závěru kombinovaný. Tato zbraň se nejen v průběhu 1. světové války uplatnila ve výzbroji rakousko-uherské armády, ale také zůstala ve výzbroji řady nástupnických států po 1. světové válce.
Srbská armáda měla poměrně velkou plejádu pěchotních zbraní, nebyla výzbrojně jednotná, stejně jako tomu bylo u řady jiných států. Nicméně takovým prazákladem samostatné srbské výzbroje byla puška Koka Milovanović, takzvaná Mauser-Koka. Jejím základem byla německá pěchotní puška M1871, jednoranová zbraň, v ráži 10.6 milimetru Mauser, kterou kapitán Koka Milovanović viděl v Německu, objednal ji, vylepšil, doplnil ji a po řadě zkoušek ji srbská armáda zavedla pod označením Mauser-Koka M1880. Srbsko potřebovalo přejít na náboje o menší ráži, plněnými bezdýmným prachem. Zvolili náboj 7 milimetrů Mauser. Proto byly pušky Mauser-Koka adaptovány na náboj 7 milimetrů Mauser a doplněny nábojovou schránkou na 5 nábojů. Během balkánských válek srbská armáda ukořistila řadu pušek Mauser 1903, které pocházely z výzbroje turecké armády. Protože tyto pušky měly typický válcový odsuvný závěr systému Mauser, objednávala srbská armáda u firmy Mauser další modely. Posledním modelem, který srbská armáda v předvečer války zařadila do výzbroje, byl model 1910, který tehdy představoval jednu z nejmodernějších zbraní té doby.

Jak se podařilo zastavit Rusy? To bylo přece z měsíce na měsíc?
Šedivý: Na východním válčišti to probíhalo v roce 1914 jakoby kyvadlovým způsobem. V prvních dnech a týdnech se podaří to jsou možná jedny z posledních samostatných vítězství rakousko-uherské armády ¬- u Krašniku a Komarova. Potom jsou Rakušané zahnáni zpátky do západní Haliče. Na podzim přichází pokus o novou rakouskou ofenzivu, pokus o překročení Sanu, ale v zimě jsou pak Rakušané zahnáni zpátky až do předpolí v Karpatech, které chrání vstupy do srdce Uher. Byla to taková hra sem a tam. A jednotky si teprve postupně uvědomovaly, že to nebude taková válka, jak jim říkali při cvičeních. Naopak to byla v prvním období poměrně manévrovací válka, zejména na východním válčišti.
Třeba u Krašniku generál Auffenberg převedl v dějinách válečnictví opravdu nevídaný výkon. Rusové se tam už tlačili do týlu vítězících armád, takže on během několika dní musel celou armádu otočit o 180 stupňů ze severního postupu. A snažil se naopak nějak na jihu, předtím v týlu, zatlačit Rusy zpátky. Situace se tedy poměrně velmi rychle na začátku měnila. Nemělo to ten zákopový charakter, který to nabylo časem.
To samé v Srbsku. Operace tam probíhaly velmi dynamicky a pro Rakousko velmi špatně. Jakmile totiž došlo k válce s Ruskem, byla by pravděpodobně moudřejší nějaká defenzivní pozice. Jenže balkánským silám (nazývalo se to Minimal Gruppe Balkan, což samo naznačuje, že to není zrovna nástroj, kterým by se mělo divoce útočit) velel generál Potiorek, jeden z přímých spoluviníků zmatků a následného atentátu na Františka Ferdinanda během jeho sarajevské návštěvy. A ten pravděpodobně cítil potřebu odčinit tento svůj nedostatek a hnal neustále vojáky kupředu.

A nedařilo se?
Šedivý: V prosinci sice vztyčili nad Bělehradem vlajku, ale jen na čtrnáct dní. Pak ovšem nastala strašlivá katastrofa a ta armáda se v zimě úplně celá rozpadla.

Kykal: Rakousko-uherská kampaň v Srbsku v roce 1914 tak skončila ústupem od Bělehradu, který byl dobyt skutečně jenom symbolicky, na krátkou dobu. Na druhou stranu se skoro trefili na datum výročí panování císaře, 2. prosince. Celá armáda pak ale musela ustoupit za hraniční řeky, už potřetí. Ztráty byly ohromné. Hovoří se asi o 250 000 padlých, raněných, zemřelých, zraněných, zajatých a nezvěstných. Hlavně kategorie nezvěstných a zajatých byla v té době velmi neustálená - nevědělo se, co se s těmi zajatci nebo s vojáky děje. Bylo to nějakých 70 000 zajatých rakousko-uherských vojáků, kteří si v následujícím roce prošli skutečně peklem.

