Jak prohráli válku…

Osvobozování jednotlivých zemí na konci druhé světové války mělo, jak se v následujících letech po válce ukázalo, zcela zásadní význam pro jejich politické směřování. A jasně odhalilo rozdíl v uvažování sovětské a americké generality. Zatímco Američané uvažovali čistě vojensky, bez jakýchkoliv politických konsekvencí, pro Sověty šlo čistě o jejich mocensko-politické zájmy.

V pořadu Historie.cs z 8. listopadu o americké diplomacii ve vztahu k Československu hovořili amerikanista Miloš Calda z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. Pořadem provázel publicista Vladimír Kučera.

V roce 1945 osvobodila Prahu Rudá armáda. Dodnes se mezi lidmi říká, že kdyby sem dřív přišli Američané a Prahu osvobodili oni, mohlo být u nás všechno jinak. Proč nepřišli dřív, přestože mohli? A bylo by skutečně všechno jinak?
Calda: Je to takové to „…co by, kdyby…“. Kdyby přišla americká armáda do Prahy, určitě by to byla psychologicky velká vzpruha pro nekomunistické síly v československé společnosti. Byla by to možná i záplata na frustraci z Mnichovské dohody a zklamání Západem. To všechno jistě mohlo hrát svoji roli.
A proč sem nepřišli? Patton sice chtěl, ale bylo mu to přísně zakázáno vrchním velitelem spojeneckých vojsk Eisenhowerem. A svou roli v tom myslím hrál i generál Omar Bradley. Ti totiž uvažovali čistě vojensky a zřejmě neměli smysl pro jakýkoli politický rozměr celé věci. Nakonec Patton zůstal mezi Rokycany a Plzní.
Někdy se říká, že Amerika pominula klíčový bod osvobození Československa. Ale to předpokládá existenci nějaké „Ameriky“. Ve skutečnosti musíme myslet na lidi, kteří v klíčových momentech konce druhé světové války ta rozhodnutí dělali. Prezident Roosevelt, který byl mimochodem velkým obdivovatelem Stalina, byť se od něj v době Varšavského povstání na podzim 1944 začal odvracet. Jenže Roosevelt zemřel a nahradil ho naprosto nezkušený a zcela neinformovaný prezident Truman, který o zahraniční politice skutečně nevěděl téměř nic, protože ho prezident Roosevelt držel úplně stranou všech politických rozhodnutí. A co se týkalo vojáků, to byli všechno lidé s vynikajícím vojenským vzděláním, ale zcela nepochopitelně si představovali, že válka probíhá v jakémsi politickém vakuu. Jakoby válka byla smyslem a cílem sama o sobě spíš než prostředkem politického řešení světa. To lidé jako generál Marshall ve Washingtonu nebo generál Eisenhower tady v Evropě naprosto nepochopili. Například generál Eisenhower explicitně píše do Washingtonu, že z jeho hlediska Berlín vůbec není zajímavým cílem, že tím rozhodujícím strategickým místem na vojenské šachovnici je Lubeck a především se pak dostat do Rakouska. Právě někde v Alpách měly totiž podle Eisenhowera být těžké boje s nacisty, kteří tam měli být připraveni na další léta dlouhé války.

Smetana: Toto nepochopení symbolického významu osvobození Prahy, stejně jako dobytí Berlína, bylo ze strany amerického vojenského velení tristní. Existuje komunikace mezi generálem Marshallem a generálem Eisenhowerem (náčelníkem generálního štábu a vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě), ve které George Marshall říká, že by nerad viděl hazardování s americkými životy pro čistě politické účely. Jestliže tedy míváme pocit, že kvůli nějaké zlé dohodě mezi velmocemi bylo Československo přiděleno do sovětské sféry vlivu, a proto Američané nedošli do Prahy, ve skutečnosti je to přesně naopak. Vrchní americké velení nebylo ochotno zohledňovat politické argumenty při plánování svých vojenských operací a upřednostňovalo jiné cíle - odříznout poslední fungující velkou továrnu pracující z plných sil pro potřeby říše, a ta byla v Plzni.

historik Igor Lukeš z Boston University:
Amerika nebyla jednotné rozhodovací centrum. V Bílém domě byl nezkušený nový prezident. A vojáci jako Marshall a Eisenhower, ale také Bradley a celá řada dalších (snad všichni kromě generála Pattona) si mylně vytvořili představu, že sovětští generálové a maršálové jsou skutečně jejich partneři. A nejenom partneři ve velmi správném boji proti Hitlerovi, ale že jimi budou i v poválečné Evropě. To se samozřejmě ukázalo jako úplná fantazie.

