„Lanďák nikdy neřval bezdůvodně,“ říká Jan Kačer

Ačkoliv, anebo možná právě proto, že nebyl Pavel Landovský vystudovaný herec, byl jeho herecký projev naprosto jedinečný, autentický. Stejně jako jeho - pro mnohé nestravitelná - bujará a živelná osobnost. Za maskou bouřliváka se přitom skrýval citlivý a něžný člověk s obrovským talentem a jasnou životní koncepcí. Tak na Pavla Landovského, který minulý týden zemřel v 78 letech na infarkt, vzpomínal v Interview ČT24 z 13. října jeho blízký přítel, režisér a herec Jan Kačer. Ptala se Světlana Witowská.

Jak si budete Pavla Landovského pamatovat? Co vás napadne jako první, když slyšíte jeho jméno?
Ptáte se mne, jako by byl už dávno pryč, ale já ho tady pořád vidím a pořád ho vidět budu, protože on byl zjev, úkaz, zázrak, byl nepopsatelný. Dalo se o něm napsat spousta hezkých slov, ale on se jim celý život jakoby vymykal, byl mimo pravidla, mimo slova. Obdivoval jsem ho od prvního pohledu při našem prvním setkání. Žít vedle něj bylo vždycky velké překvapení - nevěděl jste, co můžete čekat.

O Pavlu Landovském se psalo, že si pěstuje image vagabunda, který pořád řve, je naštvaný, mluví sprostě. Herečka Libuše Šafránková o něm naopak řekla, že nezná něžnější duši, než byl on. Jaký byl tedy ve skutečnosti?
Je takový zvláštní zvyk myslet si, že herci jsou extroverti a že se rádi předvádějí. Lidé jako Pavel mají ale tak úzkou a tak originální skupinku zájmů a citů, že je vlastně nechtějí ukazovat. Je zajímavé, že velcí herci ke stáru odmítají hrát. Jakoby měli najednou pocit, že hraním ubližují jejich nejvlastnější originalitě.
A Pavel byl takový. Možná někdy řval, ale vždycky měl důvod, jenom ho nikdy nesdělil. Vyjadřoval se přímo, technicky. Nezapomeňte, že vyrůstal a vrcholil v ploché, šedivé, stejné době. A tím řvaním každou vteřinu vybočoval a provokoval svět. To řvaní bylo jeho volání po větší svobodě, po větší kreativitě toho světa. A já jsem to jeho řvaní měl rád.

Lidé, kteří ho znali, říkají, že nebyl cynik, ale že cynismus jen velmi dobře hrál. Je to tak?
Cynik nebyl v žádném případě. To je jediné slovo, které mě nikdy nenapadlo. Nezapomeňte, že jeho tatínek emigroval z Ruska a že svého tatínka obdivoval a mnohokrát ho podvědomě napodoboval. A ten tatínek mu řekl spoustu věcí o Rusku, o totalitě, o nesvobodě, o tom, co člověka ničí a co ho svazuje. Lanďák pak jakoby v dialogu se svým tátou vycházel z předpokladů, které jsme tady ani neznali.
Jednou jsme dělali Gorkého Na dně a dělali jsme všecko, co jsme mohli. Pracovali jsme usilovně, a nešlo to. Najednou přišel Pavel, že já to režírovat nemůžu, že o tom nic nevím, že mu táta říkal, že na zadní černé stěně musí být červené čáry. Chlapi v té noclehárně totiž pijí pivo z flašek, které jsou zapečetěné červeným voskem, a otevírají je o zeď. Nevěděl jsem, k čemu by nám ty čáry mohly pomoci, ale udělali jsme je tam a ono to začalo jít. Tenhle obraz svědčí o tom, že jsme za těmi slovy hledaly určitou životní zkušenost, která byla mnohoznačná, metaforická. A v tom on byl báječný odborník.

Měl prý představu, že chlap nesmí na veřejnosti projevit žádnou slabost. Byla to charakteristika jeho jako chlapa, nebo jako člověka?
Tohle jsem od něj nikdy neslyšel. Nechci mu ublížit, ani ho chválit, ale on byl lev manéže. On byl král. Proskakoval tím hořícím kruhem a buď se spálil, anebo nespálil. Přibližovat se k němu bylo někdy riskantní, ale v podstatě to byl nesmírně něžný člověk. A hlavně koncepční. Spousta lidí, kteří o tom ani nevědí, jím bylo inspirováno. Jednak třeba k odporu k nepravostem, ke lži, k podvodům. ale také k tvořivosti a ke svobodě.

