Byl to neopakovatelný zážitek, říká Jan Plachý, režisér dokumentárního snímku Mária & Mária

Pomoc skupiny dobrovolníků romské ženě a její dceři zachycuje dokument České televize s prvky doku-reality Mária & Mária. ČT2 ho odvysílá ve čtvrtek 25. prosince 2014 v 17:20. Mária žije v romské osadě ukrajinského města Svaljava v neutěšených podmínkách, bez peněz a střechy nad hlavou, v naprosté sociální izolaci. Snímek o ojedinělé humanitární pomoci natočil v brněnském studiu Jan Plachý.

Jak jste se k tak neobvyklému projektu dostal?

Řekli mi o něm dokumentarista Petr Horký a režisér Jiří Vondrák. Sešel jsem se s Radimem Kupcem, autorem projektu. Přišlo mi to zajímavé a řekl jsem si, že takový příběh je třeba natočit. A odjeli jsme na Ukrajinu.

Připravovali jste se nějak?

Před odjezdem probíhaly pravidelné porady, dával se dohromady 12členný tým lidí tak, abychom byli schopní fungovat a nebyli zaměřeni jen na samotnou stavbu domu. Šlo i o integraci těch dvou žen do společnosti – malé Márie mezi děti a velké Márie mezi ženy v osadě. Holky z týmu pak přebíraly od dárců humanitární pomoc, oblečení, školní potřeby nebo drogerii. Na Ukrajinu jsme odjeli 4. října 2013.

Integraci?

Mária byla vyvržená, údajně prokletá, tomu se v romštině říká „Prasto“, takže jí nikdo z komunity nemohl nabídnout pomocnou ruku – je to romská tradice. Takže ten úkol byl, kromě toho jí zajistit přístřeší, integrovat ji zpátky mezi lidi do osady. Svaljavská osada patří k největším na západní Ukrajině, žije tam asi 4 a půl tisíce Romů na jednom místě.

Vy sám jste se zapojil do stavby domu?

Netočil jsem tam jen dokument, ale byl jsem členem týmu. To znamená, že jsem s kameramanem Ríšou Fuksou nejen točil, ale i stavěl dům spolu s ostatními.

Jak dlouho vám stavba trvala?

Za sedm dní 12 lidí postavilo dům.

Měli jste nějaké problémy?

První už při příjezdu na ukrajinských hranicích. Jedno auto celníci vůbec nepustili do země. Nechápali, proč vezeme rozložený suchý záchod, ale s pomocí českého konzulátu se nakonec všechno podařilo vyřídit. Na místě nějaké drobné potíže byly. Jako třeba to, že jsme se nemohli dostat k humanitární pomoci ve chvíli, kdy jsme ji potřebovali. Byla uložena u barona osady, který byl často pryč. Pak se stalo to, že část té sbírky někdo rozkradl, ale je zřejmé kdo, protože to bylo uskladněné u barona doma. Takže to musel být přímo on, nebo někdo z jeho rodiny.

Na Zakarpatské Ukrajině žije na 50 tisíc Romů ve více než stovce osad. Většina z nich nemá práci a žije v chudobě. Radim Kupec jezdí do těchto oblastí už řadu let a snaží se těmto lidem pomoci. Na jedné ze svých cest objevil Márii a Márii. Matku s dcerou, které žijí na okraji města Svaljava v naprosto otřesných podmínkách. Pomocí sociální sítě vyhlásil sbírku a současně se skupina dobrovolníků vydala na Ukrajinu postavit této ženě a její dceři dům. Dokument zachycuje nejen jejich úsilí, ale také změny v životě obou Márií. Po roce tým bilancuje a dochází k závěru, že jejich snaha nebyla zbytečná. Dobrá věc se podařila. V bezmála hodinovém dokumentu Jana Plachého nechybí ani pohled a názory sociologa, zástupců úřadů a řecko-katolického kněze.

Co konkrétního se ztratilo?

Chyběly nám podstatné věci, které jsme chtěli rozdat matkám v osadě a pak věci pro obě Márie. Chyběla drogerie, veškeré nové oblečení, školní potřeby, nádobí, prostě to, co jsme vezli pro ně, aby měly vybavenou domácnost.

Kde jste získávali věci potřebné na stavbu?

Část stavebního materiálu, jako byla kamna, komín, dveře nebo okno jsme přivezli z Česka. Zbytek se nakupoval přímo na místě, ve Svaljavě. Ve stavebninách jsme nakoupili cihly, dřevo nebo plechy na střechu.