Rajlich: Bylo mezi nimi hodně Čechů, protože na srbské frontě válčily jednotky 8. sboru a 9. sboru.

Kdybyste mohl stručně popsat zázrak na Marně, jak se podařilo zastavit německý postup ve Francii, abychom ukončili fronty 1. světové války?
Rajlich: Jak známo, podle Schlieffenova plánu německá armáda na začátku války porušila neutralitu Belgie, protože se jí samozřejmě nechtělo útočit na pohraniční pevnosti. A oproti původnímu plánu se německé velení rozhodlo k přímému útoku na Paříž. To byla, jak se velice záhy ukázalo, zásadní chyba. Přímým útokem na Paříž, po němž se měla Francie zhroutit nebo mělo dojít k vyjednávání, odkryla německá armáda svoje boky a pak došlo k tomu, čemu se říká „první bitva na Marně“ nebo „zázrak na Marně“. 48 kilometrů před francouzským hlavním městem byl německý postup zastaven a německá generalita musela vydat rozkaz k ústupu. Následovalo to, čemu se říká „běh k moři“ nebo „závod k moři“. Po několika týdnech se fronta ustálila zhruba na belgicko-francouzském pomezí, kousek Belgie (Flandry, Remeš) byl ještě ve spojeneckých rukou, a ke švýcarským hranicím. Tam se obě válčící strany zakopaly a ta linie tam zůstala skoro (vyjma dílčí útoky vykoupené strašlivými ztrátami) až do roku 1918.

Šedivý: Původní Schlieffenův plán počítal s obrovským strategickým obchvatem Paříže, z německého pohledu zprava. Z pravého křídla ale němečtí plánovači, zejména náčelník štábu Helmuth von Moltke mladší, postupně ubírali a ubírali, až zůstal nejsilnější střed, který mířil na Paříž. Nicméně v tu dobu se nevyvíjela dobře situace na východní frontě a v okamžicích, kdy se lámal chleba, Němci, pravděpodobně předčasně, přesunuli ze západní fronty některé divize na východ. To také mohlo sehrát svoji roli při konečném německém neúspěchu.

kurátor Jan Skramoušský z Vojenského historického ústavu:
Většina armád na prahu 1. světové války měla ve výzbroji ještě revolvery. Samonabíjecí pistole nebyly až tak běžnou zbraní. Revolver Gasser, vzor 1898, měl na rozdíl od řady jiných válec s kapacitou osm nábojů, 8 milimetrů Gasser (běžná kapacita je kolem šesti sedmi nábojů). Revolver byl zaveden ve výzbroji a používán v průběhu celé 1. světové války. Nakonec část z nich ještě po 1. světové válce nakoupila a nouzově používala československá armáda.
První samonabíjecí pistolí, kterou rakousko-uherská armáda zavedla do své výzbroje, byla pistole vzor 7, jejímž konstruktérem byl Čech Karel Krnka. Nicméně na pokraji války si rakousko-uherská armáda uvědomila, že zbraň nesplňuje zcela její představy, a tak začala být nahrazována postupně doplňována zbraní jiné konstrukce.
Krátké palné zbraně byly ve výzbroji armády většinou přidělovány důstojníkům – důstojníci měli velící funkci, takže se museli nějak odlišit od běžného vojína a zároveň museli zůstat ozbrojeni. Funkce velitele je funkcí donucovací, museli proto také mít možnost v krajním případě přinutit vojáka palnou zbraní k vykonání rozkazu. Zároveň aby se mohl bránit a nemusel s sebou nosit pušku, jako by byl běžný vojín.

Šedivý: V prvním roce války to šlo špatně každému, i velitelům na nejvyšších místech. Žádná z mocností se nedokázala v prvním roce s tím novým charakterem války vyrovnat. Byly totiž nuceny čelit novým zbraním (zejména to byla otázka palebné síly, kulomet) a přisunováním posil po železnici. To byly dva základní faktory, které limitovaly válčení. Dopouštěly se tak obrovských strategických, operačních i taktických, chyb. Na taktické úrovni je to velmi vidět v prvních dnech války, kdy rakouští velitelé velmi často stáli v čele svého pluku. Takto padl hned v prvních dnech války velitel slavného vídeňského 2. pluku Hoch und Deutschmeister. Novému válčení se všichni postupně učili.

Rajlich: Velitel regimentu v čele souvisí možná s tím, že se nepočítalo s dlouhou válkou, a to ani po prvních velkých ztrátách. Fůra velitelů si nechtěla nechat ujít válečné ostruhy, válečné zásluhy, a tak takhle bezhlavě riskovali.