Říkal jste, že vás uchvátil hned v první chvíli, kdy jste ho potkal. Při jaké příležitosti to bylo a kdy?
Začínali jsme ten divadelní společek (Činoherní klub - pozn. red) a bylo nás pár. Najednou přišel Lanďák s křivým nosem a „špatně oblečený“ a povídá, že chce k nám do divadla. Že byl Na Zábradlí u Honzy Grossmana a ten mu řekl, že se mu nehodí, že prý má jít k nám. A že hrál v Teplicích, v Kladrubech a že hrál v operetě. Když jsme mu řekli, že nevíme, podle čeho ho vybrat, že jsme ho nikdy neviděli hrát, rozhodl se nám něco předvést a spustil: „Pan kapitán má těžké boty a já je znám a ty boty dupity, dupity…“ My jsme na něj koukali, jestli to myslí vážně, a on to myslel vážně a najednou se nám zdálo, že autenticita toho člověka musí být silná, tak jsme ho vzali a on skutečně vynikl.

Stali se velmi blízkými přáteli. Co vás sblížilo?
Měli jsme jedno společné štěstí. Když mi takhle umírají kamarádi, samozřejmě mne schvátí strašný smutek. Na druhou stranu mám pocit zvláštní hrdosti, že jsem měl to štěstí být vedle takových lidí, inspirovat se jimi, ale také jim něco dávat a oni mě.
Jako režisér jsem musel dávat pozor, aby byli herci v pořádku. Nechodil jsem s nimi flámovat, já byl suchar, protože jsem musel být vždy v deset hodin ráno připravený a čekat, až se ten houf shromáždí. Sblížili jsme se, až když to bylo nejvážnější - když jsme začali stárnout a když se vrátil z emigrace s představou, že se tady všecko změní. (Při svém prvním vystoupení na Vinohradech ale říkal, lidi, vy si myslíte, že to tady bude krásné, ale bude to těžký zápas.) Pak najednou přišlo stáří, a tak jsme začali kamarádit.

Pavel Landovský neměl herecké vzdělání, ale všichni kolegové teď o něm mluví jako o herecké legendě. Vás přesvědčil svou autenticitou. To bylo to, čím byl výjimečný?
My jsme vždy usilovali o to, aby s námi na divadelním díle pracovali lidé, kteří vědí něco o životě, mají smysl pro humor, jsou čestní, poctiví, nejsou v partaji a mají před sebou vizi nějakého šťastného světa. Teprve potom nás zajímalo, jací jsou herci. Neměli jsme moc rádi herce, kteří byli šikovní, uměli zaplakat a zasmát se, ale všechny role hráli v podstatě stejně a rutinovaně. Hodně jsme se trápili při zkoušení, protože jsme dolovali divadelní smysl z postav autorských, ale i hereckých. Herci se pak stávali rovnocennými autory her a jejich osobní přístup a podíl byl možná větší než původních autorů. Ty jsme sice plně respektovali, ale zároveň jsme stáli jakoby trošku mimo a dávali najevo, co si myslíme o tom, co hrajeme.

Pavel Landovský byl slavný také díky svým filmovým rolím. Který film s Pavlem Landovským máte nejradši?
Já nevím. Měl jsem štěstí, že jsem měl tehdy jako první a jediný za sebou nějaký velký film, takže za mnou režiséři chodili jako za autoritou a ptali se, jestli by třeba Somr mohl hrát ve filmu báječnou roli výpravčího stanice, kde pak razítkuje ty… A já řekl, Somr je báječný, má tu přehazovačku…, a tak to zkusili. Takže když se ptali, co ten Lanďák, on je takový naturální, bude mít kázeň? Řekl jsem, je báječný, zkuste to. Vlastně jsem ty svoje kluky nabízel, ale nabízel jsem je režisérům, kteří nám byli blízcí po duši, Schormovi, Menzelovi, kteří s námi pak spolupracovali na vývoji toho herce. U nás tak neexistovalo něco jako herecký kšeft. Když šli naši herci pracovat do filmu nebo televize, byli v dobrých rukách a vraceli se připravenější než předtím.

Kde byl podle vás Pavel Landovský víc doma? Ve filmu, nebo v divadle?
V divadle. Divadlo bylo pro nás základ, protože bylo živé. A popularita divadla byla v tom, že nás lidi viděli naživo, že jsme před nimi byli metr.