Tomek: Kdyby došlo k obsazení větší části Československa americkými vojáky, mělo by to i různé praktické dopady. Například by tady tak snadno neoperovala sovětská tajná služba SMERŠ, která zde zatýkala velké množství ruských emigrantů. Ovlivnilo by to i osud příslušníků ruské osvobozenecké armády.
Druhá věc je, že hned na konci války vidíme obrovskou demobilizaci amerických vojenských sil. Americká společnost nepochybně neměla žádnou chuť pokračovat v nějaké válce po válce, stejně jako ji neměla celá Evropa. Těžko by někdo chápal, co by se tady mělo dál vojensky dít. Američané likvidovali i Hlas Ameriky, zahraniční vysílání i zpravodajskou službu. Úřad strategických služeb byl uzavřen v roce 1945. Je vidět, že si chtěli od války odpočinout.

Calda: Celé meziválečné dvacetiletí bylo poznamenáno izolacionismem. Amerika se odvracela od problémů starého kontinentu, který přinesl desetitisícům amerických vojáků smrt v 1. světové válce. Amerika nebyla naladěna na jakékoli další zasahování do čehokoliv v Evropě.
Pokud vím, v meziválečném období zpravodajská služba Spojených států neexistovala. Ale když se podíváte do knihy, které z velké části věřím, do Mitrochinových archivů, uvádí se tam, že první sovětský ilegál byl v New Yorku vysazen v roce 1920. Takže Sověti měli v tomto obrovský náskok a také ho využili ve svůj prospěch.

Smetana: Moment, že by Praha a velká část české kotliny byly osvobozeny americkou armádou, by byl velmi zásadní.
Zajímavé je, jak z toho komunistická propaganda dokázala úspěšně v následujících letech těžit. Bezprostředně před únorem 1948 vytvářeli mýtus, že přestože byli Američané v Plzni, nezajímalo je, že tady krvácejí bojovníci na barikádách, a nechali Prahu stranou. Vystavěl se tak jakýsi most od Mnichova k této další domnělé perfidnosti. Přitom ještě v poslední fázi, 4. a 5. května 1945, proběhla výměna not mezi Eisenhowerem a náčelníkem štábu Antonovem, kde Eisenhower navrhuje, že by mohli dojít až na čáru Labe – Vltava a osvobodit tuto část země. Druhý den přichází (dlužno dodat, že nepravdivá) odpověď, že sovětská operace na osvobození Prahy už začala, takže by mohlo dojít k přátelské střelbě, což není možné riskovat.
Je zajímavé, že těsně před volbami v roce 1948, které už se pak nekonaly za demokratických podmínek, americká diplomacie plánovala odtajnění těchto dokumentů. Bohužel to bylo třeba domluvit a odsouhlasit s Brity, a se do února 1948 prostě nestihlo. Jde bohužel o jeden z neúspěchů americké diplomacie v Praze.

Jak vůbec fungovala americká diplomacie v těch třech klíčových letech, 1945 až 1948?
Calda: Velvyslancem Spojených států byl právník, politický nominant, Laurence Steinhardt, který se, řekl bych, příliš nevyznamenal.

historik Igor Lukeš z Boston University:
Steinhardtovo jmenování do Prahy bylo velmi důležité v tom, že to byl tvrdý antikomunista. Na rozdíl od řady jeho kolegů nikdy neměl iluze o Stalinovi. Když ho sem prezident Roosevelt jmenoval, všichni očekávali, že sem Steinhardt přijede, v každé ruce pistole, a bude agresivně prosazovat zájmy Spojených států a zájmy demokracie.
Jenže Steinhardt pak obrátil téměř o 180 stupňů. V únoru 1945 ho totiž prezident Roosevelt nevzal s sebou na Jaltu. A jestliže se do té doby mohl Steinhardt domnívat, že jeho diplomatická kariéra je předstupněm něčeho většího (třeba guvernéra státu New York), po tomto Steinhardt poměrně radikálně obrátil. Stal se z něho člověk, který se začal věnovat soukromým věcem, zejména své právnické firmě, kterou nikdy neopustil. Jako by přestal věřit, že se mu vyplatí diplomacii věnovat.