Kykal: Dost vycházeli z principu rozhodující bitvy. Toto pojetí počítalo s nasazením jádra sil k zneškodnění protivníka v jedné rozhodující bitvě, po které bude následovat mírové jednání a věci se uvedou do pořádku. Nebyli připraveni na moderní způsob válčení, který se rozvlékl do neustálého útočení a ustupování.
Nesmírně zřetelné je to v Haliči, kdy pamětníci vzpomínají a často zmiňuji, že kvůli neustálému postupování, ustupování, v bahně, v písku, kvůli neustále rušeným a popírajícím se rozkazům důvěra ve velitele nesmírně trpěla. Zkrátka každý se to vojenské řemeslo učil, ať už to byl prostý voják, záložník, kterému činily velké problémy dlouhé pochody. Zvlášť při haličské kampani se jednotky řadu dní dennodenně posunovaly po 50kilometrových pochodech.

Šedivý: Nohy bolí stejně, od ústupu i od postupu.

kurátor Jan Skramoušský z Vojenského historického ústavu:
Rakouská armáda zavedla kulomet Schwarzlose v roce 1905. Nicméně nejednalo se o rakouskou konstrukci, kulomet byl konstrukcí německého inženýra Andrease Wilhelma Schwarzloseho z Berlína. Obsluhovat kulomet nebyla jednoduchá věc. Většina vojínů byla poměrně prostých a neměli technické vzdělání a k obsluze těchto zbraní se zpravidla vybírali právě jedinci s technickým vzděláním nebo ti, kteří projevili příkladnou schopnost zvládnout techniku obsluhy takovéto zbraně.
Samozřejmě byly i jiné způsoby boje. Bylo možné použít dělostřeleckou přehradnou palbu. Tou bylo možno ničit nepřátelské linie - jednak je ničit palbou a zároveň demoralizovat osazenstvo zákopů, protože to má daleko větší psychologický účinek než kulometná střelba. Nadto zbraně během 1. světové války, většina těch kulometů, plnily funkci stacionárních zbraní. To znamená, že to nebyly rychle pohyblivé zbraně, nebylo možné okamžitě změnit střelecké stanoviště, to se v zásadě muselo vždy vybudovat. Až v průběhu války, protože se i filozofie války proměňovala, přišly ke slovu kulomety, které bylo možné obsluhovat jedním mužem. Byly to francouzské kulomety Chauchat nebo anglické a americké kulomety Lewis, které mohl vojín nosit přes rameno na řemeni a provádět s nimi bojové operace.

Šedivý: Na sklonku prvního roku to například z hlediska Rakousko-Uherska začala být válka záložních důstojníků, protože do léta 1915 zmizela, byla raněna, zabita nebo zajata podstatná část profesionálního důstojnického sboru. Velmi zřejmě se tak ukázal deficit výcviku záložních rakousko-uherských důstojníků například ve srovnání s Německem. To mělo velmi kvalitní záložní důstojnický sbor a záložní němečtí důstojníci dokázali své německé kolegy plnohodnotně zastoupit. V rakousko-uherském případě až tak úspěšné nebylo a trvalo velmi dlouho, než se záložní důstojníci dokázali na ty poměry adaptovat.
Když mluvíme o novém způsobu válčení, typické pro Evropu tehdejší doby je, že zapadla drastická zkušenost s tím, co dokáže palebná síla americké občanské války, kterou v Evropě znalo jen málo lidí. Dnes historici spekulují o tom, že právě americká občanská válka byla první moderní válkou v průmyslovém slova smyslu. A na to byla Evropa skutečně naprosto nepřipravená.

Narazili jste na nové zbraně. V čem najednou zjistili, že je ta válka jiná? Existuje starý bonmot, že se zpravidla chystáme na bývalé války, a ta, do které přijdeme, vypadá jinak.
Rajlich: Válka byla jiná skoro úplně ve všem. Můžeme se bavit o letadlech, rozsáhlém použití letadel, ponorek, vzducholodí, bojových plynů. Ta válka byla oproti předchozím ale také jiná v tom, že se v rostoucí míře do vlastních řad zařazovali zajatci protivníka - legie. Nebyly to jenom české nebo československé legie. Byla tam daleko větší provázanost fronty a zázemí. Války, které rakousko-uherská monarchie pamatovala z 19. století, byly časově ohraničené kampaně, většinou došlo k rozhodující bitvě a zázemí to prakticky nepocítilo. Tady byla ta provázanost vysoká a s prodlužující se válkou hlavně stále vyšší. Bídu, jakou zažilo zázemí v Rakousko-Uhersku, nepamatovalo v žádné válce z 19. století.