Dal se Pavel Landovský uřídit? Nechal se řídit?
Nikoho jsem neřídil. Vždy jsem jen nabízel možnosti, oni je zvážili a mnohdy mi je vrátili daleko cennější, než jak jsem je nabízel. A z toho vznikala ta představení.

Pavel Landovský nebyl jen herec, byl také dramatik. Psal rozhlasové a filmové scénáře i divadelní hry. Trápilo ho hodně, že se jeho hry moc nehrály?
Samozřejmě ho to trápilo, protože měl obrovský talent. On kamarádil s Václavem Havlem a chodil s ním k nám. Jenže s Havlem jsme byli vlastně konkurenti – on měl svoje velmi ideologické, velmi přísné, strohé divadlo, zatímco my jsme měli divadélko plné neklidu. Takže jsme na sebe tak trošku žárlili a přetahovali se, kdo je zrovna lepší. A kolikrát přišel pan Václav a říkal, že se týden s něčím moří, přijde Lanďák a za minutu to má, protože má fantastický postřeh, který on nemá. Ohromně se doplňovali a bylo to krásné. Lanďák byl velmi tvůrčí, měl báječné nápady a byl báječný vypravěč.

Vinohradské divadlo teď nastudovalo jeho Hodinového hoteliéra. Pavel Landovský se premiéry nedočkal, ale těšil se na to. Byl rád, že si tak velké divadlo vzalo jeho hru za svou?
O tom už jsem s ním nemluvil. Myslím, že nerozděloval divadla na velká a malá. Ale měl myslím důvěru v Rajmonta a myslím si, že by se asi těšil.

Poslední roky byl Pavel Landovský dost nemocný a uchýlil se na chalupu v Kytíně u Mníšku pod Brdy. Proč odešel z Prahy do dobrovolného exilu na malou vesnici?
Protože to byl snílek. Koupil si ohromný dům (byl tam dokonce takový malý plavecký stadion) a nejšerednější dům v celém Kytíně a myslel si, že ho tam budou navštěvovat kamarádi, že tam budou přespávat, že tam bude ten plný život, který měl rád. Že se tam budou koupat holky a on tam bude dohlížet. Pozemek oplotil obrovským plotem za stovky tisíc, oplotil pár „zrzavých stromů“ a nikdy to neužil. Myslel si, že je mu dáno rozdávat se, a najednou zjistil, že je starý a že na ním nikdo nechodí. A to byl jeho velikánský smutek.

Pavel Landovský o sobě říkal, že je velký hypochondr. Jak se to projevovalo?
Já mu to nikdy nevěřil. Z divadla jsem měl fintu, že nemocný herec je kulatý čtverec. Když herci řeknete, máš chřipku, nechoď na zkoušku, tak nedáte nikdy nic dohromady. Čili k nemocem herců jsem byl vždy naprosto skeptický. A když on začal říkat, že je mu něco špatně, řekl jsem mu, že to mám taky. On miloval život a věděl, že za velký život se velice platí a že se za to platí zase životem.

Změnilo ho to, když byl nemocný?
Měnilo ho to hodně. A jestli měly moje návštěvy u něj nějaký smysl, tak to bylo to, že jsem se ho snažil vrátit do života.

Do života jste se ho snažil vrátit i divadlem, které jste uspořádal na jeho chalupě. Jak vás napadlo zkoušet jeho hru Hodinový hoteliér u něj na chalupě s takovými jmény jako je Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Vladimír Pucholt?
Byl jsem v Americe a zavolal jsem Pucholtovi, že bychom měli spolu ještě něco udělat, ne abychom se předváděli, ale vzpomněli si, co bylo na tom našem spojení krásné. A že Lanďák napsal tu hru, kterou on už neviděl, takže by mohl přijet, podívali bychom se na to a nazkoušeli to. Ne, že bychom to hráli, ale že bychom se prošli prostorem a pocitem té tvorby. A protože se Pucholtovi ta hra moc líbila, slíbil, že se to celé naučí a přijede. Pavlovi Landovskému jsem nic neřekl, protože by třeba prostě nechtěl. Někteří lidé si mysleli, že chceme toho nemocného kluka opravdu využít jako herce. Ale my jsme v něm chtěli probudit tu tvořivost, aby si vzpomněl, jak to bylo krásné, a omladili ho tím.

Povedlo se?
Povedlo se to výborně. Myslím si, že těch pár let navíc měl Pavel také díky tomu.