Smetana: Americký velvyslanec Laurence Steinhardt měl za sebou zkušenost z několika ambasád. V letech 1939 až 1941 by velvyslancem v Moskvě a v následujících čtyřech letech v Turecku. Když byl nominován sem do Prahy, vnímal to jako další zajímavý post v zemi, která je opět jakoby někde mezi. To platilo o Sovětském svazu v letech 1939 až 1941. Je tam spolupráce s Hitlerem, ale na druhou stranu tam není přímá válečná účast. Stejně tak o Turecku.
Tady měl pocit, že se Československo může stát zemí, kde se odehraje zásadní střet s komunismem a kde zápas zdaleka není předem prohraný. Historik Igor Lukeš ve své knize Československo nad propastí prezentuje Steinhardta do značné míry jako diletanta, který v podstatě ztratil zájem v roce 1945 o provozování diplomatické aktivity. Dokazuje to na řadě momentů. Mimo jiné kritizuje Steinhardta za to, že v posledním roce před únorem 1948 tady asi půl roku nebyl. Na začátku roku 1947 byl na konzultacích, měl řadu velmi pročeskoslovensky vyznívajících vystoupení na různých prestižních fórech. Mimo jiné ve velmi vlivné Council on Foreign Relations. Je pravda, že v létě byl několik týdnů na dovolené. A potom ho trápily žlučové kameny, se kterými se nechtěl nechat operovat v Československu, takže odletěl do New Yorku. Operace se příliš nepovedla a následovaly komplikace. Jeho poslední návštěva Spojených států před únorem 1948 se nakonec protáhla na tři měsíce. Na druhou stranu v té době i potom, co se zotavil, vedl řadu politických jednání a byl jedním z těch, který opakoval, že Československo není zcela ztraceno, není předurčeno ke komunistické budoucnosti. Oponoval tak skutečným expertům na Československo, platí to zejména u George Kennana, asi nejlepšího sovětologa. Ten totiž 7. listopadu 1947 připravil materiál pro zasedání vlády, který tam přednesl George Marshall, tehdejší ministr zahraničí. Říká v něm, že vzhledem k tomu, že komunisté ztrácejí pozice v západní Evropě (ve Francii, v Itálii byli vytlačeni z vlády, uzavře Sovětský svaz v nejbližší budoucnosti svoji sféru vlivu a že si také přitáhne Československo. To byla přesná předpověď, ale bohužel nepřišel žádný nápad, co by se proti tomu mohlo dělat.
Steinhardt nápady měl, ale nebylo to nic impresivního. Byla to kulturní smlouva, obchodní smlouva a onen nápad zveřejnit korespondenci se Sovětským svazem, proč nebyla Praha osvobozena americkou armádou. Bohužel vzhledem ke zdravotním komplikacím přijel 19. února, dvě hodiny poté, co v Ruzyni dosedl Zorin, tehdejší náměstek sovětského ministra zahraničí, který předtím dělal velvyslance v Československu. Jeho mise se sice oficiálně měla věnovat zemědělským otázkám, ale ve skutečnosti měl zcela jednoznačné instrukce říct československým komunistům, jděte do toho, je nejvyšší čas chopit se moci!
Je zajímavé hrát si hru na to, že Steinhardt přiletěl dvě hodiny poté. A zajímavé je i to, že předtím hovořil s Trumanem (bohužel nemáme zápis z jednání a nevíme, jaké měl přesně instrukce). Faktem ale zůstává, že tady nic impresivního neudělal. Akorát to, že řekl novinářům, že doufá, že Československo se nakonec přece jenom připojí k programu evropské hospodářské obnovy, v podstatě k Marshallovu plánu, který byl odhlasován až v reakci na komunistický puč v Československu. Ovšem i toto neškodné prohlášení stačilo komunistické propagandě na to, aby začala kritizovat pravicový puč, který se tady chystá provést. Samozřejmě nic takového nebyla pravda.