Co místní obyvatelé, jak se k vám chovali?

Já jsem jel poprvé v životě na takové místo a měl jsem obavu z toho, jakým způsobem to tam bude probíhat. Musím říct, že během jednoho dvou dnů, člověk mezi obyvatele osady vpluje. Třeba děti byly vstřícné, protože holky z týmu s nimi pracovaly, hrály s nimi hry, děti kreslily a tak. Místní během krátké doby pochopili, že tam nejsme proto, abychom někoho poučovali nebo něco měnili. Jeli jsme tam proto, abychom někomu pomohli a k tomu děti nějakým způsobem zabavili a něco je naučili.

Pomáhali vám při stavbě domu?

Když baron řekl, že potřebujeme pomoc, tak nám první den pomáhali všichni, ale druhý a třetí den už chlapi úplně zmizeli a zůstaly s námi jenom ženy a děti. Z toho také plynuly obavy, aby se někomu na stavbě něco nestalo. Proto jsme kolem natáhli pásku. A nejčastější hláška vůči dětem byla: „Adchadi za lentu!“, aby na ně nespadla cihla nebo trám. Ale ve chvíli, kdy jsme dovezli materiál, když se dovezlo třeba dřevo nebo cihly, tak děti pomáhaly nosit. Potom jsme kupovali ještě dřevo na zimu, takže nám pomáhaly nosit naštípané, nařezané dřevo. Děti byly opravdu po celý ten týden zapojené do činnosti kolem stavby domu.

Hotový film jste místním promítli. Jaké byly jejich reakce?

Na závěrečné projekci se všichni bavili, přišlo na tři stovky diváků a po skončení filmu tleskali. Byl to zvláštní pocit, protože děti se na to dívaly hlavně proto, že pro ně to byly jejich fotky, co se hýbou. Byla vidět obrovská autorita vůči baronovi – když byl v záběru, tak všichni ztichli. Když zase viděli sebe, jak tancují, skáčou, tak se smáli a ukazovali si jeden druhého. Největší dárek, který můžete dát dětem z osady, je jejich fotka. Když je natáčíte, tak se chtějí hned podívat, jak tam vypadají, jestli jsou to oni…

A s nějakými problémy při natáčení jste se nesetkali?

Ty v podstatě nebyly vůbec žádné. Člověk se cítí nesvůj, protože není zvyklý na takové prostředí, ale velmi rychle jsme se adaptovali. Většina reakcí byla pozitivní. Negativní reakce přišly ve chvíli, kdy jsme řešili rozkradený humanitární materiál u barona. Jeho rodina se na nás dívala nepříjemně, bylo vidět, že nejsou úplně nadšení, že tam jsme, ale nikdo z nich to nedal otevřeně najevo.

Jaký moment se vám vybaví, když si vzpomenete na Ukrajinu?

Na prvním místě je to parta lidí z původního Mária a Mária týmu. Bylo neuvěřitelné, jak jsme dokázali spolupracovat. Každý byl jiný: učitelka, zedník, fotograf, spisovatelka, dokumentarista, kameraman…, ale i přes to jsme fungovali v naprosté empatii. Ve chvíli, kdy někdo něco potřeboval, tak ten druhý k němu okamžitě přiskočil a podal mu to. Navázali jsme silná osobní přátelství mezi členy týmu a dodnes je většina z nás alespoň v písemném kontaktu.

Jak na vás Ukrajina zapůsobila?

Je to nedotčená příroda, která je neuvěřitelně nádherná. Kdo tam nebyl, neuvěří. Problém je v tom, že v současné politické situaci lidé vnímají Ukrajinu jako zemi, kde je válka. Je tam znát pokles zájmu turistů – penziony jsou poloprázdné. Přitom je na západě úplný klid. Ale obecně platí, že ten, kdo na Ukrajině byl, tak se tam chce vrátit.

Je něco, co vás zaujalo přímo ve Svaljavě?