Šedivý: Taktické problémy armád, především neschopnost poradit si s defenzivní rolí kulometů, se přenášely na operační a strategickou úroveň. Pokud se nějaké ze stran podařilo udělat průlom, byl to průlom malého rozsahu. Nikdy se nepodařilo udělat strategický nebo operační průlom. To znamená, že útočící strana postupovala kupředu rychlostí pěšáka (představme si k tomu, že se v bahně pomalu muly a spřežení táhnou s tím dělostřelectvem), takže obránce byl schopen přisunovat do ohroženého místa posily, ať již vlakem nebo po předem připravených a vybudovaných cestách, protože měl vybudovanou logistiku. Bylo tak opravdu velmi těžké prolomit obranu a dál rozvíjet útok.

Kykal: Když se vrátíme ke konkrétnímu případu v Haliči na podzim 1914, tak co se týče dopravování proviantů, munice a dalších náležitostí potřebných k vedení boje, docházelo k situaci, kdy bojové trény (vojenské zásobovací oddíly – pozn. red.) nebyly schopny doprovázet postupující rakousko-uherské jednotky ve stejném tempu.

Čili vojáci šli a neměli trén?
Kykal: Přesně tak, ale nebylo to způsobeno nějakou jejich laxností, ale tím, že byly vystrojeny velmi masivními, těžkými povozy, zrekvírovanými v české kotlině, které v haličském písku zapadaly po osy. Dochází pak k operativním řešením, kdy velitelé trénů odhazují vozy a rekvírují v místě obvykle lehčí povozy, takže díky improvizaci a učení se se podařilo nějak kompenzovat strádání jednotek.

Rajlich: První světová válka uvedla na frontu fůru vynálezů, ale skoro nikdo nedokázal jejich potenciál využít nebo s tím zacházet.
Bylo zmíněno letectvo. Každá z válčících velmocí nějaké letectvo měla. Používalo se většinou k průzkumným a pozorovacím úkolům, ale byl tam obrovský problém. Pozorovatel sice objevil nepřátelské vojsko nebo podezřelé pohyby, ale protože to byli většinou letečtí nadšenci, kteří se naučili létat kolikrát i za svoje peníze v civilu, a ne štábní důstojníci, tak nedokázali vyhodnotit správně situaci, kterou na zemi vidí. Třeba v Haliči v několika případech došlo k tomu, že pozemní velitelé hlášení ze vzduchu buď nevěřili, nebo je naopak vyhodnotili jako obrovské nebezpečí a potom následovala naprosto neadekvátní protiakce, která oslabila jinou část fronty. Takže všechno se učili.

Konec prvního roku války je ve znamení vstupu Itálie, tedy otočení Itálie?
Šedivý: Itálie na začátku války vyhlásila neutralitu. Bylo pravděpodobné, že něco takového Itálie může provést. Pravdou je, že po tajných londýnských smlouvách, kterými se výměnou za jižní rakouská území a některá území na jadranském pobřeží Itálie zavázala v dubnu 1915 vstoupit do války, se situace Rakousku neuvěřitelně zkomplikovala.
Na druhou stranu z hlediska rakouského obyvatelstva to byla nejméně kontroverzní válka, protože italský postup se jinak než zrádný, a to i s odstupem doby, nazvat nedá. Navíc to nebylo pro ušlechtilé cíle demokracie či něco podobného, ale pro nízké územní cíle s obyvatelstvem, které ani zdaleka nebylo italské. Vytvořila se tam pak fronta, kde se postupně ukázalo, že rakousko-uherská armáda dokáže velmi kvalitně bojovat a že má kvalitní bojovníky všech národností.
Ten morální aspekt najednou změnil i myšlení českých vojáků, kteří se do té války moc nehrnuli. Ostatně to jsme nezmínili při odlišnostech této války. Ona do hry přinesla neuvěřitelné množství -ismů. A asi ten nejsilnější, když hovoříme o roce 1914, byl nacionalismus, který procházel napříč všemi bojujícími armádami. Některé armády ho dokázaly výhodně využít ve svůj prospěch. Některé postupně zjistily, že se s tím vyrovnávají jen velmi obtížně. To byl případ rakousko-uherské armády. A pochopitelně, vždyť v ní sloužilo dvanáct různých národů a národností. Na italské frontě, přestože tam byli Italové v drtivé převaze, zaútočili věrolomně a Rakousko mělo hranici krytou opravdu jenom domobraneckou ostrahou, dokázalo se s tím rakouské velení vypořádat velmi úspěšně.

(redakčně kráceno)