Jak tady fungovaly americké tajné služby? Ty přece musely vědět, že se tady něco takového chystá?
Tomek: CIA existovala v té době velice krátce, vznikla v roce 1947. Skutečně si myslím, že v zásadní otázce zpravodajských služeb je sovětská zkušenost naprosto nesouměřitelná. Započala už v dobách občanské války Čekou a potom NKVD, což už byla obrovská, systematicky budovaná síla. Tedy nejenom tajná policie chránící režim zevnitř, ale služba rozprostřená po celém světě. Zejména pak na Západě měla vynikající spolupracovníky i v řadách britské tajné služby a tak dále. Dokázala infiltrovat americký projekt Manhattan. Byla to nepochybně velice efektivní a schopná služba. Oproti tomu Spojené státy začaly budovat svoje zpravodajské služby až v době 2. světové války.

historik Igor Lukeš z Boston University:
Problém s americkým zpravodajstvím v poválečné Praze byl, že v době (1945 až únor 1948), kdy tady šlo budovat zpravodajské sítě, oni nedělali nic. Šéfem amerického zpravodajství byl Charlie Katek. Ten si na Loretánském náměstí č. p. 2 otevřel svou vojenskou misi, měl tam nádherné prostory, nádherné kanceláře. Dokonce tam později bydlel se svou rodinou a pořádal v těchto prostorách večírky, kam chodila pražská smetánka, šlechtici, ministři, Jan Masaryk tam byl pečený vařený, někdy tam dokonce přicházel jenom v županu. Charlie Katek, šéf toho všeho, byl pochopitelně velmi pyšný na to, že mu při těch večírcích různí ministři (počínaje Petrem Zenklem) v podstatě řekli všechno, co si každý špion mohl představit, že by bylo dobře vědět. Zenkl mu třeba prostě řekl, dnes jsme ve vládě jednali o tom a o tom, Gottwald nám řekl, že Stalin chce to nebo ono, a Charlie Katek hned sedl ke stolu a napsal velkou depeši a do Washingtonu hlásil, že spolehlivý zdroj uvádí, že Stalin řekl to a to.
Jenže přišel únor, a když Američané chtěli informace, zjistili, že nemají s kým mluvit, protože všechny zdroje, které od roku 1945 do února 1948 používali, byly buď ve vězení, v domácím vězení (to byl případ Zenkla), nebo se pokusily o sebevraždu (například Drtina) nebo brzy zemřely za záhadných okolností (Jan Masaryk). A nikoho jiného tady najednou neměli. Americké velvyslanectví pak v tom naprosto klíčovém momentu, v zimě roku 1948, nemělo ani uši ani oči. Depeše do Washingtonu říkaly, nevíme vůbec nic.

Pro mě je poměrně překvapivá informace, že Spojené státy budují tajné služby teprve v době, kdy to bylo pro evropské státy něco běžného?
Calda: Evropské státy se tradičně chovají ve větší či menší míře s určitým cynismem a se smyslem pro vlastní zájmy a tak dále. Americká zahraniční politika byla vždy zvláštní směsí idealismu a pragmatismu. Nezapomeňte, že Spojené státy se staly nejvýznamnější světovou velmocí krátce předtím – vyšly z války vítězně – a neměly s tím žádné velké zkušenosti. V mezinárodní mocenské politice byly teprve 40 až 50 let. A ani jejich elity nebyly historicky nijak vyzbrojeny na situaci, kdy ostatní daleko tvrději prosazují vlastní mocenské zájmy.