Hru s vámi zkoušeli také Josef Abrhám a Libuše Šafránková. I oni dva na to kývli hned? Neváhali?
Libuška byla velmi proti a Josef byl velmi zdrženlivý (on byl vždy zdrženlivý, nikdy se do ničeho nehnal). Libuška si myslela, že chci toho nemocného člověka nějak komerčně využít. A já jí nemohl říct, že o nic nejde, že jde jen o proces tvorby, protože tajemství by bylo pryč. Takže jsem jí musel říkat, Libuško, musíš mně věřit.
Bohužel musím říct, že když byl Pavel zdravý, pravdu jsem měl já. Ale když teď umřel, vypadá to, že pravdu má ta Libuška. A já jsem i proto rád, protože to divadlo jsme takhle chtěli. Nechtěli jsme udělat jednostranný obraz o životě. Chtěli jsem život plný a plastický, se vším všudy.

Jaké to natáčení bylo? Z ukázek je cítit, že to s Pavlem Landovským nebylo úplně jednoduché.
Nebylo to vůbec jednoduché. Například Vláďu vůbec nepoznal. Nejdříve vyrukoval s tím, co to je za chlapa, proč sem leze? Ale když pak zjistil, kdo to je, začaly se mu ty krásné věci najednou vracet. Stál jsem vedle něho a viděl jsem, jak se po tolika letech zase „hejtman s Chlestakovem“ (Pucholtova a Landovského postava z představení Revizor, premiéra v Činoherním klubu v roce 1967 – pozn. red.) dávají dohromady, jak si začínají rozumět a jak je ta smrt a nemoc najednou bezbranná. Jak jsou najednou jako kluci, jako byli. Kluci, kteří za to natáčení nedostali ani korunu, na to koukali s otevřenou hubou. Byli svědky události, které se prostě nestanou.

Jak se Pavlu Landovskému film líbil? Viděl ho na premiéře v Uherském Hradišti.
Byl velmi spokojený a jezdil na každou ukázku. Protože to nikdo moc nechtěl, jezdili jsme do malých městeček. Naposled jsme byli v Klatovech, kde začínal, a tam chtěl mermomocí být. Už jsme ho tam přivezli na invalidním vozíku a poprvé jsem měl pocit, že ho štěstěna opouští. Byl sice ve městě, kde to měl rád, viděl spoustu lidí, kteří ho ještě pamatovali, hrozně tleskali, ale on tam jenom seděl a ptal se, co to tady je, proč jsou tady? Najednou jsem měl pocit, že ztrácí motivaci, a začal se bát.

Jak se díval Pavel Landovský na vývoj po listopadu 1989? Do České republiky se totiž definitivně vrátil až v roce 1998.
On cítil určitou vděčnost divadlu ve Vídni, které se o něj postaralo tak, jak si to tady lidé ani neumí představit. Byl doživotním členem Burgtheateru, což s sebou neslo finanční, ale hlavně lidské zajištění. Takže on se tam nevracel proto, že by byl zklamaný z vývoje tady. Ale proto, že cítil ještě povinnost to tam odkroutit.
Jiná věc je, těžko se to říká, že byl strašně vysoko, že se znal s každým, s Havlem, Dienstbierem, s jeho dcerou ostatně léta žil, se Schwarzenbergem. Takže když se pak vrátil, byl najednou udivený, že s ním tak nelítají, že ho vlastně nepotřebují. Politik nebyl. Jako herec divadlo neměl. Najednou ztrácel význam. Byl to takový bodrý kamarád z mokré čtvrti. Já jsem mu vždycky říkal, Pavle, bacha na to, takhle to být musí. Ale on nebyl pokorný. Havel nebyl nevděčný, prostě neměl čas.

Jak si myslíte, že by Pavel Landovský komentoval výsledky komunálních voleb coby postava majora Terazkyho z Černých baronů?
Abych mluvil Pavlovými slovy, je to paradox, že si Pavla budou lidé pamatovat jako Terazkyho. To byl pro něj naprosto nejsnadnější úkol. Tak to prostě uměl a nemusel na to moc myslet. Daleko duchaplnější byl v daleko složitějších rolích. A stejně tak složitě by posuzoval i politiku. Nebyl ten, který by jednoznačně někoho pomluvil nebo odsoudil jen proto, že se mu to nelíbilo. Věděl, že vláda lidu nad státem je těžká. Věděl, že to hrozně dlouho potrvá. A protože byl dlouho v Rakousku věděl, jak to tam není úplně dokonalé. Takže myslím, že by byl celkem shovívavý, ale vrčel by.

(redakčně kráceno)