Ve Svaljavě je základní škola, na které je latinkou napsáno „Masarykova základní škola ve Svaljavě“, takže je tam jasně vidět historický vztah k původnímu Československu. Silně na mě ale zapůsobil zájem církve. Byli jsme v kontaktu s místními kněžími i řádovými sestrami, které nám pomáhaly v tom, že docházely za holkami poté, co jsme odjeli. V týdnu, kdy jsme stavěli, tak se přijel na stavbu podívat Milan Šášik, řeckokatolický biskup, opravdu fajn chlap. Přijel znovu i po dokončení stavby aby dům vysvětil, což byla důležitá součást projektu. Převzal totiž duchovní ochranu nad stavbou právě z toho důvodu, aby nemohlo pokračovat vyloučení malé a velké Márie z komunity. Zájem církve byl vůbec obrovský, kam podle vás přijede papežský nuncius? Do svaljavské osady Antonio Franco přicestoval a byl u vysvěcení domu.

Takže se vše podařilo?

Dnes se dá říct, že projekt byl úspěšný v tom smyslu, že holky jsou sociálně integrovány zpátky mezi obyvatele osady. Malá Mária běhá s ostatními dětmi, hraje si s nimi. Velká Mária normálně komunikuje s dalšími ženami. Vždycky, když jsme se tam za poslední rok vraceli, tak dům byl uklizený a čistý.

O projektu se dozvěděli lidé skrze sociální sítě, jak to bylo s financováním?

Je zajímavé, že tento model zafungoval. Bylo to vlastně úplně poprvé, kdy lidé poskytli z vlastních peněz takovou částku právě prostřednictvím sociální sítě. Bylo to necelých 100 tisíc korun. Peníze na stavbu posílali obyčejní lidé, občanská sdružení, instituce. Co bylo ale podstatné a doposud se nikde nerealizovalo, bylo to, že všichni dobrovolníci si celou cestu platili sami. Platili jsme si cestu, ubytování i stravu, takže jsme neubírali žádné peníze z vybrané částky. Ta se celá využila na stavbu domu a integraci holek.

Jak si myslíte, že diváci film přijmou?

Podle mě ten film vyvolá rozporuplné reakce v české společnosti. Řešení problémů soužití menšin a majority v Česku je věc, která vždy budí emoce. Chci říct, že tým dvanácti dobrovolníků nejel na Ukrajinu pomoci Máriím jen proto, že jsou Romky. To bylo úplně nepodstatné, i kdyby byly Číňanky nebo černošky, tak by to bylo jedno. Ony prostě byly v situaci, kdy ležely pod dekami ve zříceném domku a mrzly. Rok 2013 byl v rasové otázce v Česku neklidný, mám na mysli protesty proti minoritám, ale tohle nikdo z týmu neřešil.

Chtěl byste, aby se film dostal i do kin?

Myslím, že tohle je film přesně pro veřejnoprávní televizi. Ukazuje, že tady žijí lidé, kteří se rozhodli někomu pomoct, a nejenom, že se rozhodli, ale především zvedli zadek a udělali to. Na úkor svých výdajů, dovolené, rodin. Byl bych samozřejmě rád, aby film vidělo co nejvíce lidí, nejenom proto, aby mi řekli, jestli se jim to líbilo, nebo nelíbilo, ale také proto, aby si odnesli nějaké sdělení, poselství. To, že se dá někomu pomoci, je jedna z nich. Nemusíte pomáhat lidem přes půl světa, stačí, když pomůžete babičce, která bydlí o dvě patra nad vámi, odnést nákup.

Jaké konkrétní sdělení tedy film nese?

Ve filmu to, myslím, vystihuje sociolog Jirka Siostrzonek. Říká, že to, že se člověk rozhodne někomu pomoci, někomu něco dát, je úžasný pocit, ale zároveň podotýká, že když se mu to podaří, tak také strašně moc dostane. Dostává ten jedinečný pocit, který není hmatatelný a nedá se koupit. Přesně tento pocit jsme prožívali, když jsme odjížděli a stál tam barák s krásnou novou střechou a komínem, ze kterého se kouřilo. Byl to neopakovatelný zážitek, holky z týmu to prožívaly ještě intenzivněji než my, kluci, dokonce to i obrečely.

Je něco, co byste vzkázal divákům?

Chtěl bych, aby se lidé nedívali jen na to, že se někde někomu pomohlo, ale aby se dívali i na to, co k tomu ty lidi vedlo. Proč pomohli a co pro to museli obětovat. To může aplikovat každý sám na sebe. Odkaz projektu Mária a Mária není v tom, že někomu přijedete pomoct a potom se o něj staráte do konce života. To rčení, že je potřeba člověka naučit chytat ryby, aby byl schopný se o sebe postarat, tady platí beze zbytku.