historik Igor Lukeš z Boston University:
Co se týká amerických tajných služeb v poválečné Praze, člověk musí začít s tím, že Amerika byla demokratickou a naprosto otevřenou společností, mnohem otevřenější, než je teď. A už jenom proto to nebyla společnost, která mohla přirozeně začít organizovat cokoli tajného. Otevřenost byla totiž esencí amerického, nejen politického systému, ale toho amerického kamarádství. Američanům trvalo od konce války při nejmenším někdy do poloviny 50. let, než pochopili, že jejich zastaralé špionážní metody 19. a 20. století proti komunistickým cílům nebudou fungovat. A že bude potřeba se na tuto problematiku podívat z úplně jiného úhlu, zejména technologického. Někdy uprostřed 50. let dochází k zásadním změnám v americkém zpravodajství. Američané začínají být schopni úspěšně bojovat proti komunistickému protivníkovi a dokonce ho čas od času porážet. To samozřejmě neplatilo v poválečné Praze, 1945 – 1948, kdy Američané přijeli naprosto naivně se svou otevřeností a domnívali se, že je tady budou přijímat zhruba stejně, jako oni přijímali ostatní lidi. Jenže protivníkem bylo StB nebo OBZ (nemluvě o NKVD a Smerš, o tvrdých sovětských institucích, které za sebou měly obrovskou tradici a technologie, které Američané vůbec neznali, takže Američané přirozeně prohráli v Praze od roku 1945 do půlky 50. let víceméně všechno, co prohrát na poli zpravodajském šlo.

Smetana: To, že by se Steinhardt nevěnoval své diplomatické misi, podle mne není pravda.
Kritiku si ale zaslouží ne snad za to, že se na to, lidově řečeno, vykašlal, ale že udělal několik zásadních chyb. Jednak špatně předpověděl výsledek československých voleb v roce 1946, i když kdo to dobře předpověděl. Vycházel z informací od svých demokratických přátel, takže se celkem není moc co divit. V průběhu roku 1946 se Steinhardt stavěl proti tomu, aby byly Československu poskytovány další americké kredity. Díval se na to ekonomickou optikou. Upozorňoval, že země není tak zničená jako řada dalších evropských zemí a že není třeba americké zdroje přepínat k prasknutí. Vedle toho poukazoval na to, že se Československo na mezinárodní scéně zrovna nevyznamenává a vystupuje jako věrný spojenec Sovětského svazu, a to i v momentech, kdy se sovětská politika soustavně vyostřuje proti americkým cílům a Americe jako takové. Týkalo se to i propagandy proti Spojeným státům, která byla zejména v komunistickém tisku stále ostřejší. A zásadní moment byla otázka znárodnění amerických majetků (majetků amerických občanů a amerických firem) z konce roku 1945, za které měli od československého státu dostat kompenzaci. Jednání o tom, co kompenzovat komu a v jaké finanční výši, se protahovala a k ničemu nevedla. Proto Steinhardt říkal, nedávejme Československu další kredity a počkejme po volbách. Velmi krátce po volbách byl schválen 50milionový úvěr Československu na nákup přebytku americké armády. Ta tady zanechala obrovské sklady snad všeho, co člověka napadne.
Další zajímavá věc je, že Československo bylo v pořadí zemí, které čerpaly pomoc, asi na pátém místě, bylo to přes 300 milionů dolarů. Steinhardt upozorňoval, že Československo všechno dostává přes UNRRA, ale Spojené státy za to nedostávají politicky zpátky vůbec nic. Komunisté poukazují, že jde o pomoc Spojených národů (přestože to ze 75 procent financovali Američané a ze zbývajících 20 procent válkou vyčerpaná Británie a Kanada) a že šéf UNRRA pro Československo je Rus.
Po volbách, byť dopadly, jak dopadly, Československo odepsáno nebylo. Řeklo se, že pokud tady existuje instituce svobodných voleb, může to za dva roky dopadnout úplně jinak. Koneckonců ten 50milionový kredit byl schválen. Ovšem v srpnu 1946 (na mírové konferenci v Paříži, která řešila otázky spojené s poraženými zeměmi, spojenci Německa) vystoupil sovětský diplomat Andrej Vyšinskij (Molotovův náměstek, nechvalně známý z monstrprocesů 30. let) a kritizoval, že si Američané podmaňují Evropu skrze kredity, že to je ekonomické zotročování Evropy. Československá delegace vedená Janem Masarykem, podle některých včetně Jana Masaryka, povstala a začala freneticky tleskat. Viděl to tehdejší státní tajemník, alias ministr zahraničí, James Byrnes a řekl, jestliže se bojíte, že tím budete zotročeni, tak vám to přestaneme dávat. Dosavadní skóre bylo asi 10 milionů vyčerpaných dolarů. To se zastavilo. Poté zřejmě českoslovenští komunisté dostali z Moskvy instrukci, až toho propagandisticky využijí, že mohou říkat, že Západ v mnichovské tradici zase nechává Československo na holičkách a jediný, kdo pomůže, bude Sovětský svaz. Tuto kartu začali komunisti hrát v průběhu roku 1947.

Jak proti Američanům fungovali Sověti tady, v propagandě a v agentství?
Tomek: V propagandě měli obrovskou podporu komunistické strany. Ministr informací a osvěty byl Václav Kopecký. Byly tady sympatie k Sovětskému svazu, bylo tady osvobození a řada triumfů, kterých sovětská propaganda využívala. Zejména to ale byla podpora komunistů.
'Svou roli hrála i určitá nejednoznačnost prezidenta Beneš, který při různých projevech hovořil o nějaké vlastní cestě, o socializaci, o tom, že společnost a ekonomický systém bude po válce jiný a že bude přebírat zkušenosti sovětské. To lidi posilovalo v tom, že se odvraceli od Spojených států a Západu. Hovořilo se o bratrských vztazích se Sovětským svazem a o přátelství se Spojenými státy a se Západem. Vždy tam byl tento rozdíl.
Co se zpravodajské spolupráce týká, tak tady byla velice intenzivní. Na sovětské ambasádě byli minimálně dva rezidenti, sovětští profesionálové Tikhonov a Khazanov, kteří se stýkali se špičkami, s lidmi, kteří měli vliv a moc, a to zejména v bezpečnostním aparátu. V první řadě bych jmenoval Bedřicha Reicina a zmiňován je také Karel Vaš. Už v létě 1945 vzniklo pravidelné radiové spojení mezi Gottwaldem a Moskvou, které provozoval Karel Smíšek, příslušník Rudé armády, komunista, po válce šéf technického sektoru ministerstva vnitra. Toto radiové spojení fungovalo od roku 1945 do roku 1948. Jinak tady NKVD přímo nepůsobila, neúčastnila se společných akcí.

Ale OBZ, obranné zpravodajství, byla vlastně jejich filiálka?
Tomek: OBZ vznikla za války v Sovětském svazu při naší vojenské jednotce. Vybudována tak byla na základě sovětských zkušeností a se sovětskými kádry. Tam se to přímo nabízelo.

Calda: V americko-sovětských vztazích byla až přehnaná upřímnost na americké straně. Prostě chtěli hrát férově a Sověty možná považovali za větší spojence, než jakými ve skutečnosti byli. Vím, že nějakým americkým důstojníkům ve středním postavení se podařilo rozlousknout sovětské kódy pro radiodepeše mezi Moskvou a New Yorkem a Washingtonem a na vyslanectví. Některé depeše byly určené pro americké komunisty, kteří ovšem byli v té době v rozkladu. Byli schopni to rozluštit, ale museli to tajit i před nejvyšším velením – šlo o supertajnou záležitost. Tento program dešifrování byl odtajněn až v roce 1995, jmenoval se Venona. Dodnes lze najít faksimile rozluštěných depeší z Moskvy.

Američané věděli, co se tady odehrává?
Calda: Na střední úrovni si to připouštěli možná víc než vedení, které považovalo Sověty zčásti za spojence. Ti upřímní lidé pak měli psychologický problém, jak se z tohoto vnímání Sovětského svazu vymanit.

Tomek: Pozornost byla upřena zejména na vyšší úroveň. Takže i v dalších desetiletích se CIA věnovala zejména dění a vývoji v Sovětském svazu a situaci na vnějším okraji impéria vnímala s trošku menší pozorností. A to asi platilo i v té době.

historik Igor Lukeš z Boston University:
Určitě to všechno nezavinil Eisenhower. Hlavní břemeno viny je na ramenech českého národa, který v květnu 1946 ukázal, že je ochoten tolerovat velmi agresivní a dobře organizovanou komunistickou menšinu, která se začala chytře rozlézat po různých ministerstvech. Když se někdo například snažil vyhnout problémům s kolaborací v poválečné Praze, pomohlo mu vstoupit do strany, protože stranický průkaz ho pak chránil. Stejně tak když jste potřeboval byt, majetek po Němcích, dobré zaměstnání nebo chtěl dostat syna na dobrou školu, bylo dobře být v KSČ. A právě komunistická strana ráda říkala, dali jsme milion hektarů českému národu, my jsme ti, kdo odplatili Bílou horu. Tyto věci prostě fungovaly.

Jak reagovala americká oficiální místa na únor a na prudkou změnu československé politiky?
Smetana: Řekl bych, že poměrně silně emocionálně. Jako důkaz vlastního selhání to ale přijali až později. Z poloviny 50. let máme analýzu tehdejšího šéfa CIA Allena Dullese, že Československo nemuselo být ztraceno, kdyby tady byl někdo, kdo by s tím něco udělal. Je to trochu pikantní. Allen Dulles byl totiž bratr Johna Fostra Dullese, spolupodílníka advokátní kanceláře, ve které působil také Laurence Steinhardt. On Steinhardtovi občas psal, protože kancelář zastupovala mimo jiné některé americké občany, kterým byl zabaven majetek. Steinhardt toto sledoval a je fakt, že to bylo trochu mimo práci diplomata.
V reakci na únor podnikla americká zahraniční politika konkrétní kroky. Jednak to Trumanovi pomohlo konečně protlačit Kongresem program evropské hospodářské obnovy, v podstatě Marshallův plán. Poukazoval přitom na sovětskou perfidnost, na nebezpečí, že země, kde je hlad, bída a chudoba, jsou náchylné k tomu, aby se tam Sověti prostřednictvím jimi sponzorovaných komunistických převratů dostali k moci. Například v soukromé korespondenci Truman vede paralelu s obdobím 1938 – 1939, že svět zažívá něco podobného jako v době, kdy expandoval nacismus, že události v Československu jsou toho nejlepším důkazem.
Truman toho tedy využije a otočí kormidlo americké politiky ještě k větší neústupnosti. A ve strategických zemích (jako Itálie, která měla před volbami a kde byli komunisté velmi silní) nechce nic ponechat náhodě. Truman dokonce proti liteře amerických zákonů povoluje provádění tajných operací v Itálii. State Department organizuje velmi impresivní korespondenční kampaň, kdy velmi početná italská menšina žijící ve Spojených státech z popudu státního departmentu oslovuje své neteře a synovce a naopak strýčky a podobně slovy: Přece nechceš, aby to u vás dopadlo jako v Československu? Přece nemůžeš volit komunisty! Kampaň byla velmi úspěšná. Komunisté utrpěli drtivou porážku.
Američané v reakci na únor 1948 souhlasí, byť z počátku jenom s tajnými jednáními, která navážou na vznik Západní unie. Ta je podepsána 17. března 1948 z popudu Ernesta Bevina. Je to první smlouva o kolektivní sebeobraně, ne bilaterální smlouvy. Dohodnuto je to velmi rychle. Jednání nakonec v dubnu 1949 vedla ke vzniku Severoatlantické aliance. Tady je tak vztah s komunistickým převratem v Československu v podstatě bezprostřední.

historik Igor Lukeš z Boston University:
Politická orientace poválečného Československa nebyla určena na spojeneckých konferencích, jako byl Teherán, Jalta nebo Postupim. Nebyla dokonce ani předurčena geografickou polohou Československa. A podle mého to nebyl ani výsledek rozdělení světa na dva velké bloky. Jsou země, které byly v podobné situaci, a přitom si svou neutralitu dokázaly ubránit. Prostě to není pravda.
Tento mýtus Češi rádi opakují, protože z jejich beder snáší pocit viny. Zase je to jako Mnichov, udělal to za nás někdo jiný, za našimi zády, proti naší vůli, a my jsme příliš malí a bezvýznamní, než abychom mohli určovat svůj vlastní chod svých vlastních dějin. To prostě není pravda. Pro tento názor nelze najít ospravedlnění v žádných diplomatických dokumentech.

(redakčně kráceno)